Sovětský válečný plán z roku 1964 počítal s tím, že Československo po jaderném úderu okamžitě zaútočí na západ, a fakticky přestane existovat jako fungující stát.
Dokument, který tento scénář popisuje, byl vyhotoven v jediném exempláři, v ruštině, a adresován přímo prezidentu Antonínu Novotnému. Československá lidová armáda v něm dostala roli prvosledového beranidla Varšavské smlouvy: měla vést samostatný front s útočnými osami na Norimberk, Stuttgart, Štrasburk a Épinal, s cílem během sedmi až osmi dnů proniknout hluboko do Francie a rozvíjet postup na Lyon. Celkem mělo být v zájmu tohoto frontu použito 131 jaderných střel a bomb. Nikdo se přitom neptal, co z Československa po takovém konfliktu zbude. Odpověď znali jen ti, kteří plán četli, a ta odpověď nebyla povzbudivá.
Plán, který počítal se vším kromě přežití
Archivní dokument ze 14. října 1964, dnes dostupný díky Parallel History Project, popisuje válku, která měla začít překvapivými jadernými údery na hlavní politická a ekonomická centra Československa. Cílem těchto úderů bylo rozvrátit mobilizaci, zničit hlavní uskupení československých vojsk v západních a středních Čechách a paralyzovat stát dřív, než stihne reagovat. Vzápětí měla ČSLA, tedy to, co z ní zbylo, přejít do mohutné ofenzivy směrem na západ.
Logika plánu byla brutálně jednoduchá. Československo mělo posloužit jako nárazníková zóna i útočný klín zároveň. Sovětské strategické plánování ignorovalo malou hloubku československého území, hustotu osídlení i otázku, zda národ takový konflikt vůbec fyzicky přežije. Studie Stanislava Polnara ve Vojenských rozhledech výslovně upozorňuje, že ČSLA vytvářela samostatný front prvního sledu s ofenzivními strategickými cíli a že sovětská doktrína podřizovala národní přežití satelitního státu koaličnímu útočnému záměru.
Papírově přitom šlo o mimořádně militarizovanou armádu. K 1. září 1966 měla ČSLA přes 221 000 mužů v mírových stavech, což představovalo 1,64 % obyvatelstva, víc než v samotném Sovětském svazu. Jenže i tato síla byla z pohledu Moskvy jen spotřební materiál.
„Na Říp se vrátí dvacet lidí“
Jak zasvěcení důstojníci chápali, co plán ve skutečnosti znamená, nejlépe dokládá pozdější vzpomínka generála Václava Vitanovského. Ten popsal logiku sovětského scénáře slovy, která mají sílu i po desetiletích: po vítězné válce by se s československým praporem na Říp vrátilo „dvacet lidí“ a kromě těch dvaceti by tam už nikdo nebyl.
Vitanovský nebyl okrajová postava. Patřil k reformním důstojníkům, kteří během Pražského jara otevřeně pojmenovali, co sovětská doktrína pro Československo znamená. Říkal, že ČSLA neměla na první strategický sled dost živé síly ani techniky, že z ní Sověti „ždímali“ nemožné a že Moskva odmítala ponechat i omezené teritoriální síly pro obranu vlastního území. Požadoval, aby stát myslel na přežití, na teritoriální obranu, jednotky proti výsadkům a diverzím, na právo malého národa existovat i po válce.
Za to ho maršál Zacharov označil za revizionistu. Nálepka mu zůstala.
Kritika přitom nevznikala na okraji systému. Dne 4. června 1968 odeslala třicítka vědeckých pracovníků Vojenské politické akademie Klementa Gottwalda a Vojenské technické akademie Antonína Zápotockého dokument, který vešel do dějin jako Memorandum 68. Byl adresován přímo Alexanderu Dubčekovi jako příspěvek k přípravě XIV. sjezdu KSČ. Jeho autoři požadovali vlastní československou vojenskou doktrínu postavenou na vědeckých, nikoli ideologických základech. Kritizovali sovětskou útočnou strategii, odmítali mechanické strašení německou hrozbou a kladli důraz na evropskou bezpečnostní politiku a suverenitu státu v otázkách obrany.
Proč Sověti obsadili akademii, ne ministerstvo
Když v srpnu 1968 přijely tanky, jedním z prvních cílů okupačních vojsk nebyla budova ministerstva obrany. Byla to Vojenská politická akademie. Historik Antonín Rašek to vysvětluje přímočaře: Sovětům byla akademie „nejvíc trnem v oku“ právě kvůli Memorandu 68. Pro Moskvu bylo nebezpečnější místo, kde vzniká alternativní doktrína, než úřad, který lze později disciplinovat personálními změnami.
Okupace reformní vojenskou debatu násilně ukončila. Následky byly hluboké a dlouhodobé. Po roce 1989 požádalo o rehabilitaci 11 710 bývalých vojáků z povolání, studentů vojenských škol a civilních pracovníků armády. Rehabilitováno jich bylo 9 138. Každé z těchto čísel představuje člověka, jehož kariéru a často i život zlomila skutečnost, že se pokusil myslet na obranu vlastní země místo na sovětské ofenzivní cíle.
Československo nebylo výjimkou, ale mělo nejhorší pozici
Sovětská logika spotřebního zacházení se satelity nebyla československým specifikem. Maďarský štábní plán z roku 1965 počítal s útokem přes Rakousko a severní Itálii za použití 125 jaderných zbraní, s cílem „eliminovat Rakousko z války“. Polské materiály z roku 1966 ukazují frontovou logiku na západním směru a zároveň sovětskou dominanci velení; klíčové pozice ve sjednoceném velení Varšavské smlouvy měly být převážně sovětské.
Československo však bylo specifické v jednom ohledu: neslo samostatný národní front prvního sledu na mimořádně citlivé středoevropské ose, přímo proti hlavním silám NATO v Německu. Žádný jiný satelitní stát neměl tak malou strategickou hloubku území v kombinaci s tak obrovským ofenzivním úkolem. Bohumil Špaček, jeden z klíčových reformních vojenských myslitelů, na to upozorňoval opakovaně, a právě proto byl po srpnu 1968 umlčen.
Obdiv, který naráží na archiv
Část dnešní české proruské scény, publicisticky označovaná jako „dezoláti“ (přičemž se někteří k tomuto označení sami ironicky hlásí), vztahuje svůj obdiv k Rusku především k odporu vůči Západu, k energetické nezávislosti či ke kulturním stereotypům. Archivní fakta o sovětském zacházení s Československem v těchto debatách zpravidla nefigurují. Není to překvapivé: tyto plány byly přísně tajné a dodnes jsou veřejnosti málo známé, jak výslovně upozorňuje Rašek. Ústav pro studium totalitních režimů teprve v lednu 2025 zveřejnil případovou studii a sken Memoranda 68.
Přesto je archivní stopa jednoznačná. Kdo dnes tvrdí, že orientace na Moskvu zvyšuje bezpečí malého středoevropského státu, musí vysvětlit, proč historická praxe ukazuje pravý opak. Formální spojenectví samo o sobě negarantuje rovnocennost. Pokud malý stát nemá možnost spoluurčovat doktrínu, držet vlastní obranné priority a politicky kontrolovat nasazení své armády, stává se nástrojem cizí strategie. Přesně to říkali Špaček, Vitanovský a autoři Memoranda 68. Za pravdu jim dal archiv. Za odvahu zaplatili kariérou.
Jak by Československo dopadlo v případě války?
Historie
|
PŘEČTENÍ: 6059
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 9608
