Výsledky předčily očekávání: Američané testují 50mm kanon Raid Hunter, který má likvidovat roje dronů za pár korun

Střelnice Potomac River Test Range ve Virginii, 16. září 2026. Z hlavně kanonu XM913 vylétá projektil ráže 50 mm, který se po opuštění ústí sám stabilizuje a letí po předpovězené dráze. Nejde o klasický „hloupý“ granát, Northrop Grumman ho označuje za první naváděnou 50mm střelu na světě. A právě její letové chování se v tomto aeroballistickém testu měřilo. Firma následně oznámila, že získaná vysoce přesná data potvrdila předtestové modely a očekávaný výkon projektilu prakticky u každého výstřelu. Pro vývojový program to znamená, že simulace fungují, realita odpovídá výpočtům a další fáze zkoušek může pokračovat bez zásadních korekcí, což je v raketovém a muničním vývoji výsledek, který se rozhodně nepovažuje za samozřejmost.

Co je Raid Hunter a proč má ráži 50 milimetrů

Raid Hunter je nový název pro vývojovou linii, kterou Northrop Grumman dříve označoval jako 50mm GBAD (Ground-Based Air Defense), případně CBAD (Cannon-Based Air Defense). Přejmenování proběhlo v srpnu 2026, podstata zůstala stejná: síťově propojený systém krátké protivzdušné obrany, který místo raket používá kanonovou munici s naváděním a blízkostním zapalovačem.

Srdcem systému je kanon XM913 Bushmaster Chain Gun. Podle oficiálního datasheetu Northrop Grumman střílí munici ráže 50×228 mm, váží 314 kilogramů, disponuje kadencí 200 ran za minutu a dvoupásovým podáváním, které umožňuje rychlé přepínání mezi typy střeliva. Oproti námořnímu systému Phalanx CIWS s jeho 20mm Gatlingem a kadencí 4 500 ran za minutu jde o zcela odlišnou filozofii: místo husté palebné clony z malých projektilů sází Raid Hunter na výrazně větší a chytřejší střelu, která cíl aktivně vyhledává.

Proč právě 50 mm? Menší ráže nedávají dostatek prostoru pro elektroniku, senzory a řídicí mechanismus. Větší by zase byly příliš těžké a drahé. Padesátka je kompromis, dost velká na to, aby pojala blízkostní zapalovač, palubní počítač a manévrovací schopnost, a přitom dost malá na to, aby jedna baterie vezla stovky kusů místo desítek raket.

Ekonomika, která má změnit pravidla hry

Tady se dostáváme k jádru celého projektu. Válka na Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky, ukázala absurdní nákladovou asymetrii moderní protivzdušné obrany. Íránský dron Šáhid stojí odhadem kolem 35 tisíc dolarů (asi 800 tisíc korun). Raketa PAC-3 ze systému Patriot, kterou ho sestřelíte, vyjde podle letošních odhadů Defense News zhruba na 4 miliony dolarů (přes 90 milionů korun). Obránce tak za každý zničený dron zaplatí stonásobek ceny útočníka, a navíc mu docházejí rakety rychleji, než je průmysl stíhá vyrábět.

Northrop Grumman tvrdí, že Raid Hunter tuto rovnici obrací. Podle staršího datasheetu k systému CBAD firma deklaruje:

• Cenu účinku zhruba o 99,5 % nižší než u raketových interceptorů
• Cenu celé kanonové baterie asi o polovinu nižší než u raketové baterie
• Výrazně hlubší zásobu munice, tedy schopnost čelit déletrvajícím a objemnějším útokům

Přesnou cenu jedné naváděné 50mm střely Northrop nezveřejnil. Formulaci „za pár korun“ je proto třeba chápat relativně: ve srovnání s raketou za desítky milionů korun může i střela za desítky tisíc korun vypadat jako drobné. Pro kontext: i nové americké „levné“ interceptory, jako je projekt Buckler firmy X-Bow, míří pod 100 tisíc dolarů za kus, tedy pod 2,3 milionu korun. Kanonová munice by měla být ještě řádově levnější.

Proč je tak těžké vyrobit chytrou střelu pro kanon

Raketa má vlastní motor, prostor pro hledací hlavici, řízení a energetický zdroj. Kanonový projektil nic z toho nemá, veškerou energii dostane v okamžiku výstřelu, kdy na něj působí přetížení 70 000 až 100 000 G. Pro představu: astronauti při startu raketoplánu zažívali kolem 3 G, stíhací pilot při ostrém manévru kolem 9 G. Elektronika uvnitř 50mm střely musí přežít sílu, která je o čtyři řády vyšší.

Právě proto se naváděné kanonové střely prosazují až nyní. Miniaturizace čipů, odolnější senzory a pokročilé algoritmy konečně umožňují vměstnat do malého těla projektilu blízkostní zapalovač, tedy mechanismus, který rozpozná blízkost cíle a odpálí bojovou hlavici bez nutnosti přímého zásahu. Střela tak nemusí dron trefit přímo, stačí proletět dostatečně blízko. A to je zásadní rozdíl oproti klasické neřízené munici, kde záleží na každém centimetru.

Kde stojí konkurence, a kde stojí Česko

Raid Hunter není jediný systém, který se snaží řešit dronovou hrozbu kanony. Německý Rheinmetall nabízí rodinu Skyranger: verze 30 s 30mm kanonem, dosahem do 3 km (s raketami do 6 km) a zásobou 300 nábojů, a verze 35 s 35mm kanonem a účinným dosahem do 4 km. Rumunsko letos v červnu objednalo 24 systémů Skyranger 35 spolu s dalšími vrstvami Skynex a Millennium Gun; Evropa tedy podobnou technologii už reálně nakupuje.

Na ruské straně operuje systém Pancir-S1, kombinující dva 30mm kanony a až 12 řízených střel 57E6 s deklarovaným raketovým dosahem do 20 km. Je to těžší a komplexnější platforma, ovšem jeho technická data pocházejí převážně z ruských zdrojů a je třeba je brát s rezervou; bojové nasazení na Ukrajině ukázalo, že reálná účinnost Panciru bývá nižší, než slibují prospekty.

Raid Hunter se od všech liší důrazem na naváděnou 50mm munici jako primární efektor. Zatímco Skyranger i Pancir kombinují kanon s raketami, americký systém sází čistě na chytré granáty odpalované v malých salvách. Je to odvážná sázka, a zatím neprověřená ostrým sestřelem.

Česká armáda mezitím nezahálí. Letos v dubnu na Konferenci protivzdušné obrany 2026 označila bezpilotní prostředky za jednu z největších hrozeb a v září spouští experimentální cvičení Drone Shield 2026 zaměřené na ochranu vojenské i civilní infrastruktury. Aliance jako celek v červenci oznámila investice přes 40 miliard dolarů do protidronových schopností v příštích pěti letech. Raid Hunter konkrétního zahraničního zákazníka zatím nemá, ale do rámce, který NATO i česká armáda budují (síťové propojení, modularita, rychlé nasazení), zapadá přesně.

Co ještě musí Raid Hunter dokázat

Zářijový test ověřil letové chování střely, nikoli kompletní bojový scénář. Veřejně není doložen ostrý sestřel vzdušného cíle celým systémem. Northrop sám říká, že jde o jednu z několika nadcházejících zkoušek. Termín operační způsobilosti ani konkrétní zaváděcí zákazník oznámeni nebyli.

Podle nás je ale směr jasný. Pokud se v dalších testech potvrdí funkčnost navádění a blízkostního zapalovače proti reálným cílům, Raid Hunter může vyplnit kritickou mezeru mezi elektronickými rušičkami a drahými raketami, střední vrstvu obrany, která dnes v arzenálech většiny armád chybí. Nebude to univerzální náhrada všech systémů protivzdušné obrany. Bude to ale možná první zbraň, u které obránce nemusí počítat, jestli si sestřel může ekonomicky dovolit.