Rusové tam na ně nemohou: Ukrajinci budují pod frontou „podzemní města“. Drony je donutily změnit válčení od základů

Podplukovník Roman Kovalov z 43. samostatné mechanizované brigády je popisuje jako „nory“, chodby široké zhruba metr, ručně budované přímo vojáky, kteří v nich pak žijí celé týdny i měsíce. Nejde o masivní betonové bunkry ani o strategické podzemní komplexy. Jde o improvizovanou odpověď na problém, který před třemi lety v takové míře neexistoval: nepřetržitý dronový dohled, který z povrchu bojiště udělal smrtelnou past. Válka na Ukrajině, trvající už více než čtyři roky, tak vstoupila do fáze, v níž se architektura obrany proměnila od základů.

Průhledné bojiště: proč zákop přestal stačit

Britský výzkumný institut RUSI pro tento jev zavedl pojem „průhlednost bojiště“. Průzkumné drony, termovize a digitální senzory dnes dokážou odhalit nově vyhloubenou pozici, pohyb skupiny vojáků i zásobovací trasu v řádu minut. Viditelný pohyb na povrchu znamená zásah. Bundeswehr, který ukrajinské vojáky cvičí v rámci mise EUMAM UA, potvrzuje, že FPV drony pronikají i do krytých zákopů a bunkerových systémů, a klasická zákopová linie tak přestává plnit svou ochrannou funkci.

Ukrajinské ministerstvo obrany na to reagovalo doktrínou Drone Line: cílem je vytvořit ničicí zónu v hloubce 10 až 15 kilometrů před vlastními pozicemi a ničit nepřítele ještě před přiblížením. Jenže stejnou logiku používá i protivník. Výsledkem je bojiště, kde obě strany vidí téměř všechno, a kde přežití závisí na tom, jak hluboko se voják dokáže schovat.

Jak vypadá „podzemní město“ zevnitř

Podle reportáže serveru Texty nejde o propojený komplex, ale o rozvětvenou síť úzkých chodeb, malých místností a krytých vstupů. Kovalov princip shrnuje jednoduše: „Čím delší tunel, tím lepší.“ Uvnitř vojáci spí, vaří, skladují munici, vykonávají hygienu. Někteří tam stráví měsíce.

Rychlost a odolnost stavby závisí na geologii:

• Černozem a písek vyžadují průběžné vyztužení prkny a pytli s pískem, jinak hrozí zával.
• Jíl drží lépe, ale bobtnáním po dešti mění tvar chodeb.
• Křída a skála jsou extrémně pracné na hloubení, zato nabízejí nejvyšší odolnost proti ostřelování.

Ironií je, že s podobnou adaptací začali v kupjanském sektoru dříve Rusové. Už v roce 2024 tam masově hloubili úzké „trubkové“ úkryty. Ukrajinci je tehdy považovali za podivnost. S nárůstem FPV dronů a průzkumných prostředků ale model rychle převzali a rozšířili.

Proč na ně Rusové „nemohou“

Formulace „nemohou“ neznamená nedotknutelnost. Znamená, že takové pozice nelze dobýt rychle, levně ani jedním typem zbraně. Ruský útok na podzemní pozici vyžaduje vícestupňový postup:

• Lokalizace – průzkumný dron musí pozici najít, což u dobře maskovaného vstupu trvá.
• Průraz shora – přesně naváděná dělostřelecká munice nebo klouzavá bomba se pokouší prorazit strop.
• Rozšíření otvoru – FPV drony shazují nálože do průrazu, případně se dovnitř snaží proniknout optovláknový FPV dron, který je odolný vůči elektronickému rušení.
• Pěší přiblížení – teprve pak se útočná skupina pokouší dostat ke vstupu s náloží, často z protitankové miny.

Každý z těchto kroků stojí čas, munici a životy. A obránce mezitím může tunel opustit záložním východem, přesunout se do vedlejší větve nebo přivolat vlastní FPV podporu. Právě tato „vrstvená“ odolnost dělá z podzemních pozic mimořádně tvrdý oříšek.

Optovláknové FPV drony přitom představují klíčovou hrozbu i obranný nástroj. Na rozdíl od běžných rádiově řízených dronů používají fyzické optické vlákno, takže si udržují obraz i řízení i pod silným elektronickým rušením. Ukrajina už nasadila kodifikované modely jako Baton Optik s dosahem přes 30 kilometrů nebo kvadrokoptérový systém Ptaška s hloubkou nasazení téměř 50 kilometrů; obě platformy jsou určeny mimo jiné právě proti polním fortifikacím.

Roboti místo zásobovacích běžců

Když je každý pohyb na povrchu potenciálně smrtelný, klasická logistika selhává. Ukrajina proto přesouvá zásobování do rukou, přesněji řečeno pásů, pozemních robotů. Podle ukrajinského ministerstva obrany provedly bezosádkové pozemní systémy jen v červnu 2026 přes 16 600 logistických a evakuačních misí. Do srpna číslo vyskočilo na více než 25 000 za měsíc. Od začátku roku systém DELTA evidoval přes 112 000 takových misí.

Roboti vozí vodu, munici a jídlo do vysoce rizikových zón a zároveň odvážejí raněné. Z doplňku se stala systémová součást přežití jednotek, a důvod, proč podzemní pozice mohou fungovat i v úsecích, kde se na povrch nedá bezpečně vyjít ani v noci.

Oficiální rozkaz ukrajinských ozbrojených sil z konce dubna 2026 stanovil pobyt na pozicích na maximálně dva měsíce s povinnou rotací nejpozději do jednoho dalšího měsíce. Realita je ale tvrdší. Texty popisují případy, kdy vojáci v podzemí zůstávají i rok. Psychická zátěž je obrovská: klaustrofobie, strach ze závalu, nejistota, zda kryt skutečně ochrání před dronem, který se dovnitř může dostat optickým vláknem.

Co se z toho učí NATO i česká armáda

Ukrajinská zkušenost už dávno není jen inspirace, je to institucionální proces. Společné analytické centrum JATEC v polské Bydhošti přímo přenáší poznatky z fronty do aliančních doktrín. NATO označuje drony a protidronovou obranu za kritickou součást obrany východního křídla a plánuje násobně zvýšit výcvik operátorů.

Armáda České republiky reaguje konkrétně. Na cvičení Drone Shield 2026 testovala celý řetězec protidronové obrany, od pasivního maskování přes senzory a rušičky po dronové interceptory a bezosádkové pozemní systémy. Cvičení Ghost Hunters 2026 šlo ještě dál: pracovalo s předpokladem rušené komunikace, nepřátelských dronů a nemožnosti spoléhat se na velká statická velitelství. Certifikovalo průzkumnou rotu pro nasazení v Litvě, tedy přímo na východním křídle aliance.

Srovnání s tunely Hamásu nebo Hizballáhu, které se nabízí, je přitom zavádějící. Podle analýzy Modern War Institute při West Pointu jde v Gaze a Libanonu o roky budovanou strategickou infrastrukturu s velitelskými prostory, elektřinou, vodou a zdravotnickým zázemím. Ukrajinské „podzemní město“ je něco jiného: taktický prostředek přežití na bezprostřední frontě, improvizovaný, úzký, budovaný pod palbou.

Nejde o návrat do roku 1916, i když paralely se zákopovou válkou první světové jsou zřejmé. Kvalitativně nové je to, co vojáka pod zem tlačí: ne jen dělostřelectvo, ale permanentní digitální „strop“ dronů, senzorů a umělé inteligence, který z povrchu udělal prostor, kde se nedá žít. Pěchota se přizpůsobila, a s ní se mění celá podoba války.