Bylo nebylo, kdysi dávno ukrajinští a ruští vojáci bojovali společně. Jedním z nich za druhé světové války byl Ukrajinec Ivan Grigorijevič Dračenko.
Kdysi dávno ukrajinští a ruští vojáci opravdu bojovali společně. Bojovali například proti Švédům, vojskům Napoleona, Britům snažícím se okupovat poloostrov Krym, vojskům císařského Německa a Rakouska-Uherska v době 1914–18 či za druhé světové války proti vojákům nacistického Německa. V těchto bojích se vyznamenalo mnoho Ukrajinců. Památce řadě z nich je věnováno i dnes na Ukrajině mnoho památníků, knih, filmů a oficiálních vzpomínání.
I Dračenko byl na počátku obyčejným člověkem
Jedním z takovýchto ukrajinských vojáků, kteří si zaslouží i dnes naši úctu, byl gardový kapitán Ivan Grigorijevič Dračenko. Zkušený pilot bitevních letadel Il-2 byl 14. srpna 1943 sestřelen a jako těžce zraněný po havárii omdlel. Probral se až v německém zajateckém táboře se zkrvaveným obličejem. Neviděl na jedno oko, přesto se mu podařilo utéci a dostat se ke svým. A tehdy začala neuvěřitelná část jeho života válečného letce.
Lékaři mu nedokázali jeho zničené oko zachránit. Nakonec místo něj dostal skleněnou oční protézu, která však byla k nerozeznání od normálního oka. Vrátil se ke svému pluku s povolením od doktorů sloužit pouze jako člen pozemního personálu. Nikomu oko ale neukázal, a místo toho začal znovu bojově létat. Na jeho hendikep se přišlo až za dalších zhruba sto bojových letů, a rázem se stal k velké nespokojenosti lékařů neuvěřitelnou legendou. Legendou, které si na Ukrajině váží dodnes.
Jeho příběh začal jako u každého člověka – narodil se. Světlo světa poprvé uviděl 15. 11. 1922 ve vesnici Velikaja Sevasťjanovka v Čerkasském kraji na Ukrajině. Vypadá to jako fráze, ale odmala byl opravdu zblázněný do létání. V prvním možném okamžiku, tj. po absolvování střední školy v roce 1940, se přihlásil do 1. leningradského aeroklubu a v lednu 1941 absolvoval své první sólo na známém letounu Polikarpov U-2 (Po-2). V březnu 1941 civilní výcvik dokončil ziskem pilotního průkazu.
Pak byl odveden a stal se z něj kursant Tambovského vojenského leteckého učiliště. Moc se mu nelíbilo, že jako specializaci měl napsáno v papírech „výcvik na pilota bombardovacích letadel“, chtěl být stíhačem. Ale na počátku své vojenské kariéry v učilišti procházel stejně jako ostatní hlavně neuvěřitelným pěchotním drilem, pořadovými cvičeními, kopáním zákopů, střeleckým výcvikem a pochody s plnou polní. Uprostřed takovéhoto „leteckého“ výcviku je zastihl začátek války s nacistickým Německem, a to den 22. 6. 1941.
Vězení na sedadle velitelského vozu
Pilotní škola v Tambově dostala příkaz urychlit výcvik nových pilotů. „Pochoďáky“ skončily. I teoretická výuka byla náhle dosti zkrácena, a kursanti začali hlavně létat. Zpočátku na stařičkých pozorovacích a lehkých bombardovacích dvouplošnících Polikarpov R-5. Pak přišly na řadu modernější dvoumotorové rychlé bombardovací stroje Tupolev SB-2, přezdívané Kaťušky. Před okupací je měli ve výzbroji i českoslovenští vojenští letci. Ale v roce 1942 už i ty byly zastaralé. První lety na SB-2 prodělal s instruktorem Solovjevem, ale brzy začal létat i sólo.
Jenže zrovna první let pro něj nedopadl nejlépe. Krátce předtím navštívili učiliště frontoví piloti a pilotním žákům vykládali různé divoké historky o tom, jak létají a bojují na frontě. Natěšení žáci si mezi sebou pak večer povídali, co všechno by i oni chtěli ve vzduchu po vzoru „fronťáků“ s letadlem zkusit. Dračenko to při svém sólu druhý den převedl do reality, a s dvoumotorovým bombardérem ve vzduchu pořádně „zacvičil“. Měl štěstí, divokou akrobacii ve cvičném prostoru zvládl a nezabil se, ale zároveň měl i smůlu.
Při jeho kreacích ho totiž viděl náčelník učiliště a válečný letecký veterán ještě ze Španělska Agalcov, který se letěl podívat, co jeho svěřenci ve vzduchu dělají. Sám Agalcov bojoval předtím ve Španělsku právě na SB-2, a to celých 18 měsíců, takže konkrétní letadlo a jeho možnosti velmi dobře znal. Ohodnotil Dračenka deseti dny kasárníka. Ale také tím, že Dračenko nemusel do vězení, ale celých deset dní si odeseděl „za trest“ na sedadle osobního řidiče služebního vozidla velitele učiliště. Na té jeho nepovolené akrobacii s bombardérem asi opravdu muselo něco být…
Tambovské učiliště bylo na kamenité planině ve Střední Asii v Kazachstánu, kde panovala přes den veliká vedra, často i písečné bouře, ve kterých mohli vojáci chodit jen v plynových maskách, a k létání se hodily jen hodiny těsně po rozednění a krátce před západem slunce. Ale pilotní žáci nesměli zahálet ani přes den, a v rámci „fyzické přípravy“ v sousedním kolchozu sklízeli bavlnu, melouny, obilí a byli využíváni i na jiné polní práce.
Deziluze vystřídaná splněním snu
V listopadu 1942 se Dračenko vyhnul převelení do jiného učiliště, kde se vybraní pilotní žáci přeškolovali na letouny Douglas C-47, respektive na jejich licenční ruské kopie Lisunov Li-2. Dostal se do skupiny, která byla určena k výcviku na bitevních letounech Il-2. Tento fakt mu doslova změnil život. Bitevní letoun Il-2 mu jak se říká okamžitě padl do ruky. I když se nejednalo o jeho vysněnou stíhačku, Dračenko při svém velkém fyzickém fondu hravě zvládal jeho „tužší“ řízení a prováděl na něm bez problému i prvky vyšší pilotáže.
Brzy o něm bylo známo, že je s novým Il-2 doslova srostlý, a že je výborný pilot. V dubnu 1943 Dračenko se svými kolegy dokončil výcvik a byl připraven na převelení na frontu. Proto na ně zapůsobilo jako studená sprcha převelení do Kujbyševa do funkce zalétávacího pilota nově vyrobených Il-2. Byli jediní, ostatní zamířili na frontu. Protesty a žádosti byly marné, a za dva dny se už museli hlásit v továrně. Jejich pokusy o protesty rozzlobily velitele zalétávacích pilotů tak, že na ně stroze zařval: „I zde je fronta! Odchod!“ a vyhodil je z kanceláře.
Dračenkovi nastaly nudné měsíce zkušebních letů nových Il-2, zpestřené občasným nácvikem útoku na pozemní cíle na tovární střelnici, předávacích letů vyrobených Il-2 na frontu, odkud se vracel coby cestující v dopravním letadle. Jeho opakované písemné žádosti o převelení na frontu končily v koši rozčileného velitele. Na konci června 1943 si pro nové Il-2m3 přiletěl do Kujbyševa podplukovník Ščundrikov, zástupce velitele letecké divize.
Potřeboval doplnit svůj zmasakrovaný 66. ŠAP (šturmovoj aviacionnyj polk) o 24 nových letadel. A pilotů, to ale do poslední chvíle tajil. Teprve po přistání na polním letišti nedaleko Kurska všem zalétávacím pilotům oznámil, že se do továrny vracet už nebudou. Mladšij lejtěnant (podporučík) Dračenko byl nadšený. Konečně prý pomstí svého otce, který padl rok předtím u Leningradu.
Doloženě taranoval nepřítele
Svoji skutečnou bojovou dráhu začal 6. července 1943 při zahájení německé operace Citadela. Denně vzlétal čtyřikrát i pětkrát, letové vypětí bitevních pilotů ruské armády bylo tehdy skutečně obrovské. Útoky probíhaly stereotypně. Nejdříve bombardování, které bylo při použití bombiček PTAB 1,5 kg a 2,5 velice účinné, pak druhý útok pomocí raket RS-132 a třetí útok pomocí kanónů Vja 23mm a kulometů ŠKAS. Už při svém třetím bojovém letu měl Dračenko velké štěstí.
Jeho skupina se po útoku na německé tanky rozpadla a on se musel vracet na své letiště sám. Dostaly ho na mušku dva Messerschmitty Bf-109G, ale místo aby na samotný Il-2 zaútočily, snažili se jejich piloti donutit Dračenka k přistání na německé straně. Výměnu neslušných gest mezi piloty souběžně a blízko letících strojů ukončil nečekaný energický letový manévr Dračenka, kdy prudkým souvratem vlétl do blízkého mraku, a následně dva Jaky-9, kteří Bf-109G zahnali.
V bojích na Kurském oblouku nebylo o drama nouze. Při jednom útoku v druhé polovině července došla Dračenkovi veškerá munice, když vzápětí zpozoroval v bezprostřední blízkosti německou stíhačku, jejíž pilot se snažil z bezprostřední blízkosti sestřelit Dračenkova velitele. Dračenko na ni zaútočil taranem, když předtím nařídil svému střelci vyskočit na padáku. Německou stíhačku dokázal zničit, a sám z torza svého stroje také vyskočil. Unikl i pokusům německých stíhaček zničit mu padák vrtulí ještě ve vzduchu, a při dopadu na zem si jen lehce zranil nohu.
Mučení v německém zajetí
Intenzivní boje i po skončení bitvy u Kurska pokračovaly. Dračenko bojoval tentokrát hlavně u města Charkov. Pak přišel pro Dračenka osudový den 14. srpna 1943. Pozdě večer odstartoval jako jeden ze šestice Il-2 k útoku na zjištěnou kolonu německých tanků u Charkova. Šestice letěly tři a byly zajišťovány stíhacím doprovodem deseti Jaků-9. Němci se ale nenechali zaskočit a kontrovali skupinou přibližně dvaceti Bf-109 a Fw-190. Část vázala stíhací doprovod, část se vrhla na Šturmoviky. V krátké chvíli se řítily k zemi čtyři Šturmoviky.
Ivan Dračenko uhnul bezprostřednímu útoku německé stíhačky, ale vzápětí se dostal bezprostředně nad postavení automatického německého flaku, který jeho stroj doslova rozpáral. Stačil ještě vypnout zapalování a spustit hasicí systém v motorovém prostoru, vzápětí se jeho zmrzačený Il-2 zaryl do země. Dračenko s mnoha zraněními přežil, ale když se probral z bezvědomí, byl na cestě do zajateckého tábora v Poltavě. Obdržel číslo 3 706.
Jeho zranění byla těžká, zvláště tváře a pravého oka. První dva dny v táboře strávil v bezvědomí. Jeho spoluvězni ho museli krmit, sám se najíst nezvládal. Pak se ale k němu Němci začali chovat jinak. Zjistili si o něm, že je Ukrajinec, a snažili se ho lepší stravou, lékařskou péčí a samostatným ubytováním ve slušném komfortu přesvědčit, aby vstoupil do ukrajinského či ruského vojska bojujícího pod patronací Říše.
Když rezolutně odmítl, vrátili ho k ostatním, ještě předtím mu však znovu obnažili všechna zranění, o které předtím pečoval jejich lékař. Německý dozorce mu pak s chutí mlátil hlavou s otevřenou ránou do stěny podzemní cely, kam zajatého Dračenka Němci umístili. Dračenko znovu ztratil vědomí a zřejmě tehdy definitivně oslepl na pravé oko.
Doktoři zakázali létání
Mezi zajatci našel Dračenko i spolužáka z Tambovské pilotní školy. S ním se domluvil na pokusu o útěk. Když zajatce Němci převáželi do Kremenčugu, na korbě je hlídali jen dva strážní. Dračenkovi se je podařilo s přítelem zneškodnit a pěti zajatcům se pak zadařilo nepozorovaně za jízdy vyskákat z jedoucího auta. V noci putovali směrem na východ k frontě, ve dne se skrývali. Trápil je velký hlad a bolesti ze zranění. Nakonec zůstali kousek od fronty v kráteru po výbuchu granátu, naprosto vyčerpaní.
Tam je našli ruští vojáci, kteří se za frontu vypravili na průzkum. Podařilo se jim zubožené „útěkáře“ dopravit do vlastních pozic. Dračenko se díky pomoci jiných letců dostal dokonce i ke svému pluku, kde vyvolal naprostý údiv, protože byl již prohlášen za mrtvého. Při jeho posledním letu se totiž z nasazených 18 bitevníků vrátily domů jen čtyři! Dračenko chtěl zůstat, vyléčit se u pluku a zase létat.
Ale jeho zranění byla velká, trápila ho i stálá bolest hlavy a částečná slepota, takže byl k léčení přepraven do Moskvy do Institutu traumatologie a ortopedie v Sokolnikách. Tam ho měl na starosti profesor Sverdlov, který jej operoval téměř ihned po jeho příjezdu. Ale pravé oko mu již nezachránil. Alespoň mu zhotovil téměř dokonalou oční protézu. Ostatní zranění na hlavě, obličej a nos mu spravil profesor Raul.
Nicméně o možnosti Dračenka znovu létat nechtěl profesor Sverdlov ani slyšet. A jen na přímluvu velitele Institutu povolil alespoň návrat uzdraveného Dračenka k jeho pluku za podmínky, že bude sloužit jen na pozicích pozemního personálu. „K letadlu ani na krok!“ slyšel Ivan tvrdý verdikt svého lékaře, když po dvou měsících léčení opouštěl brány nemocnice.
Protéza oka byla dokonalá
Při návratu na frontu ke svému pluku musel Dračenko do osvobozené Poltavy, kde bylo opravárenské centrum Il-2. Na letišti tam stál opravený Il-2 a Dračenko se k němu opatrně přiblížil. Najednou ho vyrušil křik: „Co tam okouníš?“ otočil se a oba se poznali, na Dračenska hulákal mechanik Sviridov z jeho pluku. Dračenko si opatrně postěžoval, že neví, jestli v nemocnici nezapomněl létat. Další návrh Sviridova mu trochu vyrazil dech. „No tak si to vyzkoušej! Tohle letadlo jsme právě opravili a potřebuje zálet.“
„A já tu žádného pilota zrovna nemám, tak se hodíš,“ dodal Sviridov. Dračenko měl hlavu plnou obav, ale pak se rozhodl. O svém hendikepu nikomu neřekl, lékařskou zprávu nechal na nejspodnějším dnu svého válečného tlumoku, vlezl do Il-2 a nakonec s ním bezpečně provedl požadované tři okruhy nad letištěm. Zvládl perfektně i přistání, kterého se nejvíce obával. Jen po zarolování na stojánku se mu roztřásly dodatečně nohy a on nemohl z kabiny najednou vylézt.
Mechanik přiběhl s obavami, co se s pilotem děje. Ale z druhé strany najednou vlezl do kabiny střelce hlavní inženýr 66. ŠAP a Dračenka vyzval, aby okamžitě s letounem a s ním na palubě přeletěl k bojovému pluku na polní letiště. Svezli i mechanika Sviridova. Po návratu k pluku si na Dračenkovi nikdo ničeho nevšiml. Všechny papíry měl v pořádku, jen lékařská zpráva chyběla. Ale na letiště přece přiletěl, jak všichni viděli, co by tedy mělo překážet Dračenkovi v dalším létání?
Vždyť už měl v té době za sebou cca 45 bojových letů, a z tohoto pohledu patřil v letectvu Rudé armády ke starým mazákům. Než se stačil Dračenko vzpamatovat, byl okamžitě zařazen do služby a začal opět intenzivně bojově létat. Paní náhoda je skutečně královnou lidských osudů. Dračenko si rychle zvykl na frontový život a jeho tajemství ho netrápilo. Svěřil se tajně jen svému spolužákovi z učiliště Kirtokovi.
Ale přesvědčil ho až v okamžiku, kdy si svoji protézu před ním z očního důlku vyndal, protože mu jeho kamarád prostě věřit nechtěl. Je ale pravda, že někteří piloti o jeho problému alespoň něco málo tušili, ale nikdo z nich ho neprozradil, i když třeba poručík Puškin mu radil, aby raději se svým problémem s očima přešel do učiliště jako učitel létání.
Šturmovik čtyřmístným letounem
Tehdy se stálým členem posádky Dračenkova Il-2 stal střelec Arkadij Kirilec. Pochopil problém Dračenka, ale sám měl také poněkud nečisté svědomí. Zatajil před lékaři následky tuberkulózy, které ještě komplikovala jeho válečná zranění. Jeho zdraví se zhoršovalo a on se obával okamžiku, kdy ho jeho pilot nahlásí a z letecké služby ho vyřadí. Přes všechny teoretické potíže ale Dračenko létal velmi dobře a nabyl oprávněně velké sebevědomí. Začal být jako „starý“ pilot posílán na speciální průzkumné lety, kde se jeho zkušenost a znalosti velmi dobře hodily.
Na podzim 1943 provedl husarský kousek. Při jednom průzkumném letu byl jeho doprovod na druhém Il-2 ještě na německé straně fronty sestřelen, ale posádka stačila včas vyskočit na padácích. Dopadla do prostoru dlouhého rovného travnatého pásu, takže Dračenka hned napadlo, že by mohl své soudruhy zachránit. Nad nimi kroužili stíhačky s rudou hvězdou, takže se odvážil na zemi vedle sestřeleného iljušinu přistát. Jeho posádka se rychle vydrápala na křídlo Ivanova šturmovika, chytila se za rám kabiny, a Dračenko s „čtyřmístným“ Il-2 odstartoval.
Němci, kteří spěchali na místo, přibil k zemi střelec Kirilec. Na polním letišti 66. ŠAP bylo po přistání zachránců a zachráněných boží dopuštění a čin Dračenka se okamžitě dostal na čelní stránky armádních frontových novin. V lednu 1944 se Dračenko účastnil letových akcí v rámci Ševčenkovsko-Korsuňské operace, i když po většinu dne se počasí rozhodně nevyznamenalo. Stalo se, že i Němci kvůli počasí nelétali a vůbec nepočítali s leteckou aktivitou Rudé armády.
Byli pak velice nepříjemně překvapeni útoky šturmoviků na jejich bezstarostně se přesouvající kolony tanků v zápolí. Dračenko na trati Kišiněv-Jasy v takovémto počasí zničil dva nákladní vlaky najednou, což ho stálo povolání k veliteli divize Ščundrikovi. Musel mu osobně podat hlášení, a nervózně při tom pokukoval po druhém mlčícím důstojníkovi v zemljance. Až později se dozvěděl, že to byl válečný dopisovatel Valentin Katajev. Jeho pluk byl v té době přejmenován a vyznamenán názvem gardový kyjevský.
V té době již operoval na území Moldávie. Jeho nový název zněl 140. Kijevskij GŠAP (Kijevskij gvardějskij aviacionnyj polk). Jako velezkušený pilot byl Dračenko vysílán na nejožehavější lety a průzkumy. Z jednoho se vrátil na polní letiště u Belců s naprosto rozstříleným strojem, bez paliva a s těžce poškozeným motorem, který se při nouzovém přistávání na břicho na letiště zadřel. Nikdo nechápal, jak se pilot s neovladatelným strojem vůbec udržel ve vzduchu, natož s ním dokázal přistát na domovském letišti. Ale fotokamery z průzkumu zůstaly v pořádku.
Nakonec poloslepý oficiálním pilotem
V květnu 1944 se Dračenko uplatnil i jako čistý stíhač, když spolu s ostatními letci bitevního pluku dostali rozkaz zničit letící eskadru německých Štuk, která jim před nosem vzlétla z letiště, na které původně mířil jejich bitevní útok. Jiným husarským kouskem Dračenka bylo potopení dvou pancéřovaných velitelských říčních německých lodí na řece Seret. Ukázalo se, že šlo o lodě vezoucí vysoké důstojníky wehrmachtu včetně několika generálů. Skoro všichni zahynuli, utopili se, nebo byli těžce zraněni.
Pak se Dračenko rozletěl do „svého“ závodu v Kujbyševě, aby převzal nový Il-2m3. Po návratu už jeho revírem bylo Polsko, Československo, Německo a Rakousko. Na jaře 1945 při letech nad Horním Slezskem a samotnou německou Říší při návratu z průzkumu z okolí Chotěbuze Dračenko přistával na polním letišti, které bylo ve velmi špatném stavu. „Brnknul“ si křídlem o zem, což se veliteli nelíbilo a pozval si ho tak na „kobereček“. Dračenko se předtím šel upravit do umyvárny a nešťastnou náhodou si při utírání obličeje pootočil oční protézou, takže v oku měl vidět jen bělmo.
Strhl se povyk. Velitel eskadrilji Golčin byl z pohledu na umělé oko Dračenka úplně konsternován. Navíc do umyvárny právě v tom okamžiku vklouzl i plukovní lékař, který zůstal také jako opařený. Zpráva o jednookém bitevním pilotovi se okamžitě rozletěla po útvarech bitevních letců jako požár ve stepi. Na letiště téměř vzápětí přiletěl velitel pluku gardový major Nestěrenko a druhý den velitel sboru generál Rjazanov. Nejvíce rozhořčeni a pobouřeni byli lékaři. Cítili se podvedeni a jednomyslně požadovali okamžité zproštění Dračenka letecké služby.
Podle jejich mínění musel být okamžitě uzemněn. Nechtěli povolit ani prověrku techniky pilotáže. Velitel sboru generál Rjazanov ale celou začínající hádku utnul. Zeptal se lékařů, jak to, že jednooký letec tak dlouho prokazatelně létá na průzkumy a vede do útoku jednotky bitevních letadel, když oni tvrdí, že to není možné? Nařídil provést prověrku techniky pilotáže Dračenka a na názory lékařů již nebral ohled. V rozhovoru s Dračenkem potichu vyslovil svůj názor, že se Ivan nemá čeho bát. Bylo zřejmé, že z výkonů Dračenka je spíše nadšen.
Ohromující čísla zničené německé techniky
Ve cvičném UIl-2 s dvojím řízením přezkušoval tehdy Dračenka hlavní inspektor techniky pilotáže celé divize gardový major Povolockij. Podle pamětníků absolvoval tento let Dračenko naprosto perfektně, jeho akrobatické prvky byly prý hodny spíše stíhacích letadel. I když si odmyslíme nános propagandy a let, je jasné, že při prověrce Dračenko 100% uspěl. Velitel sboru mu po jeho přistáni nadšeně gratuloval k úspěšnému letu a velmi nahlas nařídil již nepokračovat v dalším prověřování Dračenkova zdravotního stavu.
Do protokolu doslova uvedl, že: “Kdyby všichni naši piloti byli tak zkušení, jako přezkušovaný jednooký pilot Dračenko, byl bych naprosto klidný a spokojený!“ Pod tento výrok se podepsala celá zkušební komise. Jeden jediný lékař se přeci jen ozval a nesměle trval na tom, aby Dračenkovi tedy byly povoleny lety jen za dobrého počasí. Vyvolal tím jen úsměvy přítomných. Důležité bylo, že od té doby již Dračenko nemusel své postižení skrývat. Dál vodil své kolegy do bitevních útoků, vyznamenal se ještě při bojích ve směru na Berlín.
Nakonec jeho poslední ostrý válečný let proběhl 12. 5. 1945 do prostoru jižně od Příbrami v Čechách, kde se stále ještě některé jednotky Němců nechtěly vzdát. Válku ukončil Ivan Dračenko jako gardový kapitán v Rakousku. Absolvoval neuvěřitelných 178 bojových vzletů, zničil 76 tanků a obrněných vozidel, 37 děl, 17 palpostů protiletadlových děl a kulometů, 654 vojenských automobilů a 122 koňských povozů.
Vyhodil do povětří 7 skladů munice, šest vlakových souprav a čtyři mosty. Potopil dva obrněné říční monitory. Sám sestřelil či v leteckém souboji zničil pět německých letadel a na zemi dalších devět. Sám byl sestřelen minimálně třikrát, jelikož některé jeho návraty s naprosto rozstříleným Šturmovikem by bylo možné označit také jako sestřel. Ale nakonec vše přežil a svého otce, který padl v roce 1942 u Leningradu, zcela jistě a řádně pomstil.
Na Ukrajině je dodnes váženou osobností
Je pravdou, že lidský život se neměří na medaile, ale v tomto případě lze udělat výjimku. Ivan Grigorijevič Dračenko se stal mimo jiné nositelem Zlaté hvězdy Hrdiny SSSR, ale také všech stupňů nejvyššího vojenského vyznamenání v tehdejším Rusku – Řádu slávy. Řád slávy druhého stupně obdržel dokonce dvakrát. Za celou dobu druhé světové války byli podobně vyznamenáni jen další tři vojáci, a ani jeden další letec.
Odborníci Řád slávy dávají na roveň Zlaté hvězdě hrdiny SSSR, vojáci si ho vážili dokonce ještě více. Ivan Dračenko po válce začal studovat Vojenskou leteckou akademii v Moskvě, ale tam už ho dohnala celá škála zdravotních omezení a problémů, takže nakonec v roce 1946 demobilizoval. Vystudoval pak práva v Kyjevě, kde absolvoval v roce 1953. Později se stal ředitelem školy.
Před svou smrtí 16. listopadu 1994 působil jako zástupce ředitele Paláce kultury v Kyjevě. Na Ukrajině si ho váží dodnes. Jeho památník na Bajkovově pohřebišti v Kyjevě byl dokonce nedávno obnoven, když se původní kvůli vadě kamene, ze kterého byl vytesán, rozpadl. Čest jeho památce!
Najdou se v dnešním konfliktu na Ukrajině podobné osobnosti?
Zdroj: Armedconflicts, autorský komentář Ivo Pujmana
Události
|
PŘEČTENÍ: 21629
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 24075
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 22093
