Carská armáda měla vojáky na kolech, kteří za den ujeli 120 km. V noci byli rychlejší a tišší než jezdectvo

Představa vojáka šlapajícího do pedálů směrem k frontové linii působí na první pohled komicky. Jenže carská armáda z bicyklu udělala něco, co bychom dnes nazvali platformou rychlé pěchoty: levnější než kůň, tišší než kavalkáda a na slušné cestě rychlejší než cokoli, co se pohybovalo po vlastních nohách. Od konce 19. století do revolučního roku 1917 prošly ruské samokatné jednotky cestou od experimentálních eskadron až po plnohodnotné bojové prapory, které kryly ústupy, útočily bodáky a v posledních měsících carského Ruska patřily k nejspolehlivějším formacím rozpadající se armády.

Rychlá pěchota na dvou kolech

První samostatná samokatná jednotka v ruské armádě vznikla v roce 1897. Zpočátku šlo o malé oddíly určené ke spojovacím a průzkumným úkolům, ale koncept se rychle rozšiřoval. Při běžném denním přesunu na použitelných cestách zvládali cyklisté kolem 80 kilometrů. Při forsírovaném pochodu, kdy se střídaly úseky jízdy a krátkého odpočinku, stoupla denní vzdálenost až na 120 kilometrů. Průměrná rychlost se pohybovala mezi 12 a 15 km/h, krátkodobě až kolem 20 km/h.

Pro srovnání: pěší jednotka v dobrých podmínkách zvládla za den asi 30 až 40 kilometrů. Jezdectvo sice dosahovalo vyšších rychlostí v krátkém sprintu, ale koně vyžadovali krmení, napájení, odpočinek a po sesednutí k boji musel každý čtvrtý až pátý muž zůstat jako konovod u zvířat. Cyklista sesedl, opřel kolo a okamžitě bojoval. Celou „stáj“ desítek kol pohlídali jeden nebo dva muži.

Proč v noci porazili koně

Noční operace odhalovaly hlavní taktickou výhodu kola nejostřeji. Kůň v noci duní kopyty, frká, řinčí postroji, to jsou zvuky, které prozradí blížící se oddíl na stovky metrů. Cyklista se pohyboval, jak popisují dobové záznamy, „dostatečně rychle a hlavně bezhlučně“. Samokatné jednotky tak mohly v noci dorazit z nečekaného směru, rozvinout se do bojové linie a udeřit dřív, než protivník stačil reagovat.

Podle vojenského historika Alexeje Olejnikova právě tato kombinace ticha, rychlosti a okamžité bojové pohotovosti dělala z cyklistů ideální sílu pro krytí ústupů, noční přepady a průzkum bojem. Nebyli to kurýři ani pošťáci. Doložená rota na rumunské frontě čítala 252 střelců vyzbrojených puškami se zásobou 120 nábojů na muže a disponovala čtyřmi kulomety namontovanými na motocyklech.

Od francouzského Gérardu k ruskému Duxu Boevoj

Technickým základem ruských samokatných jednotek bylo zpočátku francouzské skládací kolo Gérard, pojmenované po kapitánu Henrim Gérardovi, který konstrukci navrhl společně s Charlesem Morelem v 90. letech 19. století. Výrobu později převzal Peugeot a kolo se stalo standardem francouzských cyklistických myslivců; v roce 1914 jich měla francouzská armáda 600 až 800 kusů v praporech.

Ruská armáda Gérardy nakupovala, ale vojáci si stěžovali na nespolehlivost. Proto v roce 1916 vznikl domácí model Dux Boevoj, vyráběný v závodech Dux a v Leitnerově továrně v Charkově. Nové kolo mělo 66cm kola (26 palců), přední čelisťovou brzdu, hmotnost kolem 18 kilogramů a především rychlý skládací mechanismus, složilo se během sekund bez zdlouhavého utahování šroubů a dalo se nést na ramenou. Plán počítal se čtyřiceti samokatnými rotami, ale formování se v březnu 1917 zastavilo na dvaatřicáté. Továrna Dux byla přetížená leteckými zakázkami a válka přerušila dodávky britských komponentů.

V boji: od Vilna po Malovody

Skutečnou zkoušku ohněm prošly samokatné jednotky za první světové války. V srpnu 1915 kryla 3. samokatná rota ústup ruské pěchoty z Vilna přes Molodečno do Minsku. Ustupující pěšáci zvládali kvůli dešti a rozbitým cestám asi 40 verst denně (zhruba 43 km). Cyklisté za čtyři dny urazili 175 verst, tedy přes 186 kilometrů, a přitom plnili krycí a spojovací úkoly, pendlovali mezi sektory a drželi kontakt mezi rozptýlenými jednotkami.

Nejpůsobivější epizoda přišla na samém sklonku carské armády. Dne 9. července 1917 u Malovod zasáhly samokatné jednotky jako mobilní záloha na nejohroženějším úseku fronty. Zatímco běžná pěchota kolem nich ustupovala bez většího odporu, cyklisté vedli protiútoky včetně bodákových výpadů, rozbili přední sledy protivníka a drželi pozice. Šlo o relativně vybranější, kompaktnější a úkolově sevřenější formace než demoralizované masy liniové pěchoty; sportovní a psychologická příprava samokatníků se vyplácela i ve chvíli, kdy se zbytek armády rozpadal.

Kolo jako mezistupeň mezi koněm a motorem

Rusko nebylo v nasazení vojenských cyklistů osamělé. Podobné jednotky měly Francie, Británie, Německo, Itálie, Belgie i Rakousko-Uhersko; v uherské části monarchie jsou vojenští cyklisté doloženi rovněž od roku 1897. Švýcarsko šlo nejdál: jeho cyklistické pěší jednotky sloužily nepřetržitě od roku 1891 až do roku 2003, jak dokládá Švýcarské národní muzeum.

Tradice nezanikla ani na našem území. Československá armáda po roce 1918 přebírala rakousko-uherská kola a výstroj, později měla cyklistické eskadrony u jezdectva a cyklistické roty u hraničářských praporů. V září 1933 vznikly čtyři samostatné cyklistické prapory, jak dokládá Vojenský historický ústav v Praze.

Motorizace nakonec kolo z bojiště vytlačila; vyšší nosnost, pancéřová ochrana, radiové spojení a univerzálnost motorových vozidel rozhodly. Ale úplně nezmizelo. Australská armáda v roce 2021 testovala elektrická kola pro tichý průzkum a přiblížení bez prachu a hluku. Hlavní výhodou byla, stejně jako před sto lety, nízká akustická a vizuální stopa.

Vojenské kolo bylo mezistupněm mezi koněm a spalovacím motorem. Na krátkou dobu ale dokázalo něco, co nedokázal ani jeden z nich: přijet v noci potichu, rychle a levně, a okamžitě bojovat.