Ukrajinci hezky improvizovali a mají efektivní zbraň proti ruským útokům. Sestřelují letouny z cvičných PC-9 s miniguny

Když analytik Justin Bronk z britského think-tanku RUSI v září 2026 popsal, jak na Ukrajině létá přezbrojený turbovrtulový Pilatus PC-9 proti ruským útočným dronům, nešlo o kuriozitu z periferie války. Šlo o potvrzení trendu, který mění ekonomiku protivzdušné obrany po celém světě. Ukrajinské stíhačky F-16 sice podle téhož autora sestřelily přes 2 500 dronů řady Geran a Gerbera, jenže právě tato bilance ukazuje, proč je lov levných bezpilotních strojů pomocí drahých stíhaček dlouhodobě neudržitelný. Každá hodina letu F-16 stojí řádově desítky tisíc dolarů, každá vypálená řízená střela statisíce. Proti dronu za zlomek ceny to nedává smysl. A právě tady vstupuje na scénu improvizace s PC-9.

Cvičný letoun z osmdesátých let jako lovec dronů

Pilatus PC-9 poprvé vzlétl v květnu 1984 jako přepracování staršího modelu PC-7. Jde o dvoumístný tandemový turbovrtulový stroj s motorem Pratt & Whitney PT6A-62, maximální rychlostí kolem 593 km/h (320 uzlů), doletem přibližně 1 575 km a možností nést výzbroj pod křídly. Desítky armád po světě jej používají dodnes jako přechodový trenér mezi základním a pokročilým výcvikem, provozuje ho irské letectvo, chorvatská armáda se sedmnácti kusy i slovinské ozbrojené síly.

Na Ukrajině ovšem PC-9 dostal zcela novou roli. Dobrovolnická skupina na něj namontovala podvěsné pody s rotačními kulomety M134D Minigun ráže 7,62 × 51 mm NATO a senzorovou hlavici pro vyhledávání cílů. Výrobce Dillon Aero udává u M134D pevnou kadenci 3 000 ran za minutu, zásobníky až do 4 000 nábojů a efektivní dosah kolem 1 200 metrů. Zpětný ráz je minimální, což je pro lehký drak cvičného letounu klíčové. Výsledek? Stroj, který dokáže přiletět zezadu k pomalému dronu a zasypat ho hustou dávkou střel.

Proti čemu PC-9 létá, a proč je to stále těžší

Rusko od začátku plnohodnotné invaze v únoru 2022 masově nasazuje jednorázové útočné drony íránského původu, známé pod označením Šáhed, respektive v ruské nomenklatuře Geran. Starší vrtulový Geran-2 letěl relativně pomalu a hlučně, což usnadňovalo jeho detekci a sestřelení. Jenže válka trvá už přes čtyři roky a Rusko mezitím přešlo na proudové varianty.

Podle databáze ukrajinské vojenské rozvědky má Geran-4 délku 3,6 metru, maximální vzletovou hmotnost do 450 kg, bojovou hlavici o hmotnosti 50 kg, cestovní rychlost 320 km/h a dolet 770 km. Ještě těžší Geran-5 měří 6,5 metru, váží až 850 kg, nese hlavici 90 kg a letí cestovní rychlostí 450–600 km/h s doletem 950 km. Praktický dopad pro obránce je jednoznačný: kratší reakční okno, těžší hlavice a větší tlak na všechny vrstvy protivzdušné obrany.

Bronk v textu pro RUSI výslovně uvádí, že PC-9 s podvěsnými pody a senzorem dosahuje potřebných 556 km/h (300 uzlů) spíše až v klesání. To zužuje okno pro zachycení proudových Geranů-3/4 a omezuje typy dronů, které lze spolehlivě dohnat. Přesto dobrovolnická posádka zaznamenala několik potvrzených sestřelů, a to ve dne i v noci. Přesná statistika zveřejněna nebyla.

Ekonomika, která dává smysl, i s omezeními

Hodnota PC-9 v roli lovce dronů nespočívá v absolutní palebné síle. Spočívá v ceně. Zatímco hodina letu stíhačky F-16 spolkne desítky tisíc dolarů a každá vypálená řízená střela vzduch-vzduch stojí statisíce, provoz turbovrtulového cvičného letounu vychází na zlomek těchto nákladů. Podle Bronka jde o vytvoření „střední vrstvy“ protivzdušné obrany, něčeho mezi pozemními systémy krátkého dosahu a drahými stíhačkami.

Rizika ovšem existují a jsou značná:

• Exploze hlavice dronu: Zásah z příliš malé vzdálenosti může být pro letoun fatální, protože bojová hlavice Geranu po zásahu exploduje a trosky mohou poškodit či zničit interceptor.
• Nepřesnost bez radaru: Bez radarově asistovaného zaměřování je střelba méně přesná, pilot se spoléhá na senzorovou hlavici a vizuální kontakt.
• Riziko pro prostor pod letounem: Nezasazené střely padají k zemi a představují nebezpečí pro civilní oblasti pod trasou letu.
• Omezená rychlost: S podvěsnými pody PC-9 potřebnou rychlost 556 km/h (300 uzlů) získává až v klesání, což výrazně zužuje taktické možnosti.

Sám Bronk přitom za lepší budoucí cestu považuje řízené 70mm rakety typu APKWS II nebo LGR275, které dovolují bezpečnější odstup od explodujícího cíle. Minigun je funkční improvizace, ne konečné řešení.

Trend, který míří až do NATO

Ukrajinská improvizace s PC-9 není ojedinělá. V srpnu 2025 se na sociálních sítích objevilo video československého zemědělského letounu Moravan Z-137 Agro Turbo vybaveného dvojicí střel R-73, pravděpodobně rovněž pro lov dronů. Portál The Aviationist tuto interpretaci potvrdil, byť šlo o neoficiální záběry bez potvrzení ze strany ukrajinské armády. Vzorec je ale jasný: Ukrajina systematicky hledá levné platformy, které mohou uvolnit stíhačky a drahé rakety pro těžší cíle, balistické střely a řízené střely s plochou dráhou letu.

A právě tady přichází širší pointa Bronkova textu. Analytik nejen popisuje ukrajinský případ, ale přímo navrhuje vytvoření mnohonárodní alianční protidronové letky na bázi levnějších ozbrojených cvičných strojů. Pro NATO by taková jednotka znamenala vrstvu obrany, která dnes chybí: něco mezi pozemními systémy krátkého dosahu a stíhačkami páté generace. Letouny PC-9 jsou přitom na trhu s použitou technikou dostupné v rozumných počtech, v Evropě je stále provozují minimálně tři členské země Aliance.

Co to znamená pro budoucnost

Masové dronové útoky si vynucují novou architekturu obrany. Hluboké pásy levných pozemních systémů krátkého dosahu, interceptorové drony, elektronický boj, a nad tím lehké ozbrojené platformy se senzory a řízenými raketami. Ukrajina tuto architekturu buduje za pochodu, z nouze i z racionální kalkulace zároveň. Bronk otevřeně píše o nedostatku raket pro systémy země-vzduch i o neudržitelnosti stíhacího lovu dronů, ale stejně tak tvrdí, že proti masovým vlnám levných jednorázových dronů je ekonomicky správné používat levnější prostředky.

Cvičný letoun z osmdesátých let s rotačním kulometem na křídle není zázračná zbraň. Je to ale důkaz, že válka na Ukrajině přepisuje pravidla protivzdušné obrany rychleji, než stačí reagovat zbrojní průmysl, a že improvizace, pokud stojí na správné logice, může fungovat i proti proudovým dronům za stovky milionů korun.