Jars nelze sestřelit ani zničit na zemi. Expert vysvětlil, proč by NATO nemělo tlačit na Moskvu, která má 200 raket

Rusko provozuje přes dvě stě mezikontinentálních raket Jars. Pentagon přiznává, že jeho protiraketový štít na ně nestačí.

Balistická raketa RS-24 Jars i Zdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruska / Creative Commons / CC BY
                   

Brandon J. Weichert, bezpečnostní analytik a seniorní editor pro národní bezpečnost, napsal loni v říjnu pro americký magazín The National Interest text, který dnes rezonuje víc než v den publikace. Jeho jádro je prosté: raketa RS-24 Jars drží Rusko ve hře jako jadernou velmoc i navzdory konvenčním ztrátám na Ukrajině. Ne proto, že by šlo o zázračnou zbraň. Ale proto, že žádná současná obranná technologie nedokáže spolehlivě zastavit plnohodnotný strategický útok těchto raket, a žádný preventivní úder nemůže garantovat, že je všechny zničí ještě na zemi. Weichert z toho vyvozuje, že NATO by nemělo tlačit Moskvu do kouta, aniž by počítalo s cenou, kterou může zaplatit celá planeta.

Co je Jars a proč ho nelze „jen tak“ sestřelit

RS-24 Jars je mezikontinentální balistická raketa, kterou Rusko zavádí od roku 2010 jako páteř své pozemní strategické síly. Podle údajů CSIS Missile Threat nese tři až čtyři samostatně naváděné hlavice, takzvané MIRV, a novější varianty mohou disponovat i manévrujícími návratovými tělesy, která mění dráhu letu a komplikují zachycení.

Dosah? Přes deset tisíc kilometrů. Rychlost v terminální fázi? Násobky rychlosti zvuku, při nichž má obrana zlomky sekund na reakci. A hlavic letí několik najednou, každá na jiný cíl.

Americký protiraketový systém GMD, rozmístěný na Aljašce a v Kalifornii, je konstruován proti omezeným hrozbám, typicky proti jedné či dvěma raketám ze Severní Koreje nebo Íránu. Oficiální americká strategická revize z roku 2022 to říká bez obalu: GMD „není určen ani schopen porazit velké a sofistikované ruské hrozby v podobě ICBM.“ Proti nim Spojené státy spoléhají na odstrašení, tedy na hrozbu odvetou, ne na štít.

Proč je nelze zničit ani na zemi

Tady vstupuje do hry klíčový detail, na kterém Weichert staví svůj argument. Jars existuje ve dvou variantách: silové a mobilní. Podle nezávislého odhadu Federace amerických vědců a Bulletin of the Atomic Scientists z roku 2025 Rusko provozuje zhruba 206 nosičů Jars, z toho 180 mobilních a 26 v silech.

Sila jsou tvrdé, hluboko zapuštěné betonové šachty, které vydrží obrovský přetlak. Zasáhnout je vyžaduje extrémně přesný zásah jadernou hlavicí. Ale mobilní varianta představuje ještě větší problém. Šestnáctitunový odpalovací vůz TEL se pohybuje po silnicích a lesních cestách, mění pozice, maskuje se v lesních prostorech a rozptyluje se do nepředvídatelných formací.

Ruské ministerstvo obrany pravidelně zveřejňuje záběry z cvičení, kde mobilní Jarsy provádějí přesuny po bojových patrolních trasách, mění polní postavení a mizí pod korunami stromů. Jde samozřejmě o propagandu, ale i západní analytici potvrzují, že mobilita dramaticky snižuje šanci protivníka včas odhalit a zasáhnout všechny nosiče najednou. Některé lze zničit. Garantovat zničení všech před odpálením nelze.

Co znamená „200 raket“ v praxi

Číslo dvě stě zní abstraktně. Převeďme ho. Pokud každý Jars nese konzervativně tři hlavice, mluvíme o šesti stech jaderných náloží jen na této jedné raketové platformě. A Jars není jediný ruský strategický systém; Moskva provozuje i starší Topoly, ponorkové Bulavy a bombardéry s jadernými střelami s plochou dráhou letu.

Pro srovnání: Spojené státy mají 400 rozmístěných mezikontinentálních raket Minuteman III, zavedených už v roce 1970 a opakovaně modernizovaných. Každá dnes nese jednu hlavici. Americká strana ale nestojí jen na pozemních raketách; její jaderná triáda zahrnuje i ponorky třídy Ohio a strategické bombardéry.

NATO jako celek pak přidává britské a francouzské jaderné síly. Aliance na své oficiální stránce výslovně uvádí, že její „nejvyšší zárukou bezpečnosti“ jsou strategické síly členských států, zejména americké, s nezávislým příspěvkem Británie a Francie. Nejde tedy o to, že by Západ byl bezbranný. Jde o to, že obě strany mohou způsobit druhé nepřijatelné škody. A právě na tom odstrašení stojí.

Proč by NATO nemělo tlačit příliš

Weichertův argument není omluvou Kremlu. Je připomínkou logiky, na které Aliance sama staví svou bezpečnost už sedm desetiletí: stát s věrohodnou schopností odvetného jaderného úderu nelze tlačit k okraji, aniž by eskalace hrozila přerůst do jaderné roviny.

Rusko v konvenční válce na Ukrajině selhává na mnoha úrovních; armáda, která měla být druhou nejsilnější na světě, je držena v šachu výrazně menší ukrajinskou silou využívající inovace, drony a západní technologie. Jenže konvenční neúspěchy Moskvu paradoxně činí nebezpečnější v jaderné dimenzi. Čím víc slábne na bojišti, tím víc roste pokušení opřít se o jedinou kartu, kde si zachovává paritu, o strategické jaderné zbraně.

Situaci navíc komplikuje konec smlouvy New START, která vypršela 5. února 2026. Dokud platila, obě strany si vyměňovaly data o počtech nosičů a hlavic. Teď tato transparentnost chybí. Nikdo přesně neví, kolik hlavic je na každém Jarsu skutečně naloženo, a prostor pro chybné odhady a nedorozumění roste.

Co to znamená pro Česko a Evropu

České území leží hluboko v dosahu raket Jars; vzdálenost z ruských odpalovacích základen je zlomek maximálního doletu. Ale Jars není „českospecifická“ hrozba. Je to strategická zbraň mířená na celou Alianci a její infrastrukturu.

Existence dvou set Jarsů nemění článek 5 Severoatlantické smlouvy ani princip kolektivní obrany. Mění ale váhu, kterou musí NATO přikládat soudržnosti, obranným investicím a eskalační disciplíně. Aliance v roce 2024 aktualizovala svou jadernou politiku a dál stojí na kombinaci jaderných, konvenčních a protiraketových schopností. Nestaví na představě neprůstřelného štítu. Staví na tom, že útočník zaplatí cenu, kterou si nemůže dovolit.

Jars nedělá Rusko nedotknutelným. Dělá ho ale státem, jehož jaderný arzenál přežije i první úder, a právě tato schopnost nutí každého, kdo sedí na druhé straně stolu, počítat dvakrát.

Za jakých okolností by Rusko atomovky použilo?

Diskuze Vstoupit do diskuze
Autor článku

Jan Boháč

Zobrazit další články