Z toho Kreml není nadšený. Lukašenko přiznal, že kdyby zaútočil na NATO, Bělorusko by přestalo existovat

Alexandr Lukašenko si 12. června 2026 sedl před kamery televize Al Arabiya a řekl něco, co z Minsku dosud nezaznělo tak otevřeně. Zatažení Běloruska do války označil za „absolutně nepřijatelné“. Popsal zemi jako vojensky zranitelnou, její klíčovou infrastrukturu jako na dostřel a případný útok z běloruského území jako otevření zhruba patnácti set kilometrů nové fronty, kterou by ani s ruskou pomocí neuhlídal. Výsledkem by podle něj nebyla lokální operace, ale válka Ruska a Běloruska proti celému bloku NATO. Rozhovor zveřejnil prezidentský aparát o tři dny později, 15. června, a agentura Reuters jej okamžitě převzala. Nebyl to únik ani neformální poznámka. Bylo to oficiální vystoupení hlavy státu, který je od roku 2022 součástí ruské válečné mašinérie.

Proč to Moskvě komplikuje život

Bělorusko pro Rusko není jen spojenec. Je to odrazový můstek, zásobovací koridor a průmyslové zázemí v jednom. V únoru 2022 ruské jednotky vtrhly na Ukrajinu právě z běloruského území, směrem na Kyjev. Od té doby Moskva využívá běloruské základny, cvičiště, sklady i dvě velké rafinerie, které zpracovávají ruskou ropu a vracejí paliva zpět do Ruska v době, kdy ukrajinské útoky na ruskou energetickou infrastrukturu způsobují výpadky. Podle analýzy European Council on Foreign Relations je vojenská a ekonomická integrace obou zemí hlubší než kdykoli předtím.

A právě proto je Lukašenkův výrok problém. Kreml potřebuje, aby Bělorusko vypadalo jako bezriziková platforma, tichý, spolehlivý týl, odkud lze kdykoli eskalovat. Když běloruský prezident veřejně řekne, že jeho země je zranitelná a že si nemůže dovolit válku s Aliancí, tento obraz se drolí. Přímou ruskou stížnost na konkrétní rozhovor se sice nepodařilo dohledat, ale signály napětí existují. Koncem června se Putin s Lukašenkem sešel ve Valdaji, bez plánovaných tiskových výstupů. Analytici Carnegie Endowment to interpretovali jako neveřejné řešení citlivého tématu.

Červnová krize kolem retranslačních stanic

Lukašenkova slova nezazněla ve vzduchoprázdnu. Zapadla do konkrétní bezpečnostní krize, která se odehrávala ve stejných týdnech. Volodymyr Zelenskyj 19. června veřejně pohrozil, že pokud Minsk do týdne nevypne retranslační stanice, které Rusko používá při útocích na Ukrajinu, „uděláme to my“. O několik dní později agentura AP s odkazem na ukrajinského prezidenta uvedla, že stanice už jsou vypnuté.

Časová souslednost je výmluvná. Lukašenko nejprve v rozhovoru zdůraznil, že Ukrajina se Běloruska nemusí bát, dokonce se omluvil Zelenskému za rok 2022. Pak přišlo ukrajinské ultimátum, a Minsk ustoupil. Carnegie Endowment mluví o „necharakteristické poddajnosti“ a o ústupcích, které Minsk dělal Kyjevu. Zároveň ale AP upozornila, že na bělorusko-ukrajinské hranici dál vznikají sklady munice a paliva a buduje se pohraniční infrastruktura. Menší riziko přímého zatažení do války neznamená konec bezpečnostní hrozby.

Co to říká o síle NATO

Nejpozoruhodnější na celém výroku není to, že by Lukašenko náhle přešel na stranu Západu. To se nestalo a podle všeho se ani nechystá. Bělorusko zůstává součástí ruské válečné infrastruktury, závisí na Moskvě ekonomicky i politicky a jeho armáda je de facto integrována do ruských struktur.

Pozoruhodné je něco jiného: i člověk, který v roce 2022 otevřel svou zemi ruské invazi, dnes veřejně počítá s NATO jako s odstrašující silou, kterou si nemůže dovolit testovat. Aliance má na východním křídle devět mnohonárodních bojových uskupení, plány přední obrany a logiku rychlého posílení. Lukašenko to ví. A poprvé to říká nahlas.

Pro Moskvu je to dvojsečné. Na jedné straně má v Bělorusku stále loajálního partnera, který poskytuje území, průmysl i rafinerie. Na druhé straně má partnera, který veřejně vymezuje hranici, za niž odmítá jít, a tím zužuje ruský manévrovací prostor pro případnou eskalaci.

Střední Evropa nesnižuje ostražitost

Česká Obranná strategie výslovně označuje postupnou integraci Běloruska do ruských vojenských struktur za ohrožení pro východní křídlo Aliance. Na summitu NATO v Ankaře v červenci 2026 Praha mluvila o dalším posilování kolektivní obrany. Polsko ve stejném období veřejně děkovalo České republice za stovku vojáků a bitevní vrtulníky nasazené k posílení polské hranice. A polský premiér Donald Tusk varoval před „vysoce nestabilní situací“ a možnou eskalací v nejbližších týdnech.

Lukašenkovo přiznání vlastní zranitelnosti je v tomto kontextu potvrzením, že odstrašení funguje. Není to ale důvod k uvolnění. Bělorusko dál hostí ruské kapacity, dál slouží jako logistické zázemí a dál zůstává státem, jehož rozhodování o válce a míru je jen částečně autonomní. Formálně je Minsk suverénní. Prakticky závisí na Moskvě tak silně, že jeho manévrovací prostor připomíná spíš úzkou chodbu než otevřené pole.

Lukašenko v červnu 2026 udělal něco, co diktátoři dělají neradi, veřejně přiznal slabost. Že to udělal před kamerami arabské televize, a ne v Kremlu, vypovídá o tom, komu ten vzkaz skutečně patřil.