Tchaj-wan se zbavuje závislosti na cizích raketách. Otestoval vlastní MARAHO, která překonala Mach 1,2

Ráno 22. srpna 2026 v 7:10 místního času se ze základny Syuhai v okrese Pingtung zvedla štíhlá raketa dlouhá 7,2 metru a o průměru pouhých 40 centimetrů. Motor na tuhé palivo pracoval osmnáct sekund, za tu dobu vynesl stroj na rychlost 1 469 km/h, tedy přes Mach 1,2 (přibližně 1 470 km/h). Vrcholu letu dosáhla MARAHO po 49 sekundách, pak se otevřel padákový systém a celý let trval sedm minut a dvanáct sekund. Tělo rakety se kvůli rozbouřenému moři nepodařilo vyzvednout, ale všechna klíčová data stáhla pozemní stanice ještě během letu. Pro Tchaj-wan to byl první okamžik, kdy uzavřel celý řetězec, od návrhu přes výrobu, integraci až po reálný let, u rakety, která má sloužit jako most k budoucímu domácímu orbitálnímu startu.

Co přesně je MARAHO a proč na ní záleží

MARAHO, dříve interně označovaná jako SR400, není raketa, která by uměla vynést satelit na oběžnou dráhu. Je to suborbitální sondážní prostředek určený k ověření pohonu, avioniky, komunikace se zemí, konstrukce z uhlíkových vláken a záchranných postupů. Jméno nese po tchajwanském motýlu z čeledi otakárkovitých, symbolu endemické přírody ostrova, což není náhoda; TASA tím zdůrazňuje ryze domácí původ celého projektu.

Tah motoru činil zhruba 1 500 kgf, výška letu 8,1 km. Na první pohled skromné parametry. Jenže podstata testu nespočívala v tom, jak vysoko raketa vystoupala, ale v tom, co všechno si TASA ověřila najednou: funkčnost pohonné jednotky, přenos telemetrie v reálném čase, chování kompozitního trupu při nadzvukovém letu i spolehlivost padákové záchrany. Bez těchto dat se k orbitálnímu nosiči nedá dojít.

Závislost, která trvá, zatím

Tchaj-wan umí stavět satelity. Umí je navrhovat, testovat a provozovat na oběžné dráze. Co dosud neuměl, bylo dostat je tam vlastní silou. Seznam cizích nosičů, na nichž tchajwanské družice létaly, mluví jasně:

• FORMOSAT-5 — start na SpaceX Falcon 9
• FORMOSAT-7 — start na SpaceX Falcon Heavy
• Triton (meteorologická družice) — start na Arianespace Vega v říjnu 2023
• PARUS-T1 (cubeSat) — opět SpaceX

Prakticky veškerá tchajwanská orbitální doprava závisela na amerických a evropských poskytovatelích. To znamená cizí harmonogramy, cizí regulaci a v krajním případě i cizí rozhodnutí o tom, jestli se start vůbec uskuteční. Americké komerční starty podléhají licencím FAA, posouzení užitečného nákladu i hodnocení z hlediska národní bezpečnosti USA. Exportní režimy ITAR a EAR přidávají další vrstvu podmínek. Nikdo dnes nenaznačuje, že by Washington chtěl Tchaj-wan od startů odříznout, ale samotná existence této možnosti je pro ostrovní stát v Tchajwanském průlivu strategická zranitelnost.

Kam vede roadmapa TASA

Podle oficiálního programu nosné rakety TASA má Tchaj-wan ambici vyvinout dvoustupňový kapalinový nosič na kapalný kyslík a kerosin. Délka kolem 25 až 28 metrů, startovní hmotnost přibližně 50 tun, cílová nosnost 200 kilogramů na nízkou oběžnou dráhu. Suborbitální testovací vozidlo by mělo létat od roku 2029, první orbitální let je plánován na rok 2034.

Osm let. To je dlouhá doba, ale ne nereálná. Jižní Korea prošla podobnou cestou: od sondážních raket KSR-I a KSR-III přes řadu neúspěchů až k orbitálnímu nosiči Nuri, který v roce 2023 úspěšně vynesl náklad. Indie začínala se sondážními raketami řady RH, které dosahovaly výšek 80 až 475 km, a dnes provozuje rodinu PSLV a GSLV. Japonská agentura JAXA dodnes používá sondážní rakety S-520, které vynesou 100 kilogramů nad 300 km; řádově jinde než dnešní MARAHO, ale princip postupného budování schopností je totožný.

Oproti tomu Čína, která Tchaj-wan považuje za svou provincii, provozuje rodinu nosičů Dlouhý pochod. Samotný Dlouhý pochod 5 oficiálně uvádí nosnost 25 tun na nízkou oběžnou dráhu a slouží k zásobování kosmické stanice Tchien-kung. Rozdíl je řádový a zůstane řádový i v roce 2034. Tchaj-wan ale ani nehledá symetrii; hledá nezávislost v segmentu malých satelitů, kde stačí stovky kilogramů, ne desítky tun.

Proč právě teď

Načasování není náhodné. Tchaj-wan si v letech 2021 a 2022 přijal Space Development Act, který právně ukotvil vývoj nosných raket i provoz národního startovacího centra. V roce 2023 vznikla TASA jako civilní agentura pod National Science and Technology Council, nikoli pod ministerstvem obrany. Současně v Syuhai vyrostla montážní hala a řídicí centrum.

Geopolitický kontext je zřejmý. Napětí v Tchajwanském průlivu zvyšuje cenu jakékoli závislosti na cizí infrastruktuře. Analýza francouzského IFRI z roku 2024 přímo spojuje růst tchajwanského vesmírného programu s bezpečnostní odolností státu. Studie amerického CNAS upozorňuje, že v krizovém scénáři by ostrov mohl přijít o podmořské kabely i elektromagnetické spektrum, a satelitní komunikace, byť není plnou náhradou, se stává pojistkou. Raketové a satelitní technologie mají ze své podstaty dvojí využití. MARAHO je deklarovaně civilní projekt, ale schopnost nezávisle testovat a později vypouštět vlastní družice posiluje odolnost celého státu.

Zajímavá je i česká stopa. Již v lednu 2021 proběhl oficiální česko-tchajwanský seminář o vesmírném průmyslu za účasti Czech Space Alliance. V listopadu 2025 pak české firmy Stellar Exploration a Spacemanic CZ podepsaly s tchajwanskou Tensor Tech rámcovou dohodu o spolupráci na malých satelitech. Tchajwanský polovodičový ekosystém, na němž je Česko závislé, a vesmírný sektor se stále víc prolínají; čipy pro kosmické aplikace, satelitní senzory a komunikační moduly tvoří propojený bezpečnostní celek.

Malá raketa, velký signál

MARAHO nedostala Tchaj-wan na oběžnou dráhu. Nedostala tam ani jediný gram užitečného nákladu. Ale poprvé v historii tchajwanského vesmírného programu se stalo něco, co žádný zahraniční nosič nemohl nabídnout: ostrov si sám ověřil, že umí navrhnout, postavit a odpálit vlastní raketu a přečíst si z ní data ještě dřív, než dopadne do moře. Skutečný zlom není v čísle Mach 1,2, ale v tom, že Tchaj-wan přestal být v nejranější a nejrizikovější fázi vývoje odkázaný výhradně na cizí know-how.