Rusové se chlubili novou střelou pro S-400. Teď neochotně přiznávají, že celá systém neumí zastavit balistické rakety

Ruský deník Izvestija přinesl článek, který měl oslavit schopnosti protiletadlového systému S-400 Triumf a jeho nejnovější střely 40N6. Autoři popsali, jak interceptor zasahuje balistické rakety, a právě tím mimoděk odhalili, že S-400 v této konfiguraci nemá šanci balistickou střelu spolehlivě zastavit před dopadem její bojové hlavice. Jak upozornil Defense Express, klíčová formulace o „kovových fragmentech“ prozrazuje, že 40N6 nepoužívá přímý kinetický zásah, ale detonuje v blízkosti cíle a spoléhá na střepiny. A to je zásadní rozdíl.

Co přesně Rusko propagovalo

Střela 40N6 není ve skutečnosti úplná novinka. Podle agentury TASS byla oficiálně přijata do výzbroje už v září 2018. „Nová“ je spíš v tom smyslu, že Moskva v posledních letech rozjela její masovou výrobu a objednala více než tisíc kusů v horizontu tří let. Parametry na papíře vypadají impozantně:

• Dosah proti aerodynamickým cílům: až 380 km
• Průměrná rychlost: 1 190 m/s (přibližně 3,5 Machu)
• Výškový dosah: 10 metrů až 35 kilometrů
• Navedení: aktivní a semiaktivní radarové

Ruská média prezentovala 40N6 jako střelu, která posouvá S-400 nad západní konkurenci. Tisícikusová objednávka měla demonstrovat, že Rusko dokáže svou protivzdušnou obranu nejen modernizovat, ale i masově vyzbrojit. Jenže v zápalu propagandistického nadšení se autoři článku v Izvestijích pustili do popisu, jak přesně střela ničí balistické cíle. A právě tam se příběh láme.

Fragmenty místo přímého zásahu, a proč to je problém

Klíčový detail, který ruská média nechtěně odhalila, se týká mechanismu zásahu. Střela 40N6 nepoužívá princip přímého kinetického nárazu do cíle. Místo toho detonuje svou hlavici v blízkosti balistické rakety a spoléhá na to, že kovové fragmenty nosič poškodí natolik, aby přestal fungovat.

Zní to rozumně, dokud se člověk nezamyslí nad fyzikou dopadu. Oficiálně uváděný dosah S-400 proti balistickým cílům činí pouhých 15 kilometrů. To znamená, že systém zachytává balistickou raketu až v úplně poslední fázi letu, kdy se řítí téměř kolmo k zemi obrovskou rychlostí. V takové vzdálenosti od cíle poškození trupu nebo řídicích ploch nosiče ještě vůbec neznamená, že bojová hlavice nedopadne. Může pokračovat po balistické dráze dál, poškozená, možná s oslabenou detonací, ale stále smrtelně nebezpečná.

Tuto lekci svět už jednou dostal. Během války v Perském zálivu v roce 1991 americký Patriot PAC-2 používal stejný princip, fragmentační hlavici s bezdotykovým zapalovačem. Americký kontrolní úřad GAO ve svém auditu z roku 1992 zjistil, že pouze asi 9 % zásahů bylo podloženo nejsilnějšími důkazy o skutečném zničení bojové hlavice nepřátelské rakety. Patriot irácké Scudy často zasáhl, poškodil je, rozlámal, ale jejich hlavice stejně dopadly. Právě proto USA vyvinuly PAC-3 s čistě kinetickým principem zásahu.

Západní systémy ukazují, jak to jde jinak

Srovnání s moderními západními protiraketovými systémy odhaluje propast mezi tím, co S-400 nabízí, a tím, co dnes představuje skutečnou protibalistickou obranu.

Patriot PAC-3 MSE je podle rozpočtových dokumentů americké armády klasifikován jako „vysokorychlostní interceptor s přímým kinetickým zásahem“. Nedetonuje v blízkosti cíle, přímo do něj naráží kinetickou energií. Je určen proti taktickým balistickým raketám, řízeným střelám s plochou dráhou letu i dalším hrozbám. Polsko tento systém zavádí v rámci programu Wisła a v Rumunsku probíhá konverze stávajících baterií na standard PAC-3 MSE.

David’s Sling s izraelskou střelou Stunner jde ještě dál. Podle výrobce RTX/Raytheon Stunner nemá klasickou bojovou hlavici vůbec, cíl ničí čistě nárazem vlastního těla. Izraelské ministerstvo obrany v dubnu 2025 potvrdilo, že systém prošel pokročilými testy modernizace a zůstává klíčovou vrstvou víceúrovňové protiraketové obrany.

U evropského SAMP/T se střelou ASTER 30 je situace zajímavě nejednoznačná. Výrobce MBDA marketingově hovoří o „schopnosti přímého kinetického zásahu“, ale oficiální datasheet současně uvádí bezdotykový zapalovač a tříštivě-trhavou hlavici. ASTER 30 dosahuje rychlosti kolem 4,5 Machu a dosahu přes 100 kilometrů, schopnost proti balistickým hrozbám deklaruje, ale technicky nejde o stejně čistou kinetickou kategorii jako PAC-3 nebo Stunner.

Rozdíl je tedy zásadní. Zatímco moderní západní a izraelské interceptory se snaží balistickou hlavici fyzicky rozmetat přímým nárazem, ruská 40N6 ji v lepším případě posype střepinami patnáct kilometrů nad zemí.

Co to znamená pro zákazníky S-400

Turecko i Indie za S-400 zaplatily miliardy. Ankara systém pořizovala jako řešení protivzdušné a protiraketové obrany, Dillí ještě v červnu 2025 řešilo dodávky dalších komponentů. Z veřejně dostupných parametrů přitom omezená protibalistická schopnost S-400 vyplývala už dávno, stačilo porovnat 380 kilometrů dosahu proti letadlům s pouhými 15 kilometry proti balistickým raketám. Profesionální zákazník to musel vidět. Co přesně obsahovala neveřejná technická dokumentace, z otevřených zdrojů doložit nelze, ale čísla mluví jasně.

Pro NATO je tato informace spíš potvrzením toho, co analytici tušili. Alianční protiraketová obrana stojí na vlastních vrstvách: od polské základny Aegis Ashore v Redzikowie, která je od července 2024 plně operační, přes polské a rumunské Patrioty až po integrovaný systém velení IBCS. Česká republika zavádí izraelský systém SPYDER jako protivzdušnou obranu krátkého dosahu; nejde o protibalistickou vrstvu, ale o posílení základního pilíře PVO.

Propagandistický vlastní gól

Celá situace má ironický nádech. Ruská státem kontrolovaná média chtěla ukázat, jak je S-400 se střelou 40N6 nadřazený západním systémům. Místo toho vlastním popisem mechanismu zásahu odhalila konstrukční limit, který Moskva dosud raději nezmiňovala. Nešlo o plánované technické přiznání, šlo o přeřeknutí v záchvatu sebechvály.

S-400 zůstává nebezpečným systémem. Proti letadlům, letounům včasné výstrahy, vzdušným tankerům a letounům elektronického boje představuje reálnou hrozbu s dosahem stovek kilometrů. Jako nástroj odepření vzdušného prostoru ve válce na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, plní svou roli. Ale jako štít proti balistickým raketám? Tam je S-400 spíš pozdním zásahovým pokusem než spolehlivou ochrannou stěnou, a Rusové to teď, byť neochotně, řekli sami.