Rusko má pod vodou obří slabinu a nepřátelské drony už ji hledají. Sevastopol ani Novorossijsk nejsou v bezpečí

Když ukrajinské bezpilotní čluny a podvodní drony opakovaně pronikly k přístavním molům, odkryly něco víc než jen díru v plotě. Odhalily systémovou mezeru v ruské námořní obraně, která nespočívá v absenci jedné konkrétní zbraně nebo lodi, ale v tom, co pod hladinou chybí úplně: trvalý, automatizovaný a síťově propojený dohled v přístupových trasách k základnám. Právě tato vrstva, levná, hustá, nepřetržitá, je to, co dělá z každého ruského černomořského přístavu potenciální terč. A válka, která trvá už přes čtyři roky, to dokazuje s narůstající razancí.

Sevastopol padl, Novorossijsk neskýtá úkryt

Britská námořní doktrinální publikace UK Maritime Power otevřeně konstatuje, že asymetrické ukrajinské útoky přispěly k vytlačení většiny ruských válečných lodí a ponorek ze Sevastopolu. Flotila se stáhla na východ, do Novorossijsku. Jenže nová základna se ukázala být stejně zranitelná.

Ukrajinské ministerstvo obrany popisuje Novorossijsk jako hlavní novou základnu Černomořské flotily a zároveň jako cíl kombinovaného nočního útoku z 2. března 2026, při kterém byla podle Kyjeva potopena minolovka Valentin Pikul a poškozeny dvě protiponorkové lodě. I kdyby se detaily ještě upřesňovaly, trend je jednoznačný: přístav přestal být mrtvou zónou, kam se dá schovat.

A nejde jen o válečné lodě. Novorossijsk je současně klíčový energetický uzel. Ropný terminál Kaspického potrubního konsorcia (CPC) disponuje třemi jednobodovými kotvišti, tankovištěm o objemu milionu kubických metrů a historickou kapacitou 67 milionů tun ropy ročně. Dne 29. listopadu 2025 dronové čluny zasáhly kotviště SPM-2 tak vážně, že CPC oficiálně oznámilo zastavení nakládky. Přes tento terminál proudí i kazašská ropa do Evropy; podle americké Správy energetických informací (EIA) patří Novorossijsk mezi globálně významné tranzitní body. Útok na přístavní infrastrukturu tak není jen vojenský problém. Je to potenciální šok pro světový ropný trh.

Drony, které hledají slabinu

Ukrajina nasazuje proti ruským přístavům dva zásadně odlišné nástroje. První je rychlý a viditelný: hladinový útočný dron Magura V5 s doletem přes 800 kilometrů, rychlostí kolem 80 km/h a bojovou hlavicí o hmotnosti 250 kilogramů. Magury útočí v rojích, saturují protivzdušnou i protilodní obranu a hledají nejslabší úsek v přístupech ke kotvištím. Podle ukrajinské vojenské rozvědky GUR zasáhly za osmnáct měsíců osmnáct ruských plavidel.

Druhý nástroj je pomalý a neviditelný. Podvodní dron Marička, představený v únoru 2026, má podle ukrajinských údajů dolet až tisíc kilometrů, nosnost zhruba jednu tunu a maximální podvodní rychlost kolem 10 km/h. Naviguje inerciálně, bez závislosti na GPS, a dokáže v předem zadaném bodě vyčkávat až sedm dní. Profil mise je jasný: trpělivý, skrytý přístup ke stacionárním cílům, lodím v přístavu, molům, infrastruktuře. Zatímco Magura je rychlý výpad, Marička je podvodní mina s motorem.

Pro srovnání: americká Orca XLUUV od Boeingu je strategický bezpilotní prostředek s doletem přes 12 000 km (6 500 námořních mil), určený pro měsíční mise v otevřeném oceánu. Čínský HSU-001, poprvé veřejně ukázaný na přehlídce v roce 2019, je podle analýzy CSIS koncipován jako průzkumný UUV pro bojové sledování protivníka v operačním prostoru. Ani jeden z nich ale neřeší to, co Rusko potřebuje nejvíc: levný, sériově vyráběný podvodní hlídač pro mělké přístavní vody.

Proč je slabina „obří“

Problém má tři vrstvy a žádná z nich se nedá vyřešit rychle.

• Technická vrstva: Rusko veřejně disponuje malými autonomními podvodními prostředky typu Amulet-2 od konstrukční kanceláře Rubin, ten má ale operační hloubku do 70 metrů, dolet pouhých 15 kilometrů a autonomii šest hodin. To stačí na dílčí průzkumný úkol, ne na trvalé pokrytí rozlehlé přístavní oblasti.
• Organizační vrstva: Spojit data z pobřežních radarů, lodí, vrtulníků a bezpilotních prostředků do jednoho operačního obrazu a reagovat v reálném čase vyžaduje datovou fúzi a velitelskou architekturu, kterou Rusko v Černém moři zatím nepředvedlo.
• Strategická vrstva: Rusko musí krýt víc přístavů, kotvišť i civilní exportní infrastrukturu současně. Každý přesun lodí jen přesouvá problém jinam.

Analytici z britského think-tanku RUSI upozorňují, že Rusko na otázku ochrany vlastního týlu reaguje pomalu a adaptace zaostává za tempem ukrajinských útoků. Ruské fregaty projektu 11356 přitom nejsou slabé lodě, nesou osm protilodních střel systému Club-N s deklarovaným dosahem 300 kilometrů, což je srovnatelné s norskou střelou NSM od Kongsbergu, standardem NATO. Jenže drahá platforma bez husté senzorové sítě kolem sebe je jako pancéřový vůz zaparkovaný na neosvětleném parkovišti.

Co ukazuje alianční zkušenost

NATO si přesně tento typ problému ověřilo v Baltském moři. V lednu 2025 spustila aliance operaci Baltic Sentry na ochranu kritické podmořské infrastruktury, kabelů a plynovodů. Nasadila fregaty, hlídková letadla i flotilu námořních dronů. Následný experiment Task Force X-Baltic pak ukázal, že funkční trvalý dohled vyžaduje kombinaci více než 70 vzdušných, hladinových a podhladinových autonomních systémů pracujících v síti. A přesto vyšel zhruba na třetinu nákladů oproti srovnatelnému pokrytí pouze klasickými pilotovanými plavidly.

Pro nás to není vzdálená námořní exotika. Česká republika je součástí aliance, jejíž logistické toky a komunikační kabely vedou po mořském dně. Poučení z Černého moře i Baltu je totožné: kdo nemá hustou, levnou a nepřetržitou vrstvu podvodního dohledu, ten svůj přístav, nebo svůj kabel, doopravdy nekontroluje.

Dokáže Rusko mezeru zacelit?

Základní kompetence existují. Rubin vyrábí Amulet-2, existují projekty typu Klavěsin-2R-PM pro hlubší vody. Ale mezi prototypem a sériově nasazenou sítí desítek propojených prostředků leží propast, kterou v podmínkách sankcí, válečné ekonomiky a souběžného vyčerpávání zdrojů na frontě nelze překonat za měsíce.

Dokud Rusko nevybuduje hustou vrstvu levných senzorů, bezosádkových hlídek a rychlé datové fúze v přístupových osách ke svým přístavům, zůstane každá jeho černomořská základna tím, čím se stala už dnes: draze bráněným terčem, který čeká na další roj dronů.