„Rusko prohraje,“ shrnuje ruský odborník. Armáda je na zemi neschopná ofenzivy, poslední záchranou je vzduch

Když i hlas z vlastního tábora veřejně pojmenuje, že ruská armáda na zemi nedokáže prorazit, stojí za to poslouchat pozorně. Barančik, politolog a komentátor bělorusko-ruských vztahů, publikoval koncem září 2026 ve svém telegramovém kanálu analýzu, která obletěla ruský mediální prostor. Její jádro je nečekaně upřímné: samotná pozemní válka Rusku strategický cíl nesplní. Jedinou šancí je podle něj vzdušná kampaň proti ukrajinské infrastruktuře. Jenže sám vzápětí dodává podmínku, která celou tezi podkopává: bez převedení vzdušných úderů do výsledku na zemi Rusko prohraje. A právě tady začíná příběh, který stojí za rozbor.

Fronta, která se nehýbe

Barančikova frustrace má konkrétní podklad v datech. Analýza amerického Institutu pro studium války (ISW) a Critical Threats Project z 27. září 2026 popisuje frontu jako „statickou“ s téměř nulovými čistými ruskými zisky za poslední měsíce. Na záporožském směru, který ruská propaganda vykresluje jako průlomový, ukrajinský generální štáb ráno 27. září hlásil jediný pokus o postup k Malé Tokmačce. Večer téhož dne? Na orichivském směru už žádné ruské útočné akce.

Barančik přitom tvrdí, že Orechov bude „brzy ztracen“. Veřejně ověřitelná data jsou podstatně opatrnější. ISW mluví o omezených operacích bez potvrzených zisků a o možné snaze město obejít ze severovýchodu. Reálná hrozba existuje (obchvat, palebná kontrola logistiky, vázání ukrajinských rezerv), ale bezprostřední pád města z dostupných informací nevyplývá. Ruská armáda, která měla být druhou nejsilnější na světě, tu naráží na protivníka, jenž ji drží kombinací inovací, flexibility a západní podpory.

Vzduch jako poslední karta

Když pozemní ofenziva selhává, zbývá vzduch. A tady jsou čísla alarmující. Prezident Zelenskyj 26. září 2026 uvedl, že jen za září Rusko vypustilo přes 2 730 reaktivních šáhidů. Za jediný týden 20.–27. září to bylo více než 2 200 útočných dronů, asi 1 650 klouzavých bomb KAB a 38 střel. Pro srovnání: v září 2024 ukrajinské ozbrojené síly evidovaly za celý měsíc 1 410 dronů. Co bylo před dvěma lety měsíčním maximem, je dnes téměř týdenní tempo.

Cíle úderů se přitom posunuly. Nejde jen o energetiku, ale systematicky o digitální páteř státu:

• Datová centra – koncem září 2026 zasažena infrastruktura poskytovatelů Domonet, Kievnet, Faust, problémy hlásily i Cityhost a MiroHost.
• Telekomunikace – centrála Kyivstaru, největšího ukrajinského mobilního operátora, byla poškozena úderem 27. září 2026. Výpadky internetu postihly přibližně 100 tisíc domácností.
• Železnice – ministr zahraničí Sybiha v polovině září otevřeně žádal partnery o pomoc s lokomotivami. Od začátku invaze bylo poškozeno nebo zničeno přes 500 lokomotiv, více než polovina jen v roce 2026.

Barančik to shrnuje tak, že „komfortní rytmus války pro Ukrajinu skončil“. Má pravdu v tom, že zázemí trpí víc než dřív. Nemá ale pravdu v tom, že by to automaticky znamenalo zlom.

Proč vzduch sám nestačí

Klíčový paradox Barančikovy analýzy spočívá v tom, že sám formuluje podmínku vlastního selhání. Píše, že vzdušná kampaň „musí být převedena do výsledku na zemi“, jinak se Ukrajina adaptuje, opraví železnici, rozvede spojení přes záložní kanály, doplní palivo a techniku přes sousedy. A přesně to se děje.

Kyivstar po zásahu 11. září oznámil, že síť běží normálně. Zelenskyj ve svém projevu z 26. září mluvil o několika funkčních prototypech interceptorů proti reaktivním šáhidům, o škálování výroby a o jedenácti uzavřených dohodách v režimu „Drone Deal“. Proti běžným pomalejším dronům si Ukrajina drží úspěšnost přes 90 %. Proti novějším reaktivním verzím je to zatím 55 %, výrazně méně, ale ne nula, a trend jde nahoru.

ISW interpretuje ruský posun k dálkovým úderům jako úpravu teorie vítězství po neuspokojivých pozemních výsledcích. Vzduch umí Ukrajině dramaticky zdražit obranu a chod státu. Umí zpomalovat logistiku, oslabovat zázemí, komplikovat každodenní život milionů lidí. Co zatím nedokázal, je dodat potvrzený strategický průlom, ten druh průlomu, který by změnil mapu.

Co to znamená pro Česko

Ruská vzdušná kampaň není jen ukrajinský problém. Česká vláda na roky 2026–2030 schválila pokračování Programu Ukrajina s roční alokací miliardy korun, včetně podpory kritické infrastruktury, kyberbezpečnosti a zapojení českých firem do obnovy energetiky a logistiky. Každý zásah do datového centra nebo železničního uzlu se přímo dotýká projektů, na nichž české firmy pracují.

Tlak se přesouvá i do domácí debaty o obraně. Ministerstvo obrany řadí mezi priority výstavby schopností protivzdušnou a protiraketovou obranu. Ukrajina teď explicitně řeší dvě mezery, obranu proti reaktivním dronům a proti balistickým střelám, a právě tady se česká pomoc může posunout od obecné solidarity ke konkrétním dodávkám antidronových systémů, radarů a logistických kapacit.

Jestřábí kritika, ne přiznání porážky

Barančikův text není kapitulace. Je to tvrdá vnitřní kritika z jestřábí pozice: nevolá po ústupu ani po míru, naopak navrhuje zesílit tlak na ukrajinské zázemí. V ruském prostoru je to průchodné právě proto, že nejde proti válce jako takové, ale proti její dosavadní efektivitě. Zároveň je to signál, že i uvnitř ruského analyticko-mediálního prostředí roste vědomí, že dosavadní tempo pozemní ofenzivy neodpovídá nákladům.

Sám ale pojmenovává past, do které Rusko padá: drahou opotřebovací kampaň ve vzduchu, která bez manévrového průlomu na zemi zůstane jen eskalací bez rozhodnutí. Ukrajina „ještě není zlomena“, jak píše sám Barančik. A dokud platí tahle věta, platí i jeho vlastní podmínka: bez výsledku na zemi Rusko strategický cíl nenaplní.