Wehrmacht poslal proti Koněvovi starce i děti, aby nepostoupil k Berlínu. U Lubinu padali v beznadějné bitvě, která nic nezměnila

Město, které dnes leží v jihozápadním Polsku, tehdy neslo německé jméno Lüben a leželo přímo na jedné z os sovětského postupu k Berlínu. Když 12. ledna 1945 Koněvův 1. ukrajinský front prolomil frontu na Visle, jeho špice dorazily ke slezské hranici už za týden. Nacistické Německo nemělo čím průlom zalátat. A tak do ulic Lubinu poslalo Volkssturm, domobraneckou milici, kterou Hitler zřídil výnosem z 25. září 1944 jako poslední mobilizační rezervu. Podle Bundesarchivu šlo většinou o „velmi mladé a staré“ muže, bez dostatečného výcviku a často i bez standardních uniforem. Přesný věkový seznam lubinských obránců se dohledat nepodařilo, ale formální rámec byl jasný: šestnáct až šedesát let, pár dní přípravy, puška a rozkaz držet město.

Město na cestě k Berlínu

Lubin nebyl náhodný bod na mapě. Ležel na ose Lubin–Żagań–Gubin, jednom ze tří hlavních směrů, jimiž se 1. ukrajinský front řítil na západ. Místní historická literatura tuto linii popisuje jako trasu otevírající přímou cestu k Berlínu. Kdo kontroloval Lubin, kontroloval silnice, železnici a letiště, které mohlo sloužit jako předsunutá základna.

Pro německé velení to znamenalo dilema bez dobrého řešení. Pravidelné divize byly rozstřílené nebo vázané jinde, frontu držely zbytky jednotek doplněné právě o Volkssturm. Sovětský průlom ve Slezsku byl v tu chvíli už hotovou věcí, Koněvovy armády se během února přiblížily k Odře a Nise. Obrana jednoho města mohla postup zpomalit. Změnit jeho směr už ne.

Dva týdny v ohni

Boje o Lubin začaly 27. ledna 1945. Sovětské jednotky zaútočily od Księgienic a Małomic, jejich patroly pronikly k ulici Wrocławské a k městské mlékárně. Němci se ale nezhroutili hned. Drželi se.

Rozhodující moment přišel na přelomu ledna a února. Německý protiúder z prostoru Gola–Osiek–Lubin 1. a 2. února prorazil obklíčení části obránců, šlo o jednu z posledních koordinovaných akcí, která ještě fungovala. Po 3. únoru však Sověti obnovili tlak. Klíčovou pozicí se stalo městské letiště. Dokud ho Němci drželi, obranná linie existovala. Když kolem 7. února padlo, obrana se rozpadla. V noci ze 7. na 8. února začali Němci opouštět postavení směrem ke Krzeczynu Małému.

Přesný den pádu města se v pramenech liší, místní zdroje uvádějí 9. únor, jiné hovoří o intervalu 8. až 11. února. Bezpečné je říct, že rozhodující fáze proběhla v tomto rozmezí. Nešlo o jednu dramatickou „poslední barikádu“, ale o postupný rozpad pod neúnosným tlakem.

Cena za pár dní

Přesné počty padlých obránců a civilistů se z otevřených zdrojů zjistit nepodařilo. Jisté je, že cena byla vysoká, a zaplatili ji především ti, kteří si boj nevybrali. Volkssturm nebyla dobrovolnická legie nadšenců. Byl to produkt režimu, kterému došli vojáci.

Evakuace německých rodin z Lubinu běžela od poloviny října 1944 a po zahájení sovětské ofenzivy se zrychlila. Ti, kdo nestihli odejít, se ocitli přímo v bojové zóně. A po dobytí města nepřišel klid, místní historické prameny popisují demontáž závodů, cílené podpalování budov a ničení pod sovětským dohledem. Širší slezský kontext, jak ho dokumentuje Ústav národní paměti, ukazuje, že po příchodu Rudé armády hrozily civilistům vraždy, znásilnění a rabování. Lubin nebyl výjimkou, ale jedním z mnoha míst, kde se totéž opakovalo.

Ani Breslau, ani Legnica

Lubin stojí někde mezi dvěma extrémy dolnoslezských bojů. Legnica, ležící nedaleko na východ, padla 9. února 1945 prakticky bez delšího odporu. Na opačném konci spektra stál Breslau (dnešní Wrocław), prohlášený za pevnost, který kapituloval až 6. května po více než osmdesáti dnech obléhání.

Lubin nebyl pevnost. Neměl masivní opevnění, neměl dostatek pravidelných jednotek, neměl strategický význam, který by ospravedlnil měsíce obrany. Přesto se bránil zhruba dva týdny, déle, než by člověk čekal od města hájeného narychlo svolanými civilisty s puškami. Takticky to nebyla bezvýznamná epizoda. Strategicky to nic nezměnilo.

Co zůstalo

První polská civilní správa dorazila do Lubinu 2. května 1945. Německé obyvatelstvo postupně nahradili polští osadníci; přesný harmonogram odsunových transportů přímo pro Lubin se v dostupných pramenech nepodařilo dohledat, ale průběh odpovídal dolnoslezskému vzorci nucené výměny obyvatelstva.

Dnes v centru města stojí sovětský vojenský hřbitov Cmentarz Żołnierzy Armii Radzieckiej, kde se pravidelně konají pietní akty k únorovým bojům. V roce 2025 připravilo lubinské Muzeum Historyczne plenerovou výstavu „Lubin 1945–2025″ přímo na městském rynku. Osmdesát let poté se město stále vyrovnává s pamětí těch únorových dní.

Lubin je modelová scéna konce Třetí říše. Režim ještě dokázal na pár dní zpomalit frontu, ale za cenu, kterou platili lidé, kteří neměli na výběr, v bitvě, která nemohla nic změnit.