Rusko dodalo novou sérii Su-57 v „upravené konfiguraci“. Co z válečných zkušeností skutečně přeneslo do výroby?

Dne 24. září 2026 oznámil ruský státní koncern Rostěch předání další série letounů Su-57 ministerstvu obrany. Stroje prošly továrními zkouškami a přejímkou vojenskými piloty, než zamířily k jednotkám. Klíčová formulace v tiskové zprávě zní: letouny mají „nový technický vzhled“ a liší se od kusů vyráběných na počátku války. Generální ředitel OAK Vadim Badecha hovořil o „širokých bojových zkušenostech“, které se promítly do palubních systémů a komplexu výzbroje. Co přesně to znamená, už ale neřekl. A právě v té mezeře mezi slibem a důkazem se odehrává celý příběh.

Co Moskva skutečně potvrdila, a co ne

Jde o druhou veřejně oznámenou sérii Su-57 v roce 2026. První dodávku OAK přiznala v únoru a výslovně zmínila aktualizované palubní systémy a modernizovaný komplex výzbroje. Zářijová série jde v rétorice ještě dál: Rostěch poprvé otevřeně říká, že stroje se konfigurací liší od těch, které sjížděly z linky na začátku invaze na Ukrajinu.

Počet dodaných letounů ovšem zveřejněn nebyl. Neoficiální open-source odhady založené na sledování satelitních snímků a sériových čísel mluví o dvou kusech, ale to je nutné brát právě jen jako odhad. Stejně tak chybí jakýkoli oficiální seznam konkrétních změn v avionice, senzorech, elektronickém boji či softwaru. Veřejné fotografie z roku 2026 naznačují úpravy elektrooptických a výstražných modulů systému 101KS, jenže bez potvrzení výrobce jde o pouhou fotoanalýzu, nikoli o tvrdý fakt.

Náš závěr je proto střízlivý: Rusko skutečně mění sériové Su-57 za pochodu. Rozsah změn ale záměrně zahaluje.

Su-57 ve válce: ambiciózní stroj s omezenou rolí

Aby člověk pochopil, proč je každá dodávka Su-57 sledována s takovou pozorností, musí znát kontext. Na začátku plnohodnotné invaze v únoru 2022 mělo Rusko podle analýzy britského think-tanku RUSI k dispozici pouhé čtyři sériově dodané kusy. Letoun páté generace, dvoumotorový, s technologií snížené radarové odrazivosti, maximální rychlostí kolem 2 600 km/h a bojovým doletem přes 1 500 km, šel do války v zárodečné fázi sériové výroby.

Po více než čtyřech letech konfliktu zůstává role Su-57 nad Ukrajinou velmi omezená. Ruské vzdušné síly (VKS) si dosud nevynutily schopnost dlouhodobě operovat pilotovanými letouny nad ukrajinsky drženým územím ve stylu západní vzdušné nadvlády. Chatham House ve své analýze hodnotí výkonnost VKS spíše negativně a připomíná jak ztráty, tak strukturální limity. Su-57 byl nasazován opatrně, převážně k odpalování řízených střel ze vzdálenosti, kde nehrozil kontakt s ukrajinskou protivzdušnou obranou.

Jedna nová série proto poměr sil nad Ukrajinou sama o sobě nepřekreslí. Důležitější je princip: Rusko nerezignovalo na průběžný upgrade svého technologicky nejnáročnějšího stíhacího programu, a to ani uprostřed vyčerpávající války.

Válečné poučení, nebo marketingová fráze?

Formulace „přenos válečných zkušeností do výroby“ zní působivě. Co za ní ale reálně stojí?

RUSI v analytickém textu z února 2026 popisuje, že ruské letectvo a PVO skutečně prošly adaptací: lepší softwarové úpravy radarů, vyšší odolnost proti elektronickému rušení, zlepšená koordinace mezi prostředky protivzdušné obrany a letectvem. Dá se rozumně předpokládat, že právě tyto oblasti (integrace nové munice, pasivní situační povědomí, odolnost avioniky proti rušení) patří mezi změny, které se promítají i do sériových Su-57.

Jenže od bojového poznatku k zavedení do sériové výroby vede dlouhá cesta. Od začátku plnohodnotné války do prvního veřejně přiznaného „nového technického vzhledu“ uplynuly téměř čtyři roky. To není bleskový cyklus. Spíš jde o postupnou adaptaci po malých krocích, efektivní v malých sériích, ale těžko škálovatelnou na stovky strojů.

Navíc tu jsou sankce. Výzkumná zpráva RUSI z roku 2025 detailně popisuje závislost dodavatelského řetězce na zahraniční měřicí technice a specializovaných komponentech, které se do Ruska dostávají obtížněji a často přes třetí země. Ukrajinská databáze War&Sanctions mapuje konkrétní subsystémy, od bočních antén radaru H036 po moduly elektrooptického komplexu 101KS. Sankce modernizaci nezastavily, ale prodražují ji, zpomalují a činí křehčí.

Jak si Su-57 stojí vedle západní konkurence

Srovnání s letouny NATO pomáhá zasadit „upravenou konfiguraci“ do kontextu.

• F-35 Lightning II – jednomotorový stealth víceúčelový bojový letoun s prokazatelně nejpropracovanějším ekosystémem senzorové fúze, datového sdílení a průběžné modernizace (aktuálně Block 4). Vyrobeno přes 1 000 kusů pro desítky zemí. Česká republika pořizuje 24 strojů F-35A s dodáním prvních kusů kolem roku 2031 a dokončením do roku 2035. Proti Su-57 stojí F-35 jako masově ověřená platforma s aliančním zázemím; Su-57 je méně početný a méně prověřený konkurent.
• F-22 Raptor – těžký dvoumotorový stealth letoun vzdušné převahy, koncepčně nejbližší protějšek Su-57. Modernizován ve formálních víceletých přírůstcích; zpráva amerického GAO dokumentuje retrofitní cykly táhnoucí se od roku 2003. Pomalejší tempo změn, ale transparentnější a lépe řízené.
• Rafale – francouzský dvoumotorový víceúčelový bojový letoun s logikou nepřetržitých standardů F3R → F4 → F5. Není plně stealth, ale nabízí osvědčený model průběžného vývoje na základě operačních potřeb.
• Gripen E – lehčí jednomotorový bojový letoun, který není stealth platformou, ale výrobce Saab u něj zdůrazňuje rychlé softwarové aktualizace, silný balík elektronického boje a schopnost provozu z rozptýlených základen.

Ruský přístup, vkládání změn přímo do malých sérií za běhu výroby, vypadá na papíře svižně. Západní model je pomalejší v otočení jedné konkrétní úpravy, ale funguje nesrovnatelně lépe u stovek kusů a v rámci aliančního síťového prostředí. Su-57 navíc postrádá srovnatelnou síťovou podporu NATO.

Pohled dopředu: dvoumístný Su-57D a spolupráce s drony

Zářijová dodávka není jediná novinka kolem Su-57 v roce 2026. V květnu OAK oznámila první let prototypu dvoumístné varianty Su-57D, která má sloužit mimo jiné k řízení společných operací pilotovaných a bezpilotních letounů. Koncept spolupráce pilotovaných a bezpilotních prostředků, kdy bojový letoun funguje jako velitelský uzel pro roj dronů, sledují i západní armády, ale rutinní bojové nasazení takového modelu zatím nikdo veřejně nedoložil.

Průmyslový základ pro pokračování výroby existuje. Už v roce 2019 Rostěch uzavřel kontrakt na výrobu kompozitních dílů pro sériové Su-57 s plánem dodávek do roku 2028. V roce 2024 koncern hovořil o rozšiřování kapacit a přístavbě objektu pro dolaďování systémů páté generace. Nejde tedy o jednorázový propagandistický výstřel, ale o dlouhodobě rozjetou, byť pomalou výrobní linku.

Tempo růstu flotily přesto zůstává pozvolné. I dvě až tři série ročně po několika kusech znamenají přírůstek v jednotkách strojů, nikoli skokový zlom. Rusko počty Su-57 zvyšuje postupně, a nic zatím nenasvědčuje tomu, že by se chystalo k masové produkci srovnatelné s programem F-35.

Skutečným testem „upravené konfigurace“ nebude tisková zpráva, ale to, zda VKS začnou Su-57 nasazovat odvážněji a blíž k frontové linii. Dokud k tomu nedojde, zůstává každá nová série spíš důkazem průmyslové houževnatosti než změnou rovnováhy ve vzduchu.