Ruské tanky mají konstrukční slabinu, kterou Moskva nepředělala. Teď za to platí, Ukrajinci ji umí využít

Záběr patří k nejznámějším obrazům války na Ukrajině. Ruský tank dostane zásah, uvnitř začne hořet a o několik okamžiků později tlak exploze vymrští mnohatunovou věž z korby. Na Západě se pro tento jev vžil výraz „jack-in-the-box effect“. Nejde o raritu ani teoretickou konstrukční zajímavost, ale o dlouhodobě známou slabinu sovětské tankové školy, která se projevovala už v Iráku, Čečensku či Gruzii a na Ukrajině dostala kvůli rozsahu války úplně nový rozměr. Moskva přitom ví, jak problém řešit radikálněji – ukázala to u T-14 Armata. Pro masově používané T-72, T-80 a T-90 ale zůstala u původního principu a snaží se jeho následky především zmírňovat.

Menší tank, tři lidé a munice přímo pod věží

Základem celé konstrukční filozofie je automatický nabíječ. Sovětské tanky od T-64 přes T-72 a T-80 až po rodinu T-90 nepotřebují čtvrtého člena osádky, který by ručně nabíjel kanón. U T-72 a T-90 tuto práci obstarává karuselový systém umístěný hluboko v korbě pod věží, kde má připraveno 22 dělených nábojů.

Nebyl to nesmyslný nápad. Britský institut RUSI ve své technické analýze ruských tanků připomíná, že automatický nabíječ umožnil zmenšit osádku ze čtyř lidí na tři, snížit siluetu vozidla a omezit objem, který musí chránit těžký pancíř. Menší tank je lehčí a zároveň představuje menší cíl.

Sovětská tanková škola tedy něco získala. Problém je v ceně tohoto kompromisu.

Karusel s municí leží uvnitř korby v blízkosti osádky. Čelo ruských tanků může být chráněno velmi dobře, boky a strop ale podobnou úroveň pancéřování mít nemohou. Pokud projektil, kumulativní paprsek nebo jiný ničivý účinek pronikne až k prachovým náplním, může požár spustit řetězovou reakci. Munice začne „vařit“, tlak prudce vzroste a v nejhorším případě odtrhne věž od korby.

Právě takové vraky byly ve velkém dokumentovány už během prvních měsíců války na Ukrajině. Nejde přitom o nový poznatek z roku 2022. Západ stejné následky pozoroval u iráckých T-72 během války v Zálivu.

Český analytik a vojenský odborník Jiří Vojáček na otázku redakce ArmádníhoZpravodaje, jak velkou slabinou jack-in-the-box efekt pro ruské tanky je, odpovídá jednoznačně:

„Zásadní. Během války v Iráku v roce 1991 se problém vybuchující munice automatických nabijáků projevil poprvé, nicméně přičítal se spojenecké technologické převaze a letecké nadvládě.“

Jenže Irákem zkušenost neskončila.

„Dnes, po letech válek v Čečensku, Gruzii a na Ukrajině víme, že jde o skutečnou chybu ruské tankové školy, se kterou se Rusko dodnes nevypořádalo.“

Ne každý zničený tank takto vybuchl. Problém je přesto obrovský

Bylo by manipulativní vzít celkové ruské tankové ztráty a tvrdit, že za nimi stojí automatický nabíječ. Nestojí. Tank může zničit protitanková řízená střela, dělostřelectvo, FPV dron, letecká munice nebo několik zásahů za sebou. Mina zase často vozidlo především znehybní a definitivní zničení přijde až později, například dalším útokem dronu.

To však neznamená, že je jack-in-the-box efekt jen nápadná kuriozita několika videí.

Rozdíl je v následku. Znehybněný nebo poškozený tank lze za vhodných podmínek odtáhnout a opravit. Tank, jehož vnitřní zásoba munice katastroficky detonovala a odhodila věž, je zpravidla definitivně ztracený – a šance osádky jsou dramaticky horší.

Právě proto je rozmístění munice tak důležité. Americký Abrams například používá oddělené muniční prostory s pancéřovými dveřmi a konstrukcí odvádějící energii případné exploze směrem ven. Americká armáda označuje oddělení munice od osádky za jeden z hlavních prvků přežití tanku Abrams. Studie vývoje M1 pak popisuje, že při průniku do muničního prostoru má být výbuch odveden mimo osádku. Posádka tak může přežít i událost, která by u jinak řešeného tanku měla katastrofické následky.

Ani západní tank samozřejmě není nezničitelný. Ukrajina ztratila Abramsy i Leopardy a moderní FPV drony změnily podmínky boje pro všechny. Rozdíl spočívá v tom, co se stane po průniku pancíře. Konstrukce, která odděluje větší část munice od lidí a směruje její explozi ven, může dát osádce šanci přežít ztrátu vozidla. U starších sovětských konstrukcí se zásah munice může změnit ve smrtící řetězovou reakci přímo uvnitř tanku.

Kolik ruských tankistů takto na Ukrajině zahynulo, nikdo seriózně neví. Veřejné databáze příčinu smrti osádky u každého jednotlivého vraku nesledují. Při tisících ztracených tanků a velkém množství obrazově zdokumentovaných katastrofických explozí ale lze bezpečně říct, že nejde o zanedbatelný problém a nepochybně stál Rusko velké množství životů. Přesnější číslo by už bylo spekulací.

Oryx dokládá přes 4 400 tanků, Ukrajina tvrdí téměř trojnásobek

Rozsah problému je potřeba zasadit do celkových ztrát. A tady je důležité nespoléhat na jedinou databázi.

Otevřený projekt Oryx vede seznam ruské techniky doložené fotografií nebo videem. Při odečtu redakce ArmádníhoZpravodaje k 17. září 2026 evidoval 4 447 ztracených ruských tanků, z toho 3 352 přímo jako zničených.

Výhodou Oryxu je vysoká ověřitelnost – za každým zápisem musí být konkrétní vizuální důkaz. Současně jde ale z definice pouze o minimum. Tank zničený hluboko za frontou, bez zveřejněné fotografie nebo na nekvalitním záběru nemusí být vůbec započítán.

Výrazně vyšší číslo uvádí druhá strana konfliktu. Podle ukrajinského ministerstva obrany a generálního štábu činily k 17. září 2026 odhadované ruské ztráty 12 346 tanků.

Jde tedy o číslo přibližně 2,8krát vyšší než vizuálně doložená evidence Oryxu.

Ani jedno není vhodné vydávat za definitivní pravdu. Oryx představuje konzervativní, obrazově ověřené minimum. Ukrajinský generální štáb je válčící strana a jeho bojové odhady nelze kus po kusu veřejně zkontrolovat. Bez přístupu k ruským vojenským záznamům přesný počet neznáme.

Kontrast ale ukazuje, proč samotných 4 447 kusů nelze prezentovat jako kompletní ruské ztráty.

Zajímavý je i nejmodernější T-90M. Oryx u něj eviduje 159 ztracených kusů, z nichž 106 označuje jako zničené. Ani zde databáze neříká, kolik z nich doplatilo konkrétně na detonaci munice. T-90M je ale důležitý z jiného důvodu: ukazuje, kam až Rusko dokázalo starý koncept posunout, aniž by ho úplně opustilo.

T-90M chrání osádku lépe, starý problém ale zůstal uvnitř

T-90M nelze poctivě házet do jednoho pytle se starými T-72. Má novou věž, lepší pancéřování, moderní elektroniku, dynamickou ochranu a během války dostává další prvky proti dronům.

Samotný Rostec uvádí, že nová věž umožnila přerozdělit část zásoby munice a výrazně zvýšit přežití osádky. Jde o relevantní pohled ruského výrobce a současně o potvrzení, že ochrana lidí byla při modernizaci skutečně řešena.

V září 2026 Uralvagonzavod oznámil další dodávku T-90M a T-72B3M a zdůraznil, že ochranu tanků průběžně mění podle poznatků přímo z fronty. Ruský vojenský zástupce dokonce výslovně uvedl, že nové úpravy míří v první řadě na zachování životů osádek.

Jenže základ konstrukce zůstal.

Karuselový automatický nabíječ s 22 připravenými náboji se stále nachází v korbě pod věží. Vnější pancéřování, Relikt, ochranné klece nebo elektronický boj snižují pravděpodobnost, že se nepřátelská zbraň k munici vůbec dostane. Jakmile ale ničivý účinek pronikne dovnitř na správném místě, fyzikální problém starého uspořádání nezmizel.

To přesně vystihuje Vojáček:

„Moderní stroje typu Objekt 195 a z něj vzešlý T-14 dávaly jasně najevo, že si ruští konstruktéři tento problém uvědomují, nicméně ruská armáda stále stojí na strojích T-72, T-80 a T-90, a i ty nejnovější verze se této konstrukční chyby zbavují jen pomalu a omezeně.“

A právě T-14 je pro celý příběh klíčový.

Rusko vědělo, jak jít dál. Armata ale byla příliš drahá

T-14 Armata opustil tradiční architekturu mnohem radikálněji. Jeho věž je bezosádková a tříčlenná osádka sedí společně v oddělené pancéřované kapsli. Dokonce i samotný Rostec zdůrazňuje, že posádka je u T-14 fyzicky oddělena od bojové zásoby munice.

Jinými slovy: ruští konstruktéři dobře věděli, že výraznější zvýšení přežití osádky vyžaduje odlišnou koncepci.

Jenže ta byla výrazně dražší.

Šéf Rostecu Sergej Čemezov v roce 2024 otevřeně přiznal, že T-14 sice existující ruské tanky funkčně převyšuje, ale pro válku je příliš nákladný. „Je jednodušší koupit stejné T-90,“ uvedl podle ruských státních médií. Jeho slova následně citovala například odborná studie RUSI Journal věnovaná ruské vojenské výrobě.

Výsledek této volby vidíme na výrobních linkách i na Ukrajině. Rusko potřebuje tanky ve velkých počtech, takže obnovuje a modernizuje T-72 a T-80 a současně vyrábí T-90M. RUSI například zjistilo, že z přibližně 2 100 tanků dodaných ruské armádě v roce 2023 bylo pouze kolem 210 nově vyrobených; více než 800 představovaly modernizované T-72 a velkou část zbytku tvořily repasované T-72 a T-80. Masovost a cena mají v ruském systému zjevně vysokou prioritu, potvrzuje RUSI.

To vysvětluje i titulek tohoto článku. Moskva slabinu „nepředělala“ v tom smyslu, že u tanků, na kterých její armáda skutečně stojí, zachovala základní konstrukční princip. Ne proto, že by o problému nevěděla. T-14 dokazuje přesný opak. Radikální cesta ale vedla k drahému a složitému novému tanku, zatímco válka vyžaduje tisíce dostupných strojů.

Ukrajinci využívají slabinu, kterou konstruktéři nemohou jednoduše opancéřovat

Moderní bojiště navíc problém ještě zvýraznilo. Původní sovětská koncepce počítala především s bojem, ve kterém tank ukazuje protivníkovi nejsilnější čelní pancíř. Dnešní FPV drony ale dokážou přiletět z boku, zezadu nebo shora a cíleně hledat méně chráněné oblasti.

Rusko proto své tanky pokrývá přídavnými mřížemi, sítěmi, reaktivním pancířem a systémy elektronického boje. Tyto úpravy jsou důležité a některým zásahům skutečně zabrání.

Co ale nedokážou změnit, je samotné rozmístění lidí a munice uvnitř.

A právě v tom spočívá podstata jack-in-the-box efektu. Není to tvrzení, že T-72, T-80 nebo T-90 po každém zásahu exploduje. Je to tvrzení, že pokud se zásah dostane k určitým částem munice, konstrukce může z běžného průniku udělat katastrofickou ztrátu vozidla i osádky.

T-90M pravděpodobnost takového výsledku snižuje lepší ochranou a rozumnějším rozmístěním části zásoby. Úplně ji ale odstranit nemůže, pokud zůstává zachována základní architektura nabíječe.

Ruské tanky přitom nejsou špatné stroje. Mají silnou čelní ochranu, výkonné kanóny, nízkou siluetu a díky desetiletím provozu také velmi dobře vybudované zázemí pro opravy. RUSI správně varuje před jednoduchým závěrem, že fotografie odhozené věže dokazuje celkovou neschopnost tanku – před zničením mohl odbojovat dlouhou dobu a splnit řadu úkolů.

Jenže stejně zavádějící by bylo opačné tvrzení, že známá slabina není podstatná, protože představuje jen jeden z mnoha způsobů ztráty tanku.

Je podstatná právě tím, co se děje po zásahu.

Západní konstrukce ukazují, že ztráta vozidla nemusí automaticky znamenat smrt osádky. Sovětská škola kdysi přijala jiný kompromis: nižší tank, méně lidí, menší hmotnost a munici blíž osádce.

Rusko tento kompromis desítky let zdokonalovalo, ale u T-72, T-80 ani T-90 jeho podstatu nepřepsalo. T-14 ukázal, že to možné je – jen za cenu úplně jiné a výrazně dražší konstrukce.

A tak na Ukrajině dál bojují především tanky, u nichž dobře mířený zásah může zapálit nejen vozidlo, ale i desítky kilogramů prachových náplní několik desítek centimetrů od tří lidí uvnitř. Ukrajinci tuto slabinu nevymysleli. Jen dostali bezprecedentní množství příležitostí ji využít.