Druhoválečný stíhací letoun dokázal zásadním způsobem překonat jak kvalitativně, tak kvantitativně do té doby dominantní pozici Japonců v Tichomoří.
Význam tohoto letounu pro konečný úspěch Spojenců v Tichomoří byl nesporný. A přitom letoun vznikl vlastně jako improvizace vycházející z F4F Wildcat. Ten se vyráběl v USA od roku 1939 a šlo o první moderní jednoplošník US NAVY, jenž vyhovoval požadavkům moderního konfliktu. Na počátku války byl Grumman F4F objednán v USA jako alternativa k F2B Buffalo, které se ukázalo být zklamáním, ale přednost měly jeho dodávky pro Francii, resp. pro Velkou Británii, kde se pod názvem Marlett docela osvědčily.
Pilotovi mělo stačit k ovládání 200 letových hodin
V prosinci 1940 dokonce jeden Marlett v britských službách sestřelil nad Scapa Flow německý průzkumný Ju-88. V US NAVY bylo v té době k 31. prosinci 1940 pouze 22 strojů F4F3! Až v roce 1941 začaly větší dodávky F4F3 zásobovat letadlové lodě US NAVY, kde do té doby kralovaly dvouplošníky F3F či nevýkonné F2B Buffalo. Majitel firmy, Leroy Randall Grumman, bývalý US NAVY pilot z Velké války, ale bryskně vyhodnocoval první zkušenosti bojů svých F4F3 v Evropě a zprávy z tichomořského bojiště o japonském letectvu.
Rychle pochopil, že původní konstrukci F4F musí jeho firma podstatně vylepšit. S oblibou se nechával slyšet, že jeho nový letoun musí být rychle, snadno a levně vyrobitelný, ale dostatečně výkonný v boji, přičemž pilotovi by mělo stačit k jeho zvládnutí a perfektnímu ovládání maximálně 200 letových hodin. Ještě v roce 1940 na jednom zkušebním exempláři F4F3 instalovali u Grummanů novou pohonnou jednotku Pratt and Whitney R-2800-10 o výkonu 2 000 koní, která v té době poháněla také prototyp konkurenta XF4U1 Corsair.
V červnu 1940 (jiné prameny hovoří o září) se velení US NAVY obrátilo na firmu Grumman, jestli by nešlo něco rychle udělat s Wildcatem a razantně zvýšit jeho výkony, protože ho strašily problémy s vývojem F4U Corsair. Konstruktéři u Grummanu proto vzali za základ nového letounu původní F4F3, přidali výkonnější motor (ale zpočátku jen s výkonem 1 600 koní) a zvětšili jeho rozměry (hmotnost narostla o 60 %), s tím i překonstruovali jeho podvozek. Od počátku počítali s pancéřováním kokpitu i samosvornými obaly podstatně zvětšených palivových nádrží.
Skvělá poklona od zkušeného stíhače
S tímto projektem, ještě označovaným jako zlepšený F4F, přišli na velení US NAVY a 19. června 1941 získali okamžitě objednávku na dva prototypy. Prototyp se vznesl jako XF6F1 k prvému letu poměrně brzy, 26. června 1942 v Bethpage s pilotem Bobem Hallem (jiné prameny hovoří o pilotovi S. A. Conwersovi). V srpnu při továrních testech první prototyp po poruše motoru 17. srpna 1942 přistál na břicho do bramborového pole. Tady bohužel historické prameny nejsou jasné, některé tvrdí, že šlo o třetí prototyp s novým motorem R-2800-10, dokonce přestavěný z prvního prototypu.
Ale ať už tomu bylo jakkoli, 3. prototyp se dostal vzápětí do vzduchu s označením XF6F3 Hellcat v budoucí sériové podobě opět s pilotem Bobem Hallem. V září 1942 prošel zkouškami u US NAVY, kde cdr. pilot Frederick Trapnell po jejich uzavření vřele doporučil letoun k velkosériové produkci namísto původních F4F3. Letoun označil jako nezáludnou námořní stíhačku i pro rychle vycvičené piloty s malým náletem letových hodin, kteří ji velmi rychle zvládnou a dokážou využívat celý její potenciál i po krátkém intenzívním výcviku.
To byla skvělá poklona od zkušeného stíhače, navíc v době, kdy konkurent F4U měl neustále problémy při zkouškách a jeho nasazení na US NAVY letadlových lodích se stále odkládalo. První tři prototypy F6F postupně procházely zkouškami hlavně kvůli motorům, které nedokázaly zpočátku „prodat“ svůj potenciál. Prototyp č. 1 XF6F1 měl původně motor Pratt and Whitney PW 2600-10 o výkonu jen 1 600 koní (1 178 kW), prototyp č. 2 XF6F2 měl zpočátku R-2600-16 s turbokompresorem.
Pak byl na třetí prototyp instalován motor stejný jako u prototypu F4U, tj. PW 2800-10 o výkonu 2 000 koní (1 472 kW). Teprve s ním nový letoun F6F splňoval představy a požadavky US NAVY. Pokusy s druhým prototypem s turbokompresorem byly také velmi slibné, ale pouze tehdy, když turbokompresor fungoval normálně. Což bylo bohužel málokdy. Kvůli tomu byl nakonec turbokompresor u motorů F6F zamítnut. Jako vzor pro sériovou výrobu byl schválen třetí prototyp po úpravě podvozku.
Vyráběn ze starého železa
S počátkem sériové výroby F6F3 byla spjata zajímavá historka. Pro urychlenou výstavbu nového produkčního závodu pro Hellcaty na Long Islandu v New Yorku Grumman použil železné a ocelové prvky ze zrušené nadzemní dráhy ze Second Avenue a ze starých výstavních hal Světové výstavy v New Yorku z let 1939–1940. Zlé jazyky pak tvrdily, že nové F6F3 jsou vyráběny ze „starého železa“. V lednu 1943 byly první sériové Hellcaty u své první bojové jednotky, u VF-9.
První operační let prodělali piloti na nových F6F3 dne 31. srpna1943 v rámci perutě VF-5 z letadlové lodi Yorktown a VF-9 z letadlové lodi Essex, když útočili na pozice Japonců na ostrově Marcus. Do konce roku 1943 připutovalo k jednotkám 2 555 nových strojů Hellcat. Ještě v roce 1943 byly některé motory opatřeny zařízením pro přímé vstřikování vody v kritických situacích, čímž výkon motoru krátkodobě stoupl na 2 200 koní (1 618 kW). V dubnu 1944 po dohotovení 4 403 exemplářů F6F3 přešla výroba na verzi F6F5, která ale mnoho odlišností nepřinesla.
To už byl nový letoun používán nejen jako stíhací se šesti kulomety Colt-Browning 12,7 mm v křídlech (400 nábojů každý), ale i jako bombardér s pumou zavěšenou na závěsníku pod trupem ráže 226,8 kg nebo větší 453,6 kg. Zkoušela se i výzbroj jedním leteckým torpédem, ale nakonec se nejúčinnější protizemní výzbrojí Hellcatů staly rakety HVAR ráže 127 mm (3+3 pod křídly) spolu se dvěma raketami Tiny Tim ráže 298,5 mm. Ještě z verze F6F3 byla odvozena průzkumná varianta se dvěma kamerami F6F-3P.
Dále dvě varianty určené k nočnímu stíhání vybavené dokonce palubním radarem, F6F-3N (radar AN/APS-6 v náběžné hraně křídla) a F6F-3E (AN/APS-4 zavěšený pod křídlem). Dosah těchto radarů ale zpočátku nepřesáhl šest kilometrů. Hellcaty byly od počátku dodávány i britskému námořnímu letectvu, kde se nazývaly Gannet Mk.I. Royal Navy obdrželo od zahájení masové výroby do jara 1944 celkem 1 177 Hellcatů F6F3, pak už přebíralo jen F6F5 (849 kusů). To už je označovalo a zpětně i starší verzi jako Američané s přízviskem Mk.I a Mk.II.
Základní technická data
Dne 4. dubna 1944 začala výroba verze F6F5. Jeho výroba byla zahájena rovnou bez prototypu, letoun Hellcat byl totiž stále ještě brán jen jako náhražka na dobu, než se z problémů vykřeše F4U Corsair. I u Grummanů tento svůj typ viděli jen jako dočasné řešení před zahájením výroby a zavedením svých nových strojů, především skvělého F8F Bearcat. Proto na rozdíl od jiných podobných strojů nebyl vlastně Hellcat nijak podstatněji vyvíjen a upravován a jeho výrobou se zabývaly jen dvě továrny koncernu Grumman. Přesto Hellcatů dodaly 12 273.
F6F5 se lišila od svého předchůdce především standardním používáním vstřikování vody do motoru pro krátkodobé zvýšení výkonu, novým pancéřovým sklem uvnitř kabiny za předním zasklením, měla zlepšené pancéřování kabiny i nádrží a standardně dostávala závěsníky pro pumy a rakety až do hmotnosti 1 000 liber (asi 450 kg) pod každým křídlem. Křidélka byla upravena a byla výrazně účinnější a byl poněkud zmenšen kryt motoru, takže trup se stal celkově pevnější.
Rozměry a výkony: F6F3 / F6F5
Rozpětí křídel 13,8 m
Se složeným křídlem 4,93 m
Délka 10,17 m
Výška 4,4 m
Nosná plocha 31,03 m2
Prázdná hmotnost 4 105 kg / 4 155 kg
Vzletová hmotnost 5 532 / 6 002 kg / 5 714 / 7 055 kg
Max. rychlost u hladiny moře 488 km/h / 512 km/h
Max. rychlost ve výšce 7 000 m 600 km/h / 612 km/h
Dostup 11 438 m / 11 826 m
Dolet 1 745 km / 2 092 km
Japonci se začali rychle bát
Jak už jsme výše napsali, první nasazení nových stíhaček proběhlo v srpnu 1943 u ostrova Marcus v Tichém oceánu, asi 270 mil (asi 434 km) západně od Pearl Harboru. S leteckým protivníkem se nestřetly, takže útočily jen na pozemní a námořní cíle. Protileteckou obranou Japonců byly dva F6F3 sestřeleny a jeden poškozen tak, že jeho pilot musel přistát na vodu u amerického torpédoborce. Ale už 1. září 1943 zaznamenal Hellcat s pilotem R. L. Loeschem první sestřel, když načapal japonský průzkumný dálkový létající člun Kawanishi H8K Emilly a poslal ho do vod Tichého oceánu.
Paradoxně první největší úspěchy zaznamenaly jednotky F6F3 vzlétající ze základen na Šalamounových ostrovech. Sebevědomí dobře vycvičených amerických letců pozvedlo zjištění, že nový letoun prakticky ve všech ohledech překonává tehdy obávané Zero, pokud se s ním nedostali do blízkého manévrového boje. Během prvního měsíce bojů dokázali sestřelit 29 japonských letadel včetně Zer. Na moři byl zase z amerických pilotů John Magda 25. září 1943 prvním, kdo sestřelil nad Bougainville jedno Zero. Jeho mateřskou letadlovkou byla USS Saratoga.
V průběhu roku 1943 piloti Hellcatů dokázali sestřelit 323 letadel protivníka, nejúspěšnější byla jednotka VF-9 z lodi USS Essex s 65 sestřely. Japonci se začali nových Hellcatů bát. Viditelně se to projevilo při přepadu atolu Truk v polovině února 1944, kde byla 1944 velká základna japonského loďstva a několik letišť. Ze dvanácti nových amerických letadlových lodí odstartovalo nejméně 360 Hellcatů a do odpoledne na atolu zlikvidovali prakticky veškeré aktivní letectvo Japonců.
Optimistické hlášení amerických pilotů Hellcatů se zastavilo na čísle 124 přímých vzdušných vítězstvích, Japonci opatrně hlásili domů poloviční ztráty. Ale porovnáme-li fakt, že na letištích bylo před americkým útokem 365 bojeschopných japonských letadel a druhý den amerického útoku již nevzlétlo ani jediné, necháváme na čtenářově úvaze, kolik japonských letadel vlastně bylo ten den skutečně zničeno.
Obří sebedůvěra Američanů na letadlech Hellcat
Podobných útoků provedlo americké námořnictvo v roce 1944 celou řadu. Nejznámějším „předvedením“ schopností Hellcatů v roce 1944 bylo jejich účinkování v operaci Forager, což byla první bitva o Filipíny. Mnohem známější je ale pod slangovým názvem „Velké střílení krocanů na Marianách“. Patnáct amerických letadlových lodí vezlo do bitvy o ostrovy Mariany celkem 479 stíhaček Hellcat, přičemž dalších 66 strojů téhož typu ochraňovalo celý svaz z eskortních letadlových lodí a nebylo určeno k útoku.
Dne 11. června 1944 ráno se na cíle na Guamu, Saipanu, Tinianu a Paganu sesypala lavina amerických letadel. Přestože Japonci byli připraveni, jejich letectvo zkolabovalo a přišlo první den jen ve vzduchu o více než 70 letounů. Zničené letouny na zemi nebylo možné exaktně spočítat, ale papírově měly japonské síly na ostrovech cca 650 bojových strojů. Přesto se druhý den do vzduchu dostalo jen minimum zbylých japonských letadel, takže Američané mohli nahlásit jen 11 sestřelů.
Japonci se pokusili své letectvo na Marianách posílit přelety nových letounů z ostrovů Iwodžima a z Boninských ostrovů. Ale americký velitel Operačního svazu č. 58 s tím počítal a nad tyto ostrovy poslal v dalších dnech i svoje vlastní piloty v Hellcatech. Výsledkem bylo nahlášených více než sto zničených japonských posilových letounů na letištích i ve vzduchu. Američané si tak věřili, že například v jednotce VF-2 z USS Hornet vysílal na tento přepad její velitel hlavně ty piloty, kteří do té doby neměli žádné nahlášené sestřely! Prý aby na ně také něco zbylo!
Obrovský nepoměr ztrát
Vzdušné boje pokračovaly nad ostrovy až do 19. června. Do té doby Američané přišli jen o 23 F6F! To již pozemní posádka Japonců na ostrovech neměla prakticky žádná bojeschopná letadla. K ostrovům se však blížil Filipínským mořem japonský svaz letadlových lodí s úkolem odrazit Američany a potopit co nejvíce amerických válečných lodí. Optimismus japonského viceadmirála Džisaburóa Osawy byl příslovečný a utvrzoval ho v něm i fakt, že na rozdíl od Američanů měl díky úspěšnému průzkumu poměrně jasnou představu, kde americké lodi jsou.
Naopak Američané jeho polohu a činnost jen velmi zhruba odhadovali. Optimistické očekávání Japonců při zahájení tohoto v pořadí již pátého velkého střetnutí letadlových lodí v Tichomoří s realitou však mělo pramálo společného. Japonský velitel vysílal k napadení amerických lodí první den po první útočné vlně svých letadel další bombardéry a torpédové letouny ze svých lodí bez stíhacího krytí. Výsledek na sebe nenechal čekat. Japonské útoky zjištěné včas americkými radary byly rozprášeny, poměr ztrát činil v neprospěch Japonců až 1 : 20!
Ani druhý den nebyl výsledek jiný, i když letouny se znakem vycházejícího slunce doprovázelo konečně více Zer. Američané nahlásili po bojích na Marianách celkem 366 zničených japonských letadel. Japonci vykázali ztrátu 275 svých strojů. Skutečnost bude zřejmě někde mezi. Ale i tak došlo nad Marianami k ohromujícímu americkému vítězství. Hellcaty se plně prosadily.
Účinné proti kamikaze
Podobně by se daly popisovat i další americké útoky na japonské námořní opěrné body na mnoha ostrovech a na Filipíny, které by bez Hellcatů nebyly vůbec možné. Japonci se tváří v tvář velké technické i kvantitativní převaze Američanů nedokázali dostat k žádné kloudné odvetné akci. Až když japonští Kamikaze opět zreálnili hrozbu útoků na americké lodě ze vzduchu, Američané museli nově reagovat. Odpověděli, jak ve svém deníku uvedl slavný japonský stíhač Saburo Sakai, mračny Hellcatů.
Na ně se přeškolovali i letci dosud startující z letadlových lodí na střemhlavých bombardérech Helldiver, především proto, že F6F5 byly vybaveny i k velmi účinným útokům na pozemní a námořní cíle. Také se výrazně zvýšila aktivita amerických nočních stíhačů na letadlových lodích, opět především s Hellcaty s radiolokátory. Jednotlivé stíhací perutě na letadlových lodích zvýšily své počty až na 73 strojů, samozřejmě Hellcatů. Hlavně díky nim bylo odraženo například doložených více než 1 900 útoků Kamikaze a 3 000 útoků jiných japonských letadel při vyloďování na Okinawu.
Před invazí na Okinawu US NAVY provedlo svým svazem č. 58 dne 16. ledna 1945 nájezd na samotné Japonsko, první americký letecký útok od slavného Doolittelova náletu na Tokio. Jeho hlavními americkými protagonisty kromě bombardérů byly opět především Hellcaty. Čtyři dny pokračovaly boje nad Japonskem, než se svaz opět stáhnul. Japonce to údajně stálo na 300 letadel ve vzduchu a dalších 100–200 zničených na zemi. Ale ztráty Američanů také narostly, bylo zničeno 88 amerických letounů a bohužel jen velmi malé procento jejich pilotů bylo zachráněno.
Letoun pro stíhací esa
Kromě Tichomoří Hellcaty v amerických barvách bojovaly pouze při vylodění v Jižní Francii. V Evropě si více zabojovaly v barvách britského námořnictva FAA. Od 13. března 1943 se dostávaly do její výzbroje. V roce 1944 se zúčastnily i honby za Tirpitzem. Jako doprovodné letouny útočného svazu Barracud z britských letadlových lodí potíraly PVO Tirpitzu, což perfektně zvládly. Tirpitz se pak nedokázal ubránit střemhlavým bombardérům a výsledkem bylo tříměsíční odstavení této bitevní lodi k opravám.
Válku však i britské Hellcaty ukončily v Tichomoří, když podporovaly Američany hlavně při vyloďování na Okinawě. Na Hellcatech létalo mnoho amerických stíhacích es. Nejznámějším byl kapitán David McCampbell. Byl určitou výjimkou, stal se esem až ve 34 letech. Přitom létal již od roku 1937 a prošel kokpitem řady letounů, až v září 1943 dostal konečně Hellcat. Svého prvního sestřelu dosáhl až 11. června 1944 u Saipanu. Pak svoji smůlu protrhl a úspěchy korunoval 24. října v Bitvě u Leyte, kdy prokazatelně sestřelil v jednom dni nejméně devět japonských letadel.
Přitom ten den měl od velícího důstojníka zákaz bojových letů. Celkem do konce války sestřelil 34 letadel prokazatelně, 11 pravděpodobně a na zemi zničil dalších 21 letadel. Všechny na Hellcatech. Stal se nejúspěšnějším stíhačem na letounech Hellcat za druhé světové války. Na Hellcatech létalo během druhé světové války celkem 307 leteckých es. Pro srovnání, na P-51 Mustangu 275 pilotů. I toto srovnání hovoří o schopnostech Hellcatu, i když celou válku byl chápán jako „dočasný námořní stíhací letoun US NAVY“. Na náhradníka docela dobré, že?
Proč je Hellcat symbolem války v Tichomoří?
Zdroj: MilitaryFacroty, autorský komentář Ivo Pujmana
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 10460
Události
|
PŘEČTENÍ: 17970
