Sovětský raketový systém 9K52 Luna-M: jaderný prak, který Rudá armáda milovala, i když se nikdy netrefil

Říjen 1973, Golanské výšiny. Syrská armáda odpálila přibližně 25 raket typu FROG-7 na izraelské cíle: leteckou základnu Ramat David, letiště Megiddo, velitelství severního okruhu. Podle chronologie NTI všechny střely zamýšlené cíle minuly. Část dopadla na civilní tábory. Byl to první a nejlépe zdokumentovaný bojový debut systému 9K52 Luna-M a zároveň dokonalá ilustrace jeho podstaty: neřízená, rotací stabilizovaná raketa, která nedokázala trefit konkrétní budovu, ale dokázala doručit hlavici o hmotnosti stovek kilogramů kamkoli do kruhu o poloměru čtyři sta až sedm set metrů od cíle. Pro bodový zásah katastrofa. Pro jadernou hlavici na uskupení vojsk? Přijatelný rozptyl.

Jak fungoval sovětský „prak“

Komplet 9K52 Luna-M tvořilo odpalovací vozidlo 9P113 na osmiosém podvozku ZIL-135LM, raketa 9M21 a sada podpůrných prostředků: přepravní vozidla, meteorologická stanice, velitelský vůz. Raketa měřila kolem devíti metrů, vážila přes dvě a půl tuny a letěla balistickou dráhou na vzdálenost až 65–70 kilometrů. Neměla žádné navedení za letu. Stabilizaci zajišťovala rotace, směr a dostřel se nastavovaly před startem podle meteorologických dat a balistických tabulek. Příprava k palbě trvala zhruba patnáct až třicet minut.

Paleta hlavic odpovídala sovětské představě o flexibilitě:

• Tříštivotrhavá – pro konvenční údery na plochu
• Chemická – pro kontaminaci prostoru
• Submuniční – kazetová varianta proti živé síle a technice
• Jaderná – taktická hlavice, kvůli které celý systém vlastně vznikl

Ministerstvo obrany ČR výslovně označuje Luna-M za systém vyvinutý jako taktická jaderná zbraň. Konvenční role přišla jako bonus, ne jako výchozí záměr.

Lepší než předchůdce, horší než konkurence

Luna-M nebyla první sovětská taktická raketa, ale oproti předchůdci 2K6 Luna představovala znatelný posun. Starší systém měl dostřel jen 32–45 kilometrů a kruhovitou odchylku 1,2 až 2,0 kilometru, tedy rozptyl, při kterém konvenční hlavice nedávala prakticky žádný smysl. Luna-M zkrátila CEP zhruba na třetinu a téměř zdvojnásobila dosah. Důležitější než balistika ale byla logistika: kolový ZIL-135LM s vlastním hydraulickým jeřábem odstranil potřebu samostatného nakládacího stroje a zvýšil pochodovou rychlost celé baterie.

Jenže na druhé straně železné opony už ve stejné době sloužil americký MGM-52 Lance. Srovnání je nemilosrdné:

Lance byla řízená střela. Luna-M byla v podstatě velký dělostřelecký granát s raketovým motorem. NATO už operovalo v kategorii přesných taktických úderů, zatímco sovětská doktrína stále počítala s plošným ničením, a Luna-M do ní přesně zapadala.

Proč ji Sověti drželi tak dlouho

Pokus o modernizaci existoval. Projekt Luna-3, schválený 20. července 1966, měl dostat zjednodušený řídicí systém a stlačit CEP pod 500 metrů. Testy v letech 1968–1969 dopadly hůř než u výchozího prototypu (selhal hlavně korektor dostřelu) a práce byly zastaveny. Skutečný nástupce, OTR-21 Točka, vstoupil do služby až v roce 1975 a přinesl konečně naváděnou střelu s CEP kolem 150 metrů.

Mezitím Luna-M zůstávala ve výrobě a ve výzbroji. Podle otevřených zdrojů vzniklo 500 až 750 odpalovacích vozidel. V roce 1986 měla sovětská armáda ve službě přibližně 750 kompletů, což byl vrchol nasazení. Důvody nebyly sentimentální. Systém byl jednoduchý na obsluhu, mobilní, levný na výrobu a v doktríně, která počítala se zahájením konfliktu jadernými údery na uskupení NATO, plnil svou roli. Nepotřeboval trefit okno velitelského stanoviště. Potřeboval doručit hlavici do správného čtverce na mapě.

Československý rozměr

Dodávky Luna-M do Československa začaly v roce 1966. Podle brožury Vojenského historického ústavu měla ČSLA k roku 1990 čtyřicet odpalovacích zařízení a 158 raket. V míru disponovaly jednotky výhradně konvenčními hlavicemi. Jaderné měly být předány sovětskou stranou až v případě konfliktu; jejich montáž se nacvičovala, ale hlavice samotné zůstávaly pod sovětskou kontrolou. Dobová koncepce modernizace dělostřelectva ČSLA přitom explicitně počítala s tím, že válka v Evropě začne jadernými údery a raketové vojsko bude hrát klíčovou roli v prvním sledu.

Dědictví, které úplně nezmizelo

Exportní verze 9K52TS putovala do zhruba patnácti zemí, od Egypta přes Irák po Severní Koreu. Po studené válce většina provozovatelů systém vyřadila nebo nahradila Točkou. Irák si po roce 1991 ponechal FROG-7 ve velkých počtech pod monitoringem OSN. A v Severní Koreji analytici CSIS Beyond Parallel identifikovali bataliony FROG-7 v základně Sino-ri ještě v posledních letech jako součást strategické infrastruktury, která navazuje na sovětské technologické dědictví.

Luna-M ukazuje dobu, kdy se „dobrá raketa“ nehodnotila podle toho, jestli trefí konkrétní cíl, ale podle toho, jestli rychle dopraví dostatečně velkou hlavici do správné části bojiště. Přechod od Luny k Točce a od Točky k moderním systémům s přesností v desítkách metrů je vlastně příběh jedné proměny: od plošného ničení k chirurgickému úderu. Luna-M stála na samém začátku té cesty, s půlkilometrovým rozptylem a jadernou hlavicí jako pojistkou.