Fukuyama předpověděl konec dějin, ale mýlil se. Teď tvrdí, že Rusko nemůže vyhrát, a právě proto by měl Kreml slavit

V létě 1989, ještě před pádem Berlínské zdi, napsal tehdy čtyřiatřicetiletý politolog esej do časopisu The National Interest. Nesl název „The End of History?“, i s otazníkem, který se v pozdějších zkratkách ztratil. Fukuyama v něm netvrdil, že přestanou války, revoluce a katastrofy. Tvrdil něco užšího a zároveň odvážnějšího: že liberální demokracie nemá ideologického konkurenta, který by ji mohl nahradit jako finální formu vlády. Etnické a nacionalistické konflikty podle něj budou pokračovat, ale žádný alternativní systém nenabídne přesvědčivější odpověď na otázku, jak má být společnost uspořádána. Tato teze mu vynesla celosvětovou slávu a zároveň se stala symbolem západního triumfalismu, který se dnes snadno zesměšňuje.

Co Fukuyama skutečně napsal, a co nikdy neřekl

Mediální zkratka „konec dějin“ žije vlastním životem. V původním eseji Fukuyama výslovně počítal s tím, že i v „posthistorickém“ světě zůstane prostor pro terorismus, separatismus a krvavé lokální války. Nepředpovídal věčný mír. Předpovídal, že žádný stát nenabídne univerzálně přitažlivější model než kombinaci tržní ekonomiky a demokratických institucí.

Jenže devadesátá léta přinesla euforii, která šla daleko za jeho text. Západ přestal rozlišovat mezi ideologickou převahou a automatickým šířením demokracie. Když pak přišly 11. září, vzestup Číny, Putinova konsolidace moci a populistická vlna v samotných demokraciích, Fukuyamovo jméno se stalo synonymem naivity. On sám to ví. V rozhovoru pro The Guardian ze září 2026 přiznal, že existovaly „způsoby, v nichž se mýlil“, a za otevřenou výzvu své tezi označil hlavně čínský model, tedy autoritářský kapitalismus, který zatím nepadl a nezdá se, že by padal brzy. Zároveň dodal, že přesvědčivě lepší alternativu k liberální demokracii stále nevidí.

Rusko nemůže vyhrát, ale co to znamená?

V debatě u Pierse Morgana v březnu 2025 Fukuyama vysvětloval, proč považuje ruské strategické vítězství za nepravděpodobné. Nešlo o tvrzení, že Moskva nezíská další vesnici nebo kus pole v Donbasu. Šlo o širší argument: Putin podle něj neusiluje jen o příměří podél současných linií, ale o znovupohlcení celé Ukrajiny a o revizi bezpečnostního uspořádání ve střední a východní Evropě. A právě tohoto maximalistického cíle Rusko podle Fukuyamy dosáhnout nemůže, ne proto, že by jeho armáda byla slabá, ale proto, že trvalé podmanění čtyřicetimilionového národa s vlastní identitou a západní podporou je projekt, který přesahuje ruské kapacity.

K tomu přidal svůj oblíbený argument o křehkosti autoritářských režimů: vypadají neotřesitelně, dokud se náhle nezhroutí. V rozhovoru pro RFE/RL upřesnil, že u Ruska nečeká pouliční revoluci, ale spíš riziko zlomu uvnitř bezpečnostního a mocenského aparátu. Zároveň připustil, že Putin může přežívat dál, protože režim má stále zdroje a umí represivně držet pohromadě.

Ekonomická data tento obrázek doplňují, ale nekopírují. Podle analytiků citovaných Guardianem v lednu 2026 se ruská inflace pohybovala kolem šesti procent, státní dluh těsně pod dvaceti procenty HDP. To znamená tlak, zpomalení a strukturální napětí, ale ne ekonomiku na prahu kolapsu. Fukuyamova teze o křehkosti se s těmito čísly potkává jen částečně.

Proč by Kreml mohl slavit

A tady přichází paradox. Fukuyamovo jméno je pro značnou část publika, a zejména pro ruskou informační mašinérii, synonymem západního přehmatu. Člověk, který „předpověděl konec dějin a mýlil se“, teď říká, že Rusko nemůže vyhrát. Pro prokremelský narativ je to téměř dárek.

Moskva systematicky pracuje s mýtem vlastního nevyhnutelného vítězství. Jak ukázala debata Atlantic Council z února 2026, tento narativ je samostatné bojiště, a Fukuyama je na něm ideální figurou. Lze ho citovat, když se hodí, a zesměšnit, když se nehodí. Jeho jméno zná i člověk, který původní esej nikdy nečetl. A právě na tom funguje argument „Západ se zase mýlí“: ne na datech z fronty, ne na ekonomických ukazatelích, ale na reputaci jednoho intelektuála.

Je to logicky platný argument? Ne. Ani opakovaná chyba v minulosti nedělá z dnešního výroku spolehlivý opak. Ale informační válka nepotřebuje logiku. Potřebuje zkratky.

Co to znamená pro Česko

České bezpečnostní dokumenty čtou ruskou hrozbu bez ohledu na to, co říká Fukuyama. Bezpečnostní strategie ČR z roku 2023 označuje Rusko za „zásadní hrozbu“ pro českou bezpečnost. Obranná strategie jde ještě dál: v případě konfliktu mohou území České republiky přímo ohrozit systémy dlouhého dosahu, zpravodajské operace i sabotáže. Odolnost států východní Evropy, včetně Ukrajiny, přispívá k bezpečnosti celého kontinentu.

Česká politika se při hodnocení ruské hrozby opírá o vlastní strategické dokumenty, NATO a bezpečnostní aparát, ne o komentář jednoho západního politologa. Fukuyamova slova jsou komentářový materiál, ne zdroj pro rozhodování. Ale právě proto stojí za to rozumět mechanismu, kterým se jeho jméno používá na obou stranách.

Myslitel velkých tezí v době, která je nesnáší

Fukuyama zůstává aktivní na Stanfordu, píše, přednáší, vstupuje do debat. Není čten jako operativní vojenský prognostik, je čten jako autor široké teorie o demokracii a autoritářství. Jeho síla i slabina je tatáž: formuluje velké teze v době, která preferuje drobné analýzy a datové modely.

Tvrzení „Fukuyama se vždy mýlí“ je příliš hrubá zkratka. Ale je to zkratka, která funguje, a Kreml to ví. Právě proto je Fukuyamův skeptický výrok o ruském vítězství pro Moskvu užitečnější než tisíc propagandistických článků. Ne kvůli tomu, co říká, ale kvůli tomu, kdo to říká.