Rusko našlo v Arktidě „bílou ropu“, chce se vymanit z pasti. Teď platí za chybu z 90. let a zoufale dohání ztrátu

Na Kolském poloostrově za polárním kruhem leží ložisko Kolmozerskoje. Bílý minerál, který se z něj má začít těžit do konce dekády, není zlato ani platina, je to lithium, surovina, které se v průmyslovém světě přezdívá „bílá ropa“. Přezdívka není náhodná: lithné soli mají bílou barvu a pro bateriovou ekonomiku 21. století plní roli, jakou hrála ropa ve století dvacátém. Bez lithia nejsou baterie do elektromobilů, dronů, záložních zdrojů ani vojenské elektroniky. A Rusko ho po třicet let prakticky netěžilo.

Past, do které se Moskva chytila sama

Čísla z roku 2021 mluví jasně. Podle obchodních dat UN Comtrade dovezlo Rusko v tom roce 9,04 milionu kilogramů uhličitanu lithného. Přes 6,14 milionu kilogramů přišlo z Chile, téměř milion z Argentiny, zbytek z USA, Číny a Bolívie. Domácí těžba neexistovala. Celý bateriový řetězec, od suroviny přes katodové materiály po hotové články, závisel na dovozu.

Když v únoru 2022 Rusko napadlo Ukrajinu a Západ uvalil sankce, dodávky z Jižní Ameriky se podle vyjádření šéfa mezinárodní divize Rosatomu Kirilla Komarova zastavily. Moskva to interpretovala jako důsledek sankčního tlaku. Obchodní data za rok 2023 ukazují, že tok lithia do Ruska nezmizel úplně, ale dramaticky se přesměroval; hlavními dodavateli se staly Belgie, Čína a Bolívie, ovšem v menších objemech. Závislost se nezlomila, jen změnila geografii.

Chyba, která se rodila v devadesátých letech

Kořeny problému sahají o čtvrtstoletí zpátky. Sovětský svaz lithium těžil a zpracovával, mimo jiné v závodech na Sibiři. Po rozpadu SSSR se ale zhroutil odbyt, obranný průmysl procházel konverzí a poptávka po lithno-berylových rudách prudce klesla. Stát v roce 1996 schválil federální program LIBTON, který měl zachránit těžbu lithia, beryllia, tantalu, cínu a niobu. Jenže program zůstal bez peněz. Podle dochovaného materiálu z prostředí bývalého vedení kombinátu ZabGOK přišel v roce 1997 ministerský příkaz: zastavit nerentabilní těžbu a úpravu lithno-berylových rud. Rozhodnutí mělo svou ekonomickou logiku, v podmínkách postsovětského chaosu a pádu cen se těžba nevyplácela. Ale důsledek byl fatální: Rusko ztratilo celou domácí lithiovou větev na víc než dvě dekády.

Teprve po sankčním šoku z roku 2022 se ukázalo, jak moc to bolí.

Kolmozerskoje: arktická záplata na strategickou díru

V únoru 2023 získala společnost Polárnyj litij (joint venture Nornickelu a Rosatomu) dvacetiletou licenci na těžbu ložiska Kolmozerskoje v Lovozerském rajonu Murmanské oblasti. Podle tiskové zprávy Nornickelu má region obsahovat více než polovinu ruských zásob lithia. Plán počítá s těžbou dvou milionů tun rudy ročně a produkcí 45 tisíc tun lithných produktů ročně do roku 2030.

Důležitá metodická poznámka: ruských 45 tisíc tun „lithných produktů“ (uhličitanu a hydroxidu lithného) není totéž co statistiky americké geologické služby USGS, která uvádí těžbu v obsahu čistého kovu. Pro orientaci: USGS za rok 2024 uvádí Austrálii s 88 tisíci tunami a Chile se 49 tisíci tunami lithia v kovu. Srovnání tedy není „jablka s jablky“, ale ukazuje, že Kolmozerskoje je projekt středního kalibru, významný pro Rusko, nikoli pro přepsání světového trhu.

Do projektu navíc vstoupila čínská firma MCC International, která má pomoci s obohacením rudy a chemicko-metalurgickým zpracováním. Peking tak na ruské lokalizaci vydělává, ale současně si udržuje technologickou páku nad partnerem, který se deklarativně snaží o soběstačnost.

Závod o baterie: dvě gigafabriky najednou

Ložisko samo o sobě nestačí. Rusko potřebuje celý řetězec, od suroviny po hotový bateriový článek. Proto Rosatom paralelně staví dvě gigafabriky. První, s kapacitou 4 GWh ročně, byla v Němanu v Kaliningradské oblasti pilotně spuštěna 15. prosince 2025. Druhá, rovněž o kapacitě 4 GWh, vzniká v Krasné Pachře u Moskvy a podle posledních zpráv z února 2026 byla z 87 % hotová s plánovaným startem v září 2026. Moskevský závod přitom pracuje s katodovými směsmi na bázi niklu, manganu a kobaltu (NMC), nikoli výhradně s levnější technologií LFP, jak se někdy zjednodušeně uvádí.

Celková plánovaná kapacita 8 GWh zní impozantně, dokud ji člověk nepostaví vedle světových lídrů. Samotná čínská CATL ve výroční zprávě za rok 2025 uvádí globální výrobní kapacitu 772 GWh. Ruské „gigafabriky“ jsou tedy velké v domácím měřítku, ale v globálním srovnání představují zlomek procenta.

Co to znamená pro Česko a svět

Pro český trh s elektromobily má ruský lithiový projekt minimální přímý dopad. Světové ceny lithia v letech 2025 a 2026 ovlivňuje hlavně rostoucí globální nabídka a vstup nových producentů; podle chilské státní agentury SUBREI dosáhla světová produkce lithia bez USA v roce 2025 celkem 290 tisíc tun. Ruský přírůstek bude primárně pohlcen domácí potřebou.

Zajímavější je srovnání s českým projektem Cínovec. Ložisko v Krušných horách disponuje minerálními zdroji 747,54 milionu tun při obsahu 0,19 % lithia a plánuje výrobu zhruba 37,5 tisíce tun bateriového uhličitanu lithného ročně, tedy objem srovnatelný s Kolmozerským. Cínovec má výhodu blízkosti evropských odběratelů a stabilnějšího investičního prostředí. Rusko má na své straně geopolitickou urgenci, která projekty tlačí kupředu rychlostí, jakou by tržní logika sama nevyvolala.

Pokud Rusko do roku 2030 skutečně uzavře celý lithiový řetězec, zlepší si jednu důležitou část sankční skládačky: baterie pro drony, dopravní platformy a záložní energetické zdroje. Neodstraní to ale jiné kritické závislosti, především na mikroelektronice, senzorech a přesném strojním vybavení. Kolmozerskoje není příběh o tom, jak Rusko mění svět. Je to příběh o tom, jak si po třiceti letech zalepuje díru, o které do roku 2022 ani nechtělo vědět.