Ruský atomový křižník Admiral Nachimov drtí americký Zumwalt palebnou silou, ale neviditelný torpédoborec hraje úplně jinou ligu

Když se vedle sebe postaví těžký atomový raketový křižník Admiral Nachimov projektu 11442M Orlan a americký stealth torpédoborec USS Zumwalt třídy DDG-1000, vypadá to jako srovnání středověkého obléhacího hradu s neviditelným odstřelovačem. Ruská loď o výtlaku kolem 26 000 tun je doslova plovoucí raketový arzenál; podle otevřených zdrojů shrnutých na Naval News disponuje po modernizaci 80 univerzálními odpalovacími buňkami UKSK pro střely Kalibr, Oniks a Cirkon a dalšími 96 buňkami protivzdušné obrany. Zumwalt se svými 80 buňkami Mk 57 PVLS a výtlakem necelých 15 000 tun vypadá na papíře skromněji. Jenže papír a oceán jsou dvě různé věci.

Raketový arzenál versus radarový přízrak

Rozdíl v „palebné síle“ není tak jednoznačný, jak napovídají holá čísla. Čistě v úderných šachtách, tedy v buňkách určených pro střely proti lodím a pozemním cílům, mají obě lodě shodně 80 pozic. Nachimov získává masivní náskok teprve po započtení vrstvy protivzdušné obrany: dalších 96 buněk pro protiletadlové řízené střely, jejichž přesný typ podle analytické společnosti Janes dosud nebyl definitivně potvrzen. Není jasné, zda jde o navalizovaný S-300PMU1, nebo nový derivát systému S-400.

Zumwalt na to jde jinak. Jeho trup typu tumblehome, tvarovaná nástavba a důsledná podpisová disciplína snižují radarový odraz podle dobového textu velitele předzařazovací jednotky v USNI Proceedings zhruba na jednu padesátinu torpédoborce třídy Arleigh Burke. Loď o délce 183 metrů se na radaru jeví jako malé plavidlo. V praxi to znamená kratší reakční čas protivníka, menší šanci na úspěšné navedení střely a zásadní taktickou výhodu: kdo je hůř vidět, dřív střílí.

Dvě filozofie, dvě epochy

Admiral Nachimov je dítětem sovětské doktríny oceánského úderu. Velký křižník s jaderným pohonem měl operovat daleko od pobřeží, saturovat protivníka raketovými salvami a zároveň poskytovat protivzdušný deštník celé úderné skupině. Koncept je impozantní, ale pochází z éry, kdy satelitní dohled a síťové sdílení dat nebyly na dnešní úrovni. NATO dnes provozuje systém JISR propojující radary, elektrooptiku, pasivní senzory i komerční satelity a projekt SINBAD umožňuje rychlé sledování pohybu lodí z vesmíru. Obří křižník bez stealth prvků je v takovém prostředí nápadnější cíl než kdykoli dříve.

Zumwalt naopak vznikl pro prostředí, kde přežití závisí na neviditelnosti a síťové integraci. Menší posádka, zhruba 140 lidí oproti stovkám na Nachimovu, je důsledkem vysoké automatizace. Integrovaný elektrický pohon generuje výkon, který dalece přesahuje současné potřeby lodě a vytváří rezervu pro budoucí systémy: energetické zbraně, pokročilé radary, nové senzory. Právě tady se ukazuje, co znamená „jiná liga“, ne víc raket na palubě, ale jiný typ bojové hodnoty.

Obě lodě mají za sebou bouřlivou cestu

Ani jeden program neproběhl hladce. Modernizace Nachimova se opakovaně zpožďovala. V srpnu 2024 ruský vrchní velitel námořnictva mluvil o zkouškách na podzim téhož roku a předání v roce 2025. V červenci 2025 loděnice Sevmaš oznámila dokončení renovace a zahájení testů. V červnu 2026 satelitní snímky zachytily loď při rychlostních zkouškách v Bílém moři. A v srpnu 2026 šéf Sevmaše podle agentury TASS hovořil o dalších zhruba dvou a půl měsících testů. Definitivní přijetí do služby bylo stále vázáno na výsledky zkoušek; u ruských vojenských projektů je nicméně třeba brát oficiální termíny s rezervou.

Zumwalt prošel ještě dramatičtější proměnou. Z původně plánovaných 32 lodí zbyly tři. Program překročil zákonný cenový strop (takzvaný Nunn-McCurdy breach) a americké námořnictvo se po přehodnocení hrozeb vrátilo k osvědčeným torpédoborcům třídy Arleigh Burke pro protiraketovou obranu a protiponorkový boj. Klíčová dělostřelecká koncepce zkolabovala, když námořnictvo zastavilo nákup munice LRLAP kvůli ceně přesahující 800 tisíc dolarů za kus. Dnes Zumwalt prochází přestavbou na první americkou hladinovou platformu pro hypersonický systém Conventional Prompt Strike; původní dvě 155mm dělové věže nahradily raketové tubusy. Podle zprávy GAO z července 2026 je ale i tato přestavba o 24 měsíců pozadu.

Hypersonický závod na moři

Obě lodě spojuje jedno: mají nést hypersonické střely. Nachimov počítá se střelami Cirkon, u nichž ruský prezident Putin uváděl rychlost Mach 9 (přibližně 11 000 km/h) a dosah přes 1 000 kilometrů. Tato čísla pocházejí z prohlášení citovaných státní agenturou TASS a nemají nezávislé ověření. Ruské ministerstvo obrany v roce 2024 deklarovalo dodávky Cirkonů námořnictvu. Americký CPS pro Zumwalt je naopak stále ve fázi integrace a testování se zmíněným dvouletým skluzem.

Srovnání obou hypersonických programů odhaluje širší vzorec: Rusko je v námořním hypersonickém PR i deklarovaném zavedení napřed, Spojené státy ale sázejí na novou generaci systému a jinou architekturu úderu, kde střelu navádí síť senzorů a satelitů, nikoli jen palubní radar jedné lodě.

Co to znamená pro NATO a Česko

Návrat Nachimova do aktivní služby sám o sobě nepřepíše globální námořní rovnováhu. Jedna loď, byť mimořádně vyzbrojená, nestojí proti desítkám amerických a aliančních plavidel. Regionálně ale může zvýšit tlak v Barentsově moři, severním Atlantiku a Arktidě, právě tam, kde NATO od února 2026 posílilo přítomnost prostřednictvím aktivity Arctic Sentry. Pro Česko je dopad nepřímý, ale reálný: větší nároky na alianční severní námořní křídlo, logistiku a odstrašení se promítají do společných rozpočtů i plánování.

V moderní námořní válce nemusí vyhrát loď s největším arzenálem. Může vyhrát ta, kterou protivník najde jako poslední.