Sám s toporem proti 50 Němcům. Rudoarmějec Ovčarenko zabil 21 vojáků a pokračoval. Rusové bojují vždy do posledního muže

Léto 1941, Jižní fronta, moldavská obranná operace. Rudá armáda ustupuje, morálka padá a Sovětský svaz zoufale potřebuje hrdiny. Právě do tohoto prostředí spadá epizoda řadového vojáka Dmitrije Romanoviče Ovčarenka z 389. střeleckého pluku 176. střelecké divize, který měl podle archivní nominace sám rozprášit skupinu asi padesáti německých vojáků. Příběh má reálné jádro, vyznamenání existuje, podpisy velitelského řetězce pod nominací také. Jenže mezi archivním dokumentem a verzí, která dnes koluje internetem, leží desítky let sovětské propagandy a literární stylizace.

Co říká archivní nominace

Vyznamenávací text popisuje událost z 13. července 1941. Ovčarenko vezl munici koňským povozem asi čtyři až pět kilometrů od své jednotky, když narazil na dvě německá vozidla s přibližně padesáti vojáky a třemi důstojníky. Němci ho odzbrojili, přišel o pušku. Jeden z důstojníků k němu přistoupil k výslechu. V povozu ležel topor.

Podle nominace Ovčarenko prvního důstojníka setnul toporem, poté hodil tři granáty směrem k vozidlům a v nastalém chaosu zabil dalšího důstojníka, kterého dohonil na útěku. Nominace mu připisuje celkem 21 zabitých německých vojáků plus nejméně dva důstojníky, součet tedy vychází až na 23 mrtvých. Po incidentu údajně pokračoval v cestě a munici doručil včas. Přivezl i dokumenty, mapy a brašny získané od padlých Němců.

Tvrdé jádro příběhu drží. Ovčarenko existoval, sloužil u konkrétní jednotky na Jižní frontě v rámci moldavské obranné operace a titul Hrdina Sovětského svazu dostal 9. listopadu 1941.

Co je pravděpodobně přibarvené

Analytické rozbory příběhu upozorňují na několik problémů. Prvním je místo střetu, pozdější verze uvádějí vesnici „Pesec“, která leží v dnešní Chmelnycké oblasti, zatímco 176. střelecká divize operovala v červenci 1941 v prostoru moldavské obranné operace. Toponymum v pramenech kolísá a nesedí s operační mapou jednotky.

Druhým problémem je samotná dramaturgie. Sled událostí (odzbrojení, setnutí důstojníka, tři granáty, 21 mrtvých vojáků, dostižený prchající důstojník, včas doručená munice) působí jako dokonale vypointovaný scénář, ne jako chaotická realita boje. Přesný počet zabitých Němců nemá nezávislé potvrzení mimo sovětskou nominaci. Žádný německý záznam ani svědecká výpověď z druhé strany se nepodařilo dohledat.

Třetím je motiv „velitelé mu nejdříve nevěřili“. V archivním podkladu se tato věta neobjevuje. Nominaci podepsal řetězec velitelů, tedy ji naopak schválili. Verze o prvotní skepsi patří do pozdější tradice a vyprávění, které příběhu dodává dramatický oblouk, ale nemá oporu v dochovaných dokumentech.

Jak se z boje stala legenda

Sovětský svaz v létě 1941 potřeboval morální vzory jako sůl. Rudá armáda utrpěla katastrofální porážky, miliony vojáků padly do zajetí a propaganda musela dodat důvod bojovat dál. Už během války byli sovětští publicisté a spisovatelé systematicky zapojováni do sběru hrdinských příběhů. Mezi nimi působil i Mark Kolosov, který později vydal knihu Lidé a činy, právě takový typ zpracování mohl z reálného bojového incidentu vytvořit exemplární obraz „nezastavitelného“ sovětského vojáka.

Silný precedens nabízí případ slavných 28 panfilovců. Zpráva hlavního vojenského prokurátora z roku 1948 ukázala, že tento ikonický sovětský válečný mýtus byl zásadně literárně dotvořen. Reálné hrdinství a propagandistické dobarvení se nevylučují, a právě to je klíč k pochopení Ovčarenkova příběhu.

Srovnání: nepravděpodobné činy existují, záleží na dokumentaci

Podobně nepravděpodobně znějící příběhy najdeme i jinde. Americký důstojník Audie Murphy dostal Medaili cti za osamělou obranu proti německým tankům a pěchotě 26. ledna 1945 u Holtzwihr ve Francii, jeho oficiální citace mu připisuje asi 50 zasažených nepřátel. Rozdíl je v kvalitě dokumentace: Murphyho čin stojí na dobové oficiální citaci bez zjevných topografických rozporů, zatímco Ovčarenkův mediální obraz stojí hlavně na jednom sovětském vyznamenávacím textu a pozdější literatuře.

České prostředí se od nekritického přejímání sovětských legend posunulo. Současné metodiky výuky dějepisu, jako je projekt Dějepis+, staví na srovnání interpretací a práci s prameny, přesně ten přístup, který z Ovčarenkova příběhu dokáže oddělit doložené jádro od propagandistické nadstavby.

Jak číst válečné hrdinské příběhy

Kontrolní sada je jednoduchá: existuje primární dokument? Sedí jednotka, místo a datum s operační mapou? Existuje svědek z druhé strany? Mění se mezi verzemi počty mrtvých? Vznikla legenda až pozdější literární stylizací? Pokud na většinu těchto otázek odpovíte „ne“ nebo „nejasné“, stojíte pravděpodobně před směsí reálné odvahy a propagandistického přikrášlení.

Ovčarenko nejspíš opravdu sám rozbil nepřátelskou skupinu v krátkém chaotickém momentu, kdy rozhodlo překvapení, bezprostřední blízkost a granáty, ne hodinový souboj jednoho muže proti padesáti puškám. Sovětská propaganda z toho udělala dokonale vypointovanou legendu. Sám Ovčarenko se konce války nedožil, zemřel 28. ledna 1945 v nemocnici na následky zranění z bojů v Maďarsku. Příběh, který po něm zůstal, žije dál, jen je potřeba vědět, kde v něm končí archiv a začíná mýtus.