SSSR postavil na podvozku T-54 protiletadlový ZSU-57-2 se dvěma kanony. Vojáci ho nechtěli a dnes je metlou nebes

Dva automatické kanony ráže 57 milimetrů na odlehčeném podvozku tanku T-54, tak vypadal ZSU-57-2, sovětský pokus o samohybnou protiletadlovou zbraň, která měla chránit tankové svazky před útoky ze vzduchu. Jenže proudová letadla přišla rychleji, než sovětští konstruktéři čekali. Bez radaru, s ručním nabíjením a optickým zaměřovačem se z něj stal systém, který vojáci otevřeně odmítali. Americká armáda ho později popsala jako „selhávající“ a Sověti sami ho nahradili Šilkou. Přesto se dnes, uprostřed války dronů trvající na Ukrajině už více než čtyři roky, vrací do debat o protivzdušné obraně. Důvod je prostý: drony nejsou proudová stíhačka.

Proč vojáci ZSU-57-2 nechtěli

Označení ZSU-57-2 (Objekt 500) skrývá samohybnou protiletadlovou zbraň, která vstoupila do výzbroje Sovětského svazu v polovině 50. let. Její dvojice kanonů S-68 sdílela munici i balistiku s taženým protiletadlovým kanonem S-60, což znělo na papíře dobře. Cyklická kadence dosahovala 105 až 120 ran za minutu na hlaveň, praktická pak zhruba 70 ran. Náměr sahal do +85°, odměr pokrýval plných 360°. Účinný šikmý dostřel proti vzdušným cílům činil přibližně 4 000 metrů.

Problém nebyl v hlavních, ale ve všem ostatním. Systém řízení palby tvořil jen optický mechanický reflexní zaměřovač, žádný vyhledávací radar, žádný sledovací radar, žádný automatický výpočet předsazení. Obsluha musela kanony ručně nabíjet po pětinábojových klipech z obou stran věže. V noci byl prakticky nepoužitelný, za jízdy nemohl vést mířenou palbu a věž se otáčela pomaleji, než vyžadovaly rychlé cíle proudové éry.

Podle amerického vojenského hrozbového manuálu měla baterie čtyř ZSU-57-2 nižší protiletadlovou účinnost než šest tažených kanonů S-60 řízených radarem SON-9 nebo RPK-1. Jinými slovy: čtyři těžká samohybná vozidla nedokázala to, co šest levnějších tažených děl s pořádným radarem. Americká armáda u nástupnické ZSU-23-4 Šilka výslovně uvádí, že byla navržena jako náhrada za „selhávající ZSU-57-2″. Šilka přinesla čtyři 23mm hlavně s kadencí 800 až 1 000 ran za minutu na hlaveň, vestavěný radar a schopnost střílet za jízdy. Sověti tak vyměnili těžký, ale slepý 57mm systém za mnohem hustší a chytřejší krátkodosahovou palbu.

Proč se logika mění u dronů

Válka na Ukrajině převrátila pravidla, která ZSU-57-2 odsoudila k zapomnění. Proudové letouny létaly vysoko a rychle, přesně tam, kam optický zaměřovač nedosáhl. Dnešní jednocestné drony typu Šáhid/Geraň se ale pohybují nízko, relativně pomalu a po předvídatelnějších trasách. Proti takovému cíli nemusí být radar nutně podmínkou, pokud informaci o poloze předá jiný senzor, pozorovatel nebo síť velení.

Jeden zásah 57mm střelou je pro dron naprosto destruktivní. A právě tady se rodí představa „metly nebes“, dvojice těžkých kanonů dokáže rychle zasytit kus oblohy municí, a proti některým typům bezpilotních prostředků to může stačit. Ale je třeba být přesný: jde o publicistickou zkratku, ne o technické hodnocení. Proti malým FPV dronům, vláknově naváděným prostředkům nebo manévrujícím cílům v noci zůstává ZSU-57-2 prakticky bezmocný. Bez radaru, bez noční optiky a s ručním nabíjením rychle klesá šance na zásah.

Prezident Zelenskyj v únoru 2026 označil protivzdušnou obranu krátkého dosahu zaměřenou na úderné drony za samostatnou prioritu. Ukrajinské pozemní síly dnes oficiálně provozují Gepardy, Skyranger 35, ZU-23, Stingery i mobilní palebné skupiny. V květnu 2026 ministerstvo obrany oznámilo nasazení věží řízených umělou inteligencí, schopných ničit drony stiskem jediného tlačítka; v březnu 2026 vláda představila dron-interceptor JEDI Shahed Hunter. Původní ZSU-57-2 v těchto oficiálních přehledech nefiguruje. Jeho návrat je spíš součástí širší debaty o tom, že proti levným cílům má smysl i levná hlaveň, pokud ji doplní moderní senzory.

Gepard vs. ZSU-57-2: srovnání, které mluví jasně

Německý Flugabwehrkanonenpanzer Gepard je studenoválečný vrstevník, který ale dostal to, co ZSU-57-2 nikdy neměl, mozek. Srovnání obou systémů ukazuje propastný rozdíl:

Podle Bundeswehru Gepard autonomně vyhledává, sleduje a ničí nízko letící cíle i za zhoršené viditelnosti. Agentura Reuters v září 2023 popsala konkrétní ukrajinský Gepard, který od prvního nasazení sestřelil pět dronů Šáhid se stoprocentní úspěšností v tomto malém vzorku. Jeden výstřel z Gepardu přitom stojí méně než tisíc dolarů, zatímco Šáhid se odhaduje na zhruba 20 000 dolarů; ekonomika, která dává kanónové obraně smysl.

Pro ZSU-57-2 taková ověřená veřejná čísla k dispozici nejsou. Rozdíl je zřejmý: Gepard je autonomní lovec, ZSU-57-2 je slepá hlaveň závislá na externím navedení.

Co to znamená pro budoucnost a pro Česko

Návrat kanónových kompletů do debat o protivzdušné obraně neznamená technologický krok zpět. Znamená návrat ke staré pravdě: proti levným cílům musí být levnější výstřel, jinak útočník obranu ekonomicky vyčerpá. Ale samotná hlaveň nestačí, rozhodující je propojení se senzory, radary a sítí velení. Přesně to je rozdíl mezi muzejním exponátem a bojovým systémem.

Česká armáda jde jinou cestou. Jako blízkou vrstvu protivzdušné obrany provozuje systém RBS-70NG schopný ničit drony do výšky 5 000 metrů a vzdálenosti 9 000 metrů. Buduje SHORAD SPYDER s plánovanými dodávkami do roku 2027, provozuje osm mobilních 3D radarů ELM-2084 a investuje do elektronického boje prostřednictvím systémů STARKOM a pasivního sledovacího systému DPET/VERA NG. Žádné reaktivace starých kanónových vozidel. Senzory, rakety a elektronický boj, to je česká odpověď na drony.

Levná hlaveň, drahá lekce

Příběh ZSU-57-2 je příběhem zbraně, která se narodila do špatné doby a teď se ocitá v debatě, pro kterou nebyla navržena. Může být levnou poslední vrstvou proti některým pomalým dronům, pokud ji někdo osadí moderníma očima. Bez nich zůstává tím, čím byla vždycky, výkonnou hlavní bez mozku, která vidí jen to, co jí ukáže obsluha za denního světla.