Odtajněno po 50 letech: Biologická zbraň Američanů. Letecké bomby plnili živými komáry a shazovali je na obydlené čtvrti

Příběh se v posledních měsících vrací na titulní stránky, jako by šlo o čerstvé odhalení. Ve skutečnosti o odtajněných dokumentech psala agentura UPI už 29. října 1980. Klíčová 69stránková zpráva, technický report Dugway Proving Ground s označením DPG-R-259, nese datum prosinec 1960, nikoli často uváděný rok 1977. Její obsah je ale dodnes znepokojivý: americký Army Chemical Corps v ní detailně popisuje, jak ověřoval, zda dokáže komáry druhu Aedes aegypti, přenašeče žluté zimnice, dengue a ziky, doručit na cíl jako biologickou zbraň.

Tři operace, tři vrstvy jednoho programu

V mediálním koloběhu se směšují tři různé projekty, které na sebe navazovaly, ale lišily se rozsahem i místem.

Big Buzz (1955) byl první velký polní test. Původní armádní report popisuje použití submunice E14, válcovitých pouzder s voskovanými vložkami typu „waffle“ a „tube“, do nichž se živí komáři plnili po tisících. Munice se shazovala z letadla ve výškách 75 až 120 metrů, v dolní fázi letu se otevřela pomocí padáku a ejekčního mechanismu a komáry rozptýlila nad terénem. Testovací lokality uvedené v primárním reportu jsou Harris Neck Field a Lynah Plantation u Savannah v Georgii, tedy vojenské a polní plochy, nikoli přímo městské čtvrti.

Drop Kick (1956) posunul experimenty blíž k lidem. Sekundární armádní shrnutí výslovně uvádí, že neinfikovaní komáři byli vypuštěni v „obytné oblasti v Savannah v Georgii“ a následně se měřilo, kolik jich vnikne do domů a kolik lidí pokouše. U tohoto testu se objevuje formulace „se souhlasem obyvatel sousedství“, tedy alespoň část sousedství o experimentu věděla, i když o formálním informovaném souhlasu celé komunity dokumenty mlčí.

Bellwether-I (1960) pak shrnoval výsledky terénních měření aktivity komárů venku (vliv počasí, denní doby, větru) a sloužil k výpočtu takzvaných tabulek spotřeby munice pro případné bojové nasazení.

Jak blízko měli k funkční zbrani

Armáda neřešila jen to, jestli komáři koušou. Řešila celý logistický řetězec: masový odchov, skladování, plnění do munice, přežití hmyzu po nárazu a rozptylu, disperzi v terénu a míru kousání na různých vzdálenostech od místa dopadu. Big Buzz uzavírá, že komáry lze ve velkých počtech udržet v munici, úspěšně naložit do letadla, shodit a po vypuštění je odchytit na vzdálenostech, kde aktivně sají krev.

Současně ale report přiznává limity. Část munice selhala: zaseknuté bezpečnostní pojistky, poškozené popruhy. Počasí a mortalita při dopadu snižovaly účinnost. Pro kvantitativní vyhodnocení by bylo potřeba mnohem víc testů.

Přesto je vojenský závěr jednoznačný: pokud neinfikovaní komáři po shozu přežijí a koušou, je „poměrně bezpečné předpokládat“, že by stejně fungovali i komáři nakažení patogenem. Jinými slovy, doručovací systém byl považován za technicky zvládnutý. Chyběl už jen krok k ostrému nasazení.

Co dokumenty neříkají, a co říká lokální paměť

Často se uvádí, že terčem experimentů byla konkrétně čtvrť Carver Village v Savannah, obývaná převážně černošskou komunitou. V primárním reportu Big Buzz jsme ale přímý důkaz pro shoz nad touto čtvrtí nenašli. Carver Village se v příběhu objevuje hlavně prostřednictvím lokální paměti a pozdějších mediálních interpretací, jak dokládá reportáž AP/AJC z roku 2021. Obyvatelé si dodnes pamatují neobvyklé rojení komárů a následné zdravotní problémy.

Důležitý fakt: ve všech dohledaných otevřených dokumentech se uvádí, že při polních testech byli vypouštěni neinfikovaní komáři. Armáda tedy na civilistech neověřovala účinek žluté zimnice. Žádný z materiálů ale neobsahuje ani dlouhodobé zdravotní sledování zasažených obyvatel. Co se s nimi stalo po experimentech, dokumenty prostě neřeší.

Rasový rozměr výběru lokality vojenské zprávy výslovně nezmiňují. Že šlo o převážně černošskou komunitu na americkém Jihu v éře segregace, je historický fakt. Že to nebylo náhodou, je dnes široce sdílená interpretace, ale z armádního dokumentu ji přímo vyčíst nelze.

Sovětský svaz: rozsáhlý program, jiný scénář

Otázka, zda podobné programy existovaly i na druhé straně železné opony, má jasnou, byť neúplnou odpověď. Sovětský svaz provozoval rozsáhlý ofenzivní program biologických zbraní, který přežil i podpis Úmluvy o biologických zbraních v roce 1972. Podle odborné literatury k 50 letům BWC zahrnoval i takzvanou antizemědělskou větev pod ministerstvem zemědělství, zaměřenou na šíření slintavky, moru skotu, afrického moru prasat či psitakózy.

Přesný ekvivalent amerického scénáře, letecké bomby plněné komáry shazované nad městem, se ale v otevřených primárních zdrojích pro SSSR doložit nepodařilo. Sovětský program byl jinak strukturovaný, jinak utajený a v mnoha ohledech rozsáhlejší. Srovnání „měli to stejné“ by ale bylo zjednodušení. Pro Československo otevřené materiály ekvivalentní program nedokládají vůbec.

Od zbraně k regulované ochraně

Ironií dějin je, že tentýž druh, Aedes aegypti, je dnes předmětem úplně opačného snažení. Společnost Oxitec v roce 2021 poprvé v USA vypustila geneticky modifikované komáry, tentokrát ale samce, kteří nekoušou a nesou gen způsobující úhyn samičích potomků. Cílem není šířit nemoc, ale potlačit populaci přenašeče dengue. Program reguluje EPA, stát i místní úřady a podléhá veřejnému připomínkování.

Podle aktuální mapy ECDC k dubnu 2026 má Aedes aegypti v Evropě ustálený výskyt zatím jen na Kypru a v některých zámořských regionech členských států; nově bylo hlášeno zavlečení v Lucembursku. Česká republika na mapě potvrzeného výskytu tohoto druhu není.

A co dnes brání opakování pokusů z 50. let? Mezinárodní pakt o občanských a politických právech v článku 7 zakazuje podrobit kohokoliv vědeckému experimentu bez svobodného souhlasu, a článek 4 výslovně říká, že od tohoto zákazu se nelze odchýlit ani v nouzi.

Dokumenty z Dugway nejsou čerstvým odhalením. Jsou ale připomínkou toho, jak tenká byla v 50. letech hranice mezi polním testem a bojovým nasazením, a jak málo lidí na americkém Jihu o tom tehdy smělo vědět.