Sovětský svaz na přelomu let 1943 a 1944 vědomě schválil tank, o kterém jeho vlastní zkušební komise napsala, že „plně neřeší“ požadavky na moderní střední tank.
Rozhodnutí zní absurdně, a přesto patří k nejdůležitějším průmyslovým krokům celé druhé světové války. Státní výbor obrany (GKO) dne 1. ledna 1944 nařídil zavést do stávajícího podvozku T-34 nový 85mm kanón S-53 a během několika měsíců převést veškerou výrobu na tuto verzi. Žádný nový tank. Žádná revoluční konstrukce. Jen větší dělo do staré korby, nová věž a modlitba, že to bude stačit. Stačilo to. Ne proto, že by T-34/85 byl lepší než Panther nebo Tiger, ale proto, že šel vyrobit po tisících dřív, než Němci stihli reagovat.
Proč byl T-34/85 v přímém souboji horší
Čísla mluví jasně. Čelo korby T-34/85 chránil pancíř o tloušťce pouhých 45 mm, čelo věže pak 90 mm. Bojová hmotnost činila asi 32 tun. Proti tomu stál Panther s čelním glacis 80 mm pod úhlem 55°, čelem věže 110 mm a hmotností kolem 45 tun. Tiger nabízel čelní desky až 102 mm a čelo věže 100 mm při hmotnosti přes 57 tun.
Ještě výmluvnější bylo srovnání hlavní výzbroje. Sovětský kanón ZiS-S-53 ráže 85 mm s délkou hlavně 54,6 kalibru byl schopnou zbraní, ale na čelní duel s Pantherem a jeho 75mm KwK 42 L/70 nebo s Tigerem a jeho proslulým 88mm KwK 36 L/56 nestačil. Německé kanóny byly konstruovány pro protitankový boj na střední a delší vzdálenosti, a na těchto distancích měly navrch.
Ke konstrukčním slabinám se přidávala ergonomie. Stará korba T-34 si nesla problémy z počátku čtyřicátých let: stísněný vnitřní prostor, problematické ovládání, zastarávající převodovku. Bojové hlášení 37. gardového tankového pluku dokonce uvádí, že velitel tanku do vzdálenosti zhruba 400 metrů od nepřítele často pozoroval bojiště otevřeným poklopem, protože pozorovací přístroje nedávaly dostatečný přehled. To není znak moderního stroje, to je znak nouzového řešení.
Sázka, o které velení vědělo, že je kompromisem
Sovětské velení nebylo slepé. Zkušební komise po zkouškách T-34 s 85mm kanónem D-5T v listopadu 1943 výslovně konstatovala, že nová výzbroj zvyšuje palebnou sílu, ale kvůli tenkému pancéřování tank „plně neodpovídá požadavkům na moderní střední tank“. Zároveň doporučila vývoj zcela nového typu. Jazyk protokolu je jednoznačný: nejde o sebeuspokojení, ale o přiznání nouze.
Proč tedy GKO nešlo cestou nového tanku? Protože alternativa neexistovala, alespoň ne včas. Projekt T-43, zamýšlený nástupce T-34, narážel na rostoucí hmotnost, pochybnosti o spolehlivosti a rychle zastarávající ochranu. Po bitvě u Kurska se požadavky na pancéřování znovu zvedly a celý projekt se propadal do dalšího přepracování. Ředitel závodu č. 183 odhadoval, že spuštění výroby T-43 by vyžadovalo 390 nových nástrojů a 5 000 dalších pracovníků, a ani tak by nezačala dřív než v lednu 1944, tedy v době, kdy už GKO rozhodlo o přezbrojení starého T-34.
Riskantní sázka spočívala právě v tomto: Sověti vědomě zvolili „mezityp“ se zděděnými slabinami, protože čas byl cennější než dokonalost.
Co nová verze přinesla, a co ne
Bylo by nespravedlivé tvrdit, že T-34/85 nepřinesl nic nového. Oproti starší verzi T-34/76 šlo o podstatný skok:
- Silnější kanón – 85mm ZiS-S-53 místo 76mm F-34, tedy výrazně vyšší průbojnost a schopnost ohrozit i těžší německé stroje, byť ne čelně na velkou vzdálenost.
- Pětičlenná posádka – přidání střelce oddělilo velitele od obsluhy děla, což zásadně zlepšilo velení v boji. Velitel konečně mohl velet, místo aby mířil.
- Nová tříčlenná věž – prostornější, s velitelskou kupolí, přesunutým rádiem a novými pozorovacími přístroji MK-4.
Co ale T-34/85 nepřinesl, bylo stejně důležité. Stará korba s 45mm čelem zůstala. Převodovka zůstala. Základní uspořádání zůstalo. Rané kusy z počátku roku 1944 navíc ještě nesly dělo D-5T v dvoumístné věži se čtyřčlennou posádkou; „finální“ podoba s kanónem S-53 a pětičlennou osádkou se ustálila až v průběhu jara.
Průmyslový zázrak místo technického triumfu
Skutečný příběh T-34/85 není o tom, jak dobrý tank to byl. Je o tom, jak rychle ho Sověti dokázali dostat na frontu. Rozhodnutí GKO z ledna 1944 stanovilo přesný měsíční harmonogram přechodu výroby a od května 1944 už měly všechny vyráběné T-34 nést 85mm výzbroj. Celkem bylo v letech 1944 až 1946 vyrobeno 25 899 kusů T-34/85.
Před berlínskou operací na jaře 1945 byly tankové brigády Rudé armády vybaveny T-34/85 téměř stoprocentně. Ke dni 10. dubna 1945 měla 4. gardová tanková armáda stovky těchto strojů, byť mnohé s odjezděnými 150 až 250 motohodinami a desítky vozidel v různých stupních oprav. Na začátku pražské ofenzivy disponovala tatáž armáda 203 bojeschopnými T-34/85.
Při zničení tanku T-34 zemřelo podle dostupných dat asi 28 % členů posádky; pro srovnání u amerických Shermanů to bylo 24,6 %. Sovětští tankisté za kompromisní konstrukci platili reálným rizikem. Přesné srovnání s posádkami Pantherů a Tigerů se v otevřených zdrojích spolehlivě doložit nepodařilo, ale konstrukční a bojové zprávy ukazují, že vyšší zranitelnost sovětských osádek byla zřejmá.
Český kontext: T-34/85 v Ostravské operaci
Tyto tanky bojovaly i na území Československa. Při Ostravské operaci v dubnu 1945 disponovala 1. československá samostatná tanková brigáda 65 tanky, z nichž většinu tvořily právě T-34/85. Jeden z nich, stroj s věžovým číslem 040, dochovaný dodnes v Přáslavicích, se této operace přímo účastnil. Stav techniky na jaře 1945 už nebyl ideální: pohybovaly se jak relativně nové stroje, tak citelně opotřebované kusy s mnoha motohodinami za sebou.
Otázka, kterou si dnes kladou historici i nadšenci, nezní, jestli byl T-34/85 lepší než Panther. Nebyl. Rozhodující otázka zní jinak: byl dost dobrý na to, aby šel vyrábět po tisících, aniž by se zhroutilo ofenzivní tempo Rudé armády? Na tu odpověď znají dějiny jednoznačnou odpověď: ano. A právě v tom spočívala sázka, která změnila průběh války na východní frontě.