S-200: sovětský veterán ze 60. let stále slouží. Rusům by doručil i jadernou hlavici o síle 25 kilotun

Když v dubnu 2024 ukrajinské velení oznámilo zásah ruského strategického bombardéru Tu-22M3 na vzdálenost přesahující 300 kilometrů, pozornost se obrátila ke zbrani, kterou Kyjev oficiálně vyřadil už v roce 2013. Systém S-200, v kódovém označení NATO SA-5 Gammon, vznikal v padesátých letech minulého století a do služby vstoupil v letech 1966–1967. Přesto se ve válce trvající déle než čtyři roky znovu objevil jako improvizovaná dlouhá ruka ukrajinské protivzdušné obrany. A právě jeho konstrukční schopnost nést jadernou hlavici o síle 25 kilotun připomíná, jak blízko měla sovětská protivzdušná obrana kdysi k jadernému prahu, a jak dlouhý stín to vrhá do současného konfliktu.

Veterán se třemi jmény

S-200 existuje v několika variantách, které se liší dosahem, navedením i typem bojové části. Nejstarší verze Angara nesla střelu 5V21 s dosahem kolem 150–180 kilometrů. Následovala Vega a Vega M se střelou 5V28, které posunuly dosah na 200 až 250 kilometrů. Vrcholem řady je Dubna se střelou 5V28V, vylepšeným navedením, vyšší manévrovatelností a dosahem až 300 kilometrů.

Právě u Dubny a části rodiny Vega se uvádí takzvaná dvojí způsobilost: střela mohla nést buď konvenční tříštivotrhavou hlavici o hmotnosti zhruba 217 kilogramů, nebo jadernou bojovou část o síle 25 kilotun s povelovým odpalem. Exportní varianta S-200VE, prodávaná spojencům mimo Varšavskou smlouvu, naproti tomu jadernou schopnost neměla, dodávala se výhradně s konvenční hlavicí. Jadernou kapacitu tedy nelze automaticky připisovat každému S-200 na planetě, jak upozorňuje přehled CSIS Missile Threat.

Střela samotná měří přibližně 10,7 metru, váží kolem sedmi tun a na cíl letí rychlostí přesahující Mach 4 (přibližně 4 900 km/h). Systém je statický, odpaluje se ze země z pevných pozic, a jeho provozní cyklus je pomalý. Právě nehybnost a logistická náročnost ho odlišují od moderních mobilních kompletů.

Co znamená 25 kilotun

Síla 25 kilotun nemusí na první pohled říct mnoho, dokud ji nezasadíme do kontextu. Bomba Little Boy svržená na Hirošimu měla sílu přibližně 15 kilotun, Fat Man nad Nagasaki kolem 21 kilotun. Hlavice, kterou mohl S-200 teoreticky nést, tedy odpovídá zhruba 1,7násobku Hirošimy a přibližně o pětinu převyšuje Nagasaki.

Podle modelů amerického Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) by u detonace o síle 10 kilotun zóna těžkého zničení sahala přibližně do 0,8 kilometru od epicentra. Při přepočtu na 25 kilotun (kubickým škálováním, nikoli přesným vojenským modelem) vychází těžké zničení zhruba do 1,1 kilometru a střední poškození budov asi do 2,2 kilometru. Radioaktivní spad by se po větru šířil na desítky dalších kilometrů. V hustě osídlené oblasti by to znamenalo masové ztráty na životech, rozsáhlé požáry a dlouhodobé radiologické zamoření.

Dosah varianty Dubna činí až 300 kilometrů. Z vhodných pozic na severu, východě nebo jihu Ukrajiny by střela technicky dosáhla na okupovaný Krym i na část ruského pohraničí. Klíčové slovo je ovšem „technicky“, protože hlavice neexistuje.

Proč Ukrajina jadernou hlavici nemá a mít nebude

Po rozpadu Sovětského svazu zůstaly na ukrajinském území stovky jaderných hlavic, včetně strategických. Faktickou kontrolu nad nimi si ale udrželo Rusko. Ukrajina přijala závazky smlouvy START, vstoupila do Smlouvy o nešíření jaderných zbraní jako nejaderný stát a v rámci trilaterálního denuklearizačního procesu (podpořeného Budapešťským memorandem z roku 1994) předala veškeré jaderné zbraně Rusku. Poslední hlavice opustila ukrajinské území v červnu 1996, jak dokládají odtajněné dokumenty zveřejněné National Security Archive.

Americké ministerstvo obrany ve svém přehledu konstatuje, že Ukrajina dnes nemá jaderné zbraně ani jaderný program. Hlavice pro S-200 spadaly do stejného denuklearizačního procesu jako strategické rakety. Schopnost nosiče tedy stojí na technickém parametru, nikoli na reálné jaderné hrozbě. Kdyby Ukrajina takovou hlavici měla a rozhodla se ji použít, nešlo by o technický problém, šlo by o politické rozhodnutí překročit jaderný práh se strategickými, právními i aliančně-politickými důsledky daleko za rámec konvenční eskalace. Samotný nosič bez vůle k použití neznamená odstrašení.

Konvenční hrozba: improvizace na hraně životnosti

Bez jaderné hlavice zůstává S-200 konvenční zbraní s omezenou, ale nikoli zanedbatelnou bojovou hodnotou. Konvenční hlavice o hmotnosti 217 kilogramů letící rychlostí přes Mach 4 na vzdálenost stovek kilometrů dokáže ohrozit velké a méně obratné cíle, jako jsou strategické bombardéry, letouny včasné výstrahy typu A-50 nebo tankery.

Ukrajinské ministerstvo obrany přitom v roce 2013 systém vyřazovalo s odůvodněním, že je morálně zastaralý, má nízkou mobilitu, chybí náhradní díly a palivo střel obsahuje toxické látky. Že se S-200 ve válce znovu objevil, svědčí o tom, jak zoufale Kyjev potřebuje každý prostředek s dlouhým dosahem. Moderní systémy Patriot PAC-3, které používají princip přímého kinetického zásahu a řeší zcela jinou generaci hrozeb, jsou vzácné a Ukrajina o ně dlouhodobě žádá. Mobilnější S-300 s dosahem do 150 kilometrů plní univerzálnější roli, ale nedosáhne tak daleko.

Reaktivace S-200 je tedy současně zoufalství i promyšlená taktika. Systém je zaplacený, střely existují ve skladech a proti správnému cíli ve správný okamžik může fungovat. Podle přehledu CSIS ho k roku 2021 provozovalo nejméně dvanáct zemí světa, a Rusko samo v roce 2016 opravovalo syrské S-200, aby zahuštilo tamní protivzdušnou obranu.

Československá stopa a riziko za hranicí

Pro S-200 nemusíme chodit daleko. Československo systém v osmdesátých letech zařadilo do protivzdušné obrany státu na dvou utajovaných základnách, u Dobříše a u Rapotic, určených ke strategické obraně Prahy a Brna, jak dokumentuje brožura Vojenského historického ústavu. Po rozdělení federace byly střely z výzbroje Armády České republiky postupně vyřazeny.

Při maximálním dosahu 300 kilometrů by S-200 odpálený z ukrajinského území teoreticky mohl ohrozit vzdušný prostor bezprostředně za hranicí, tedy části Polska, Slovenska, Maďarska či Rumunska. Český vzdušný prostor do této obálky přímo nespadá, ale riziko zbloudilé střely není akademické: v roce 2001 ukrajinský S-200 při cvičení chybně zasáhl civilní letoun Tu-154 nad Černým mořem, přičemž střela letěla ještě zhruba 240 kilometrů za hranici zamýšlené zóny.

S-200 tak zůstává paradoxem studené války: zbraň navržená pro jaderný scénář, která přežila svou dobu a ve válce 21. století slouží jako konvenční improvizace. Nosič existuje, hlavice nikoli. A právě v té mezeře leží celý příběh ukrajinské denuklearizace i její dnešní cena.