Mi-28 skrývá v trupu prostor, o kterém se nemluví. Rusové do něj cpou sestřelené piloty, i když se tam sotva vejdou

Únorové záběry z letošního roku přitáhly pozornost k detailu, který je součástí konstrukce Mi-28 od samého počátku. Žádná polní improvizace vynucená válkou na Ukrajině, žádná tajná kabina. Jde o konstrukční kompromis sovětských inženýrů, kteří chtěli postavit čistý útočný vrtulník bez transportní role, ale zároveň si pojistit jednu věc, možnost v nouzi vytáhnout z bojiště posádku jiného stroje. Výsledkem je prostor, který TASS veřejně popisuje jako „doplňkový dvou- až třímístný oddíl pro nouzovou evakuaci posádek“. Jenže mezi popisem na papíře a realitou uvnitř trupu je propastný rozdíl.

Dvířka nižší než metr a technika všude kolem

Vstup do oddílu vede přes malá dvířka v zadní části trupu, jejichž výška nedosahuje ani jednoho metru. Člověk se dovnitř musí doslova protáhnout. Prostor uvnitř částečně zabírá palubní technika a vybavení, takže reálně využitelný objem je ještě menší, než by napovídal obrys trupu. Sekundární popis odvozený z vizuálního materiálu, který se objevil letos v únoru, mluví o „minimálním komfortu“, a i to zní jako eufemismus.

Přesné vnitřní rozměry oddílu se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat. Co víme jistě: kapacita dvě až tři osoby, stísněnost, žádná okna, žádné sedačky srovnatelné s kokpitem. Prioritou není pohodlí. Prioritou je dostat živého člověka pryč z místa, kde mu hrozí smrt.

Mi-24 měl kabinu pro družstvo. Mi-28 má nouzovou díru

Rozdíl mezi Mi-28 a jeho slavným předchůdcem Mi-24 Hind nejlépe ilustruje jedno číslo: osm. Tolik výsadkářů pojme transportní prostor Mi-24, jehož nákladní kabina měří podle údajů české armády 2,83 metru na délku, 1,46 metru na šířku a 1,2 metru na výšku. Mi-24 byl od začátku koncipován jako hybrid, bitevník i transportér zároveň. Mohl vysadit pěchotu, odvézt raněné, přepravit náklad.

Mi-28 šel jinou cestou. Konstruktéři chtěli stroj optimalizovaný výhradně pro boj, lehčí, obratnější, s menším průřezem trupu. Transportní kabinu obětovali. Ale úplně se vzdát schopnosti vzít na palubu dalšího člověka nechtěli. Výsledkem je onen nouzový oddíl: funkčně je to rozdíl mezi „nese družstvo“ a „v nouzi odveze pár lidí“.

Jak to řeší Západ a jak to bude řešit Česko

Západní armády, včetně české, k problému přistupují jinak. Nerozdělují kompromis dovnitř jednoho stroje, ale mezi dvě platformy. Česká republika pořizuje systém H-1: bitevní AH-1Z Viper s kapacitou 2+0, dva piloti, nula pasažérů, a víceúčelový UH-1Y Venom, který pojme piloty, palubní střelce a až osm vyzbrojených vojáků. Viper útočí, Venom odváží lidi. Čistá dělba práce.

Jenže i tento systém má limity, když se situace zvrtne. V lednu 2007 u afghánské pevnosti Jugroom Fort potřebovali Britové urychleně evakuovat padlého vojáka a jeho druhy z přestřelky. Chinook nemohl přistát. Zbývaly dva Apache, stroje bez jakéhokoli prostoru pro pasažéry. Čtyři vojáci letěli připoutaní zvenku na trupech vrtulníků, tělo padlého druha bylo upevněno na vnějšek stroje. Krajní improvizace, která šla proti všem předpisům.

A právě tady vynikne konstrukční logika Mi-28. Není to pohodlné, není to bezpečné ve smyslu standardní přepravy. Ale je to uvnitř. Člověk schovaný za plechem trupu má nesrovnatelně vyšší šanci přežít než člověk připásaný zvenku v proudu vzduchu a pod palbou.

Přežít náraz, přežít sestřel

Mi-28 má propracovaný nouzový režim i pro vlastní dvoučlennou posádku. Nad sto metrů piloti opouštějí stroj pomocí padáků. Pod sto metrů počítá konstrukce s řízeným nárazem, energii pohlcují deformovatelné nohy podvozku a speciální sedačky. Součástí postupu je odhoz dveří a nafukovací trapy pro případ nouzového přistání na vodě. Konkurenční ruský Ka-52 Alligator zvolil jinou cestu a dostal katapultovací sedadla. Proč konstruktéři Mi-28 nešli stejným směrem, se z otevřených zdrojů nedá jednoznačně zjistit, jde o dvě odlišné konstrukční školy přežití.

Důležité je, že oficiální popis ochrany při nárazu se vztahuje na dvoučlennou posádku v kokpitu. O ochraně osob v zadním nouzovém oddílu při nouzovém přistání se veřejné materiály nezmiňují. Kdo sedí vzadu, spoléhá na to, že pilot stroj bezpečně dovede na základnu.

Dvacet strojů a otázka, která zůstává

Podle databáze Oryx Rusko od začátku invaze přišlo minimálně o dvacet Mi-28, třináct zničených, jeden poškozený nad rámec ekonomické opravy, šest poškozených. Jde o vizuálně potvrzené minimum, skutečný počet bude vyšší. Každý ztracený stroj je zároveň o jednu platformu méně, která by teoreticky mohla provést nouzovou evakuaci.

Kolikrát byl zadní oddíl Mi-28 na Ukrajině skutečně použit k vyzvednutí sestřelené posádky, se z veřejně dostupných zdrojů zjistit nedá. Nejnovější verze Mi-28NM přinesla nové motory, senzory i výzbroj, ale přepracování nouzového oddílu mezi inzerovanými vylepšeními nefiguruje. Prostor v zadní části trupu zůstává tím, čím byl od počátku, tichou pojistkou, o které se nemluví, dokud ji někdo nepotřebuje.

🚁Mi-28NM attack helicopter • Preflight Checks & Takeoff.
[b/n „05“ yellow?]
📹VGTRK(Feb. 2026) https://t.co/F5sBjCQ3rB pic.twitter.com/0QRbVgQFSN

— Massimo Frantarelli (@MrFrantarelli) February 23, 2026

Otevřený prostor do Mi-28