Jelcin chtěl Rusko rozdělit na 7 republik. Plán, který mohl vymazat celou zemi z mapy, sám o 3 roky později pohřbil

Příběh začíná ve Sverdlovsku, v sále Uralského polytechnického institutu. 29. ledna 1990 tam Jelcin, tehdy ještě kandidát na poslance Sjezdu lidových poslanců RSFSR, představil svůj předvolební program. Mezi jeho body stálo něco, co by dnes znělo jako politická sci-fi: Ruská sovětská federativní socialistická republika se má přestavět na sedm velkých „ruských republik“. Podle dobového listu Uralskij rabočij, který program otiskl o dva dny později, šlo o Centrální Rusko, Severní, Jižní, Povolží, Ural, Sibiř a Dálný východ. Vedle nich měly národní autonomie získat větší samostatnost. Jelcin tím mířil na Gorbačovovo centrum, a to na jeho nejslabší místo.

Sedm republik jako zbraň proti Gorbačovovi

Logika plánu byla čistě mocenská. Sovětský svaz na přelomu osmdesátých a devadesátých let držel pohromadě stále křehčeji. Gorbačov se snažil udržet svazové struktury, Jelcin potřeboval páku, kterou by je rozbil. Nabídka regionální emancipace mu zajišťovala podporu místních elit, průmyslových, surovinových i politických. Říkal jim v podstatě: pomozte mi proti Moskvě a dostanete vlastní republiky.

Nešlo přitom o akademické cvičení. Jelcin program vyslovil veřejně, v kampani, před voliči. Přesné mapové hranice sedmi makroregionů sice nikdy nebyly oficiálně vytyčeny, ale samotný seznam názvů ukazoval na jasný záměr: rozložit obří RSFSR na menší celky, které by sovětské centrum nedokázalo řídit jako jeden blok.

Co znamená „vymazat zemi z mapy“

Fráze zní dramaticky, ale má reálný základ. Nejde o fyzické zmizení území, jde o zánik jednotného Ruska jako jedné státně-právní jednotky. Přesně tak v prosinci 1991 zmizel z mapy Sovětský svaz: jeho území nikam neodešlo, ale jako subjekt mezinárodního práva přestal existovat. Kdyby se RSFSR rozpadla na sedm republik plus řadu národních autonomií, nastal by obdobný scénář. Kdo by zdědil křeslo v Radě bezpečnosti OSN? Kdo by kontroloval jaderný arzenál rozmístěný od Uralu po Sibiř?

Dobový Kommersant v červenci 1993 varoval, že řetězové „přerůstání“ oblastí v republiky může proměnit federaci v konfederaci a následně ji rozlomit. Precedent z Alma-Aty z prosince 1991, kde postsovětské dohody řešily právě nástupnictví a společnou kontrolu jaderných zbraní, ukazoval, jak chaotický takový proces bývá, a to šlo o rozpad podél hranic svazových republik, které už měly vlastní státní aparát. Vnitřní rozbití samotného Ruska by bylo nesrovnatelně komplikovanější.

Uralská republika: když se teorie stala realitou

Zatímco celostátní plán sedmi republik zůstal v rovině kampaňového bodu, jeden region ho vzal za slovo. 1. července 1993 vyhlásila Sverdlovská oblast Uralskou republiku. 27. října téhož roku přijala vlastní ústavu. Plánovaly se volby na 12. prosince 1993. Sousední oblasti signalizovaly ochotu připojit se k širšímu projektu „Velkého Uralu“.

Podle odborné studie historika I. V. Osipova z roku 2022 přitom Uralská republika nebyla klasickou secesí. Její ústava počítala s nadřazeností ruské ústavy ve federálních otázkách, nepožadovala vlastní občanství, armádu ani právo vystoupení z federace. Šlo o boj o status, o vyšší podíl na rozpočtových příjmech, o kontrolu nad exportními kvótami, o právo na vlastní zahraniční ekonomické vztahy. Sverdlovská oblast byla průmyslové a surovinové srdce Uralu a její elity viděly v republikovém statusu cestu k penězům, které dosud odtékaly do Moskvy.

Jenže právě tady se Jelcinův příběh láme.

Pohřeb vlastního dítěte

V mezidobí mezi lednem 1990 a listopadem 1993 se změnilo všechno. Rozpadl se Sovětský svaz. Jelcin se stal prvním prezidentem nezávislého Ruska. Proběhla Federativní smlouva z března 1992. Vypukla ústavní krize roku 1993, která vyvrcholila ostřelováním parlamentu. Jelcin už nebyl opozičník útočící na centrum, byl centrem.

A najednou regionální emancipace přestala být užitečnou pákou. Stala se hrozbou. Archivní materiály prezidentské administrativy ukazují, že ukaz o likvidaci Uralské republiky nebyl impulzivní reakcí. Už 4. listopadu 1993 byl připraven dokument o odvolání sverdlovského gubernátora Eduarda Rossela. 9. listopadu 1993 Jelcin podepsal ukaz č. 1874, kterým zrušil právní účinky rozhodnutí o Uralské republice. Označil jednostrannou změnu statutu oblasti za porušení ústavy a zákonů. Následující den, 10. listopadu, odvolal Rossela z funkce.

Od programového bodu ve Sverdlovsku k jeho likvidaci uplynuly necelé čtyři roky. Jelcin ideu myslel dost vážně na to, aby s ní pracoval politicky, ale ne natolik, aby ji hájil proti svému vlastnímu prezidentskému zájmu.

Co z toho zbylo dodnes

Otevřený program typu „sedm ruských republik“ je v dnešním Rusku nepředstavitelný. Putinova vertikála moci systematicky likviduje i zbytky regionální samosprávy. Přesto se autonomizační logika vrací nepřímo: podle analýz FPRI z roku 2025 a reportu polského Centra pro východní studia z března 2026 se regionální elity v Tatarstánu, Baškortostánu či na Altaji brání další centralizaci, zejména rušení nižších pater samosprávy. Nejde o separatismus, ale o obranu posledních zbytků vlastního prostoru.

Paradox Jelcinova příběhu je v tom, že tvrdá centralizace, kterou nastartoval právě likvidací Uralské republiky, sice drží Rusko pohromadě, ale zároveň tlačí regionální zájmy pod povrch. A systém, který nedovoluje ventil, bývá při otřesu křehčí než ten, který ho má.