Sověti ukázali supersonického obra M-50 a v NATO vypukla panika. Roky budovanou obranu začalo měnit od základu

9. července 1961 proletěl nad letištěm v Tušinu u Moskvy stroj, jaký tam dosud nikdo neviděl. Obrovský delta drak, čtyři proudové motory, silueta těžkého bombardéru a rychlost, která naznačovala, že podzvuková éra sovětského strategického letectva právě skončila. CIA si do týdenního zpravodajského shrnutí zapsala, že šlo o první významnou leteckou přehlídku od roku 1956, a mezi nově ukázanými typy identifikovala čtyřmotorový letoun s upraveným deltovým křídlem o velikosti a hmotnosti těžkého bombardéru s kódovým označením Bounder. Jenže to, co Západ viděl, a to, co stroj skutečně uměl, byly dvě velmi odlišné věci.

Letoun, který nikdy nepřekonal zvukovou bariéru

Mjasiščevovo konstrukční byro OKB-23 dostalo zakázku na nadzvukový strategický bombardér schopný doletět na americký kontinent. Plán počítal s maximální rychlostí kolem 1 900–2 000 km/h, tedy solidně ve třídě Mach 2. Jenže drak letounu předběhl vývoj motorů. Plánované pohonné jednotky nebyly připraveny, a tak M-50A dostal provizorní motory VD-7, příbuzné s agregáty staršího bombardéru 3M. Výsledek byl pro konstruktéry zdrcující: při zkouškách po prvním letu 27. října 1959 se stroj zastavil na Mach 0,99, i v mělkém klesání na plný výkon. Nadzvukový bombardér zůstal tvrdošíjně podzvukový.

Dolet ani bojová výkonnost neodpovídaly původním požadavkům. Už v roce 1960 hodnotili sovětští plánovači program jako omezeně užitečný, navíc odčerpávající prostředky potřebné pro balistické rakety a kosmický program. Chruščov sázel na mezikontinentální balistické rakety, ne na bombardéry. OKB-23 bylo nakonec uzavřeno, personál přešel ke Čelomějovi na raketové projekty a sám Mjasiščev skončil v čele výzkumného ústavu CAGI.

Propagandistický průlet, který změnil vnímání hrozby

Sověti ale věděli, co mají v rukou, ne zbraň, ale obraz zbraně. Podle specializovaného technického přehledu byl M-50 po ztrátě perspektivy udržován v letuschopném stavu pro propagandistické účely. 9. července 1961 se stal jeho posledním letem. A zároveň tím nejúčinnějším.

Efekt znásobila legenda, která na Západě kolovala už téměř tři roky. 1. prosince 1958 přinesl Aviation Week článek i ostrý editorial tvrdící, že Sověti letově zkoušejí bombardér s jaderným pohonem. Pozdější analýza CIA konstatovala, že jádro i většina obsahu článku byly vymyšleny tak, aby mobilizovaly podporu amerického programu Aircraft Nuclear Propulsion. Mediální obraz sovětského superbombardéru tak předběhl realitu samotného letounu o jedenáct měsíců. Když se pak M-50 skutečně ukázal, Západ viděl potvrzení svých obav, velký, nový, rychle vypadající stroj. Informační nejistota udělala zbytek.

Obrana, která se přestavovala ještě před Tušinem

Tvrzení, že NATO vydalo po přehlídce v Tušinu konkrétní rozkaz ke změně obrany výhradně kvůli M-50, se nedá doložit. Realita byla složitější a v jistém smyslu znepokojivější: Západ už svou obranu přestavoval, protože věděl, že podzvukové bombardéry nebudou jedinou hrozbou navždy.

Severoamerický NORAD, společný americko-kanadský systém protivzdušné obrany, budoval od konce padesátých let vícevrstvou síť:

• DEW Line, radarová linie včasné výstrahy v Arktidě
• SAGE, poloautomatický systém řízení stíhacího zachycení
• BOMARC, bezpilotní přepadové rakety země-vzduch operační od roku 1959
• Nike-Hercules, protivzdušné řízené střely kolem klíčových cílů
• Cheyenne Mountain, tvrzené velitelské centrum, jehož stavba začala v květnu a červnu 1961, tedy jen týdny před tušinskou přehlídkou

NORAD si 9. července 1961 zapsal přímo do své oficiální chronologie jako den, kdy Sověti předvedli bombardéry třídy Mach 2 na moskevské letecké přehlídce. Bounder se tak propsal do institucionální paměti protivníka a posílil argument, že obrana musí přejít od čistě protibombardérové sítě k integrované vzdušné a kosmické výstraze.

Stroj, který prohrál srovnání i s vlastní dobou

Americký B-58 Hustler, první operační nadzvukový bombardér USAF, létal od listopadu 1956 a u Strategického leteckého velení sloužil v letech 1960–1970 s maximální rychlostí přes 2 100 km/h. M-50 měl na papíře ambicióznější dolet a logiku těžkého nosiče, ale zalétaný exemplář dosáhl sotva 1 050 km/h. Na americké straně existoval i program XB-70 Valkyrie, který sdílel podobný osud nedokončeného nadzvukového bombardéru, s tím rozdílem, že dva prototypy XB-70A přinesly rozsáhlá výzkumná data pro NASA a USAF, zatímco M-50 skončil jako slepá větev.

Chruščovovo rozhodnutí vsadit na rakety místo bombardérů dávalo z hlediska jaderného odstrašení ekonomický smysl, i Američané ve stejné době škrtali drahé programy vysokorychlostních nosičů. Sovětské strategické letectvo tím ale přišlo o šanci mít dřív plnohodnotný nadzvukový těžký bombardér. Flexibilitu, kterou to stálo, dohánělo ještě desetiletí.

Co zbylo z obra

Jediný dochovaný M-50 stojí v Ústředním muzeu letectva v Moninu u Moskvy, podle dostupných informací přístupném veřejnosti. Exponát připomíná stroj, jehož skutečná bojová hodnota byla téměř nulová, ale jehož stín donutil západní plánovače počítat s tím, že příští sovětský bombardér už může být rychlejší než jejich reakční doba. A právě ta kalkulace, ne samotný letoun, změnila pravidla hry.