„Holoprdelatý Ferdinand“ navrhlo OKB za pouhý měsíc, a tak to také dopadlo. Každý výstřel z ASU-57 byl očistec

Přezdívka „goložopyj Ferdinand“, volně přeloženo „holoprdelatý Ferdinand“, kolovala mezi sovětskými výsadkáři u sériové ASU-57, lehkého samohybného děla bez věže s minimální ochranou posádky. Ironický odkaz na těžce pancéřovaný německý stíhač tanků Ferdinand z druhé světové války nemohl být trefnější: kde měl německý kolos stěny silné přes dvě stě milimetrů, sovětská výsadková samohybka nabízela pár milimetrů plechu a otevřenou záď. Prototyp, který v roce 1948 vytvořilo letecké OKB-115 pod vedením Alexandra Jakovleva, byl ještě syrovější. A jeho příběh ukazuje, co se stane, když se extrémní lehkost stane cílem místo prostředkem.

Kluzák, kanón a čtyři týdny

Celý projekt vznikl z logiky integrace. OKB-115 v té době vyvíjelo těžký výsadkový kluzák Jak-14 a sovětské velení chtělo mít zároveň lehkou samohybnou zbraň, která se do něj vejde. Podle dohledaných sekundárních zdrojů přišlo zadání na začátku února 1948 a do konce téhož měsíce měly být výkresy připravené k výrobě. Zkoušky se plánovaly už na konec března. Bureau, jehož inženýři celou kariéru kreslili křídla a trupy, najednou řešilo podvozek, pancíř a lafetaci děla.

Výsledkem byl stroj o hmotnosti kolem 3,26 tuny s dvoučlennou posádkou, řidičem a střelcem. Jako hlavní zbraň posloužil automatický letecký kanón 113P ráže 57 mm, původně vyvinutý pro stíhačku Jak-9-57. Jenže ani v letecké roli se kanón neprosadil: Jak-9-57 podle dobových materiálů neprošel ani závodními zkouškami a podobná děla se v sovětském letectvu dál nepoužívala. Konstruktéři z OKB-115 tedy vzali zbraň, která neuspěla ve vzduchu, a vsadili na ni celý pozemní projekt.

Očistec na střelnici

Jakmile prototyp dorazil na zkušební polygon v Kubince, začaly se problémy vrstvit jeden na druhý. Úsťová brzda kanónu při každém výstřelu zvedla oblak prachu tak hustý, že střelec přes kolimátorový zaměřovač neviděl dopady a nemohl korigovat palbu. Na vodě to nebylo lepší, místo prachu létaly do obličeje kapky. Tlaková vlna bila do posádky v otevřeném bojovém prostoru. A hned první výstřel rozbil jediný světlomet vozidla.

To ale nebyl konec. Hydraulický systém navádění děla rychle ztrácel tlak, synchronizace mezi kanónem a mířidly se rozpadala a střelec musel ručně kompenzovat odchylky, které měla řešit technika. Patnáct nábojů v pásu, to bylo vše, co šlo vystřílet bez přerušení. Potom museli oba členové posádky vystoupit z vozidla, ručně nabít nový pás, a celá operace trvala deset až patnáct minut. Na bojišti, kde výsadková samohybka měla fungovat jako rychlá protitanková zbraň, to znamenalo čtvrt hodiny bez ochrany i bez palebné schopnosti.

Zkušební komise nepotřebovala dlouho. Zkoušky byly ukončeny po pouhých 276 kilometrech jízdy a 21 výstřelech. Závěr zprávy byl jednoznačný: stroj neodpovídá požadavkům na moderní techniku této třídy.

Záchranný pokus, který nikoho nezachránil

Konstruktéři z OKB-115 se pokusili projekt ještě oživit. Přepracovaná verze přišla na podzim 1948: hydraulické navádění bylo kompletně zrušeno a nahrazeno ručními mechanismy, nástavba byla upravena a objevila se dokonce úvaha o doplnění třiceti raket RS-82 ráže 82 mm. Technicky dopadla druhá verze lépe. Ale armáda už mezitím přešla ke konkurenci.

Závod č. 40 pod vedením konstruktéra N. A. Astrova nabídl vlastní ASU-57 s tříčlennou posádkou, klasickým 57mm kanónem Č-51 a hmotností kolem 3,35 tuny. Méně efektní zbraň, žádný automatický letecký kanón, žádná hydraulika. Ale funkční bojový celek, kde posádka mohla střílet, nabíjet i mířit bez toho, aby musela opouštět vozidlo. Právě tento stroj se stal prvním sériově vyráběným sovětským obrněncem přímo pro vzdušné výsadkové vojska (VDV) a vyráběl se v letech 1951 až 1962.

Lehkost jako prokletí, sovětský i americký příběh

Problém prototypu OKB-115 nebyl v tom, že by jeho konstruktéři byli neschopní. Problém byl v zadání, které kladlo hmotnost nad všechno ostatní, a v termínu, který nedovolil nic dotáhnout. Letecké bureau řešilo úkol leteckou optikou: co nejlehčí, co nejrychleji, s díly z leteckého skladu. Výsledkem byl stroj, který se sice vešel do kluzáku, ale na zemi nedokázal plnit svůj účel.

Sovětská zkušenost přitom nebyla ojedinělá. Americký M56 Scorpion, vyvíjený ve stejné dekádě pro výsadkáře, sázel na opačnou strategii: výrazně těžší stroj (kolem sedmi tun), silnější 90mm kanón M54 s dostřelem přes 1 800 metrů, čtyřčlenná posádka, ale prakticky nulová pancéřová ochrana. Maximální rychlost kolem 45 km/h. I Scorpion sklidil v americkém hodnocení jen vlažný úspěch. Obě koncepce narážely na tentýž paradox: výsadková samohybka musí být dost lehká na to, aby se dala shodit z letadla, ale dost odolná na to, aby posádka přežila vlastní střelbu, natož nepřátelskou.

Stopa v Československu

Sériová ASU-57 se na československém území prokazatelně objevila při spojeneckém cvičení Vltava v roce 1966, kde ji nasadil oddíl sovětských výsadkářů. Podle materiálů Ministerstva obrany ČR šlo o sovětské baterie, nikoliv o techniku Československé lidové armády. Stroj se pak znovu ukázal při invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Zavedení do výzbroje samotné ČSLA se z veřejně dostupných zdrojů potvrdit nepodařilo.

Prototyp OKB-115 takový osud neměl. Veřejně dohledatelné zdroje jeho přežití do muzejních sbírek nepotvrzují; nejpravděpodobnější je, že byl rozebrán na díly. Zůstal po něm jen zkušební protokol, pár schémat a poučení, které sovětský zbrojní průmysl vstřebal beze slov: u výsadkové techniky nestačí shodit hmotnost na minimum. Jakmile kvůli tomu padne ergonomie, obsluha a navádění, lehkost se změní v trest pro posádku.