SSSR vyvinul a vyráběl ke konci studené války velmi dobrý tank T-80, který převyšoval rozšířený T-72. Jeho produkce pokračovala i po rozpadu svazu a v procesu byl i nástupce vycházející z T-80U. Mělo se jednat o vyspělý stroj a snahu vyrovnat se nebo dokonce překonat západní protějšky. Ruský tank byl označován jako Objekt 640 a byl znám pod přezdívkou Black Eagle; projekt byl ovšem zrušen, ač není vyloučeno, že bude částečně obnoven.

Místo Black Eagle vznikla T-14 Armata

Projekt tanku Black Eagle byl dílem ruské společnosti Omsktransmash, což byla konkurence známějšího Uralvagonzavodu stojícího za tankem T-90 (dnes je jeho součástí). MilitaryToday uvádí, že maketu tanku předvedla společnost v roce 1997 a o dva roky později se objevil i jeho prototyp. Vývoj byl však zrušen a přednost dostala konkurenční T-14 Armata. MilitaryWatchMagazine ale uvádí, že má Omsktransmash plány na nějaké obnovení výroby, takže není vyloučeno, že se alespoň prvky Black Eagle nakonec objeví.

Object 640 Black eagle (Omsk tank plant)https://t.co/s9qLHkqQgT pic.twitter.com/kjICcUJp6S

— MilitaryRussia.Ru (@DnKornev) August 24, 2020

O samotném tanku Black Eagle není známo mnoho informací, ale měl mít některé moderní prvky. Jedním z nich byl třeba jakýsi pancéřovaný samostatný prostor pro osádku, což je koncept používaný i v prototypech Armaty. Mohlo by to řešit klasickou slabinu ruských tanků, kdy po zásahu munice v prostoru osádky exploduje a lidé uvnitř samozřejmě zahynou. Samostatný prostor by jim však dával mnohem vyšší šance na přežití.

Black Eagle mohl odpalovat až 152mm munici

Výzbroj tanku Black Eagle měla být podobná ruskému standardu – jeho hlavní zbraní by byl kanon s hladkou hlavní ráže 125 mm, uvádí Wikipedia, avšak možná byla i instalace kanonu větší ráže, a to až 152 mm. Doplněn by byl koaxiálním kulometem a těžkým kulometem na věži, přičemž byl měl automatické nabíjení a tedy 3člennou osádku. Automatický nabíječ by byl však odlišný od typů současně užívaných v ruských tancích. Neomezoval by velikost munice, takže by šlo využívat i delší a výkonnější, která by si poradila se západními obrněnci.

„Létající“ tank T-80 existuje i v pomalejší verzi UD bez plynové turbíny: měl být budoucností SSSR, ale slyšet je o něm stále

Black Eagle měl mít také reaktivní pancéřování nové generace a dokonce systém aktivní ochrany nebo různá protiopatření. Jeho hmotnost je dohadována na 48 tun a rychlost 70 až 75 km/h, protože by byl poháněný plynovou turbínou. Nelze samozřejmě říci, jak by si nakonec vedl na bojišti, ani jaká by byla jeho cena. A ačkoliv se mluví o obnovení projektu, jde spíše o záležitost několika let – pokud se tedy nechystá jenom nějaké vylepšení T-80.

Důvodů k obnovení projektů může být více, tím hlavním však nejspíše zůstává, že T-14 Armata nesklidila příliš veliký úspěch, a dokonce ji odmítla převzít i ruská armáda. Od počátku ji totiž provází jeden problém za druhým, upřesňuje NewsWeek s tím, že její největší slabinou je motor a příliš vysoká výrobní cena, a možná i nedokonalý pancíř.