Ruské strategické letectvo je na tom hůře, než se zdálo. Závisí na Tu-95MS, ale těch už Putinovu moc nezbývá

Když se řekne ruská vojenská síla, většina lidí si představí jaderné hlavice na mezikontinentálních raketách. Jenže právě letecká složka jaderné triády, těžké strategické bombardéry, je ta, která Kremlu slouží dvojím účelem: drží jaderné odstrašení a zároveň nese konvenční střely s plochou dráhou letu proti Ukrajině. A právě tato složka se po více než čtyřech letech války scvrkává tempem, které si Moskva nemůže dovolit. Podle údajů HUR, ukrajinské vojenské rozvědky, zveřejněných koncem srpna 2026, má Rusko ze 47 evidovaných Tu-95MS/MSM pouze 38 bojeschopných. U Tu-160 je poměr 15 ku 13. Celkem tedy asi 51 těžkých strategických bombardérů, které mohou skutečně vzlétnout a splnit úkol. A od té doby se situace ještě zhoršila.

Papír versus realita: kde se vzal ten rozdíl

Čísla, která HUR poskytla redakci serveru UNIAN, jsou cenná právě tím, čím se liší od dosavadních západních odhadů. Americká Federace amerických vědců (FAS) ještě v květnu 2025 pracovala s 52 Tu-95MS „zbývajícími ve službě“, ovšem s výslovnou poznámkou o značné nejistotě. Kongresová výzkumná služba (CRS) ve své aktualizaci z dubna 2026 uváděla přibližně 58 strategických bombardérů v celé ruské triádě.

Ukrajinská rozvědka ale přidala klíčovou vrstvu: kolik z těch strojů skutečně létá. Rozdíl devíti kusů u Tu-95 a dvou u Tu-160 mezi evidovaným a bojeschopným stavem vypovídá o chronickém nedostatku náhradních dílů, přetížených opravárenských kapacitách a stáří draků, z nichž mnohé pamatují ještě Sovětský svaz. Výroba Tu-95MS dávno neběží. Nové kusy nevznikají. Rusko zvládá nanejvýš generální opravy a modernizaci existujících strojů na variantu Tu-95MSM, a i to v omezeném tempu.

Dva údery za pět týdnů

Situace se od zveřejnění dat HUR dále zhoršila dvěma událostmi, které přišly v rychlém sledu.

Dne 28. srpna 2026 zasáhla ukrajinská Služba bezpečnosti (SBU) dronovým útokem další Tu-95MS přímo na letišti Engels-2, vzdáleném přibližně 800 kilometrů od ukrajinských hranic. Podle oficiálního komuniké SBU šlo už o druhý zásah strategického bombardéru na této základně jen za léto; předchozí proběhl 17. července. Útok provedla jednotka Alpha pomocí dronu MICH 2000, jehož dolet dosahuje až 2 000 kilometrů při nosnosti 25 až 60 kilogramů.

O měsíc později, 29. září 2026, se Tu-95MS zřítil krátce po vzletu ze základny Ukrainka na ruském Dálném východě. Podle záznamu Bureau of Aircraft Accidents Archives bylo na palubě sedm členů posádky, šest z nich zahynulo. Předběžná verze hovoří o selhání motorů; podle některých zpráv vypadly tři ze čtyř pohonných jednotek NK-12MP. Oficiální závěrečná zpráva dosud nebyla zveřejněna, ale samotný incident dokresluje technický stav flotily, která je přetěžovaná válečným nasazením.

Po těchto dvou událostech pracují ukrajinské analytické odhady s přibližně 36 až 37 bojeschopnými Tu-95MS/MSM. Celkový počet bojeschopných těžkých strategických bombardérů včetně Tu-160 tak klesl na odhadovaných 49 až 50 kusů.

Proč závisí právě na Tu-95MS

Odpověď je prostá: je jich nejvíc. Třicet šest až třicet sedm bojeschopných Tu-95MS proti třinácti Tu-160, to je poměr téměř tři ku jedné. Kvalitativně je Tu-160 silnější platforma: unese až 12 střel Ch-101 oproti pouhým čtyřem u Tu-95MS, jak uvádí HUR. Jenže třináct strojů nestačí na to, aby nesly hlavní tíhu raketových úderů proti Ukrajině a zároveň plnily úkoly jaderné pohotovosti.

Zajímavý je i detail, kterého si všimla redakce Defense Express: HUR pracuje jen se čtyřmi střelami Ch-101 na jeden Tu-95MS, přestože otevřené technické zdroje dlouhodobě připouštějí vyšší kapacitu. To naznačuje, že reálné zatížení části flotily je omezené, ať už kvůli opotřebení závěsníků, stavu motorů, nebo nedostatku střel.

Pro srovnání s americkým protějškem: Boeing B-52H Stratofortress je rovněž letoun z éry studené války, ale s deklarovanou nosností kolem 31,8 tuny, doletem přes 14 000 kilometrů a plánovaným provozem za horizont roku 2040. Tu-95MS dosahuje maximální rychlosti asi 830 km/h, doletu bez tankování kolem 10 500 kilometrů a je poháněn čtveřicí turbovrtulových motorů NK-12MP. Klíčový rozdíl ale není v parametrech, je v udržitelnosti. Spojené státy investují do modernizace B-52 miliardy dolarů a zároveň zavádějí nový bombardér B-21 Raider. Rusko nemá ani jedno.

Širší obraz: Tu-22M3 na tom jsou ještě hůř

Ruské dálkové letectvo nezahrnuje jen těžké strategické bombardéry Tu-95MS a Tu-160, ale i nadzvukové bombardéry Tu-22M3 Backfire. Ty sice formálně nepatří mezi „těžké strategické bombardéry“ v logice smluv typu New START (nemají mezikontinentální dolet bez tankování), ale pro konvenční údery na Ukrajinu jsou stejně důležité.

A právě u nich je eroze nejdramatičtější. Defense Express odhaduje, že z přibližně 55 kusů evidovaných v Military Balance 2025 je dnes bojeschopných jen asi 9 až 10 strojů. Od prosince 2022 do června 2026 analytici napočítali celkem 24 zničených nebo poškozených Tu-22M3, a to zásahy na základnách Ďagilevo, Solcy, Oleňa i Bělaja a několik havárií v Irkutské oblasti. Výroba Tu-22M3 skončila v roce 1993. Každé poškození, které nelze opravit z kanibalizovaných dílů, znamená definitivní odpis.

Pokud sečteme všechny tři typy, vychází „papírový“ stav ruského dálkového bombardovacího letectva na něco přes sto kusů. Reálně bojeschopných je podle dostupných odhadů asi 58 až 60. A klesá to.

Co to znamená pro Putinovu válku a pro jeho odstrašení

Ztráta každého dalšího Tu-95MS teď představuje úbytek zhruba 2,7 procenta bojeschopné podflotily. U Tu-160 je to ještě citlivější: jeden stroj je téměř osm procent. To jsou čísla, která v tak malé a nenahraditelné flotile mají strategický význam.

HUR sama konstatuje, že Rusko si schopnost provádět letecké raketové údery zachovalo. Intenzita nasazení strategické aviace ale klesla oproti letům 2022 až 2024 a Moskva přesouvá důraz na balistické rakety, proti nimž má ukrajinská protivzdušná obrana omezenější možnosti. Je to pragmatická reakce na dvojí problém: ubývající bombardéry a klesající efektivitu střel s plochou dráhou letu, které Ukrajina stále lépe zachycuje.

Pro ruské jaderné odstrašení jako celek nejde o kolaps. Těžiště ruské jaderné síly zůstává na mezikontinentálních balistických raketách a raketách odpalovaných z ponorek; bombardéry jsou nejmenší a nejzranitelnější větví triády. Ale jsou zároveň tou nejviditelnější a nejflexibilnější. A právě proto každá další ztráta bolí víc, než by napovídal pouhý počet.

Rusko dnes létá na strojích, které nevyrábí, opravuje díly, které nedokáže nahradit, a posílá do vzduchu posádky, jejichž stroje po čtyřech letech války nesou stopy únavy materiálu i lidí. Putinovi bombardéry nedošly. Ale každý další, který ztratí, už je vidět.