Předčasný triumf, který stál Hitlera všechno. Před 85 lety v Berlíně slavil „definitivní zkázu“ SSSR

Obrovská hala v berlínském Sportpalastu praskala ve švech. Tisíce uniformovaných příznivců, prapory s hákovými kříži, inscenovaná atmosféra, kterou Joseph Goebbels považoval za svůj propagandistický mistrovský kousek. Hitler stál za řečnickým pultem a s naprostou jistotou tvrdil, že od zahájení invaze do Sovětského svazu šlo „všechno podle plánu“ a že „tento protivník je už zlomen“. Jenže realita za kulisami vypadala jinak. Operace Tajfun, rozhodující úder na Moskvu, běžela teprve den. Wehrmacht měl před sebou stovky kilometrů bláta, mrazu a houževnatého odporu. Z krátké vítězné války se během několika týdnů začala rodit vleklá katastrofa, kterou Německo už nemohlo vyhrát.

Projev, který se stal falešným proroctvím

Akce ve Sportpalastu nebyla spontánní oslavou. Šlo o zahájení zimní sbírky Kriegswinterhilfswerk 1941/42, masové režimní události, kde Hitler vystoupil před pečlivě vybraným publikem. Podle historika Maxe Domaruse, jehož edice Hitler: Speeches and Proclamations patří k základním zdrojovým pracím, nechal Hitler podél celé východní fronty vyvěsit plakáty s rozkazem z 2. října, v němž vojákům oznamoval blížící se konečné vítězství. O pár týdnů později musela zvláštní komanda tytéž plakáty zase strhávat. Realita je totiž vyvrátila rychleji, než stačil schnout tiskařský inkoust.

Goebbels si den po projevu do deníku zapsal Hitlerovu velkou spokojenost s „povedeným“ shromážděním. Propaganda fungovala, doma. Jenže slova pronesená před tisíci nadšenci měla brzy narazit na tvrdou zeď faktů.

Fronta, která odmítla potvrdit vítězství

Na začátku října 1941 vypadala situace na první pohled skutečně drtivě. Wehrmacht za sebou měl obrovské letní úspěchy: miliony sovětských vojáků padly do zajetí, celé armádní skupiny byly obklíčeny a zničeny. Rudá armáda se zdála na pokraji kolapsu. Hitler proto zaměnil počáteční rozklad za definitivní konec, a právě v tom spočíval jeho osudový omyl.

Operace Tajfun měla doručit rozhodující úder: zničit sovětské síly bránící Moskvu a obsadit hlavní město ještě před zimou. Jak popisuje historik David Stahel v práci The Battle for Moscow, realita se od plánu dramaticky lišila. Zásobovací linie Wehrmachtu byly natažené přes stovky kilometrů, jednotky vyčerpané měsíci nepřetržitých bojů. Podzimní deště proměnily ruské cesty v bahno, které zastavilo i tanky. Když v listopadu přišly mrazy, Němci sice obnovili postup, ale sovětská obrana tuhla s každým dnem.

Začátkem prosince se Wehrmacht dostal na bezprostřední předměstí Moskvy. Blíž už se nedostal. Sovětský protiútok, vedený čerstvými sibiřskými divizemi, odhodil vyčerpané německé jednotky desítky kilometrů zpět. Blitzkrieg na východě definitivně selhal.

Co Hitlera předčasný triumf stál

Cena nebyla jednorázová, ale strategická a narůstala jako lavina. Ztracená šance na krátkou válku znamenala přechod do vyčerpávacího konfliktu, v němž Německo nemohlo konkurovat sovětskému průmyslu přesunutému za Ural ani americké výrobní kapacitě, která se po Pearl Harboru v prosinci 1941 naplno zapojila.

Propagandistická důvěryhodnost Hitlera utrpěla první vážnou trhlinu. Domarus zaznamenává, že führer se v pozdějších letech stále méně ochotně ukazoval před veřejností a vyhýbal se projevům před starými stranickými soudruhy. Věděl, že jeho „proroctví“ z října 1941 si lidé pamatují.

A pak tu byl český rozměr. Protektorát Čechy a Morava sloužil Říši jako klíčová průmyslová základna. Právě na podzim 1941, prakticky ve stejných dnech jako Hitlerův berlínský projev, nastoupil v Praze Reinhard Heydrich jako zastupující říšský protektor. Jeho příchod nebyl náhoda, po útoku na SSSR v Protektorátu rostl neklid, sabotáže i pasivní odpor. Heydrich vyhlásil výjimečný stav, nechal popravovat a zatýkat, protože Berlín potřeboval české továrny v plném provozu. Válka, která měla být dávno vyhraná, si žádala stále víc.

Spojenectví, které začalo zradou a skončilo zkázou

Celý příběh východní fronty má ovšem ještě temný prolog. Dne 23. srpna 1939 podepsali ministři zahraničí Ribbentrop a Molotov pakt o neútočení, jehož tajný protokol rozdělil východní Evropu na německou a sovětskou sféru vlivu. Druhou světovou válku pak Německo a SSSR fakticky zahájily společně, útokem na Polsko v září 1939. Wehrmacht vtrhl ze západu, Rudá armáda z východu.

Hitler však Stalina od počátku považoval za dočasného partnera. Dne 22. června 1941 operací Barbarossa zaútočil na dosavadního spojence bez vyhlášení války. Stalin, který opakovaně ignoroval varování západních zpravodajských služeb i vlastních agentů, byl překvapen, ne proto, že by informace neměl, ale proto, že jim odmítal věřit.

Rudá armáda na začátku války skutečně procházela hlubokou krizí. Stalinovy čistky v letech 1936–1938 připravily ozbrojené síly o více než 25 tisíc vyšších důstojníků. Podle údajů US Holocaust Memorial Museum měla armáda v roce 1941 formálně vojensky vzdělanou jen asi polovinu důstojnického sboru. Miliony vojáků padly v létě do zajetí, celé fronty se zhroutily. Právě tento rozklad vedl Hitlera k přesvědčení, že Sovětský svaz je u konce.

Nebyl. Sovětský režim si navzdory katastrofálním ztrátám udržel schopnost mobilizovat nové armády, přesunout průmysl a pokračovat v boji. Z předčasně oslavené „definitivní zkázy“ se stal nejdelší a nejkrvavější konflikt v dějinách Evropy.

Poučení, které nezestárlo

Hitlerův projev z října 1941 zůstává učebnicovým příkladem toho, jak nebezpečné je zaměnit počáteční šok protivníka za jeho konečnou porážku. Rychlý průlom a vysoké ztráty nepřítele ještě neznamenají vyhranou válku, rozhodují rezervy, průmysl, logistika, terén a ochota společnosti snášet utrpení. Plakáty s Hitlerovým vítězným rozkazem visely na frontě jen pár týdnů. Válka, kterou vyhlásil za vyhranou, trvala ještě téměř čtyři roky.