Junkers Ju 87 Stuka je nejnenáviděnější bombardér historie. Ze sirén Stuk tuhla Spojencům krev v žilách

Junkers Ju 87 Stuka naháněl spojeneckým vojákům panický strach. Jeho chvíle slávy netrvala dlouho a následoval tvrdý pád.

i Zdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY
                   

Střemhlavé bombardování byl nápad, který vznikl za Velké války. Letadlo se z velké výšky mělo vrhnout na pozemní cíl. V určité výšce měl stroj uvolnit bombu, jež by potom přesně zasáhla cíl. Letadlo vzápětí mělo vybrat strmý let a uniknout z místa útoku. Ve 30. letech 20. stol. byl hlavním propagátorem střemhlavého bombardování v nově vzniklé Luftwaffe Ernst Udet, který si tento „nápad“ přivezl z USA.

Se švédským rodným listem

Po 1. světové válce byl vývoj bojových letadel v Německu mezinárodními smlouvami zakázán, a tak se věhlasná firma Junkers uchýlila do Švédska. S tichou tolerancí švédské vlády z tajných fondů Reichswehru probíhal vývoj vojenských letadel, který směřoval i do kategorie střemhlavých bombardéru. Zde byly také v roce 1934 postaveny první předprototypy Ju 87 „Stuka“ ještě s dvojitou směrovkou a poháněné britským Rolls-Royce Kestrel a poté byly tajně propašovány do Německa. To totiž stále oficiálně nesmělo bojová letadla vlastnit.

Pojmenování Stuka ale nepředstavuje typové označení Junkersu Ju 87, nýbrž jeho přezdívku v podobě zkratky kategorie bojového letounu Sturzkampfflugzeug (střemhlavý bombardér). Používala se (a používá dodnes) právě pro stroje Junkers Ju 87. Do října 1944, kdy byla produkce zastavena, vzniklo více než 5 700 exemplářů Ju 87 všech verzí. Typ vznikl na základě specifikací, které vydal technický úřad Říšského ministerstva letectví v lednu 1935, a první prototyp v Německu zhotoveného Ju 87V-1 vzlétl 17. září 1935.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY

Paradoxně Luftwaffe, která roku 1935 přiznala, že existuje, zpočátku neměla o Ju 87 zájem a prosazovala konkurenční Heinkel He 118 a předtím Henschel Hs 123. Udet, hlavní zastánce konceptu střemhlavého bombardování, se po přemlouvání Göringem stal exponentem nacistického Německa a svojí autoritou a bezbřehou fantazií prosazoval v Luftwaffe spoustu často fantastických konstrukcí. Ale v oblasti střemhlavého bombardování se nemýlil. Perspektivy Ju 87 rozpoznal včas a měl velký vliv na jeho vývoj.

A protože byl hlavním zastáncem střemhlavého bombardování, měl velký podíl na zavedení této koncepce v německé armádě. V tomto jeho úsilí ho velmi podporoval třeba Guderian, který také ve střemhlavých bombardérech s možností rychlého nasazení viděl velikou výhodu pro svoje tankové útočné klíny bleskové války. Stroj Ju 87 dostal při dalším vývoji v Německu domácí motor Jumo a vzápětí byla odeslána část testovací série do Španělska, kde bojovala u nechvalně známé Legie Condor.

U ní se Stuka plně osvědčila. V letech 1936 až 1938 běžela v Německu produkce předsériových letounů a první sériové verze Ju 87A, které byly snadno identifikovatelné podle mohutných, „kalhotových“ kapot hlavních podvozkových noh. Unesly jednu 250kg pumu upevněnou na podtrupové výklopné vidlici. S přetížením a pilotován pouze pilotem mohl stroj nést pumu o hmotnosti 500 kg. Letouny této verze byly ale z první linie německého letectva vyřazeny ještě před vypuknutím 2. světové války.

První selhání Ju 87

V roce 1938 byla ve firmě Junkers do výroby přijata podstatně bojeschopnější verze Ju 87B. Ta unesla 500kg pumu i s dvoumístnou osádkou. Její střelec ovládal v zadním střelišti kulomet MG15 ráže 7,92 mm, později dvojče složené z kulometů MG81. Spolu s ní byla vyráběna Ju 87R , která mohla prodloužit dolet pomocí dvou podkřídelních přídavných nádrží. Jejich hlavním nasazením byly boje nad Polskem, Francií a Anglií v roce 1940.

Zatímco nasazení v Polsku a ve Francii byl naprostý úspěch, Anglie znamenala přelom, zde totiž Stuky dostaly jiné úkoly, na které ale nestačily. Jakmile se totiž Stuky vydaly na útoky na větší vzdálenost a především s menší stíhací ochranou, nastal v jejich řadách při útoku obránců masakr. Pomalé bombardéry se v tomto případě stávaly snadnou kořistí pro stíhače nepřítele.

Velkou slabinou byly choulostivé nádrže paliva v křídlech. První takové velké „selhání“ Stuk nastalo v bitvě o Británii v roce 1940, ale určité náznaky problémů tohoto typu se objevily už v bojích ve Francii. Například naši stíhači Vašátko a jeho kolega Peřina dokázali ve Francii sestřelit v roce 1940 i několik Stuk, i když ty měly stíhací krytí a Luftwaffe měla velkou převahu.

V bitvě o Británii Stuky měly za úkol napadat příbřežní letiště RAF, stanoviště britských radarů a hlavně lodní provoz britských lodí v kanálu La Manche a jeho přístavech. Proti moderním stíhačkám typu Hurricane a Spitfire se však neprosadily. Poté se ale perutě Stuk přesunuly do Středomoří a Afriky, kde slavily úspěchy proti tehdejšímu spojeneckému námořnictvu, kterému potopily řadu lodí, z nichž největší byl HMS Glouchester.

Nástup Focke-Wulf Fw 190

Vrcholem vývoje bombardovacích Stuk byla verze Ju 87D, již v nové linii aerodynamického provedení po razantní přestavbě původní konstrukce, ale zatím stále ještě cele určena ke střemhlavému bombardování. Ta byla zavedena do výroby roku 1941. Právě tyto verze obnovily na východní frontě svoji legendu o své neporazitelnosti a bojové účinnosti. Na pláních Ukrajiny a Ruska se plně zasloužily o počáteční úspěchy pancéřových tankových klínů útočícího wehrmachtu.

Pro ty znamenaly nenahraditelnou „dělostřeleckou“ podporu vždy, když se do cesty německých tanků postavily obránci. V systému velení německé armády totiž německé Stuky nepatřily pod pravomoc Luftwaffe, ale wehrmachtu, který je pak velmi efektivně a operativně využíval v době naprosté vzdušné převahy v bojích SSSR jako jednu ze svých nejdůležitějších ofenzívních zbraní. Bojová úspěšnost Junkersů Ju 87 při střemhlavém bombardování v období 1942–1943 ale razantně klesala.

iZdroj fotografie: Uživatel kitchener.lord / Creative Commons / CC BY-NC-ND
Focke-Wulf Fw 190

Hlavně kvůli ztrátám při tomto způsobu útoku kvůli stále sílící protiletadlové palbě i stíhačkám. Němci na novou situaci reagovali tím, že útvary Junkersů Ju 87 přeměnily podle vzoru SSSR na bitevní letouny. Od října 1943 se proto dosavadní střemhlavé bombardovací eskadry (Sturzkampfgeschwader) značily jako bitevní (Schlachtgeschwader). Ale i bitevní verze nových Ju 87, které již předtím prošly zásadní přestavbou a výrazným vylepšením aerodynamiky ve verzích Ju 87D a G.

Viditelné je to na kapkovité podobě kabiny, posunu a úpravě kapotáže chladiče a výrazné úpravě krytů podvozku. Byly postupně doplňovány a na západní frontě téměř výhradně nahrazovány bitevními verzemi známého stíhacího letounu Focke-Wulf Fw 190, především verzemi A4 (původně jako stíhací bombardér), a pak zcela specializovanou bitevní verzí F. Na východní frontě Stuky ale nadále působily jako denní bitevní letouny, přičemž se zde nasazení dočkala speciální protitanková verze Ju 87G (2 × 37mm kanón). 

V Itálii a po vylodění v Normandii na západní frontě musely zbylé Ju 87D kvůli absolutní vzdušné převaze nepřátelského stíhacího letectva operovat pouze v noci. Stuky jako bombardéry měly i kanónovou výzbroj. Nejdříve byly v křídlech pouze kulomety MG17 7,92 mm. Ty byly u verze D nahrazeny 20 mm kanóny MG 151/20. Nejúčinnější výzbroj dostala bitevní verze G. Ta byla vyzbrojena dvěma kanóny BK ráže 3,7 cm a stala se postrachem všech spojeneckých tanků.

Sirény z Jericha

Junkers Ju 87 byl celokovový dvojmístný dolnoplošník. Křídla měla rozpětí u verze D 15 metrů a profil obráceného racka. Délka trupu byla 11,50 metru a výška 3,88 metru. Konstrukce stroje byla z duralu a vzhledem k velkému namáhání klíčových pevnostních prvků draku byly tyto části posíleny pantalem, což byla Němci vyvinutá vysokopevnostní slitina hliníku s příměsí titanu. Ju 87 byl zkonstruován po sekcích a každá byla snadno vyměnitelná. I proto se na stroji jen minimálně svařovalo a vše bylo nýtované a šroubované.

I když se experimentovalo s mnoha motory, srdcem stroje po celou dobu jeho výroby byly různé modely motoru Jumo 211 s výkonem od 1 000 do 1 500 koní. Maximální rychlost se ve vodorovné rychlosti pohybovala od 340 do 410 km/h. Ve střemhlavém letu stoupla až na 650 km/h. Dolet se pohyboval od 700 do 1 500 kilometrů. Dostup byl sice jen 7 500 metrů, ale tento stroj ani tolik nepotřeboval. Hmotnost prázdné verze D byla 3 900 kg a maximální 6 600 kg.      

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY
Ju 87G s protitankovými kanóny

Stuky prováděly své údery při letu v úhlu kolem 85° z výšky cca 4 600 metrů. Stroj dosáhl při vybírání střemhlavého letu přetížení běžně až 7,5 G. Proto byly Ju 87 vybaveny i speciálním přístrojem, který automaticky pomáhal pilotovi v kritické chvíli, když mu kvůli přetížení hrozilo odkrvení mozku a ztráta vidění, vybrat střemhlavý let.

První Stuka mohla nést až 700 kilogramů bomb. Později dokonce až 1 800 Kg. Nejtěžší o váze 250 nebo 500 kg byla zavěšena pod trupem na speciální vidlici, která se při střemhlavém náletu na cíl od trupu vyklopila, „vysunula“ se tak mimo okruh vrtule a to zabránilo po uvolnění pumy její srážce s vrtulí. Zbytek bojového nákladu byl podvěšen pod křídly.

Rychlý vzestup a pád

Německé Stuky byly v akci od prvního dne 2. světové války. V Polsku a ve Francii dominovaly. Němci na jejich podvozek namontovali sirény, které během střemhlavého útoku vydávaly pekelný řev a vyvolávaly ve vojácích nepřítele paniku. Ju 87 však měla své slabiny. Stroj sloužil fakticky jako létající dělostřelectvo s působností ne příliš daleko za frontou a každá eskadra Stuk měla být podle doktríny wehrmachtu vždy kryta silnou stíhací ochranou. Když byla nasazena jinak, její ztráty dramaticky narostly.

Jako piloti se na Stukach objevily i různě úspěšní letci. Nejznámější z nich byl Hans-Ulrich Rudl, který měl během 2 530 bojových letů zničit 519 tanků, 800 vozidel, 150 děl a 4 obrněné vlaky, poškodil 2 křižníky, sám zasáhl bitevní loď Marat přímo do skladu střeliva a potopil ji, k tomu i jeden torpédoborec a 70 dalších menších plavidel a sestřelil 9 letadel. Je však nutné brát tato data s rezervou. Ukázalo se, že hlášení německých pilotů byla často silně nadsazená. Hvězda Stuk začala zapadat roku 1943 a pomalu je nahrazoval Focke-Wulf Fw 190G.  

iZdroj fotografie: Jung / Creative Commons / CC BY

Od roku 1943 byla část Stuk přesunuta i k nočnímu rušivému bombardování. Od srpna 1944 se Ju 87 přestaly vyrábět a začaly z výzbroje velmi rychle mizet. V lednu 1945 jich ze 6 500 vyrobených zůstávalo již jen sto. Dodnes se zachovaly pouze dva muzeální exempláře. Ju 87 Stuka byla nepochybně na začátku války děsivě účinnou zbraní. Rychle však stárla a Luftwaffe neměla odpovídající náhradu. Proto ve výzbroji německé armády zůstávala i dlouho poté, co se jí již nikdo neobával.

Proč Stuka nakonec technicky neuspěla za druhé světové války?

Diskuze Vstoupit do diskuze
74 lidí právě čte
Zobrazit další články
Události247.cz
Události247.cz
Prodej uhlí hýbe světem
VědaŽivě.cz
VědaŽivě.cz
Vše o Tollundském muži, 2 400 let starém bažinatém těle. Byl tak dokonale zachován, že byl považován za nedávnou oběť
JakZdravě.cz
JakZdravě.cz
Přírodní prostředky, které odstraní hlen při infekci: Kurkuma, zázvor nebo také horká pára
adbz.cz
adbz.cz
Doba sušení prádla se zkrátí na polovinu: Do pračky stačí přidat ručník, funkční je také metoda „na burrito“