Záhada čtyřicátníků

Kurganovova teze, publikovaná v knize Rjurikoviči: Istoričeskije portrety, nestojí na jediné diagnóze ani na jednom hrobě. Stojí na statistickém shluku. Když se podíváte na alexandrovskou větev Rurikovců, uvidíte sérii mužů, kteří se dožili produktivního věku, převzali moc, vládli, a pak zemřeli dřív, než by odpovídalo tehdejší elitě. Historickodemografické odhady pro vyšší vrstvy středověké Evropy přitom ukazují, že muž, který se dožil pětadvaceti let, mohl reálně počítat s dalšími třiadvaceti až šestadvaceti lety života. Tedy s věkem kolem pozdních čtyřiceti či časných padesáti. Rurikovci z této větve ale opakovaně umírali o pět až deset let dřív.

Důležité je říct, co číslo 43 není. Není to biologický práh, za nímž by organismus automaticky selhal. Je to symbol, zhuštěný výraz pro opakující se vzorec předčasných úmrtí, který si žádal vysvětlení.

Sňatky, které zabíjely pomalu

Vysvětlení, ke kterému se přiklání paleopatologové i genealogové, má jméno: endogamie. Dynastické sňatky ve středověké Evropě nebyly o lásce ani o zdraví. Byly o moci, aliancích a legitimitě. A právě tady se skrývala past.

Výběr partnera pro Rurikovce určovaly tři věci:

• Stejný status – kníže si nemohl vzít dceru kupce, potřeboval princeznu.
• Politická užitečnost – sňatek musel přinést alianci, území nebo mír.
• Omezený okruh – vhodných kandidátek bylo v daném geopolitickém prostoru jen několik desítek.

Výsledek? Geograficky široký, ale statusově extrémně úzký sňatkový trh. Jak ukazuje studie Natalii Zajac z University of Manchester, církevní zákazy příliš blízké příbuznosti v Kyjevské Rusi sice existovaly, ale nebyly jediným ani rozhodujícím faktorem. Rozhodoval status. A status znamenal, že se Rurikovci opakovaně ženili s příbuznými, bratrankami, sestřenicemi, příbuznými z vedlejších větví téhož rodu.

V moderní klinické genetice se za konsangvinní svazek považuje spojení druhých bratranců a bližších příbuzných. První bratranci sdílejí v průměru 12,5 % DNA. Při opakování takových svazků napříč generacemi roste takzvaná homozygocita, tedy pravděpodobnost, že se u potomka sejdou dvě kopie téže škodlivé recesivní varianty genu. Právě to je mechanismus, který Rurikovci nemohli znát, ale jehož důsledky nesli na vlastních tělech.

Jaroslavovo kulhání a sarkofág plný otázek

Nejčastěji citovaným příkladem dědičné zátěže v rodu je Jaroslav Moudrý, velkoknížete kyjevský z 11. století. Starší výzkumy popisovaly mužský skelet s celoživotní kulhavostí a patologickými změnami pravého kyčelního kloubu. Paleopatologové z toho vyvodili Perthesovu chorobu, avaskulární nekrózu hlavice stehenní kosti, která vede ke kulhání, bolesti a postupné deformaci kyčle.

Jenže tady příběh dostává trhlinu. Novější antropologické přezkoumání obsahu sarkofágu v Sofii Kyjevské došlo k závěru, že nalezené ostatky patřily ženě ve věku 45 až 55 let. Nikoli muži. To výrazně komplikuje všechny populární formulace o „genetickém výzkumu Jaroslava Moudrého“ jako o hotové věci.

Sama Perthesova choroba navíc v moderní medicíně není typicky přímou příčinou smrti. Jde o dlouhodobý, často samoomezující se proces, který způsobuje kulhání a pozdější artrózu, ale nezabíjí přímo ve čtyřiceti. Pokud se v rodu Rurikovců skutečně vyskytovala, byla spíš viditelným markerem širší dědičné zátěže, signálem, že něco v genofondu rodu není v pořádku, než samotným „zabijákem“.

Habsburský zrcadlový případ

Rurikovci nebyli jediní. Nejtvrdší evropský důkaz o tom, kam vede dynastická endogamie, poskytují španělští Habsburkové. Studie publikovaná v PLOS ONE analyzovala rodokmen čítající přes tři tisíce osob a ukázala dramatický nárůst koeficientu inbreedingu: od hodnoty 0,025 u Filipa I. až po 0,254 u Karla II., posledního španělského Habsburka, neschopného zplodit potomka. Řada jejich sňatků probíhala mezi strýci a neteřemi.

Srovnání je poučné. Habsburkové měli přístup k princeznám z celé Evropy, a přesto si opakovaně vybírali z vlastního rodu. Rurikovci čelili navíc geografickému omezení, okruh vhodných partnerů na východoevropském sňatkovém trhu byl ještě užší. Ani občasný „vnější“ sňatek s cizí princeznou nedokázal nahromaděnou zátěž zvrátit, protože i zahraniční nevěsty často pocházely z genealogicky propojeného okruhu evropských elit.

Co knížata nevěděla a vědět nemohla

Středověká knížata neznala genetiku. Neměla pojem pro recesivní dědičnost, homozygocitu ani koeficient inbreedingu. Nejvýš mohla pozorovat, že se v rodu opakuje kulhání, slabost nebo předčasná smrt. Ale přeložit pozorování do příčiny? To bylo za hranicí tehdejšího vědění.

Formulace „uvědomili si příliš pozdě“ je proto zpětná interpretace, nikoli doložený výrok samotných Rurikovců. Nikdo z nich si jednoho dne nesedl nad rodokmen a neřekl: děláme chybu. Dynastické sňatky fungovaly jako nástroj moci a legitimity, ne jako zdravotní prevence. A právě v tom spočívala skutečná past: systém, který rod držel u moci, ho zároveň pomalu ničil zevnitř.

Dnes víme, že konsangvinní svazky zvyšují riziko recesivních poruch, porodní úmrtnosti i novorozeneckých komplikací. Podle britské NHS začíná výrazný nárůst genetického rizika právě u prvních bratranců a sestřenic. Rurikovci tuto hranici překračovali opakovaně, po celé generace, aniž tušili proč.

Číslo 43 nebylo prokletí. Bylo účtenkou za politiku, která z výhody udělala past, a z pasti neexistovala cesta ven, kterou by středověk dokázal najít.

Článek Věk 43 let byl pro ruská knížata smrtelnou pastí. Rurikovci si uvědomili příliš pozdě, že upadli do pasti „čisté krve“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rychlá pěchota na dvou kolech

První samostatná samokatná jednotka v ruské armádě vznikla v roce 1897. Zpočátku šlo o malé oddíly určené ke spojovacím a průzkumným úkolům, ale koncept se rychle rozšiřoval. Při běžném denním přesunu na použitelných cestách zvládali cyklisté kolem 80 kilometrů. Při forsírovaném pochodu, kdy se střídaly úseky jízdy a krátkého odpočinku, stoupla denní vzdálenost až na 120 kilometrů. Průměrná rychlost se pohybovala mezi 12 a 15 km/h, krátkodobě až kolem 20 km/h.

Pro srovnání: pěší jednotka v dobrých podmínkách zvládla za den asi 30 až 40 kilometrů. Jezdectvo sice dosahovalo vyšších rychlostí v krátkém sprintu, ale koně vyžadovali krmení, napájení, odpočinek a po sesednutí k boji musel každý čtvrtý až pátý muž zůstat jako konovod u zvířat. Cyklista sesedl, opřel kolo a okamžitě bojoval. Celou „stáj“ desítek kol pohlídali jeden nebo dva muži.

Proč v noci porazili koně

Noční operace odhalovaly hlavní taktickou výhodu kola nejostřeji. Kůň v noci duní kopyty, frká, řinčí postroji, to jsou zvuky, které prozradí blížící se oddíl na stovky metrů. Cyklista se pohyboval, jak popisují dobové záznamy, „dostatečně rychle a hlavně bezhlučně“. Samokatné jednotky tak mohly v noci dorazit z nečekaného směru, rozvinout se do bojové linie a udeřit dřív, než protivník stačil reagovat.

Podle vojenského historika Alexeje Olejnikova právě tato kombinace ticha, rychlosti a okamžité bojové pohotovosti dělala z cyklistů ideální sílu pro krytí ústupů, noční přepady a průzkum bojem. Nebyli to kurýři ani pošťáci. Doložená rota na rumunské frontě čítala 252 střelců vyzbrojených puškami se zásobou 120 nábojů na muže a disponovala čtyřmi kulomety namontovanými na motocyklech.

Od francouzského Gérardu k ruskému Duxu Boevoj

Technickým základem ruských samokatných jednotek bylo zpočátku francouzské skládací kolo Gérard, pojmenované po kapitánu Henrim Gérardovi, který konstrukci navrhl společně s Charlesem Morelem v 90. letech 19. století. Výrobu později převzal Peugeot a kolo se stalo standardem francouzských cyklistických myslivců; v roce 1914 jich měla francouzská armáda 600 až 800 kusů v praporech.

Ruská armáda Gérardy nakupovala, ale vojáci si stěžovali na nespolehlivost. Proto v roce 1916 vznikl domácí model Dux Boevoj, vyráběný v závodech Dux a v Leitnerově továrně v Charkově. Nové kolo mělo 66cm kola (26 palců), přední čelisťovou brzdu, hmotnost kolem 18 kilogramů a především rychlý skládací mechanismus, složilo se během sekund bez zdlouhavého utahování šroubů a dalo se nést na ramenou. Plán počítal se čtyřiceti samokatnými rotami, ale formování se v březnu 1917 zastavilo na dvaatřicáté. Továrna Dux byla přetížená leteckými zakázkami a válka přerušila dodávky britských komponentů.

V boji: od Vilna po Malovody

Skutečnou zkoušku ohněm prošly samokatné jednotky za první světové války. V srpnu 1915 kryla 3. samokatná rota ústup ruské pěchoty z Vilna přes Molodečno do Minsku. Ustupující pěšáci zvládali kvůli dešti a rozbitým cestám asi 40 verst denně (zhruba 43 km). Cyklisté za čtyři dny urazili 175 verst, tedy přes 186 kilometrů, a přitom plnili krycí a spojovací úkoly, pendlovali mezi sektory a drželi kontakt mezi rozptýlenými jednotkami.

Nejpůsobivější epizoda přišla na samém sklonku carské armády. Dne 9. července 1917 u Malovod zasáhly samokatné jednotky jako mobilní záloha na nejohroženějším úseku fronty. Zatímco běžná pěchota kolem nich ustupovala bez většího odporu, cyklisté vedli protiútoky včetně bodákových výpadů, rozbili přední sledy protivníka a drželi pozice. Šlo o relativně vybranější, kompaktnější a úkolově sevřenější formace než demoralizované masy liniové pěchoty; sportovní a psychologická příprava samokatníků se vyplácela i ve chvíli, kdy se zbytek armády rozpadal.

Kolo jako mezistupeň mezi koněm a motorem

Rusko nebylo v nasazení vojenských cyklistů osamělé. Podobné jednotky měly Francie, Británie, Německo, Itálie, Belgie i Rakousko-Uhersko; v uherské části monarchie jsou vojenští cyklisté doloženi rovněž od roku 1897. Švýcarsko šlo nejdál: jeho cyklistické pěší jednotky sloužily nepřetržitě od roku 1891 až do roku 2003, jak dokládá Švýcarské národní muzeum.

Tradice nezanikla ani na našem území. Československá armáda po roce 1918 přebírala rakousko-uherská kola a výstroj, později měla cyklistické eskadrony u jezdectva a cyklistické roty u hraničářských praporů. V září 1933 vznikly čtyři samostatné cyklistické prapory, jak dokládá Vojenský historický ústav v Praze.

Motorizace nakonec kolo z bojiště vytlačila; vyšší nosnost, pancéřová ochrana, radiové spojení a univerzálnost motorových vozidel rozhodly. Ale úplně nezmizelo. Australská armáda v roce 2021 testovala elektrická kola pro tichý průzkum a přiblížení bez prachu a hluku. Hlavní výhodou byla, stejně jako před sto lety, nízká akustická a vizuální stopa.

Vojenské kolo bylo mezistupněm mezi koněm a spalovacím motorem. Na krátkou dobu ale dokázalo něco, co nedokázal ani jeden z nich: přijet v noci potichu, rychle a levně, a okamžitě bojovat.

Článek Carská armáda měla vojáky na kolech, kteří za den ujeli 120 km. V noci byli rychlejší a tišší než jezdectvo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusko rostlo od 15. století na všechny strany

Zrod ruského a sovětského kolonialismu lze vypozorovat již do přelomu 15. a 16. století století, kdy existovalo malé Moskevské knížectví. Britannica uvádí, že začalo postupně zabírat další ruská knížectví a rozšiřovat tak své území. Na konci 16. století potom probíhala expanze směrem na východ, tedy na Sibiř. Ta sice nebyla hustě osídlena, ale obývaly ji kmeny a samostatné státní útvary, které Rusko porazilo a kolonizovalo. Během této etapy se muselo vypořádat s domorodým obyvatelstvem, což se často podobalo postupu jiných velmocí třeba v Americe.

Brutální, ale nutný. Stalinův rozkaz 227 „Ani krok zpět!“ dokázal za obří lidskou cenu postavit Rudou armádu na nohy

Za vlády Petra Velikého a Kateřiny Veliké, v čemž pokračovali i další vládci, se pak Ruská expanze zaměřila směrem k Černému a Baltskému moři, a rovněž se Rusko rozšířilo i na Kavkaz. Wikipedia uvádí, že v té době získalo veliká území třeba na úkor Osmanské říše, ale také Polsko-Litevské unie. Rusku se nakonec podařilo získat i velké části Polska a Finska, a dostalo se až na Aljašku, kterou ale prodalo USA, a nakonec získalo území na úkor Číny. Nutno dodat, že na rozdíl od jiných impérií probíhala ruská kolonizace většinou po souši, ne po moři.

Kolonizace také po dohodě s Hitlerem

V koloniálních ambicích však neustal ani Sovětský svaz. Lenin, a poté Stalin, konsolidovali moc na mnoha kolonizovaných územích, kde se lidé pokoušeli o samostatnost, i když ztratili Pobaltí, Finsko nebo Polsko. Ovšem v roce 1939 uzavřel SSSR s nacistickým Německem pakt Molotov-Ribbentrop a rozdělil si s ním území. Společně zaútočily na Polsko, kdy Rusko zabralo jeho východní část, a zmocnilo se i Pobaltí, části Finska a Besarábie, uvádí Wikipedia. Armádní Zpravodaj to považuje za důkaz, že ani SSSR nebyl kolonialismus cizí.

Stalinova zbraň proti špionům, zrádcům a odpůrcům jménem SMĚRŠ. Abakumovovy jednotky budily větší strach než fronta

Protože se Sovětský svaz ocitl na straně vítězných mocností a diktoval podmínky, zabraná území si ponechal, a navíc získal Kaliningradskou oblast a další část Finska. Wikipedia uvádí, že svým vlivem a manipulacemi donutil Československo vzdát se Podkarpatské Rusi, načež se soustředil hlavně na ovládání zemí s komunistickými režimy. Koloniální ambice Ruska se pak projevila i po rozpadu SSSR hlavně akcemi v Gruzii nebo Moldavsku, a nejvíce na Ukrajině, což je Kremlem většinou prezentováno jako ochrana rusky mluvící menšiny.

Článek Pokrytectví první třídy: SSSR kritizoval kolonialismus Západu, ale sám si budoval jedno z největších impérií v historii lidstva se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Miny často záměrně jenom zraňují

Ve světě existuje celá řada min, ale těmi nejkontroverznějšími jsou protipěchotní nášlapné. Wikipedia uvádí, že jsou navrženy tak, aby působily proti lidem, a ve většině případů jsou zkonstruované tak, že když na ně člověk stoupne, explodují. Síla výbuchu mu pak většinou silně poraní nebo odtrhne kus nohy, jelikož jsou mnohé nášlapné miny navrženy tak, aby člověka spíše zranily, než zabily, což nutí ostatní vojáky se o zraněné postarat, takže to oslabuje celou skupinu. Navíc jsou metodou šíření strachu, protože z nich vojáci mají právem obavy.

Pomsta osvětimských vězňů vojákům SS: nenápadná biologická zbraň zabila i ty nejhorší z nich. Vymyslel ji zajatý Sovět

První zaznamenané použití nášlapných min pochází již z dob Krymské války mezi lety 1853 a 1856. Konstruovali je Rusové a někdy bývají nazývány fugasy, což je vlastně improvizované výbušné zařízení. Armádní Zpravodaj prošel různé záznamy, podle nichž si ruští konstruktéři při výrobě prvních min počínali velice zručně. Jednalo se o krabice, ale i válce naplněné střelným prachem či jinou výbušninou. K odpálení pak sloužily křehké skleněné trubičky.

V takové trubičce měla být kyselina sírová, popisuje zařízení StandingWellBack, umístěna tak, aby po došlápnutí na menší desku (třeba z prkna, ale i jiného materiálu) nad ní praskla. Kyselina se poté vylila do směsi chlorečnanu draselného a cukru, jíž kyselina zažehla, načež explodoval střelný prach. Je jasné, že mezi útočící pěchotou vyvolávala taková zbraň hrůzu.

Minometné granáty konfederační armády

Další zaznamenané použití nášlapných min pak pochází z americké občanské války v letech 1861 až 1865. Armádní Zpravodaj našel na AmericanHistory dopis, který popisuje bitvu u Williamsburgu v roce 1862. Ustupující konfederační vojáci za sebou měli zanechat zakopané minometné granáty s tlakovými pojistkami, jejichž princip ovšem není popsán – existují však doklady o tom, že tyto miny opravdu některé unijní vojáky zabily nebo zranily. Byly považovány za velmi hanebné a nečestné, minimálně tehdy však bylo ve válce „vše povoleno“.

iZdroj fotografie: Public Domain

Této pověsti se nicméně nášlapné miny nezbavily dodnes, i když inženýři vylepšili jejich konstrukci nebo způsob nastražení. Apopo uvádí, že podle odhadů je dnes na celé planetě položeno asi 110 milionů min a ročně zabijí nebo zraní kolem 5 tisíc lidí. Cena na odstranění jedné miny je přitom odhadována na zhruba 23 tisíc korun. Jde tedy o problém, jehož se lidstvo jen tak nezbaví – navíc, když jsou miny stále v řadě konfliktů hojně užívány.

Článek Rusko bývalo mimořádně inovativní vojenskou velmocí: hanebné fugasy ničily nepřátele už před 170 lety, ale nebezpečné jsou dodnes se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sklad prozradil kus trčící staré pušky

Dobrým příkladem více než 100 let starého nálezu pocházejícího z doby první světové války je odhalení skladiště na pomezí Polska a Ukrajiny. MilIn uvádí, že si ho náhodou všimla hlídka pohraniční stráže, jelikož z půdy trčel kus pušky; nakonec se ukázalo, že jde o skladiště zbraní, které obsahovalo ruské pušky Mosin-Nagant a munici do nich, a rovněž ruční granáty Lishin.

Puška Mosin je legenda legend: zavedl ji car, proslavili odstřelovači druhé světové války, a dnes slouží i na Ukrajině

Takováto místa mohou být extrémně nebezpečná a rozhodně nedoporučuji komukoliv, aby se něčeho dotýkal. I po 100 letech totiž může být munice a v ní obsažené výbušniny funkční a při neopatrné manipulaci explodovat a někoho zranit nebo zabít. V případě nalezeného skladiště museli zasahovat pyrotechnici, uvedl již zmíněný MilIn, a obsažené věci zlikvidovat řízenou explozí. Zbraně bohužel nešly opravit a využít například jako historické exponáty.

Pušky Mosin-Nagant sehrávaly významné role

Nalezené pušky Mosin-Nagant byly standardními zbraněmi ruské armády od roku 1891 a bylo jich vyrobeno kolem 37 milionů kusů, uvádí Wikipedia. Její vojáci je užívali nejen za první světové války, ale velkou roli hrály i během občanské války nebo ruské revoluce, a Rudá armáda je pak měla ve výzbroji i za druhé světové války. Užívány byly nicméně i ve světě, např. ve Vietnamu. Mosin-Nagant má pětiranný zásobník a efektivní dosah kolem 500 metrů.

iZdroj fotografie: Public Domain

V nalezeném skladišti však byly určitě nejnebezpečnější granáty Lishin. FenixinSight uvádí, že jde o ruské granáty zkonstruované před první světovou válkou a poprvé použité již během války s Japonskem. Jde o vysoce explozivní fragmentační granáty umístěné na dřevěné rukojeti spouštěné nárazem. Už v době užívání nebyly považovány za příliš bezpečné, což vedlo k jejich rychlému nahrazování modernějšími konstrukcemi.

Článek „Ztracený“ sklad zbraní a munice z 1. světové války ukrýval staré ruské pušky Mosin-Nagant, munici a granáty. Pyrotechnici ho raději odpálili se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rudí a bílí ničí ruku v ruce venkov

K hladomoru se schylovalo už od počátku 1. světové války, do níž nepromyšlená mobilizace carské armády přivedla v roce 1914 miliony mužů. Pro ty ovšem chyběly zbraně, a oni především chyběli na polích, která rázem ležela ladem. Skutečná katastrofa pro ruský venkov však nastala až s vypuknutím občanské války v říjnu 1917. Tehdy bolševici přišli s „válečným komunismem“ a „potravinovou diktaturou“. Rudí komisaři nařizovali rolníkům plnit dodávky stůj co stůj a brali i osivo na příští rok. Rudí ovšem stříleli jen když to bylo nutné.

To ovšem neplatilo o bělogvardějcích. Ti se především po popravě cara Mikuláše II. v červenci 1918 vymkli kontrole a pohánění chtíčem pomsty rozpoutali nesmírné krveprolití. S vesničany neměli žádné smilování, týrali je, mučili a znásilňovali. Traduje se děsivá historka, kdy se bělogvardějský důstojník zeptal prosté vesničanky, zda je bolševička. Ta však ani nevěděla, co to je, a prostě odpověděla: „Jestli je bolševik můj muž, jsem i já!“

iZdroj fotografie: Public Domain

Co se dělo dále, bylo více než strašlivé. Bělogvardějci údajně nebohou ženu znásilnili, uřezali jí prsa a usmýkali za koněm, což už pro ni ale nejspíše bylo vysvobození. Nebylo proto divu, že se rolníci bouřili a bojovali proti oběma stranám. Bolševikům se však díky slibům na zachování půdy malým rolníkům a uvolnění tlaku válečného komunismu podařilo rolníky dostat pod kontrolu. Jenomže když v roce 1921 přišlo sucho a začal se hroutit válkou opotřebený železniční systém, katastrofě už nešlo zabránit. Ruská obilnice byla v troskách a na dně.

Kanibalismus se stal zcela běžným

Doba to byla extrémně zoufalá, v ohrožení života v důsledku nedostatku jídla se brzy ocitlo 30 % obyvatel tehdejšího Ruska, a to od Krymu přes Povolží, Ural a Kazachstán až po západní Sibiř. Postiženo hladem tak bylo na 90 milionů lidí. Nešťastníci zpočátku jedli hospodářská zvířata, po nich následovali do hrnců domácí mazlíčci a pouliční zvěř včetně potkanů a krys. V lesích se dokonce pohybovaly hlady pološílené skupiny lidí, které jedli i mech a kůru.

Krutější než nacisté? Gulagy byly peklem na zemi, Sověti do nich ale posílali lidi pouze na „převýchovu“. Rusko je dnes pochvaluje

Mouka na chléb byla zpočátku doplňována moukou z žaludů a bukvic, a brzy v ní přibyly i kořínky, kůra a piliny. Zoufalství se ovšem stupňovalo a byl přimícháván i hnůj. Mnozí přitom v zimě jedli už jenom ten, jiní dávali přednost hlíně. A tak nakonec došlo k nemyslitelnému, a sice ke kanibalismu. Obětmi se pochopitelně stávali nejslabší. Matky vraždily nejmladší děti, aby nakrmily zbylé. Dodávky potravin do sirotčinců byly zastaveny a zavládl v nich zákon silnějšího. Mnohé děti však byly zabity a jejich maso prodáno na trzích.

iZdroj fotografie: Public Domain

Tato praxe byla běžná především v epicentru hladomoru, tedy v Povolží. A jak na celou situaci reagovala bolševická vláda včele s Leninem? Ten se jí chopil jako politické šance – neváhal přiznat chyby během válečného komunismu a již v březnu 1921 vyhlásil Novou ekonomickou politiku, která otevírala dveře volnému trhu a prodeji přebytků zemědělců na trzích. Ale výsledky byly nulové. Kde nic nebylo, ani najednou objevený kapitalismus nepomohl.

První pomoc přišla z Československa

Úplně první pomoc hladovějícímu Rusku poskytlo mladé Československo, které vypravilo 8 vlaků plných jídla, léků a zemědělských strojů. Přijalo také 498 zbídačených dětí a následně se k pomoci připojila i americká vládní organizace APA, která distribuovala za pomoc 78 milionů dolarů (dnes 1,4 miliardy USD). Mezinárodní výbor pro pomoc Rusku pod vedením polárníka Fridtjofa Nansena pak dodal do Ruska 90,7 tisíc tun potravin. Z bolševické strany koordinoval pomoc Všeruský veřejný výbor pro pomoc hladovějícím.

Vychytralý Vladimir Lenin jej vytvořil ze skupiny moskevských intelektuálů, a v jeho čele stanul Maxim Gorkij. A jakmile splnili úkol, přičemž jejich popularita nepřístojně stoupla, nechal je všechny z Ruska deportovat. Sám Lenin pod záminkou pomoci hladovějícím oslaboval postavení pravoslavné církve a konfiskoval její majetek. Ten ale často sloužil k propagaci režimu v cizině, ne k nákupu jídla. Překonání hladomoru Rusko nakonec oznámilo v říjnu 1922.

Jak nenáviděné Stalinovy varhany „hrály“, trnuli hrůzou i nejodvážnější němečtí vojáci. Sověty milovaný salvový raketomet BM-13 (Kaťuša)

A začalo sčítání. Přesný počet obětí dodnes znám není, odhady ale hovoří o 5 až 10 milionech lidí. Zvláště bolestné byly ztráty mezi dětmi do 3 let, mezi nimiž byla v mnoha oblastech úmrtnost až 90 %. Cyničtí bolševici se ale mohli cítit jako vítězové – podařilo se jim oslabit domácí opozici v podobě intelektuálů, zabavit majetek církvi a prolomit diplomatickou izolaci země. V prosinci 1922 se vyhlásili vítězi občanské války a založili Sovětský svaz. Lenin se však dlouho neradoval, o 14 měsíců později, resp. 21. ledna 1924, zemřel na následky syfilisu. 

Článek Leninův uvítací dárek obyvatelstvu: hladomor a kanibalismus využil ve svůj prospěch, nakonec ho „hasilo“ Československo i Amerika se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.