Evropa pohořela s vlastní stíhačkou budoucnosti, Čína mezitím vyrostla a předběhla i Ameriku. Její ambice jsou ale větší, než vidíme

Šéf Dassaultu Éric Trappier stanul v červenci 2026 před francouzským Senátem a řekl věc, kterou v evropském obranném průmyslu všichni tušili, ale nikdo nechtěl vyslovit nahlas: jádro programu FCAS, tedy pilotovaný bojový letoun příští generace, na kterém měly společně pracovat Francie, Německo a Španělsko, je mrtvé. Devět let práce, miliardy eur a výsledek? Ani demonstrátor schopný letu kolem roku 2030 se nepodařilo definovat. Mezitím na druhé straně planety, nad průmyslovými městy v čínském vnitrozemí, opakovaně startují dva prototypy, jaké svět dosud neviděl. A právě v tom kontrastu se skrývá příběh, který přesahuje jeden letoun i jeden kontinent.

Jak se rozpadl evropský sen

Program FCAS (Future Combat Air System) nikdy nebyl jen o jedné stíhačce. Šlo o celý ekosystém: pilotovaný letoun nové generace označovaný NGF, bezpilotní doprovodné prostředky zvané remote carriers a síťová architektura, která je měla propojit. Jenže právě u toho nejviditelnějšího prvku, stíhačky samotné, se celý projekt zasekl.

Trappier před senátory popsal, jak vstup španělské divize Airbusu narušil původní rovnováhu mezi Dassaultem a německým Airbusem. Spor se netýkal jen peněz, ale něčeho zásadnějšího: kdo bude mít architektonickou autoritu nad celým strojem, kdo určí jeho DNA. Pokus o smír selhal. Státy podle Trappiera rozhodly program zastavit, i když smluvně-právní ukončení v létě 2026 ještě formálně dobíhalo. Airbus ze své strany mluví diplomatičtěji o „patové situaci jednoho pilíře“ a naznačuje, že by se dal FCAS reorganizovat, třeba i s variantou dvou různých stíhaček. Výsledek je ale stejný: Evropa ztratila roky a nemá v ruce nic, co létá.

Zbývá GCAP, britsko-japonsko-italský program, který v červenci 2026 dostal společnou vývojovou smlouvu za zhruba 140 miliard korun. Cíl služby kolem roku 2035 stojí. Ale tempo? Japonsko tlačí na zrychlení, protože mu dochází čas: stíhačky F-2 začne vyřazovat v polovině příští dekády a čínská hrozba nečeká. Lorenzo Mariani z italského Leonarda to na konci července potvrdil slovy o „japonské citlivosti na harmonogram kvůli Číně“.

Dva prototypy, které nikdo nečekal

V prosinci 2024 se na čínských sociálních sítích objevily záběry, které analytiky obranného průmyslu vytrhly z vánočního klidu. Nad městem Čcheng-tu letěl obří bezocasý stroj se třemi motory, něco, co svět u bojového letounu nikdy neviděl. Téměř současně se nad Šen-jangem ukázal druhý, menší prototyp odlišné koncepce. Dva různé programy, dva různé výrobci, dvě různé filozofie boje.

Ten větší, analytiky označovaný jako J-36, je podle rozboru Janes kolos o délce asi 23 metrů a rozpětí kolem 24,8 metru. Pro srovnání: americký F-22 Raptor měří necelých 19 metrů. Novější záběry z roku 2026 odhalily i dvoumístný kokpit s piloty vedle sebe, což je u bojových letounů naprosto neobvyklé řešení. The War Zone v září 2026 konstatoval, že se J-36 nevejde do klasické kategorie „stíhačka versus bombardér“; jde spíš o těžký dlouhodosahový bojový uzel.

Menší stroj, označovaný různě jako J-XD, J-XDS nebo J-50, se blíží spíše klasickému stíhači. Dohromady tvoří obě platformy něco, co si žádná jiná země nemůže dovolit: paralelní vývoj dvou zcela odlišných cest k budoucí vzdušné převaze.

Důležitá poznámka: žádné z těchto označení není oficiálně potvrzené Pekingem. Veškeré technické parametry vycházejí z analýz otevřených zdrojů a satelitních snímků. Čína k programům mlčí, a právě to mlčení je samo o sobě výmluvné.

Předběhla Čína opravdu Ameriku?

Odpověď závisí na tom, co měříme. Ve veřejně viditelné rovině ano. Od prosince 2024 existují opakované záběry létajících čínských prototypů nové generace. Americký program NGAD, nyní nesoucí označení F-47, je v jiné situaci: americké letectvo potvrdilo, že demonstrátor v plném měřítku létal už v roce 2020, ale veřejnost ho nikdy neviděla. V březnu 2025 dostal program jméno F-47 a výrobní kontrakt, náčelník štábu USAF hovořil o stovkách hodin letových zkoušek experimentálních strojů.

Amerika tedy nebyla pasivní. Byla neviditelná. A v tom je zásadní rozdíl. Čína si zvolila opačnou strategii, a tady se dostáváme k tomu, co je na celém příběhu nejzajímavější.

V zemi s jedním z nejtvrdších režimů mediální cenzury na světě záběry prototypů přežívají na sociálních sítích týdny i měsíce. Jak upozorňuje Council on Foreign Relations, čínské zákony o státním tajemství jsou formulovány tak vágně, že úřady mohou smazat prakticky cokoliv. Když to neudělají, je to signál. Podle nás jde o tolerované, možná polořízené odhalení: ukázat světu technologický skok, aniž by Peking musel cokoliv oficiálně přiznat nebo prozradit skutečné parametry.

Ambice, které přesahují jeden letoun

Nejdůležitější zpráva není, že Čína ukázala nový prototyp. Nejdůležitější je, co ten prototyp naznačuje o celém systému.

Britský think-tank RUSI v lednu 2026 popsal u J-36 kombinaci vlastností, která dává smysl jen v jednom scénáři: dlouhý operační dosah, velmi velké vnitřní zbraňové šachty schopné pojmout i těžké střely typu PL-17 (s odhadovaným dostřelem přes 300 km) a komunikační architektura pro řízení doprovodných bojových dronů. Nejde o klasickou stíhačku, která se pere o vzdušnou převahu nad bojištěm. Jde o platformu, která operuje stovky kilometrů před frontovou linií, koordinuje roj bezpilotních prostředků, spojuje jejich senzory do jednotného taktického obrazu a drží lidského pilota v relativním bezpečí.

Proč dvě platformy současně? Pravděpodobně se doplňují. J-36 jako těžký dlouhodosahový uzel pro operace v hloubce, menší J-XDS jako agilnější prvek bližšího boje. Dohromady tvoří rozvrstvení, které kopíruje americkou logiku páru F-22/F-35, ale posouvá ji o generaci dál.

A za tím vším stojí čísla, která mluví sama. Kolem roku 2020 mělo čínské letectvo zhruba 50 strojů J-20, tehdy ještě ne plně vyzrálých, s výrobním tempem kolem 20 kusů ročně. Ke konci roku 2025 to bylo podle RUSI asi 300 letounů J-20A/S ve službě a tempo přes 120 strojů ročně. Šestinásobný nárůst výroby za pět let. To není jen technologický skok, to je průmyslová demonstrace síly.

Celý program zapadá do strategie, kterou Si Ťin-pching formuloval už v roce 2017: dokončit modernizaci armády do roku 2035 a vybudovat z PLA světovou armádu do poloviny století. Nové prototypy nejsou solitérní senzace. Jsou vrcholem trendu.

Co to znamená pro Evropu a Česko

NATO ve své strategii pro vzdušnou sílu počítá s prostředím, kde vzdušná převaha nebude automatická ani trvale udržitelná. Čínské prototypy tuto prognózu potvrzují rychleji, než kdokoliv čekal.

Pro Českou republiku je dopad krátkodobě omezený. Praha nestavěla svou budoucnost na FCAS, ale na F-35 Lightning II; prvních 24 strojů má dorazit v letech 2031 až 2034, plných operačních schopností má systém dosáhnout v roce 2035 a ministerstvo obrany počítá s provozem až do roku 2069. Proti čínské šesté generaci to nebude „stejná liga“, ale F-35 není technologický relikt; rozhodovat budou sítě, elektronický boj, protivzdušná obrana a propojení se spojenci.

Nepřímý dopad je ale závažnější. Evropa má po kolapsu FCAS o jednu cestu k vlastní budoucí bojové platformě méně. GCAP žije, ale jeho cílový termín 2035 je ambiciózní a každý měsíc zpoždění zvětšuje mezeru. Analytik Justin Bronk z RUSI přitom upozorňuje na důležitý nuanc: obří pilotované stroje šesté generace dávají největší smysl v Indo-Pacifiku, kde se bojuje o tisíce kilometrů oceánu. Evropa může část odpovědi hledat jinde, v modernizaci stávajících Eurofighterů a Rafalů, v tankerech, v elektronickém boji a v bezpilotních systémech.

Jenže i to vyžaduje tempo. A právě tempo je to, v čem Čína všechny předběhla.

Nad čínským vnitrozemím létají dva stroje, které ještě nemají ani potvrzené jméno. Nad Evropou létá spor o to, kdo bude mít na příští stíhačce napsáno své logo. Ten kontrast říká o stavu světové bezpečnosti víc než jakákoliv bílá kniha.