Čína testuje druhý stíhač 6. generace, který nemá ve světě obdoby. Bez ocasních ploch létá jako žádný jiný

Nad pouštní základnou u Lop Nuru v Sin-ťiangu se od konce roku 2024 opakovaně objevuje stroj, který vypadá jako nic, co dosud létalo v barvách jakéhokoli letectva světa. Menší ze dvou čínských bezocasých letounů nové generace, spojovaný s firmou Shenyang Aircraft Corporation a neoficiálně označovaný analytiky jako J-XDS nebo J-50, postrádá veškeré ocasní plochy, svislé i vodorovné. Přesto létá. Opakovaně. A právě v tom spočívá jádro příběhu, který mění dosavadní představu o tom, kdo je v závodě o šestou generaci stíhacích letounů napřed.

Dva stroje, dvě cesty, žádná konkurence v dohledu

Klíčové není, že Čína testuje jeden nový bojový letoun. Klíčové je, že testuje dva najednou, a oba mají radikálně odlišnou koncepci. Větší stroj pochází od rivala z Chengdu Aircraft Corporation, disponuje třemi motory a podle satelitních snímků dosahuje rozpětí kolem 20 metrů a délky přibližně 19 metrů. Analytici mu přisuzují roli těžkého úderného letounu s dlouhým dosahem, něco na pomezí stíhače a stealth bombardéru.

Šenjangský stroj je jiný. Menší, dvoumotorový, rozměrově bližší třídě těžkého stíhače. Odhady rozpětí se pohybují kolem 15 metrů, tedy víc než americký F-22 Raptor se svými 13,6 metru, ale výrazně méně než čchengtuský kolos. Právě tady se rýsuje logika celého podniku: Čína nestaví jeden univerzální superstroj, ale zkouší dvě různé cesty k budoucímu bojovému letectvu. Větší typ pro strategické mise, menší pro širší nasazení a potenciálně nižší cenu.

Z veřejně dostupných zdrojů dnes nikdo jiný takovou dvojici pilotovaných bezocasých bojových letounů ve vzduchu nemá. Spojené státy mají oficiálně rozběhnutý program F-47 ve fázi inženýrského vývoje, Británie pracuje na létajícím demonstrátoru pro program Tempest s cílem nasazení kolem roku 2035 a evropský FCAS míří na horizont 2040. Žádný z těchto programů ale dosud nepředstavil veřejně zachycenou srovnatelnou dvojici létajících strojů.

Bez ocasu, bez jistoty, a přesto ve vzduchu

Formulace „bez ocasních ploch“ zní jako technický detail. Ve skutečnosti jde o zásadní konstrukční rozhodnutí, které mění celou filozofii letu. Klasický stíhač, ať už F-16, Su-35 nebo J-20, spoléhá na svislý kýl se směrovkou pro stabilitu v bočním směru a na vodorovné ocasní plochy pro podélné řízení. Šenjangský stroj nemá ani jedno.

Proč to někdo dělá? Odpověď je stealth. Svislé ocasní plochy jsou jedním z nejvýraznějších radarových odražečů na konvenčním stíhači. Jejich odstranění dramaticky snižuje radarový odraz, ale zároveň připravuje letoun o přirozenou stabilitu. Stroj se bez nich chová jako šíp bez opeření: chce se točit, klouzat, vybočovat. Veškerou stabilizaci a řízení musí převzít digitální systém fly-by-wire, koordinace rozdělených řídicích ploch po celém křídle a možná i pohyblivé konce křídel.

Podle serveru Janes z dostupných záběrů nelze bezpečně potvrdit, jaké konkrétní řídicí prvky Shenyang používá, zda jde o spoilery, štěrbinové klapky, vektorování tahu motorů, nebo jejich kombinaci. Jisté je jen to, že stroj opakovaně vzlétá, letí a přistává. A to je samo o sobě inženýrský výkon, který si zaslouží pozornost.

Prototyp, demonstrátor, nebo něco mezi?

Tady narážíme na jednu z největších neznámých celého příběhu. Oficiální čínské označení stroje nebylo zveřejněno. Názvy J-XDS, J-50 nebo J-XD jsou pracovní označení západních analytiků a médií, žádný z nich nepotvrdil Peking. A stejně nejasný je i status letounu.

Magazín Air & Space Forces cituje experty, kteří šenjangský stroj označují spíš jako „technologický demonstrátor s lambda křídlem“. Naproti tomu Military Watch Magazine spekuluje o budoucí sériové roli a možné náhradě starších typů Su-30MKK a J-11B v čínském letectvu. Pravda je, že bez oficiálního čínského vyjádření nelze s jistotou říct, zda jde o prototyp budoucího sériového stíhače, čistý technologický demonstrátor pro ověření konceptu, nebo něco na pomezí obojího.

Nejpoctivější formulace zní: létající zkušební exemplář. A právě ta nejistota je součástí příběhu. Čína už neukazuje makety na výstavách ani počítačové rendery. Ukazuje stroj, který opakovaně létá nad pouští, a nechává zbytek světa hádat, co přesně s ním zamýšlí.

Čínská „Oblast 51″ roste před očima satelitů

Základna u Lop Nuru, kterou západní analytici přirovnávají k americké Oblasti 51, není náhodné místo. Leží v nehostinné poušti daleko od zvědavých očí, disponuje dráhou dlouhou přes pět kilometrů a historicky sloužila k citlivým zkušebním programům včetně kosmických projektů. Jenže v posledních měsících se tam děje něco nového.

Komerční satelitní snímky z let 2025 a 2026 ukazují:

• Nové hangáry a rozšířené odstavné plochy
• Prodloužené pojezdové dráhy
• Další podpůrnou infrastrukturu naznačující dlouhodobý zkušební provoz

Oba bezocasé stroje, šenjangský i čchengtuský, byly zachyceny na této základně společně, což naznačuje, že Lop Nur se mění z izolovaného testovacího letiště na plnohodnotné centrum zkoušek pokročilých leteckých systémů. Tempo výstavby je přitom samo o sobě signálem: Čína se zjevně nechystá na pár zkušebních letů, ale na systematický a dlouhodobý program.

Co to znamená pro NATO a pro Česko

Přímá hrozba pro evropské nebe z jednoho čínského zkušebního letounu dnes neexistuje. Stroj je ve fázi zkoušek, chybí ověřená data o radaru, motorech, senzorech i výzbroji. Strategický kontext ale ignorovat nelze. NATO ve svém strategickém konceptu z roku 2022 výslovně označuje čínské ambice a donucovací politiku za bezpečnostní výzvu pro Alianci.

Pro Českou republiku je debata o bojových letounech formálně uzavřená: vláda schválila nákup 24 strojů F-35A Lightning II, kontrakt byl stvrzen v lednu 2024 a první letouny mají dorazit v roce 2031, plný počet do roku 2035. Parametry F-35A (rozpětí 10,7 metru, maximální rychlost 1,6 Machu, tedy přibližně 1 975 km/h, pokročilý senzorový komplex s radarem AN/APG-81 a schopnost síťového boje) z něj dělají stroj projektovaný právě pro prostředí, kde protivník nasazuje stealth technologie. Čínský vývoj tak zpětně posiluje logiku, s níž Praha argumentovala pro pořízení platformy páté generace s výhledem za rok 2035.

Vůči Rusku Čína v oblasti nových bojových letounů působí výrazně dynamičtěji: Moskva žádný srovnatelný bezocasý stroj ve vzduchu nemá a její program Su-75 Checkmate zůstává v raných fázích. Vůči Spojeným státům je verdikt předčasný: americký F-47 přešel do oficiální vývojové fáze a o čínských klíčových subsystémech víme příliš málo na to, abychom mohli mluvit o jasném předstižení.

Síla tohoto příběhu nespočívá v tom, že by Čína měla hotový sériový stíhač šesté generace. Spočívá v tom, že si může dovolit současně letově ověřovat dvě radikálně odlišné konfigurace, a dělá to tempem, které nutí i Washington přepočítávat své harmonogramy.