CSG hraje první ligu, představilo vlastní protivzdušný štít Trident. Střílí na 100 km a vidí na 470 km

Druhý den největší evropské obranné výstavy, tedy 16. června 2026, stáhl Michal Strnad roušku z projektu, na kterém jeho firmy pracovaly roky. Trident není jen radar na podvozku Tatra ani jen odpalovací vozidlo s cizí střelou. Je to celá baterie, od velitelského centra přes radary a odpalovače až po přebíjecí a servisní vozidla, nabízená pod jedním českým systémovým jménem. A hlavně: za tím jménem stojí kontrakty. Už v dubnu 2026 CSG oznámila vícevrstvé PVO kontrakty v jihovýchodní Asii za téměř 56 miliard korun s plněním na čtyři až pět let. Trident tedy nepřichází do prázdna, přichází jako značka pro něco, co se už prodává.

Co přesně Trident je a z čeho se skládá

Standardní baterie Tridentu vypadá takto: velitelsko-palebné centrum FCC postavené na modulární platformě ReCUBE, odpalovací vozidla MLV, přebíjecí vozidla MRV, radary rodiny ReSAURION a servisní vozidlo MSV. Vše jezdí na podvozcích Tatra, pancéřované kabiny a odpalovací struktury dodává Tatra Defence. Rozšířená konfigurace přidává protidronové prvky, hlavňové zbraně, prostředky elektronického boje a miniaturní interceptory proti malým bezpilotním letounům.

Klíčové je rozložení rolí. Excalibur International, součást CSG, vystupuje jako architekt a hlavní integrátor celého systému. Retia dodává radary a velitelský systém. Tatra Trucks platformy. A turecký Roketsan kompletní raketové patro, od krátkodosahových střel typu SUNGUR s dosahem 8 km a infračerveným navedením přes střední vrstvu rodiny HİSAR až po dlouhodosahové efektory s deklarovaným dosahem přesahujícím 100 km. Trident tedy není čistě český produkt od A do Z. Je to česká architektura, české radary, české podvozky, a turecké rakety. Podle nás právě tato kombinace dává systému exportní sílu, kterou by čistě národní řešení nemělo.

Co znamená „střílí na 100 km“ a „vidí na 470 km“

Obě čísla jsou reálná, ale zaslouží si kontext. Dosah 100 kilometrů je maximální veřejně komunikovaná horní hranice dlouhé vrstvy Tridentu. CSG mluví o „raketách země-vzduch pokrývajících vzdálenosti do 100 km“ a o cílech typu letouny, vrtulníky, bezpilotní prostředky a řízené střely. Nepublikuje ale přesné podmínky (výškový profil, typ cíle, manévr), za nichž je tohoto dosahu dosaženo. Bezpečné čtení je proto takové, že jde o maximum proti vybraným aerodynamickým cílům ve vhodných podmínkách, nikoli o univerzální dosah proti každému dronu.

Za číslem 470 kilometrů stojí konkrétní radar: ReSAURION RSB41 od Retie. Jde o 3D AESA radar v pásmu S s elektronickým vychylováním svazku, rotačním i sektorovým režimem a schopností navedení střel v průběhu letu. Přístrojový dosah 470 km znamená, že na tuto vzdálenost dokáže zachytit velký vysoko letící cíl, typicky stíhačku nebo bombardér. Malý dron s nízkou odraznou plochou letící těsně nad terénem bude mít detekční vzdálenost násobně kratší. Radar navíc disponuje pokročilými prostředky elektronické ochrany (ECCM), což je v éře intenzivního elektronického boje, jaký probíhá na Ukrajině, zásadní vlastnost.

Pro srovnání: norsko-americký NASAMS používá rakety AMRAAM s dosahem kolem 25 km, rozšířená verze AMRAAM-ER přidává zhruba 50 % navíc. Německý IRIS-T SLM sahá do 40 km a 20 km výšky. Oba systémy mají ovšem něco, co Tridentu zatím chybí, bojovou validaci z Ukrajiny. Na opačném konci spektra stojí ruský Antej-2500 (exportní větev rodiny S-300), který deklaruje až 350 km proti aerodynamickým cílům, ale to je vyšší strategická třída. Trident se podle nás pohybuje v exportním mezistupni mezi krátkodosahovou a středně-dlouhodosahovou kategorií, a právě tam je na trhu prostor.

Proč turecké rakety a co znamená „ITAR free“

Web Tridentu výslovně zdůrazňuje, že jde o řešení bez omezení americkým režimem ITAR (International Traffic in Arms Regulations). To není technická poznámka pod čarou, je to obchodní strategie. Zákazník, který si koupí systém s americkými komponentami, podléhá washingtonským exportním pravidlům: potřebuje souhlas USA k dalšímu transferu, modernizaci i servisu. Roketsan toto omezení nenese.

Spolupráce CSG s tureckým obranným průmyslem přitom není jednorázová záležitost. Už v únoru 2026 CSG a Aselsan založily společný podnik a představily protiletadlový systém Korkut na platformě Tatra. Trident je tedy součást širší česko-turecké obranné osy, která kombinuje českou integrační a radarovou kapacitu s tureckým raketovým portfoliem. Pro zákazníky v Asii, na Blízkém východě nebo v Africe, kteří nechtějí plnou závislost na americkém ani ruském dodavateli, je to atraktivní nabídka.

Český kontext: Trident není náhrada, ale doplněk a exportní motor

Česká armáda si protivzdušnou obranu řeší po svém. Zastaralé sovětské systémy KUB nahrazují čtyři baterie izraelského SPYDERu na podvozcích Tatra 8×8, první baterie úspěšně prošla operačním testem v roce 2024. Pro velmi krátký dosah armáda pořizuje švédský RBS 70 NG, nově i na 24 obrněných vozidlech MARS s dodávkami v letech 2028–2030; ministerstvo obrany přitom výslovně odkazuje na zkušenosti z více než čtyři roky trvající války na Ukrajině, které potvrzují nutnost mobility a ochrany obsluh PVO.

Trident do tohoto českého akvizičního plánu veřejně zařazen není. Jeho hodnota pro Česko je jiná: průmyslová. Když armáda kupovala SPYDER, český průmysl získal 38 % hodnoty projektu, radary od Retie, integraci, podvozky. U Tridentu je česká pozice ještě silnější, protože české firmy nedrží jen podíl na cizím systému, ale nesou celé jméno, architekturu a roli hlavního dodavatele. Každá exportní zakázka Tridentu znamená práci pro Retii v Pardubicích, pro Tatru v Kopřivnici, pro Excalibur ve Šternberku.

Lekce z Ukrajiny v DNA systému

CSG nikde explicitně neříká „navrhli jsme Trident podle zkušeností z Ukrajiny“. Konstrukce systému ale mluví sama. Více vrstev obrany od dronů po balistické cíle. Protidronové prvky s levnými interceptory, aby se drahá střela neplýtvala na čínský dron za pár tisíc korun. Rozptýlené prvky baterie propojené sítí, aby jeden zásah nevyřadil celý systém. Vysoká mobilita na kolových podvozcích. Odolnost proti elektronickému rušení. To vše jsou přesně trendy, které válka na Ukrajině brutálně potvrdila jako nezbytné.

Trident zatím nemá za sebou jedinou ostrou palbu. Nemá bojový záznam, který mají NASAMS nebo IRIS-T SLM z ukrajinského bojiště. To je jeho největší slabina a zároveň přirozený stav každého nového systému. Co má, je architektura postavená na aktuálních válečných lekcích, silná radarová páteř, flexibilní raketový mix a hlavně zákazníci, kteří už platí. Pro český obranný průmysl je to posun z kategorie „dodáváme díly“ do kategorie „prodáváme štíty“.