Rusové se na frontě spoléhají na nástupce legendární Šilky. Děrivace pálí 120 ran za minutu a loví drony i řízené střely

í.Někdy v šedesátých letech minulého století vyjel z výrobních hal sovětský stroj, který na desítky let definoval, jak vypadá doprovodná protiletadlová obrana tankových kolon. Čtyři 23mm hlavně, vlastní radar, schopnost pálit za pohybu na nízko letící cíle: ZSU-23-4 Šilka se stala etalonem kanónové PVO. Podle údajů americké armády jich Sovětský svaz vyrobil kolem čtyř tisíc kusů, dalších zhruba dva a půl tisíce putovaly spojencům a klientům po celém světě. Šilka bojovala ve Vietnamu, na Blízkém východě, v Afghánistánu i v desítkách menších konfliktů. Teď, po více než čtyřech letech války na Ukrajině, Rusko hledá její nástupce pro éru, v níž oblohu nezaplňují proudové stíhačky, ale levné drony a střely s plochou dráhou letu. Odpovědí má být Děrivace.

Od Šilky přes Tunguzku k Děrivaci

Vývojová linie ruské kanónové PVO má jasnou logiku. Poválečná ZSU-57-2 nesla dva 57mm kanóny, ale postrádala radar a reagovala pomalu. Šilka problém vyřešila přechodem na menší ráži 23 mm, zato se čtyřmi hlavněmi a vlastním radiolokátorem RPK-2 Tobol; podle Federation of American Scientists dokázala vyhledávat, sledovat a ostřelovat cíle i za pohybu, s efektivním dosahem kolem 2,5 km. Tunguzka (2S6M) v osmdesátých letech přidala druhou vrstvu: ke dvojici 30mm kanónů s celkovou kadencí 4 800 ran za minutu připojila rakety 9M311 s dosahem 8–10 km a robustní radarovou architekturu.

Děrivace-PVO jde jinam. Vrací se k jedinému kanónu, ale o ráži 57 mm. Sedí na podvozku BMP-3, nese pasivní optoelektronický průzkumně-zaměřovací komplex s televizním a termovizním kanálem, laserový dálkoměr a systém automatického sledování cíle. Radar jako hlavní senzor chybí, a to záměrně. Systém nevyzařuje, a je proto pro protivníka obtížněji odhalitelný.

Co umí 57mm kanón s programovatelnou municí

Kadence 120 ran za minutu proti vzdušným cílům (zhruba 80 proti pozemním) nezní ve srovnání s Šilčinými 3 400 ranami za minutu nijak ohromně. Jenže každá jednotlivá střela je nesrovnatelně silnější. Deklarovaný dostřel činí 6 km do dálky a 4,5 km do výšky, tedy zhruba dvojnásobek toho, co nabízela Šilka.

Klíčová je munice s programovatelným okamžikem detonace. Už v roce 2018 šéf konstrukční kanceláře Burevěstnik Grigorij Zakamennych popsal na fóru Armija zkoušky 57mm střel, u nichž se čas exploze nastavuje v řádu milisekund. Princip je jednoduchý: střela nemusí trefit dron přímo, stačí vytvořit oblak střepin v jeho dráze. Proti levným FPV dronům nebo pomalým střelám s plochou dráhou letu je to logika, která dává ekonomický smysl, protože jeden 57mm náboj je řádově levnější než řízená raketa krátkého dosahu.

Zásobník pojme 148 připravených nábojů, celkem systém nese 200 kusů. To je dost na několik záběrů, ale při saturačním útoku rojem dronů se zásoba vyčerpá rychle.

Srovnání se západními protějšky

Nejbližší západní ekvivalent rolí je německý Gepard: dva 35mm kanóny Oerlikon, dosah 5 km, výška 3,5 km, vyhledávací i sledovací radar. Gepard prokázal svou hodnotu na Ukrajině právě proti íránským dronům Šáhed; Německo jich dodalo šedesát kusů. Děrivace papírově přidává o kilometr delší dosah a těžší střelu, ale za cenu nižší kadence a bez radarové architektury srovnatelné s Gepardem.

Modernější Rheinmetall Skynex jde ještě dál: modulární síťová PVO s 35mm kanónem Revolver Gun Mk3, programovatelnou municí AHEAD, radarovou detekcí až na 30 km a možností integrace raket. Rheinmetall u Skynexu výslovně zdůrazňuje, že kanónová munice je proti dronům výrazně levnější než raketové řešení a odolnější vůči elektronickému rušení. Stejná logika, jakou Rusko sleduje u Děrivace, jen v síťovějším a modulárnějším provedení.

Pro kontext: starší americký M163 Vulcan se šestihlavňovým 20mm kanónem a kadencí 3 000 ran za minutu měl protiletadlový dosah pouhých 1,6 km. Proti němu je Děrivace jiná generace.

Je Děrivace na frontě, nebo v prezentacích?

Tady začíná problém. Bechan Ozdojev z ruského státního holdingu Rostec v dubnu 2024 hovořil o urychlování dodávek Děrivace „na frontu“ a v srpnu téhož roku Rostec na výstavě Armija představil to, co označil za sériový kus. Jenže ukrajinský analytický portál Defense Express ještě v září 2025 upozorňoval, že veřejně chybějí důkazy jak o sériové výrobě, tak o bojovém nasazení na ukrajinské frontě.

K létu 2026 se situace nezměnila natolik, aby bylo možné mluvit o masově rozšířeném frontovém systému. Rusko na Děrivaci zjevně sází, zapadá do logiky války přesycené levnými drony, proti nimž jsou drahé rakety ekonomicky neúnosné. Ale mezi vystavením sériového kusu na výstavě a stovkami vozidel rozmístěnými podél tisícikilometrové fronty je propastný rozdíl.

Co to znamená pro Ukrajinu a české dodávky

Pokud by se Děrivace skutečně rozšířila ve větších počtech, ohrožovala by právě ty platformy, které Západ Ukrajině dodává: nízko letící drony, průzkumné bezpilotníky, vrtulníky i pomalejší střely. Česká republika podle oficiálních údajů vlády dodala Ukrajině mimo jiné vrtulníky a systémy Viktor proti dronům; vrtulníky i lehčí UAV spadají přesně do spektra cílů, na které je Děrivace konstruována.

Zároveň má systém jasné slabiny. Krátký dosah 6 km znamená, že chrání jen bezprostřední okolí. Závislost na optoelektronice jej činí zranitelným za špatné viditelnosti, v kouři a při zahlcení více cíli najednou. A samotné vozidlo na podvozku BMP-3 je frontový cíl; dělostřelectvo, FPV drony nebo barážující munice jej mohou zasáhnout, aniž by se útočník dostal do jeho kanónového dosahu.

Děrivace je chytrá odpověď na správnou otázku, jak levně ničit levné drony. Otázkou zůstává, zda ji Rusko dokáže vyrobit v počtech, které z ní udělají víc než zajímavý exponát na vojenském veletrhu.