Válka v Zálivu navždy změnila armády celého světa. O vítězství rozhodl jeden zásadní detail

Když 24. února 1991 překročily koaliční síly saúdsko-kuvajtskou hranici, velitelé Saddámovy armády čelili situaci, na kterou je nic nepřipravilo. Jejich tanky T-72 stály v opevněných pozicích, měly číselnou převahu na papíře a za sebou měsíce příprav. Přesto začaly hořet jedna po druhé, aniž posádky stihly zaměřit jediný cíl. Pozemní fáze války trvala sto hodin. Irák přišel o 3 847 z 4 280 tanků. Výsledek nebyl produktem jedné zázračné zbraně – byl důsledkem jednoho principu aplikovaného na všech úrovních: kdo vidí první a střílí první, vyhrává.

Mýtus o chytrých bombách

Veřejná paměť války v Zálivu je dodnes zúžená na záběry z kamer řízených střel, které prolétávají ventilačními šachtami. Televizní briefingy generála Schwarzkopfa vytvořily dojem chirurgicky přesné války vedené výhradně precizní municí. Realita byla jiná. Podle hodnocení GAO tvořila řízená munice pouhých 8 % všech použitých prostředků, zbylých 92 % byly klasické neřízené bomby. Precizní munice navíc selhávala v kouři z hořících ropných vrtů, v písečných bouřích i při nedostatečné zpravodajské přípravě.

Co tedy rozhodlo? Ne jednotlivá zbraň, ale systém. Kombinace technologií a postupů, která koaličním silám dala informační převahu na každém stupni velení.

Vidět ve tmě, vědět kde jsi, střílet první

Rozhodující převaha stála na třech pilířích, které se vzájemně násobily:

• Termovize – tanky M1A1 Abrams a bojová vozidla Bradley nesla termální zaměřovače schopné detekovat cíle přes prach, tmu i dým. Irácké posádky disponovaly maximálně staršími nočními přístroji první generace. V praxi to znamenalo, že americký tank zaměřil a zničil protivníka dávno předtím, než se Iráčan vůbec dozvěděl, že je pod palbou.
• GPS navigace – poušť bez orientačních bodů paralyzovala konvenční navigaci. Koaliční jednotky poprvé masově využívaly satelitní přijímače, které umožňovaly přesný manévr i v noci a bouři. Celé divize tak mohly provádět obchvaty přes „neprůchodný“ terén, kde je Irák nečekal.
• Firefinder radary a MLRS – protibateriové radary Firefinder zachytily irácký dělostřelecký granát ještě ve vzduchu, spočítaly zpětnou trajektorii a během desítek sekund předaly souřadnice raketometům MLRS. Irácké baterie často nestihly vystřelit druhou salvu.

Tato trojice vytvářela to, čemu oficiální historie U.S. Army říká „first-shot advantage“, tedy schopnost najít, zaměřit a zasáhnout protivníka dřív, než sám zjistí, odkud je ničen. Nebyla to jen technická záležitost. Fungovala díky doktríně AirLand Battle, která propojovala senzory, velení a palbu do jednoho rychlého řetězce.

Sto hodin, které změnily pravidla

Rychlost kolapsu irácké armády šokovala i optimisty v Pentagonu. Před pozemní ofenzivou se plánovači připravovali na průlom minovými poli, chemické útoky a tvrdý odpor republikánské gardy. Nic z toho se nenaplnilo v očekávaném rozsahu, 39 dní vzdušné kampaně a systematické oslabování velení, komunikací a logistiky Iráku udělaly své.

Přesto válka nebyla bezchybná. Mobilní odpalovače raket Scud se koalici nepodařilo prokazatelně zlikvidovat, problém nebyl v nedostatku letadel, ale v rychlosti zpravodajského cyklu. Než průzkum potvrdil polohu rampy, ta už byla jinde. A již čtvrtý den pozemní fáze narážely přední tankové útvary VII. sboru na kritický nedostatek paliva. Kdyby válka trvala o dny déle, postup by se musel zastavit.

Tyto limity ale nic neměnily na hlavním poselství: armáda, která propojí senzory s palbou a udrží tempo operace, dokáže zničit početně srovnatelného protivníka s minimálními vlastními ztrátami.

Nová norma pro celý svět

Důsledky sahaly daleko za americký kontinent. Demonstrace v Kuvajtu a jižním Iráku nastavila měřítko, k němuž se musely vztahovat všechny armády s ambicí být relevantní. Kdo po roce 1991 neuměl bojovat v noci, navigovat bez mapy a propojit průzkum s palbou, bojoval zastarale.

V NATO se to promítlo do standardizačních dohod STANAG a důrazu na interoperabilitu, tedy schopnost různých národních armád spolupracovat na jednom bojišti se sdílenými postupy a komunikací. Pro Českou republiku měla válka v Zálivu zvláštní význam: ještě jako Československo vyslalo protichemický prapor pod velením plukovníka Jána Vala, který od prosince 1990 do dubna 1991 působil v Saúdské Arábii. Šlo o první zahraniční operaci československé armády po roce 1989 a o precedent, na němž později stála celá cesta do Aliance.

Princip, který přežil tři dekády

Od roku 1991 se změnily platformy, přibyly drony, umělá inteligence vstoupila do analýzy dat. Základní rovnice ale zůstává totožná: vyhrává ten, kdo rychleji uzavře smyčku mezi zjištěním cíle a jeho zasažením. Desert Storm tento princip poprvé předvedl v měřítku, které nebylo možné ignorovat.

Irácký tank v únoru 1991 explodoval, aniž jeho posádka spatřila nepřítele. Ten okamžik nebyl anomálií, byl novou normou.