Severní Korea ve stavbě torpédoborců předběhla i Ameriku, která nestíhá ani 2 lodě ročně. Ale rozhoduje kvalita

Dne 25. dubna 2025 sjel v přístavu Nampho na vodu pětitisícitunový torpédoborec Čche Hjon, první skutečně velká hladinová bojová loď, jakou Severní Korea kdy postavila. O necelé dva měsíce později, 12. června, následoval v Radžinu druhý kus, Kang Kon. A v listopadu 2026 Kim Čong-un při inspekci loděnice v Namphu vyhlásil cíl: každý rok dvě velké hladinové lodě, včetně nové třídy o výtlaku 10 000 tun. Na druhé straně Pacifiku přitom americké námořnictvo ve svém oficiálním plánu stavby lodí z května 2026 počítá se sedmi torpédoborci třídy Arleigh Burke za fiskální roky 2027 až 2031. To je 1,4 lodě ročně. Číselně tedy sankcionovaný a izolovaný stát překonává tempo největší námořní mocnosti světa. Jenže čísla jsou jen začátek příběhu.

Dvě lodě za rok, a co dál

Severokorejský výkon je prokazatelný: dvě spuštěné lodě v jednom kalendářním roce. Kimův plán na dvě ročně ale zatím zůstává ambicí, ne ověřeným průmyslovým rytmem. Satelitní snímky z října 2026 ukázaly, že třetí pětitisícitunový torpédoborec nesplnil očekávaný termín a pozornost se zřejmě přesunula k větší desetitisícitunové třídě.

Překvapivé přitom není jen tempo, nýbrž šířka programu. Podle analýz NK Pro pracují na nových lodích minimálně tři loděnice: Nampho na západním pobřeží staví vlastní velký trup, Čchongdžin na severovýchodě vyrábí prefabrikované palubní sekce a Radžin funguje jako místo finální montáže. Nejde tedy o jednorázový propagandistický projekt, ale o zárodek modulární výroby s dělbou práce.

Jeden detail přitom prozrazuje, jak daleko má KLDR ke skutečnému provozu: k 22. září 2026 stál Čche Hjon stále u civilního nákladního přístavu vedle loděnice v Namphu. Severní Korea totiž na západním pobřeží zatím nemá námořní základnu schopnou tak velkou loď přijmout. Spustit trup na vodu je jedna věc. Provozovat bojovou loď je věc úplně jiná.

Proč Amerika nedokáže stavět rychleji

Americké „nestíhá ani dvě ročně“ není mediální zkratka, je to přiznání samotného námořnictva a jeho dozorových orgánů. Zpráva GAO z roku 2026 uvádí, že program DDG-51 investoval od fiskálního roku 2021 do loděnic téměř 25 miliard korun, ale kontraktoři stále neplní náborové cíle ani termíny dodání.

Příčiny jsou strukturální, ne náhodné:

• Pracovní síla. Americké loděnice trpí chronickým nedostatkem kvalifikovaných svářečů, elektrikářů a montérů. Kongresový rozpočtový úřad (CBO) v dubnu 2026 výslovně uvedl, že „problémy s pracovní silou jsou pravděpodobně největší překážkou“.
• Programová nestabilita. Mezi lety 2006 a 2010 námořnictvo objednalo jen čtyři torpédoborce, protože přešlo na experimentální třídu Zumwalt. Když se pak vracelo k osvědčeným Arleigh Burkům, výrobní linka i dodavatelský řetězec se mezitím rozpadly.
• Dodavatelský řetězec. Postcovidová inflace, nedokončené konstrukční změny a neochota subdodavatelů investovat bez jistoty dlouhodobých kontraktů; to vše brzdí každou jednotlivou loď.

Námořnictvo samo píše, že se teprve snaží propracovat „alespoň na dvě lodě ročně“. Zatím se mu to nedaří.

Propast v kvalitě, kterou čísla nezachytí

Tady se příběh láme. Severokorejský Čche Hjon vypadá na snímcích moderně; podle analýzy CSIS Beyond Parallel nesl při spuštění nejméně 44 menších a 30 větších vertikálních odpalovacích sil (VLS), 127mm kanón, systém protivzdušné obrany Pancir-M a letovou palubu pro vrtulník nebo dron. Pozdější satelitní snímky ale ukázaly změny v konfiguraci VLS, což naznačuje, že finální podoba výzbroje se teprve hledá.

Americký Arleigh Burke Flight III je oproti tomu ekosystém prověřený desítkami let provozu:

Jihokorejský generální štáb po spuštění Čche Hjonu upozornil, že KLDR bude potřebovat „značný čas“ k výcviku posádek a skutečnému uvedení lodě do služby. Analytici z 38 North dodávají, že v případě konfliktu by severokorejské hladinové lodě byly vysoce zranitelné vůči spojeneckému útoku. Vizuálně moderní loď zkrátka není totéž co systémově prověřená bojová platforma.

Proč na tom záleží, od Pchjongjangu přes Moskvu až k NATO

Severokorejská námořní expanze nepřepisuje globální rovnováhu sil. Ale regionálně mění kalkulaci. Nové torpédoborce mohou nést střely s plochou dráhou letu typu Hwasal, které Kim výslovně spojuje s jaderným vyzbrojením námořnictva. Pokud by KLDR skutečně dokázala rozmístit jaderně schopné střely na hladinových lodích, diverzifikovala by své odstrašení způsobem, který komplikuje spojeneckou protiraketovou obranu v Korejském průlivu, Japonském i Žlutém moři.

Pro český a evropský kontext je důležitější jiná osa. Přístav Radžin, kde se montují nové torpédoborce, je zároveň hlavním překladištěm severokorejské munice směřující do Ruska. Jihokorejská rozvědka v březnu 2026 hovořila o 33 000 kontejnerech a přes 15 milionech 152mm granátů, které touto trasou putovaly na ruskou frontu. Washingtonská deklarace NATO z roku 2024 výslovně říká, že přímá vojenská podpora KLDR Rusku „vážně dopadá na euroatlantickou bezpečnost“. Nové válečné lodě samy o sobě logistiku muničních dodávek nemění, ale ukazují, že severokorejský vojensko-průmyslový komplex funguje na více frontách současně.

Průmyslový signál, ne strategický převrat

Srovnání dvou severokorejských torpédoborců se 76 americkými Arleigh Burky ve službě by bylo absurdní. Ale o paritu tu nikdy nešlo. Příběh je jinde: sankcionovaný stát s HDP menším než rozpočet města New York dokáže v konkrétním segmentu (tempu spouštění nových trupů) vyvolat kontrast s americkým loďařstvím, které samo přiznává, že nedokáže vyrábět dost rychle. Pro Washington to není existenční hrozba. Je to průmyslový políček, který bolí o to víc, že si ho Spojené státy zasadily samy.