Američané nasimulovali blízký souboj Su-57 s ukrajinskými F-16. Verdikt je jasný, ale frontu to nemění

Analytik Harrison Kass na stránkách The National Interest zveřejnil začátkem října 2026 srovnání, které si klade otázku, zda by ruský stíhač páté generace Suchoj Su-57 dokázal porazit ukrajinské F-16 v přímém střetu. Verdikt zní jednoznačně ve prospěch Su-57, především na větší vzdálenost, kde rozhoduje stealth a radar. V blízkém souboji je rozdíl menší, ale i tam má ruský stroj výhodu díky vektorování tahu a schopnosti létat ve vysokých úhlech náběhu. Jenže sám autor dodává klíčovou větu: vzdušný boj neprobíhá ve vakuu. A právě tady se papírová převaha jednoho letounu rozplývá v realitě války, která trvá už přes čtyři roky.

Co přesně Američané „nasimulovali“

Slovo simulace si zaslouží uvozovky. Text The National Interest není výstupem vojenského wargamu s definovanou metodikou, vstupními parametry, profilem mise, počasím, elektronickým bojem ani kvalitou pilotů. Jde o analytickou modelaci, redakční srovnání tabulkových parametrů obou strojů se slovním odhadem výsledku v souboji na dohled (WVR, within visual range) a mimo dohled (BVR, beyond visual range).

Chybí v něm prakticky všechno, co reálný vzdušný střet definuje: loadout, podpora tankerů a letounů včasné výstrahy, servisní disponibilita, početní poměr, přítomnost pozemní protivzdušné obrany. Je proto důležité vnímat výsledek jako „analytický verdikt amerického média“, nikoli jako důkaz toho, co by se skutečně stalo nad frontovou linií.

Su-57 vs. F-16AM: kde je rozdíl největší

Suchoj Su-57 (v kódu NATO Felon) je ruský jednomístný dvoumotorový stíhač páté generace. Pohánějí ho dva motory Saturn AL-41F1 (prozatímní varianta; cílový motor „Izdělje 30″ má přinést vyšší tah i nižší pozorovatelnost). Maximální rychlost dosahuje přibližně Mach 2 (zhruba 2 450 km/h), bojový dosah se odhaduje kolem 1 500 km. Klíčovým prvkem je radarový komplex N036 Bělka, hlavní X-band AESA radar doplněný dvěma bočními poli v přídi a L-band poli v náběžných hranách křídel. Tato architektura má zajistit široký zorný úhel a schopnost detekovat i stealth cíle.

Oproti tomu ukrajinské F-16AM/BM prošly takzvanou Mid-Life Update, která jim dala nový mission computer a modernizovaný radar APG-66(V)2, stále však jde o mechanicky natáčený radar starší koncepce. Maximální rychlost F-16 je rovněž kolem Mach 2, bojový dosah se pohybuje okolo 550 km s externími nádržemi. Letoun váží výrazně méně, má vynikající poměr tahu k hmotnosti a legendární manévrovatelnost v dogfightu.

Zásadní rozdíl leží v BVR souboji. Su-57 díky nižší radarové odrazné ploše a ambicióznějšímu radaru získává výhodu „first look, first shot“, vidí protivníka dřív, než je sám spatřen. Podle zprávy britského think-tanku RUSI je ale efektivní radarová odrazná plocha Su-57 nejméně o řád větší než u F-35 a o několik řádů větší než u F-22 Raptor. Su-57 je tedy výrazný skok oproti starším Flankerům, ale americkou pátou generaci v neviditelnosti nedohání.

V blízkém souboji, klasickém dogfightu, je situace vyrovnanější. F-16 zůstává silným soupeřem díky obratnosti, výhledu z kabiny a osvědčené aerodynamice. Su-57 ale přidává vektorování tahu motorů, které mu umožňuje extrémní manévry ve vysokých úhlech náběhu. Podle TNI by oba stroje byly na krátkou vzdálenost smrtelně nebezpečné, ale mírná výhoda patří ruskému letounu.

Důležité je dodat, že nejmodernější varianta F-16V Block 70/72 s radarem AN/APG-83 SABR (AESA) by výsledek BVR srovnání výrazně posunula. Ukrajina ale tyto stroje nemá. Dostala to, co bylo rychle dostupné, vyřazované evropské MLU kusy.

Proč verdikt nemění frontovou linii

Válka nad Ukrajinou se neřídí logikou izolovaného souboje dvou strojů. Řídí se hustotou protivzdušné obrany, dostupností munice, senzorovou sítí a ochotou riskovat.

Ruské letectvo už přes čtyři roky konfliktu preferuje útoky ze vzdálenosti, odpalování řízených střel a klouzavých bomb z prostoru, kde je kryje vlastní protivzdušná obrana S-300 a S-400. Pronikání hluboko do ukrajinského prostoru je riskantní, protože tam čekají systémy Patriot, NASAMS a IRIS-T. A právě tady se ukazuje, proč je Su-57 na frontě téměř neviditelný, nikoli díky stealth, ale proto, že ho Rusko šetří.

Přesný počet bojeschopných Su-57 není veřejně ověřitelný. TNI pracuje s rámcem zhruba padesáti vyrobených kusů, ale RUSI dlouhodobě upozorňuje na pochybnosti kolem tempa výroby, financování i vyzrávání senzorů a motorů. Ztráta i malého počtu těchto strojů by byla pro Rusko citelná. Proto je Su-57 nad Ukrajinou vzácně nasazovaný typ, nikoli běžný tahoun jako Su-34 nebo Su-35.

Ukrajina naopak kompenzuje technologický handicap chytrou taktikou:

• Létá blízko vlastních systémů PVO, kde má ochranný deštník.
• Využívá zpravodajský a radarový obraz od západních partnerů.
• Volí výhodné sektory střetu, kde ruský letoun nemůže pohodlně využít BVR výhodu.
• Vyhýbá se symetrickému zápasu v prostoru krytém ruskou protivzdušnou obranou.

Podle nizozemského ministerstva obrany ukrajinské F-16 už sestřelily střely s plochou dráhou letu i drony a přinesly lepší přehled o bojišti i vyšší přežití posádek než sovětské typy. Jejich smysl nikdy nebyl v přímém souboji se Su-57. Byl v protivzdušné obraně, zachytávání a postupném přechodu na standard NATO.

Co to znamená pro Česko a NATO

Pokud F-16 technicky zaostávají za Su-57, mění to něco na bezpečnosti východního křídla Aliance? Krátká odpověď: ne zásadně. NATO na východním křídle operuje v integrované architektuře protivzdušné a protiraketové obrany (IAMD) s nepřetržitým Air Policing, posílenou činností a devíti mnohonárodními battlegroups. Bezpečnost České republiky nestojí na izolovaném duelu jednoho typu letounu, ale na síti radarů, velení, protivzdušné obrany a spojeneckého letectva včetně strojů páté generace.

Česká republika si tento trend uvědomuje. Ministerstvo obrany objednalo 24 stíhaček F-35A Lightning II, první mají dorazit v roce 2031. Současně Praha prodloužila provoz švédských Gripenů do roku 2035 a počítá s jejich modernizací. Je to přesně ten model, který ukrajinská zkušenost potvrzuje: čtvrtá generace jako most a doplněk, pátá generace pro nejnáročnější scénáře.

Analytická simulace, ne válečná realita

Celé srovnání TNI nakonec nejlépe ilustruje paradox moderního vzdušného boje. Na papíře Su-57 vyhrává. Má lepší radar, nižší odraznou plochu, vektorování tahu. Jenže papír nelétá. Létá pilot v konkrétním prostoru, s konkrétní municí, pod konkrétním deštníkem protivzdušné obrany a s konkrétním zpravodajským obrazem. A v tomto prostoru rozhoduje celek, ne jeden, byť technicky impozantní, stroj.

Nad Ukrajinou dnes válku ve vzduchu formují Patrioty, NASAMS, S-400, sítě radarů a opatrnost velitelů víc než kterýkoli jednotlivý letoun. Su-57 může vyhrát souboj. Ale frontu posouvají systémy, ne sólisté.