Rusové přestavěli Su-57 na lovce dronů a střel. Radar „Belka“ vidí Flamingo na 100 km, pak přijde raketa R-74M

Na začátku července 2026 se na snímcích z ruských leteckých základen objevil Suchoj Su-57 v konfiguraci, kterou dosud nikdo veřejně nezdokumentoval. Pod křídly visel pár krátkodosahových střel řady R-74, pod levou motorovou gondolou zaměřovací modul 101KS-N a celá senzorová soustava letounu byla zjevně přepnuta do režimu, který nemá nic společného s klasickým vzdušným soubojem. Cílem nejsou nepřátelské stíhačky, ale velké drony a řízené střely, především ukrajinský FP-5 Flamingo. Rusko tak svůj jediný operační letoun páté generace staví do role, pro kterou původně navržen nebyl.

Co je Flamingo a proč dělá Moskvě vrásky

Flamingo není běžný dron. Podle ukrajinského prezidentského webu jde o pozemní střelu s plochou dráhou letu, sériově vyráběnou od roku 2025, s doletem až 3 000 km a hlavicí o hmotnosti přes jednu tunu. Agentura AP udává orientační cenu kolem 500 tisíc dolarů za kus a dodává, že výrobce Fire Point po každém odpalu hledá nové trasy, jak obejít ruské radary a prostředky elektronického boje. Tělo střely využívá uhlíkové kompozity, které snižují radarový odraz.

Pro Rusko je Flamingo mimořádně nepříjemný. Na konci června 2026 tyto střely zasáhly závod Titan-Barrikady ve Volgogradu, podnik klíčový pro ruský zbrojní průmysl. Kombinace velkého dosahu, těžké hlavice a schopnosti ohrožovat infrastrukturu hluboko v zázemí nutí Moskvu hledat řešení za každou cenu. Doslova, i za cenu nasazení nejdražšího letounu, který má k dispozici.

Zajímavý je i český rozměr: podle AP zaplatila česká iniciativa Weapons to Ukraine minimálně jednu střelu Flamingo.

Jak funguje řetězec detekce a zničení

Srdcem celé konfigurace je radar N036 Belka, víceprvkový komplex s aktivním elektronickým řízením paprsku (AESA), který podle analýzy The War Zone disponuje pěti samostatnými anténními poli. Taková architektura umožňuje prohledávat prostor v širokém úhlu a zachytit i malé, nízko letící cíle rychleji než starší radary mechanického typu.

Řetězec vypadá pravděpodobně takto: systém včasné výstrahy upozorní na přilétající hrozbu, Belka ji zachytí a sleduje, pasivní elektrooptická soustava 101KS a případně podvěsný modul 101KS-N potvrdí identifikaci. Pilot přiblíží stroj do střelecké pozice a odpálí krátkodosahovou infračerveně naváděnou střelu R-74M, která cíl zničí pasivním navedením na tepelný podpis.

Titulkových „100 km“, tedy údajnou vzdálenost, na kterou Belka dokáže Flamingo detekovat, je třeba brát jako výkonový odhad pro velkou subsonickou střelu, nikoliv jako nezávisle ověřený údaj. Žádný otevřený primární zdroj takové měření proti FP-5 nedokládá. Architektura radaru takový dosah proti cíli této velikosti teoreticky umožňuje, ale ruská strana má dlouhou historii nadhodnocování parametrů vlastní techniky.

Stejně tak chybí nezávislý důkaz, že Su-57 skutečně sestřelil konkrétní Flamingo. Ruské ministerstvo obrany prostřednictvím agentury TASS 4. července 2026 tvrdilo sestřelení deseti střel Flamingo a více než 500 vzdušných cílů, ale Su-57 jmenovitě nezmínilo.

Raketa R-74M versus západní ekvivalenty

Střela R-74M patří do kategorie krátkodosahových infračerveně naváděných raket vzduch-vzduch. Funkčně jí odpovídají americká AIM-9X Sidewinder a německá IRIS-T. Všechny tři slouží k rychlému zachycení a zničení vzdušného cíle na krátkou vzdálenost.

Rozdíl je v transparentnosti. U AIM-9X americké námořnictvo otevřeně popisuje datalink, vektorování tahu a vysoký úhel záměru mimo osu. Firma Diehl Defence u IRIS-T výslovně zdůrazňuje nasazení proti střelám s plochou dráhou letu i dronům, a to včetně pozemní verze. U ruské R-74M jsou veřejně ověřitelné parametry výrazně skromnější. Přesné odlišení podverzí R-74M a R-74M2 jen z otevřených snímků zatím možné není.

Podobný nepoměr panuje i u radarů. Northrop Grumman u AN/APG-81 pro F-35 uvádí přes tisíc vyrobených kusů již k prosinci 2022. Eurofighter u Captor-E zdůrazňuje široký úhel pokrytí a simultánní režimy. Belka je na papíře ambiciózní koncept, ale veřejně doložená provozní zralost za západními systémy zaostává.

Proč zrovna Su-57, a proč to nedává úplně smysl

Technický důvod je srozumitelný: Su-57 je jediný ruský operační stíhač v jakkoliv smysluplném počtu vybavený AESA radarem a takto širokou senzorovou sadou. Starší stroje čtvrté generace, Su-35S s radarem Irbis-E nebo Su-30SM2, mají mechanicky natáčené antény, které prohledávají prostor pomaleji a hůře si poradí s malými cíli na pozadí zemského povrchu.

Jenže ekonomicky je to nesmysl. Su-57 je s odhadovanou cenou v řádu miliard korun za kus nejdražší letoun ruského letectva. A hlavně, Rusko jich nemá skoro žádné. Přesný počet Moskva nezveřejňuje, ale z otevřených zdrojů jsou doložené jen opakované dodávky po malých dávkách. V listopadu 2024 oznámila Sjednocená letecká korporace (UAC) další sérii, v únoru 2026 pak „velkou dávku“ v novém technickém provedení s aktualizovanými systémy. Nic z toho nesvědčí o masové flotile. Reálně jde pravděpodobně o jednotky až nízké desítky strojů celkem, a jen menší podmnožinu v protidronové konfiguraci.

Pro rutinní hlídkování nad ruským zázemím, kde je třeba pokrýt tisíce kilometrů, by Su-35S nebo Su-30SM2 dávaly nesrovnatelně větší smysl. Jsou levnější, dostupnější a pro lov velkého subsonického cíle typu Flamingo technicky dostatečné. Pozemní systémy protivzdušné obrany, od S-400 po Pancir-S1, by navíc mohly plnit stejnou úlohu bez nutnosti držet ve vzduchu drahý stíhač.

Proč tedy Rusko sahá po Su-57? Odpověď je nejspíš trojí: ochrana několika málo strategicky nejcennějších objektů, kde pozemní PVO nestačí; bojové zkoušky nové konfigurace v reálném nasazení; a budování exportního příběhu letounu, který zatím žádný zahraniční zákazník nekoupil. Nelze vyloučit ani čtvrtý motiv, čistě propagandistický. Sebejistá tvrzení o přesných detekčních vzdálenostech a úspěšnosti zásahů bez nezávislého ověření do tohoto vzorce zapadají.

Co to znamená pro Ukrajinu a pro nás

Ukrajina bude muset reagovat. Výrobce Fire Point podle AP průběžně mění trasy a profily letu Flaminga, aby obcházel ruskou obranu. Dá se čekat složitější plánování útoků: více směrů, kombinace s drony, saturace obrany. Ale Su-57 v protidronové roli strategickou rovnováhu nemění. Několik strojů nedokáže pokrýt celé ruské zázemí a Ukrajina mezitím úspěšně zasahuje i vysoce chráněné cíle.

Pro Česko je to spíš lekce než hrozba. Armáda ČR buduje přesně ten typ vrstvené obrany, který tento případ potvrzuje jako nezbytný: radary MADR, systémy SPYDER, velitelské struktury C2 a budoucí F-35, to vše propojené v rámci aliančního systému NATINAMDS. Obrana proti podobným hrozbám nestojí na jednom zázračném letounu. Stojí na síti.

Ruský Su-57 v roli lovce dronů je technicky zajímavý experiment a propagandisticky vděčný příběh. Jako systémové řešení je to ale příliš drahé, příliš vzácné a příliš málo ověřené na to, aby to Ukrajině vzalo spánek.