Japonsko bije na poplach, bojí se „bitvy o sever“. Rusko a Čína ho mohou obklíčit a udeřit, kde to nečekalo

Japonské strategické kruhy v čele s Japan Forum on International Relations letos v létě 2026 rozproudily debatu, která dosud v tokijském bezpečnostním mainstreamu neměla místo. Celá poválečná obranná logika země se soustředila na jihozápad: ostrovy Senkaku, tchajwanský scénář, Východočínské moře a první ostrovní řetězec. Jenže Rusko drží vojenskou osu od Arktidy přes Sachalin a Kurily až do Ochotského moře, Čína zvyšuje arktické ambice a obě mocnosti už kolem Japonska pravidelně koordinují bombardovací lety i námořní plavby. Výsledkem je situace, kdy se Tokio musí bránit ze dvou směrů najednou, a na ten severní dosud nebylo připravené.

Co znamená „bitva o sever“

Nejde o vyhlášenou vojenskou operaci. Pojem popisuje soutěž o kontrolu severních námořních přístupů k japonskému souostroví. Klíčové jsou dva průlivy: La Pérouse (mezi Hokkaidó a Sachalinem) a Cugaru (mezi Hokkaidó a Honšú). Oba fungují jako brány mezi Japonským mořem, Ochotským mořem a otevřeným Pacifikem.

Japonsko v nich záměrně drží teritoriální moře užší než standardních 22,2 km (12 námořních mil), aby zachovalo koridory volného průjezdu, tedy právní režim, který umožňuje tranzit cizím lodím i ponorkám. Právě tato otevřenost z nich dělá strategicky citlivá místa. Podle amerického právního rozboru patří oba průlivy mezi pět japonských mezinárodních průlivů se zvláštním statusem.

Ekonomicky nejsou srovnatelné s Hormuzem, přes který v první polovině roku 2025 proudilo v průměru přes 20 milionů barelů ropy denně, ani s Malackým průlivem s 23 miliony barelů. Vojensky ale fungují jako úzká hrdla, kudy může přijít rychlý průnik: raketový či vzdušný úder, demonstrace síly nebo blokační přítomnost ponorek.

Jak vypadá „obklíčení“ v praxi

Slovo obklíčení neznamená doslovné obležení japonských ostrovů. Znamená víceosý tlak, který Tokio nutí bránit více směrů současně.

Ze severu Rusko rozmisťuje na Kurilách a Sachalinu pobřežní protilodní systémy Bastion (s nadzvukovými střelami P-800 Oniks o dostřelu přes 300 km) a Bal (s podzvukovými střelami Ch-35 o dostřelu kolem 120 km). Posiluje arktickou infrastrukturu a udržuje v Ochotském moři ponorkovou baštu pro strategické jaderné ponorky třídy Borej, z nichž každá nese 16 balistických raket Bulava s doletem přes 8 000 km. Ruské strategické bombardéry Tu-95MS a Tu-22M3 pravidelně létají podél japonského vzdušného prostoru.

Z jihu a západu Čína zvyšuje aktivitu ve Východočínském moři, Japonském moři i západním Pacifiku. Podle japonského ministerstva obrany čínské námořnictvo disponuje největší flotilou na světě co do počtu plavidel a rychle roste i kvalitativně, včetně letadlových lodí typu Fu-ťien s elektromagnetickými katapulty.

A pak je tu koordinace obou mocností dohromady. Japonské ministerstvo obrany dokumentuje pravidelné společné lety ruských a čínských bombardérů kolem japonského souostroví i společné námořní hlídky. Scénáře cvičení jsou podle japonských analytiků stále bojovější a interoperabilita roste.

Plánují Moskva a Peking společný útok?

Tady je nutné oddělit doložené od spekulativního. Koordinace existuje a je měřitelná: společné hlídky, lety, cvičení. Ale hotový společný plán útoku na Japonsko v žádném otevřeném zdroji doložený není.

Naopak: společné čínsko-ruské prohlášení k výročí smlouvy o dobrém sousedství výslovně říká, že jejich vztah „není vojensko-politická aliance a není namířen proti třetím zemím.“ Japonský Národní institut obranných studií (NIDS) ve své zprávě z roku 2026 tento rozpor popisuje přesně: vojenská spolupráce míří „na ještě vyšší úroveň“, ale formálně zůstává pod hranicí aliance.

Náš redakční závěr je proto dvojí: riziko koordinovaného tlaku na Japonsko ze dvou směrů je vysoké a reálné už dnes. Riziko, že existuje podepsaný plán společné invaze, je podle dostupných zdrojů nízké. To ovšem neznamená, že je nulové; právě absence formální aliance může paradoxně znamenat menší předvídatelnost, protože chybí jasná pravidla vzájemného závazku.

Stojí za zmínku, že čínské a ruské oficiální zdroje je třeba číst obezřetně. Prohlášení o mírumilovnosti z Pekingu i Moskvy stojí v kontrastu s praktickým chováním obou zemí, ať už jde o ruskou agresi na Ukrajině trvající přes čtyři roky, nebo o čínské vojenské nátlakové akce v Tchajwanském průlivu.

Pomohly by Japonsku Spojené státy?

Japonsko má jedinou skutečně závaznou obrannou smlouvu: Smlouvu o vzájemné spolupráci a bezpečnosti s USA z roku 1960. Její článek V říká, že ozbrojený útok na území pod japonskou správou představuje nebezpečí pro obě strany a že USA budou „jednat proti společnému nebezpečí v souladu se svými ústavními procesy a postupy.“

Článek VI pak dává Spojeným státům právní rámec pro udržování vojenských sil a základen na japonském území. V praxi to znamená přítomnost zhruba 60 000 amerických vojáků, námořní základnu Jokosuka (domovský přístav 7. flotily), leteckou základnu Kadena na Okinawě a další zařízení. Velitelství amerických sil v Japonsku (USFJ) se navíc transformuje do podoby společného operačního velitelství schopného plánovat a řídit reakci na krize.

Zásadní nuance: smlouva nezaručuje automatickou formu odpovědi. Neříká, že USA okamžitě vyšlou letadlové lodě nebo vstoupí do přímého boje. Říká, že budou jednat, a konkrétní rozsah pomoci by byl politickým a operačním rozhodnutím amerického vedení v dané krizi. Pro Japonsko je to silný, ale ne bezpodmínečný štít.

Pro srovnání: dohoda s Austrálií (Reciprocal Access Agreement) je rámcem pro vzájemný přístup a spolupráci sil, nikoli automatickou kolektivní obranou typu článku V. Japonsko tak v případě existenční hrozby závisí primárně na Washingtonu.

Proč by to mělo zajímat i Česko

Japonská obranná bílá kniha pro rok 2026 výslovně uvádí, že bezpečnost Evropy a Indo-Pacifiku je neoddělitelná. Není to diplomatická fráze, je to strategická realita. Pokud Rusko a Čína dokážou vázat americké kapacity ve dvou velkých divadlech současně, snižuje se schopnost USA reagovat v kterémkoli z nich plnou silou. Pro evropské členy NATO včetně České republiky to znamená, že severní Pacifik není vzdálená exotika, ale součást téhož bezpečnostního puzzle.

Japonský obranný rozpočet pro fiskální rok 2026 přesáhl 9 bilionů jenů (zhruba 1,4 bilionu korun) a země směřuje k cíli dvou procent HDP na obranu. Tokio zároveň posiluje síťování s partnery v rámci NATO-IP4, tedy se čtyřmi indo-pacifickými partnery Severoatlantické aliance.

Japonsko se nepřipravuje na válku, která přijde zítra. Připravuje se na to, aby válka nepřišla vůbec, a právě proto rozšiřuje svůj obranný radar na sever, kde dosud svítila slepá skvrna.