Proč Jihokorejci porazili americkou i evropskou konkurenci

Soutěž nebyla formalita. V říjnu 2024 americká armáda pozvala k demonstracím pět firem: American Rheinmetall Vehicles, BAE BOFORS, Hanwha Defense USA, General Dynamics Land Systems a Elbit Systems USA. Později se veřejně přihlásily i týmy Leonardo DRS s KNDS a AM General s indickou Kalyani. Šlo tedy o mezinárodní klání, ve kterém se střetly americké, evropské i asijské koncepce.

Armáda oficiální bodování nezveřejnila. Z dostupných podkladů ale lze vyčíst, co rozhodlo: Washington nehledal zbraň, kterou teprve někdo vyvine. Po zrušení ambiciózního programu ERCA v roce 2024 armáda explicitně deklarovala obrat od vývoje k nákupu „zralého a dostupného“ systému. Hanwha nabídla přesně to: platformu postavenou na bojově ověřené rodině K9, kterou už provozuje šest členů NATO, a k tomu připravenost na americkou výrobu. Integrační a testovací centrum v Alabamě, investice do muniční základny Pine Bluff v Arkansasu; to není dovozce, který posílá bedny z Pusanu. To je firma, která se zakořeňuje v americkém průmyslu.

Co přesně K9 Mobile Howitzer umí a proč je to skok od M777

Tažená houfnice M777A2 slouží americké armádě od roku 2005. Váží necelých 4 500 kilogramů, je přepravitelná vrtulníkem i letounem C-130 a svou lehkostí si vysloužila přezdívku „trojitá sedmička“. Jenže na moderním bojišti, kde drony odhalí palebné postavení během minut a protibaterijní palba dorazí vzápětí, je její hlavní slabina fatální: M777 potřebuje zvlášť tažné vozidlo FMTV, nechráněnou obsluhu a relativně dlouhou dobu na zaujetí i opuštění pozice. Posádka stojí pod širým nebem a ručně manipuluje s municí.

Proti tomu Hanwha pro MTC nabízí podle firemních materiálů toto:

• Ráže: 155 mm / délka hlavně 52 kalibrů
• Platforma: kolový podvozek 8×8
• Zásoba munice na palubě: 40 nábojů
• Rychlost palby: 8–9 ran za minutu
• Čas zaujetí a opuštění postavení: pod 30 sekund
• Ochrana posádky: pancéřovaná kabina

Třicet sekund. Tolik má trvat celý cyklus od zastavení přes výstřel po odjezd. U M777 se bavíme o minutách, během nichž je obsluha vystavena všemu, co nepřítel pošle. Navíc MTC veze vlastní munici, žádné čekání na zásobovací náklaďák, který se musí přiblížit k odkryté pozici.

Pro srovnání: francouzský CAESAR 8×8, který si pořídila i česká armáda, nabízí 155mm/52cal hlaveň, 36 nábojů, čtyřčlennou obsluhu, dojezd 600 kilometrů, silniční rychlost 90 km/h a dostřel až 70 kilometrů podle typu munice. Německý RCH 155 je technologicky nejambicióznější: plně automatizovaná věž, dvoučlenná posádka, rychlost přes 100 km/h a unikátní schopnost střelby za pohybu, ale je těžší a dražší. Hanwha se s MTC profiluje někde mezi: praktičtější než RCH 155, ale s větší zásobou munice než CAESAR a s důrazem na tempo operací středních brigád.

Jak MTC změní tvář americké pěchoty

Nejde jen o výměnu jedné hlavně za druhou. Americká armáda v rozpočtových dokumentech pro fiskální rok 2027 popisuje MTC jako dvojici schopností: samohybný kanon a k němu navázané zásobovací vozidlo (Resupply Vehicle), které má vzniknout v samostatném prototypování. Teprve tato dvojice dohromady mění způsob, jakým lehčí a střední brigády vedou palebnou podporu.

Dosud fungoval cyklus takto: tahač FMTV přiveze M777 na pozici, obsluha rozloží dělo, vystřelí, složí, připojí k tahači a odjede. Munici přiváží další vozidlo. Celý proces trvá dlouho a brigáda musí čekat. S MTC se houfnice přesune sama, vystřelí během desítek sekund, okamžitě odjede a zásobovací vozidlo ji doplní za jízdy nebo na kryté pozici. Kratší vystavení nepřátelskému průzkumu, rychlejší tempo, vyšší přežitelnost.

Americká armáda to v oficiálním oznámení shrnuje pojmem „vysoce transparentní bojiště“, tedy bojiště, kde je vidět všechno a kde přežije ten, kdo se rychleji schová. Válka na Ukrajině, trvající už více než čtyři roky, tuto lekci potvrzuje denně. Tažené houfnice jsou tam jedním z nejzranitelnějších cílů dronů a protibaterijních radarů.

Co to znamená pro Jižní Koreu a pro Česko

Pro Soul je americký kontrakt víc než obchodní úspěch. Podle SIPRI se Jižní Korea v období 2021–2025 vyšplhala na deváté místo mezi světovými exportéry zbraní s tříprocentním podílem globálního trhu. Hanwha už dodává pásové K9 do Polska (rámcová dohoda na 672 kusů s transferem technologií), Rumunska, Estonska, Norska, Finska a Turecka. Americké vítězství funguje jako nejsilnější možná reference: pokud si Hanwhu vybral Washington, těžko ji někdo odmítne jako „asijskou alternativu“.

Pro českou armádu je přímý dopad omezený. Praha je smluvně vázána na 62 houfnic CAESAR 8×8 CZ, které od roku 2026 nahrazují zastaralé 152mm houfnice DANA. Česko tedy už jde cestou kolové samohybné houfnice, jen od jiného dodavatele. Nepřímo ale americká volba potvrzuje, že celý koncept kolového samohybného dělostřelectva je dnes hlavní proud modernizace NATO, nikoli okrajový experiment.

Rizika a otevřené otázky

Program MTC je zatím v prototypové fázi. Parametry, které Hanwha uvádí, musí potvrdit armádní testy a experimenty s vojáky plánované na fiskální roky 2028–2029. Finální sériová konfigurace se může lišit: armáda například spolupracuje s Hanwha na integraci americké hlavně délky 58 kalibrů, což by znamenalo delší dostřel, ale i jiné balistické charakteristiky. Pokud prototyp nevyhoví, veřejně známý záložní plán neexistuje; reálně by připadalo v úvahu prodloužení testů, nové srovnání nebo ponechání M777 ve služebním zařazení déle, než se dnes počítá.

Otevřená zůstává i otázka přesného počtu sériových kusů. Číslo přes čtyři sta koluje v odborných médiích a odpovídá historickému rozsahu programu M777, armáda v roce 2009 převzala pětistý kus. Oficiální rozpočtové dokumenty ale mluví o náhradě „ve vybraných formacích“, nikoli o konkrétním čísle. Skutečný rozsah sériové výroby tak závisí na výsledcích testů, rozpočtových prioritách Kongresu a na tom, jak rychle se podaří rozjet americkou výrobní linku.

Jedno je ale jasné už dnes: americká armáda se rozhodla, že éra tažených houfnic v jejích lehčích brigádách končí. A klíč k té změně drží firma ze Soulu.

Článek Jihokorejci ovládli soutěž americké armády. Jejich houfnice nahradí přes 400 děl a změnit tvář pěchoty USA se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je LP-CROWS a proč vznikl právě teď

LP-CROWS znamená Low-Profile Common Remotely Operated Weapon Station, tedy nízkoprofilový dálkově ovládaný zbraňový modul od norské firmy Kongsberg. Systém nese denní kameru, termovizi, laserový dálkoměr a stabilizovanou architekturu, která umožňuje přesné sledování cíle za jízdy i za stání. Podporuje zbraně od ráže 5,56 mm přes 7,62 mm a 12,7 mm až po 40mm granátomet. Klíčové slovo je „nízkoprofilový“: starší verze CROWS se na Paladin nedaly smysluplně namontovat, protože příliš vyčnívaly a hlavně nevydržely opakovanou tlakovou vlnu 155mm kanonu. LP-CROWS je menší, robustnější a navržený právě pro toto drsné prostředí.

Dne 24. června 2026 zveřejnila zkušební základna Yuma Proving Ground v Arizoně informaci, že vývojové testy LP-CROWS na houfnici M109A7 Paladin a muničním vozidle M992A3 právě probíhají. Americká armáda tím fakticky přiznala, že pod drony je stejně zranitelná fáze přebíjení a zásobování jako samotná střelba.

Paladin pod lupou: co brání a proč to nestačí

Samohybná houfnice M109A7 Paladin je páteř amerického těžkého dělostřelectva. Kanon M284 ráže 155 mm dosáhne se standardní municí kolem 30 kilometrů, maximální kadence činí čtyři rány za minutu po dobu tří minut. Houfnice váží přes 36 tun, má vlastní pohon a dokáže zaujmout palebné postavení během desítek sekund. Jenže právě ta hmotnost a tepelná stopa z ní dělají ideální cíl pro dron, který stojí pár tisíc korun.

Posádka dosud neměla jinou možnost blízké obrany než ručně obsluhovaný kulomet s otevřeným poklopem. V okamžiku, kdy houfnice právě odpálila salvu a čeká na přesun, je střelec s hlavou venku nejzranitelnějším článkem celé baterie. LP-CROWS tento problém řeší: posádka ovládá zbraň a senzory zevnitř obrněného trupu, aniž by kdokoli opouštěl pancíř. Stabilizovaný modul umí sledovat a zasáhnout malý dron na krátkou vzdálenost; jde o poslední obrannou vrstvu, nikoli o všelék.

Americký DEVCOM Armaments Center současně testuje pokročilý řídicí systém SWAT-FC, který má automatizovat zaměřování malých dronů i za pohybu. Samotný kulomet, byť v ráži 12,7 mm, proti koordinovanému roji nebo útoku za špatné viditelnosti nestačí. Proto armáda staví vrstvený model: senzory, elektronické rušení, klamné cíle, automatizované řízení palby a teprve nakonec kinetický zásah.

Lekce z Ukrajiny: závody v adaptaci

Válka na Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky, přepsala učebnice dělostřeleckého boje. Americké armádní analýzy otevřeně pracují s ukrajinskými zkušenostmi. Komerční drony, původně hračky pro hobby piloty, se proměnily v nástroj trvalého průzkumu a přímého útoku. Cenová asymetrie je brutální: dron za pár set dolarů dokáže zničit houfnici za miliony. Ještě důležitější je ale asymetrie informační. Levný dron kupuje čas a souřadnice, které pak využije dělostřelecká baterie, raketový systém nebo další útočný dron.

Rusko na to reaguje po svém: rozšiřuje lehké systémy elektronického boje, antidronové pušky, přenosné rušiče i fyzické ochranné sítě nad technikou. Ukrajina naopak nasazuje dálkově naváděné protivzdušné věže a levnější interceptory; Velká Británie jí jen v prosinci 2025 dodala přes dvacet takových systémů v rámci balíku za 600 milionů liber. Americký přístup je „programovější“: formální integrace, vývojové testy, ověřená konfigurace. Trvá to déle, ale cílem je řešení, které vydrží sériovou výrobu a nasazení u desítek baterií.

Česko řeší totéž

Armáda České republiky přechází z houfnic DANA vz. 77 na francouzské CAESAR 8×8 ráže 155 mm. Objednáno je 62 kusů s dostřelem až 40 kilometrů, poslední dodávky jsou plánovány na rok 2027. A problém s drony je pro české dělostřelce stejně akutní jako pro americké. Cvičení Ghost Hunters 2026 prověřilo schopnost jednotek operovat pod nepřetržitým dronovým dohledem: snižovat riziko odhalení, pracovat s tepelnou stopou, dodržovat emisní disciplínu. Ministerstvo obrany navíc pořizuje sledovací systém PLESS pro lokalizaci dronů v rámci posilování elektronického boje.

NATO v červenci 2026 oznámilo investice přesahující bilion korun do protidronových schopností a spustilo alianční program LCI-X pro vrstvenou obranu proti bezpilotním prostředkům. Pro Česko to znamená, že obrana střední Evropy už nebude stát jen na nákupu houfnic. Bude stát na propojení dělostřelectva, elektronického boje, senzorů, rušení a logistiky do jedné sítě.

Víc než věžička na střeše

Celá proměna dělostřelecké doktríny se dá shrnout do jednoho posunu: z modelu „odpálit hodně a pak řešit přesun“ na model „schovat, vystřelit, zmizet, neemitovat“. Americké armádní texty mluví o zásadním přechodu od pohybu řízeného časem k pohybu řízenému podmínkami. Prakticky to znamená víc předem připravených pozic, decentralizovaná povolení k palbě, organické průzkumné drony u každé baterie, přísnější kontrolu elektromagnetických emisí a větší důraz na potvrzený cíl než na objem palby.

LP-CROWS na Paladinu je v tomto kontextu jeden dílek skládanky, ale dílek, který může rozhodnout o přežití konkrétní posádky v konkrétním okamžiku. Houfnice, která umí vidět, sledovat a zasáhnout dron bez otevření poklopu, má měřitelně vyšší šanci dožít se dalšího přesunu. A v éře, kdy se bezpečné okno měří na minuty, je každá přidaná sekunda rozdíl mezi životem a smrtí.

Článek Dělostřelectvo má na přežití 3 minuty. Americká armáda má záchranu, montuje na houfnice věžičky proti dronům se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč právě 240 milimetrů

Americká armáda vstupovala do druhé světové války s přesvědčením, že letecká podpora dokáže z velké části nahradit těžké dělostřelectvo. Itálie ji z toho vyléčila. Boje u Cassina ukázaly, že bombardéry nedokážou spolehlivě zničit opevněná postavení v horském terénu a že k destrukci fortifikací, mostů a komunikačních uzlů v hloubce nepřátelského území je potřeba něco jiného.

M1 byla přesně ta odpověď. Podle oficiální organizační historie amerického polního dělostřelectva střílela nejtěžší projektil, jaký mělo tehdejší americké polní dělostřelectvo k dispozici, a byla určena pro všechny typy palebných úkolů kromě přímé blízké podpory, tedy pro přerušování silničních uzlů, ničení dělostřeleckých baterií, rozbíjení komunikací a demolici těžkých fortifikací. Právě proto nesla dobovou přezdívku „Černý drak“, i když v oficiálních armádních manuálech figurovala prostě jako „240-MM Howitzer M1″.

Šest hlavní na celý prapor

Kdo si představuje řady děl pálících salvu za salvou, musí si obraz opravit. Prapor 240mm houfnic čítal v roce 1944 pouhých šest kusů a celkovou sílu asi 475 mužů. Na každou houfnici připadala sekce čtyřiadvaceti vojáků s detailně rozpracovanou procedurou obsluhy, od nabíjení přes zaměřování až po koordinaci s nadřízeným velitelstvím sboru nebo armády.

Šlo o nedivizní zbraň. To znamená, že nebyla organicky přidělena žádné konkrétní divizi, ale přiděloval ji vyšší stupeň velení tam, kde byl potřeba mimořádný destrukční účinek. Při operaci Diadem v květnu 1944 mířily 240mm granáty na silniční uzly v prostoru Itri a Pico, klíčové body, jejichž přerušení mělo zpomalit německý ústup a zásobování. Přesun a zaujetí palebného postavení byly časově náročné, takže Černý drak sedl spíš na plánované, předem připravené úkoly než na rychlé přesuny v manévrové bitvě. Právě proto o něm běžná pěchota v první linii často ani nevěděla, ale nepřítel v hloubce ano.

Černý drak versus Anzio Annie

Srovnání s německou stranou se nabízí. U Anzia Němci nasadili železniční kanón Krupp K5(E), který si vysloužil přezdívku „Anzio Annie“. Ráže 280 mm, granáty o hmotnosti přes 250 kilogramů, maskování v železničních tunelech. Psychologický efekt na spojenecké vojáky na předmostí byl obrovský. Jenže sami Američané později hodnotili jeho skutečný fyzický přínos jako omezený, šlo o železniční monstrum vázané na koleje s omezenou flexibilitou nasazení.

M1 byla jiná kategorie. Ne větší, ne spektakulárnější, ale praktičtější. Tažená těžkými tahači, nasaditelná v rámci sborových a armádních palebných plánů na široké spektrum cílů. Kde K5 představovala divadelní hrozbu, Černý drak byl pracovní nástroj. A právě to bylo na něm nejnebezpečnější: nepřítel věděl, že když na jeho pozici dopadne 160kilogramový granát z M1, Američané tím vědomě sáhli po největším kalibru, který v poli měli. A že to nebude jednorázová záležitost.

Dědictví, které přežilo studenou válku

Zkušenost z Itálie a následných bojů v Evropě změnila americké uvažování o dělostřelectvu. Armáda po Cassinu přestala spoléhat na to, že letectvo dokáže plně nahradit těžkou palbu, a začala posilovat nedivizní těžké dělostřelecké jednotky. M1 stála u zrodu tohoto přehodnocení, ne jako samostatný vítěz bitev, ale jako systémový argument pro to, že těžký projektil dopadající na tvrdý cíl z dvaceti kilometrů je nenahraditelný.

A její příběh neskončil v roce 1945. Na tchajwanských ostrovech Kinmen a Matsu slouží 240mm houfnice dodnes. Ještě v červenci 2024 byly součástí cvičení Han Kuang na Kinmenu a ostrých střeleb obrany Matsu. Na předsunutých ostrovech v Tchajwanském průlivu plní roli levného, těžkého a psychologicky silného nástroje pobřežní obrany, osmdesát let po Cassinu.

Kde Černého draka uvidíte

Dochované exempláře M1 nejsou v muzeích běžné. Spolehlivě ověřený veřejně přístupný kus stojí u historické expozice Yuma Proving Ground v Arizoně, kde ho armáda ještě v květnu 2025 dočasně přesouvala kvůli stavbě silnice a plánuje ho vrátit na prominentní místo. Evropský veřejně dostupný exemplář se v otevřených zdrojích potvrdit nepodařilo. Kdo chce Černého draka vidět naživo, musí zatím do Ameriky.

Šest kusů na prapor, čtyřiadvacet mužů na hlaveň, 160 kilogramů na výstřel. M1 nebyla zbraň, která by rozhodovala bitvy jedinou ranou. Byla zbraní, která přesvědčila celou armádu, že některé cíle prostě vyžadují to nejtěžší kladivo, jaké máte.

Článek Němci se třásli strachy. Nejničivější houfnice americké armády ve 2. světové válce: Černý drak střílel 160kg granáty na 23 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

M109A7 má příliš krátkou hlaveň

Americká samohybná houfnice M109 Paladin byla zavedena do výzbroje již v roce 1963. Wikipedia uvádí, že došlo opakovaně k její modernizaci, a současná nejmodernější verze M109A7 v americké armádě slouží od roku 2015. Má standardní západní ráži 155 milimetrů, takže používá stejné střelivo jako jiné houfnice v zemích NATO, ovšem délka její hlavně je pouze 39 ráží. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že jiné západní protějšky mají délku 52 ráží, což jim zaručuje delší dosah a větší přesnost, než je maximálních 40 kilometrů u M109A7.

Staré houfnice M109 Paladin jsou pro ruské střelce „příliš mazané“. I přes své stáří se ukazují jako nepolapitelné záškodnice

Ovšem i M109 by nakonec mohla dlouhou dělostřeleckou hlaveň dostat. ArmyRecognition uvádí, že by se konkrétně mělo jednat o Rheinmetall 155 mm L52, tedy stejnou, jakou užívají třeba německé houfnice PzH 2000 nebo RCH 155. Její výhodou je mnohem lepší dosah a přesnost než třeba u ruské houfnice 9S19 Msta-S. Její konstrukce pochází z roku 1989, takže je mnohem mladší než základní M109, ale ta by ji po modernizaci jasně překonala.

Nová hlaveň zvládne i 67 km

Vylepšení M109 Paladin má na starosti společnost BAE System, a redakce Armádního Zpravodaje odhaduje, že by nakonec mohla nést označení A8 a její schopnosti, myšleno dostřel a přesnost, by se přinejmenším vyrovnaly PzH 2000 – ale instalací vylepšeného řízení palby a dalších inovací by ji možná dokázala i překonat. Německá houfnice s nejmodernějším raketově poháněným projektilem dokázala zasahovat cíle do vzdálenosti 67 kilometrů, uvádí Wikipedia, a jistě by to zvládla i americká. Dosah Msta-S je však jenom 36 kilometrů.

iZdroj fotografie: 7th Army Training Command / Creative Commons / CC BY

Modernizace M109 na standardně dlouhou hlaveň by mohla americké armádě přinést několik výhod. Teoreticky by mohla přestavět své současné M10A7 na nový standard, neb jsou relativně nedávno postavené na podvozku vycházejícího z BVP Bradley, což poskytuje výhody při údržbě. Modernizace by také byla levnější než nákup nových děl, a spolu s inteligentní municí používanou západním dělostřelectvem stále častěji by šlo o nebezpečnou zbraň.

Článek Nová modernizace vrátí americkou houfnici M109 Paladin na bojiště. Značně překoná ruskou Mstu-S, a možná i německou PzH 2000 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Projektily pro M110 váží přes 91 kg

S myšlenkou nejtěžší mobilní houfnice přišla americká armáda v 50. letech 20. století. Nakonec se podařilo sestrojit systém na pásovém podvozku, kde se ocitla modifikovaná verze hlavně tažené houfnice M115 ráže 203 mm, uvádí Wikipedia. To umožňovalo vystřelovat projektily o hmotnosti větší než 91 kilogramů, což znamenalo velikou ničivou sílu, přičemž zbraň sloužila k ničení hodnotných pozic nepřítele. Později pak vznikly verze i s větším dosahem.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Nizozemí

Na svou dobu měla houfnice slušný dosah – třeba s tříštivým projektilem M106 o hmotnosti 92,53 kg byl až 16 800 m. Pozdější verze houfnice M110A1 a A2 však dostaly delší hlaveň, čímž stoupl dosah na 22 900 metrů, uvádí Army-Guide. S raketovým projektilem M650 však mohla zasahovat cíle do vzdálenosti až 30 km, a existoval i jaderný raketově poháněný projektil. Kadence houfnice byla 3 rány za 2 minuty, i když ji bylo možné krátkodobě i zvýšit.

Zbraň doprovázelo vozidlo s municí

Houfnice M110 je umístěna na pásovém podvozku, který je shodný houfnicí M107 spadající do stejné rodiny. Její celková bojová hmotnost byla 26,5 tun, uvádí WeaponSystems. Na samotném vozidle je potom 5 členů obsluhy, ale dalších 7 jich cestovalo na doprovodném vozidle s municí, protože samotná houfnice měla zásobu pouze na 2 rány, což hodnotí Armádní Zpravodaj jako velkou slabinu. Vozidlo na silnici vyvinulo max. rychlost 56 km/h.

Zbraň se nakonec dočkala velice značného rozšíření v armádách amerických spojenců, i když někteří, jako byl Írán, se od Ameriky později oddělili. Mnoho armád, včetně americké, již M110 nepoužívá, ačkoliv v aktivní službě zůstává třeba v Řecku, Egyptě nebo na Tchaj-wanu. Dočkala se mimochodem nasazení v řadě konfliktů – Američané ji použili například ve Vietnamu nebo v Iráku, a v několika konfliktech ji použil Izrael a Írán ve válce s Irákem.

Článek Kdysi nejtěžší houfnice v americké výzbroji: brutální M110 rozsévala zkázu a nic jí nedokázalo odolat. Na ruskou zdaleka neměla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Radary a děla s hypersonickými projektily

Dělostřelecký systém MDAC by měl být hotový do roku 2027 a už o rok později by ho měla americká armáda podrobit náročným testům, uvádí TheDefensePost. Vyvíjí ho společnost BAE Systems a sloužit by měl k ochraně stacionárních nebo polostacionárnách objektů. Jeho součástí mají být nejenom speciálně vyvinutá děla, ale také radary a hlavně hypersonické projektily HVP s některými vlastnostmi charakteristickými spíše pro střely.

米陸軍、MDACの試作機の製造をBAEシステムズと契約

2028会計年度には試作機が完成する予定

MDACは、8基のマルチドメイン砲(MDAC)、4基の多機能精密レーダ(MFPR)、2基のマルチドメイン戦闘管理装置(MDBM)、および144発の超高速発射体(HVP)で構成されている
https://t.co/nzXtN5VNdi https://t.co/N5SqaPOnPm pic.twitter.com/l3EreYItZr

— 妄想的な野菜生活(ウクライナダボス商工会議所) (@WangHuo62655) January 4, 2025

Baterie MDAC by se měla skládat z 8 děl ráže 155 mm a 4 radarů, s jejichž pomocí by dokázala detekovat cíle, uvádí InterestIngengineering; a dále také ze 2 systémů řízení bitvy, čímž je pravděpodobně myšleno velitelské a řídící centrum, kde by byla zpracovávána data a udělovány příkazy do všech částí baterie. Požadavkem je, aby byla umístěna na kolové platformě a měla tak vysokou mobilitu, ale i možnost přepravy letadlem.

HVP by mohl manévrovat a být rychlý

Na testování má armáda dostat 144 projektilů HVP s raketovým pohonem, které mají dosahovat rychlosti minimálně Mach 5 a jejich dosah bude alespoň 80 km. Zároveň mají mít schopnost během letu manévrovat, aby byly podle zachycených dat schopny zasáhnout cíl. BAE Systems podobný projektil má a uvádí, že je díky své aerodynamičnosti rychlý a vysoce ovladatelný. Jeho cena by měla být 86 tisíc dolarů(2,1 milionu Kč).

Kratos XQ-58 Valkyrie je nejvýkonnější bezpilotní letoun světa, který může sekundovat F-35. Jeho cenovka ale překvapí, je „nízká“

Zda je tento koncept protivzdušné obrany proveditelný a efektivní, není v současné době jasné, i když na papíře vypadá dobře. Zda se nakonec uchytí, bude záležet nejenom na jeho schopnostech, ale především ceně, protože hrozby v podobě střel, dronů a jejich kombinací jsou stále častější a levnější. O přízeň armád může zápasit i s vyvíjenými laserovými systémy, ale ty mají kratší dosah. Možná ale zapadne do kombinace v podobě vícevrstvé ochrany.

Článek Amerika může vrátit těžké protiletadlové dělostřelectvo zpět do hry díky hypersonickým projektilům. Ale není jasné, zda to má smysl se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stará M109 je oproti dnešní odlišná

Samohybná houfnice M109 se dostala do výzbroje americké armády již v roce 1963, uvádí Wikipedia, ale od současné verze A7 se značně liší – a to vlastně ve všech podstatných věcech. Moderní houfnice má sice hlaveň stejné ráže, je ovšem delší, díky čemuž má mnohem větší dosah. Během let dostala M109 i jiný typ podvozku a věže, takže ačkoliv je stále označována jako M109, lze tvrdit, že to je oproti první verzi spíše naprosto odlišná zbraň.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

Houfnici M109A7 Paladin začala v roce 2007 vyvíjet společnost BAE Systems jako výraznou modernizaci předchozí verze A6. Army-Technology uvádí, že bylo cílem získat dělostřelecký systém schopný vydržet ve výzbroji zhruba do roku 2050, přičemž má mít A7 oproti předchůdci modernizovaný trup, věž, motor a systémy zavěšení, což má zaručovat větší spolehlivost a schopnost přežití. ArmyRecognition uvádí, že byl modernizován také hasící systém a osádka má rovněž mnohem lepší situační povědomí o okolí, což je dnes nezbytné.

Menší dosah než jiná západní děla

Houfnice M109A7 je vybavena dělostřeleckou hlavní ráže 155 mm o délce 39 ráží, což je mnohem kratší hlaveň než u jiných západních dělostřeleckých systémů, kde je standardem délka 52 ráží. I proto dokáže s klasickou municí střílet jenom 22 km daleko, s raketově asistovanými projektily pak 30 km, což je i o 20 kilometrů méně než jiná západní děla. Existují ale plány na osazení M109A7 hlavní o délce 58 ráží, což by dosah značně prodloužilo, i když třeba na vyvíjenou jihokorejskou houfnici s dosahem až 70 km to mít nebude.

Tahoun z „šedesátek“ patří k nejlepším houfnicím na Ukrajině: M109 Paladin si přitom vojáci chválí více než moderní stroje

Houfnice používá podvozek sestrojený na základě bojového vozidla pěchoty M2 Bradley, což značně ulehčuje údržbu a logistiku. Pohybovat se dokáže rychlostí až 61 km/h a její dojezd činí kolem 300 km. K obsluze je potom zapotřebí osádka složená ze 4 vojáků, která dokáže z děla střílet rychlostí až 4 rány za minutu. K dispozici má i těžký kulomet umístěný na věži, který může sloužit k obraně proti pěchotě a lehčím vozidlům, a teoreticky i proti vzdušným cílům.

Článek Americké houfnice M109 jsou nesmrtelné: první sice vyjela před 61 lety, ale armáda je chce až do roku 2050, byť jsou evropské lepší se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.