Co přesně se skrývá za zdmi

Důležité je říct rovnou: nikdo zatím neprorazil stěnu a nevstoupil do tajné komnaty. Objev spočívá v geofyzikálních datech, tedy v tom, co přístroje „vidí“ skrze skálu, aniž by se do ní zasahovalo. Na západní stěně hrobky tým identifikoval znaky odpovídající zazděnému vstupu. Za severní stěnou naměřil materiál, který se chová jinak než homogenní vápenec, připomíná spíš staré zdění nebo záměrný zásyp. A mikrogravimetrie, měřící jemné rozdíly v hustotě horniny, odhalila severně od hrobky sérii pravoúhlých struktur s nižší hustotou.

Autoři technického reportu je interpretují jako možné zasypané chodby o šířce zhruba 1,5 až 2,5 metru. U jedné z anomálií, označované jako S3, připouštějí komoru o výšce přibližně 3,5 až 4 metry, ležící asi tři metry pod úrovní Tutanchamonovy pohřební komory. Mediální shrnutí mluví o systému pokračujícím až 25 až 30 metrů severně od známé části hrobky. To je ovšem interpretace nad geofyzickým modelem, nikoli fyzicky potvrzený půdorys.

Proč zrovna Nefertiti

Spojení s Nefertiti není nový nápad. Rivs přišel s hypotézou už v roce 2015, kdy detailní 3D dokumentace stěn od Factum Foundation odhalila na severní stěně stopy starší malby s ženskou postavou, přemalované při pozdější úpravě hrobky. Rivs argumentuje třemi pilíři: dispozice KV62 odpovídá spíš hrobce královny než standardní královské hrobce, na stěnách jsou stopy dvou zazděných dveří a viditelná část hrobky mohla být druhotně přizpůsobena pro Tutanchamona, který zemřel nečekaně mladý a vlastní dokončenou hrobku neměl.

Nový report tuto linii posiluje. Pokud by se potvrdilo, že za severní stěnou skutečně pokračuje starší pohřební komplex, jeho původní majitelkou by mohla být Nefertiti, případně v podobě panovnice známé pod jmény Neferneferuaten či Smenchkare. Jde ale o interpretaci konkrétní školy, nikoli o uzavřený vědecký konsenzus. Zpravodajský text v Nature ze 17. září 2026 výsledky výslovně rámuje jako „lákavé“, ale předčasné pro definitivní závěry.

Šest průzkumů, dvě školy, nula jistoty

Nový report není první pokus proniknout za stěny KV62 bez kladiva. Od roku 2015 proběhlo nejméně šest předchozích průzkumů: termální snímkování, tři radarové skeny, odporová tomografie turínského týmu i britský radar shora. Výsledky si navzájem odporovaly. Třetí radarový sken z roku 2018 uzavřel, že bezprostředně vedle stěn žádné skryté komory nejsou. Jenže (a to je klíčový posun) nový tým nehledal velký prázdný prostor hned za zdí. Hledal chodby záměrně zasypané sutí od podlahy ke stropu, jak bylo ve starověkém Egyptě běžné jako ochrana proti vykradačům. Takové struktury se v radaru čtou mnohem hůř než otevřená dutina.

Proti Rivsově hypotéze stojí tvrdý oponent: Zahí Hawass, bývalý šéf egyptských starožitností. V polemickém textu pro Al-Ahram Weekly z konce září 2026 argumentuje, že KV62 byla původně malá hrobka určená pro Aje, nikoli vnější část většího komplexu. Upozorňuje na stavební úpravy (snížení podlahy pohřební komory o 60 až 75 centimetrů kvůli velkým schránám se svatyněmi) a namítá, že Howard Carter pracoval v hrobce kolem deseti let a skryté prostory by pravděpodobně prověřoval. Hawass považuje současná data za nedostatečná pro jakýkoli invazivní zásah.

Stojíme tedy před střetem dvou čitelných modelů. Na jedné straně „malá adaptovaná hrobka pro Aje“, na druhé „vnější část většího královského pohřebního komplexu“. Geofyzika sama o sobě nedokáže rozhodnout, zda anomálie odpovídají architektuře, zásypu, nebo pouhé geologii.

Co rozhodne, a kdy

Skutečný zlom nepřijde další vizualizací ani dalším přepočtem dat. Přijde ve chvíli, kdy Nejvyšší rada pro starožitnosti povolí minimálně invazivní ověření, tedy úzký vrt a spuštění kamery do podezřelých struktur. Tým o takové povolení žádá. Pevný harmonogram ale v otevřených oficiálních dokumentech chybí a k říjnu 2026 se nepodařilo dohledat zveřejněné usnesení rady.

Citlivost zásahu je enormní. KV62 patří k nejnavštěvovanějším místům v Údolí králů, Getty Conservation Institute dlouhodobě řeší její ochranu a limity návštěvnosti. Jakékoli vrtání do stěn pokrytých tři tisíce let starou malbou vyžaduje mimořádnou opatrnost.

Co by se mohlo najít? Škála sahá od prázdných zasypaných průchodů přes skladovací místnost až po skutečnou funerální komoru. U anomálie S7 report připouští, že symetrický gravitační signál uprostřed struktury by mohl odpovídat hustším materiálům, tedy i pohřební výbavě. Stejnou měrou ale připouští čistě geologické vysvětlení.

Jak velký by to byl objev

Pokud by se potvrdila královská hrobka s identifikovatelnou majitelkou a zachovaným vybavením, šlo by o nález srovnatelný vědeckou vahou s Carterovým objevem z roku 1922. Mohl by přepsat několik klíčových uzlů pozdní 18. dynastie: kdo vládl mezi Achnatonem a Tutanchamonem, jaký vztah měla Nefertiti k záhadným panovnickým jménům, zda byly některé Tutanchamonovy pohřební předměty přebrané ze starší královské výbavy. Carterův nález ovšem zůstává etalonem: hrobka nalezená s prakticky neporušeným vybavením, nejbohatší takový objev v dějinách archeologie.

Zatím máme anomálie, modely a dvě soupeřící hypotézy. Odpověď leží za zdí, do které se zatím nikdo nesmí podívat.

Článek Archeologové objevili tajnou komnatu a chodby za zdí Tutanchamonovy hrobky. Může v ní ležet Nefertiti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od neřízených salv k přesným úderům ze čtrnácti kilometrů

Dosavadní praxe ruských Ka-52 na Ukrajině vypadala jinak, než by napovídal reklamní leták. Nezávislá analýza britského think-tanku RUSI popsala, jak ruské bitevní vrtulníky po těžkých ztrátách od přenosných protiletadlových systémů MANPADS přešly už na jaře 2022 k opatrnější taktice: místo agresivních průnikových letů začaly pálit neřízené rakety S-8 (ráže 80 mm) a S-13 (ráže 122 mm) v takzvaných loftovaných salvách, pod vysokým úhlem, z větší vzdálenosti, ale s obecně špatnou přesností. Šlo spíš o potlačení protivníka než o spolehlivé ničení konkrétních cílů.

Střela 305E je odpovědí na tuto frustraci. Podle ruského holdingu High Precision Systems váží 105 kilogramů, nese bojovou hlavici o hmotnosti 25 kilogramů, letí rychlostí kolem 230 metrů za sekundu a disponuje optickou naváděcí hlavicí s možností korekce trajektorie za letu. Dosah 14,5 kilometru znamená, že pilot nemusí vstupovat do dosahu většiny přenosných protiletadlových systémů, jejichž efektivní dostřel se typicky pohybuje mezi čtyřmi a šesti kilometry. Kvalitativní skok je zřejmý: z plošného a nepřesného ostřelování k bodovému a naváděnému úderu.

Proč právě Egypt, a proč právě teď

Egypt převzal svých 46 kusů Ka-52 v letech 2017 až 2019 podle dat SIPRI. Žádný další africký ani jiný zahraniční stát veřejně doloženou flotilu tohoto typu neprovozuje. Právě proto je označení „nejnebezpečnější útočné vrtulníky Afriky“ v regionálním kontextu obhajitelné: v kombinaci koaxiálního rotoru, pancéřované kabiny pro dva piloty vedle sebe, 30mm kanónu 2A42 s kadencí až 550 ran za minutu a nyní i přesné naváděné munice jde o jednu z nejtvrdších vrtulníkových kapacit na kontinentu.

Rusko přijíždí do El Alameinu s širší obchodní kampaní. Rosoboronexport avizoval jednání s delegacemi z afrických i blízkovýchodních zemí a vedle Ka-52E nabízí i Mi-28NME jako čistě útočný typ nebo transportně-útočný Mi-35M/P pro zákazníky hledající levnější a univerzálnější platformu. Kontext je jasný: válka na Ukrajině trvá déle než čtyři roky, ruský zbrojní průmysl potřebuje devizy a zahraniční partnery a Egypt je logická výkladní skříň, stávající provozovatel, regionální mocnost, země s vlastním zájmem o modernizaci.

Konkrétní další africký stát s potvrzeným kontraktem na Ka-52 se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat. Ruské ambice v regionu jsou nicméně zřejmé.

Srovnání s Apachem: kde Ka-52E dohání a kde zaostává

Přirozený srovnávací rámec nabízí americký AH-64E Apache Guardian od Boeingu, vrtulník, který mimochodem provozuje i samotný Egypt. Apache nese standardně až 16 střel Hellfire (dosah přes osm kilometrů, různé varianty naváděcí hlavice), 76 neřízených raket a 30mm řetězový kanón M230. Klíčový rozdíl ale neleží jen ve výzbroji:

• Síťové propojení: Apache disponuje datovým spojením Link 16, schopností řídit bezpilotní prostředky a plnou integrací do alianční architektury velení. Ka-52E nic srovnatelného veřejně nenabízí.
• Uživatelská základna: Apache létá v 19 zemích, což znamená robustní logistický řetězec a sdílenou zkušenost. Ka-52 má jediného zahraničního uživatele.
• Přesný odstup: Střela 305E s dosahem 14,5 km na papíře překonává starší varianty Hellfire, ale novější AGM-179 JAGM pro Apache nabízí srovnatelný nebo větší dosah s multimodální hlavicí.

Modernizace Ka-52E tedy zmenšuje část schopnostní mezery v přesném úderu. Apache si ale drží náskok v síťovosti, logistice a interoperabilitě s aliančními partnery.

Tvrdý limit: vrtulník proti vrstvené protivzdušné obraně

Tady je potřeba říct věc, kterou ruský marketing záměrně obchází. Větší dostřel střely 305E zvyšuje šanci přežít proti lehčí protivzdušné obraně, proti jednotlivým skupinám s MANPADS, proti protivníkovi bez radarového pokrytí, v asymetrickém konfliktu v poušti nebo na periferii. Přesně v prostředí, kde by egyptské Ka-52 nejspíš operovaly.

Jenže válka na Ukrajině ukázala něco jiného. Jak popisuje analytik Justin Bronk z RUSI v komentáři z července 2026, Ukrajina vybudovala vrstvenou protivzdušnou obranu sahající od přenosných MANPADS přes kanonové systémy Gepard, středně dosahové NASAMS a IRIS-T SLM až po strategické Patrioty. V takovém prostředí bitevní vrtulník, jakýkoli bitevní vrtulník, naráží na konstrukční limity celé kategorie. Nízká rychlost, velká radarová i tepelná signatura, omezená schopnost manévru při navedení zbraně. Ani 14,5 kilometru dostřelu nestačí, pokud protivník drží hluboká pásma SHORAD s překrývajícím se pokrytím.

Pro pozemní vojska protivníka to znamená jednoduchou poučku: obrana proti modernizovanému Ka-52E se musí posunout hlouběji. Nestačí čekat vrtulník nad vlastní přední linií. Mobilní MANPADS, kanonové SHORAD, maskování, klamné cíle a co nejrychlejší detekce nosiče ještě před odpálením, to je recept, který fungoval na Ukrajině a fungoval by i v severní Africe.

Co to znamená pro rovnováhu sil

Pokud Egypt modernizaci přijme, získá přesnější a bezpečnější schopnost zasahovat bodové cíle z větší vzdálenosti. Proti slabšímu protivníkovi bez husté protivzdušné obrany, a takových je v regionu většina, to představuje reálný nárůst bojové síly. Proti technologicky vyspělejšímu soupeři by ale samotná modernizace bez širšího průzkumu, datových sítí a schopnosti potlačit nepřátelskou PVO nestačila.

Rusko v El Alameinu prodává příběh o bojově ověřené technice. Příběh je zčásti pravdivý, zkušenosti z Ukrajiny skutečně formovaly modernizaci. Jenže tytéž zkušenosti ukázaly, že bitevní vrtulník není všemocný. Je smrtelně účinný tam, kde má prostor. A smrtelně zranitelný tam, kde ho prostor nemá.

Článek Rusko představuje zásadní modernizaci nejnebezpečnějších útočných vrtulníků Afriky. Role Ka-52 se mění od základu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co vlastně Bison je, a co není

Bison není klasická protivzdušná obrana. Nenahradí raketový systém, nezachytí stíhačku ani útočný vrtulník. Jde o úzce specializovanou „poslední linii“ proti malým, nízko letícím dronům v závěrečné fázi přiblížení k chráněnému objektu, ať už jde o rafinerii, velitelské stanoviště, nebo muniční sklad.

Komplet se skládá ze čtyř tažených palebných modulů, z nichž každý podle dostupných popisů nese čtyři kulomety PKT nebo PKTM ráže 7,62 × 54 mm R. Celý systém tak pravděpodobně disponuje až šestnácti hlavněmi, i když ruské oficiální materiály bývají v přesném počtu hlavní méně jednoznačné. Součástí je vlastní radar s dosahem pouhých 1,5 km, denní kamera, termovize a laserový dálkoměr. Cíl systém detekuje a sleduje automaticky; operátor podle dostupných popisů potvrzuje až samotnou palbu.

Bekchan Ozdojev, průmyslový ředitel Rostecu, systém na EIAS 2026 představil jako „poslední linii vícevrstvé obrany“. To je důležité upřesnění. Bison nemá bránit vzdušný prostor. Má sestřelit dron, který proklouzl vším ostatním.

Proč 1,5 km radaru dává smysl, a kde končí

Na první pohled působí dosah radaru 1,5 km směšně. Německý Skyranger 30 od Rheinmetallu pracuje s 30mm kanonem, programovatelnou municí a účinným dostřelem do 3 km, volitelně doplněným střelami do 6 km. Americký M-LIDS na podvozku Stryker kombinuje radar, elektronický boj, 30mm a 7,62mm zbraň i interceptor Coyote proti dronům skupin 1 až 3. Proti těmto systémům vypadá Bison jako zbraň z jiné ligy. A on v jiné lize skutečně je.

Logika Bisonu stojí na jednoduché ekonomice: odpálit raketu za statisíce korun na dron, který stál zlomek této částky, je dlouhodobě neudržitelné. Kulometná palba šestnácti hlavní na vzdálenost stovek metrů je nesrovnatelně levnější. Proti pomalejším kvadrokoptérám a menším útočným dronům v terminální fázi letu může hustota palby fungovat. Problém nastává u rychlejších nebo odolnějších cílů a u bezpečnosti pozadí: střela ráže 7,62 × 54 mm R má nebezpečný dosah výrazně za hranicí chráněného objektu, což u rafinerií a průmyslových areálů není zanedbatelný detail.

Ruský export padá, marketing sílí

Kontext nabídky je stejně důležitý jako samotná technika. Podle dat SIPRI spadl ruský export velkých zbraní mezi obdobími 2015–2019 a 2020–2024 o 64 %. Válka na Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky, vysává výrobní kapacity a plánované vojenské výdaje pro rok 2025 vyšplhaly na 15,5 bilionu rublů, tedy zhruba 3,8 bilionu korun.

Rusko neprodává „přebytek“. Snaží se zpeněžit čerstvě zavedenou, bojově propagovanou novinku a zároveň udržet exportní přítomnost na trzích, kde mu dlouhodobě klesají velké zakázky. Egypt přitom není náhodná volba. Už v prosinci 2023 podepsal Káhira s Moskvou dohodu o licenční výrobě jiného ruského antidronového systému Zaščita. Příběh o antidronové spolupráci už tedy existuje, Bison ho má rozšířit.

Důležité je ale říct, co zatím chybí: veřejný kontrakt, cena, počet kusů, harmonogram dodání. Vše, co je doloženo, je exportní premiéra a oslovení potenciálních zákazníků. Egypt navíc zdaleka nenakupuje jen v Rusku; v letech 2019 až 2023 byli jeho hlavními dodavateli zbraní Německo, Itálie, Rusko, Francie i Spojené státy.

Jak to vypadá v porovnání s aliančním přístupem

Země NATO, Českou republiku nevyjímaje, řeší protidronovou obranu zásadně jinak. Armáda ČR zavádí raketový systém SPYDER s vlastními 3D radary, přebírá RBS-70NG na vozidlech MARS, pořizuje pasivní sledovací systém PLESS a modulární bojové komplety propojené s prvky protivzdušné obrany. Alianční filozofie staví na vrstvení senzorů, síťovém propojení a kombinaci efektorů, od elektronického boje přes kanony po řízené střely.

Bison proti tomu stojí jako izolovaný, levný a velmi úzce zaměřený efektor. Není to nutně špatně; i v aliančních konceptech existuje potřeba levné terminální vrstvy. Otázka je, zda kulomety ráže 7,62 mm s radarem na 1,5 km tuto roli plní dostatečně, nebo zda jde spíš o marketingový produkt pro trhy, které si sofistikovanější řešení nemohou dovolit.

Sám Rostec přitom nabízí i těžší variantu: systém ZAK-30 Citadel s 30mm kanonem, 300 náboji na modul a účinným dostřelem do 800 metrů proti multikoptérám. Podle státní agentury TASS jde o vyšší vrstvu antidronové obrany. Bison je tak i v rámci ruského portfolia tou nejlevnější pojistkou.

Co z toho plyne

Většina údajů o schopnostech Bisonu pochází přímo od výrobce nebo z médií, která jeho materiály přepisují. Nezávisle ověřená bojová úspěšnost ve veřejných zdrojích neexistuje. Pokud by se egyptský obchod potvrdil, šlo by pro Rusko o vítaný, byť drobný exportní příjem v době, kdy mu padají velké zahraniční zakázky a domácí válečná mašina polyká rekordní rozpočty. Pro Egypt by to znamenalo levnou doplňkovou vrstvu, ne strategický odklon od západních dodavatelů.

Bison není zbraň, která změní pravidla hry. Je to kulometná pojistka pro případ, že všechno ostatní selže, nabízená zemí, která sama teprve zjišťuje, jestli funguje.

Článek Rusko samo nemá, ale nabízí Egyptu protidronový systém Bison se čtyřmi kulomety. Dosah radaru je pouhých 1,5 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od Madridu do Helwánu

Messerschmitt ve Španělsku rozpracoval projekt označený HA-300 jako malý jednomotorový přepadový stíhač schopný dosáhnout rychlosti kolem Mach 2. Madrid ale postupně ztratil zájem, náklady rostly a španělské letectvo mělo jiné priority. Koncem roku 1959 vstoupil na scénu Egypt. Gamál Abdal Násir potřeboval moderní letectvo zoufale. Po suezské krizi v roce 1956 si Káhira bolestně uvědomila, jak je závislá na zahraničních dodavatelích, kteří mohou kdykoli zavřít kohoutky. Izrael navíc získával z Francie stíhačky Dassault Mirage III, stroje schopné rychlosti Mach 2, které se o několik let později výrazně prosadily v šestidenní válce.

Egypt proto koupil od Messerschmitta kompletní dokumentaci, výrobní přípravky i celý inženýrský tým a přesunul vše pod egyptskou General Aero Organisation do továrny v Helwánu. Messerschmitt nepřinášel jen výkresy. Přinášel desítky evropských odborníků a aerodynamické know-how, které Egypt jednoduše neměl.

Stíhačka, která skutečně létala

Projekt HA-300 nebyl papírový sen. 7. března 1964 vzlétl první prototyp a celý program nakonec nasbíral 135 zkušebních letů. Druhý prototyp létal rovněž. Podle Messerschmitt Museum of Flight měl letoun projektovanou maximální rychlost 2 125 km/h při vzletové hmotnosti pouhých 5 500 kilogramů. Pro srovnání: tehdejší MiG-21PF, hlavní sovětský stíhač exportovaný do arabských zemí, dosahoval maximální rychlosti zhruba 2 090 km/h, ale při podstatně vyšší hmotnosti.

Právě v tom spočívalo „překonání“ MiGu-21, v kombinaci extrémně nízké hmotnosti a mírně vyšší projektované rychlosti. HA-300 měl být nejlehčí nadzvukovou stíhačkou své doby. Šlo ale o projektované parametry, nikoli o bojově ověřené výsledky sériového stroje. MiG-21 byl v té době prověřený, zavedený a vyráběný v tisících kusů. HA-300 existoval ve dvou létajících prototypech.

Koncepčně stál HA-300 jinde než těžké víceúčelové stroje stejné éry. Americký F-4 Phantom II se dvěma motory, dvoučlennou posádkou a rychlostí Mach 2,23 patřil do úplně jiné váhové kategorie. Sovětský MiG-23 s měnitelnou geometrií křídla a rychlostí kolem Mach 2,4 byl rovněž o generaci komplexnější. HA-300 se do jejich machové ligy hlásil ambicí, ale ne výzbrojní nosností ani avionikou.

Šest dní, které zabily sen

Klíčový zlom přišel v červnu 1967. Izraelské letectvo během několika hodin zničilo většinu egyptských strojů na zemi. Násir stál před akutním problémem: jeho vzdušné síly prakticky přestaly existovat a potřeboval je obnovit okamžitě, ne za další roky vývoje. Sověti nabídli hotové MiGy-21 za výhodné ceny. Rychle, spolehlivě, bez rizika.

Program HA-300 přežil porážku ještě dva roky. Běžely zkoušky, inženýři se pokoušeli dotáhnout klíčový motor E-300, bez něhož letoun nemohl dosáhnout plných parametrů. Třetí a čtvrtý prototyp s tímto motorem ale do plnohodnotného letového programu už nedospěly. Náklady překročily 100 milionů egyptských liber. V květnu 1969 Egypt program definitivně zastavil.

Víc než ztráta jednoho letounu

Skutečná cena zrušení HA-300 nespočívala v penězích utopených do prototypů. Egypt ztratil šanci vybudovat vlastní konstrukční a motorářskou kontinuitu, průmyslový ekosystém, který by mu umožnil vyvíjet další generace letounů. Část kapacit helwánské továrny přešla na výrobu dílů pro sovětské stroje. Závislost na zahraničním dodavateli, které se Násir chtěl zbavit, se jen přesunula z Paříže a Londýna na Moskvu. A později na Washington: Egypt nakonec objednal celkem 220 amerických stíhaček F-16, jak potvrzuje Lockheed Martin.

Příběh HA-300 přesně ukazuje, proč Blízký východ dodnes nemá vlastní seriózní stíhací letoun. Nestačí peníze ani talent jednoho geniálního konstruktéra. Potřeba jsou větrné tunely, testovací infrastruktura, vlastní motorářský průmysl, dodavatelský řetězec a hlavně politická trpělivost snášet roky zpoždění a neúspěchů. Jedinou reálnou regionální výjimkou je v roce 2026 turecký program KAAN. Egypt dnes oficiálně mluví o lokalizaci výroby a strategických partnerstvích, ne o vlastní stíhačce.

První prototyp HA-300 přitom nebyl sešrotován. V roce 1991 jej odkoupila německá DASA, nechala zrestaurovat a převezla do Manchingu. Dnes stojí v expozici Messerschmitt Museum of Flight, tichý důkaz, že ambice byla reálná. Chyběl jí jen svět, který by ji unesl.

Článek Nacistický konstruktér dostal po válce zákaz tvořit zbraně. Egypt mu dal šanci postavit stíhačku, která překonala MiG-21 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč ne Su-35: sankce, logistika, geopolitika

Ruský Su-35S nebyl pro Egypt nikdy jen technickou volbou. Od roku 2018 Káhira jednala o jeho nákupu v rámci diverzifikace zdrojů výzbroje, ale nad celou transakcí visel zákon CAATSA, americký sankční nástroj, který Washington opakovaně signalizoval jako reálnou hrozbu. Zpráva Congressional Research Service z roku 2025 výslovně popisuje, že Egypt od Su-35 ustoupil právě pod tlakem možných sankcí.

Po ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022 se situace ještě zkomplikovala. Americká strana otevřeně rámovala konflikt jako moment, kdy státy přehodnocují závislost na ruské technice. Pro Egypt, který ročně přijímá americkou vojenskou pomoc v řádu miliard dolarů, to byl jasný signál. Přesto Rusko z egyptského inventáře nezmizelo, k březnu 2025 FlightGlobal stále eviduje 31 strojů MiG-29 a 46 bitevních vrtulníků Ka-52. Co Moskva ztratila, je slot budoucího špičkového stíhače.

Rafale vs. Su-35: co říkají čísla

Bylo by nepoctivé tvrdit, že Rafale Su-35 ve všem drtí. Ruský stroj má na papíře co nabídnout. Srovnání klíčových parametrů podle oficiálních materiálů obou výrobců vypadá takto:

Su-35 vyhrává v čisté kinematice, letí rychleji, dál a manévruje s vektorováním tahu. Jenže moderní vzdušný boj se nerozhoduje v dogfightu na vizuální vzdálenost. Rafale staví na jiné filozofii: integrovaný systém SPECTRA kombinuje detekci, rušení a sebeobranu do jednoho celku, radar AESA umožňuje simultánní sledování a navedení zbraní v režimech, kde pasivní anténa Irbisu naráží na fyzikální limity. A pak je tu Meteor, střela s největší „no escape zone“ ve své třídě, platformově integrovaná právě na Rafale. Zda ji Egypt skutečně provozuje, otevřené zdroje nepotvrzují, ale samotná možnost integrace posouvá taktické možnosti jinam.

Právě tohle je podle nás jádro egyptské kalkulace: ne jednotlivý parametr, ale propojení senzorů, elektronického boje a západního zbraňového ekosystému do víceúčelové platformy, která zvládne vzdušnou nadvládu, průzkum i úder během jednoho letu.

Kolik Rafalů Egypt vlastně má

Odpověď by měla být jednoduchá. Není. První smlouva z roku 2015 pokrývala 24 strojů. Egyptské ministerstvo obrany i Dassault v tiskové zprávě z května 2021 shodně uvádějí druhou objednávku na 30 kusů, celkem tedy 54. Jenže výroční zprávy Dassault za roky 2024 a 2025 mluví o „31 further fighters“. Rozdíl jednoho kusu se může zdát marginální, ale v oficiálních dokumentech téhož výrobce jde o rozpor, který nikdo veřejně nevysvětlil.

K březnu 2025 měl Egypt podle FlightGlobal 24 aktivních Rafalů a dalších 31 v objednávce. Dodávky pokračují, ale veřejně dohledatelný termín poslední várky chybí. Bezpečně lze říct: nejméně 54 strojů, financovaných z francouzského desetiletého úvěru.

Vzdušná nadvláda, ale kde a proti komu

Egypt není okrajový hráč. FlightGlobal jej v přehledu 2025 řadí na osmé místo na světě podle celkové aktivní flotily a na deváté podle počtu bojových letadel. Káhira provozuje 168 strojů F-16, 75 starších Mirage 5 a desítky dalších typů. Rafale v tomto kontextu není objemová náhrada, je kvalitativní hrot.

A právě tady je důležité rozlišit, co „vzdušná nadvláda“ reálně znamená. Egyptské krizové směry jsou tři:

• Západ, Libye: nestabilní stát bez koherentního letectva. Rafale tu dává Egyptu jednoznačnou převahu.
• Jih, Súdán: občanská válka, roztříštěná vojenská infrastruktura. Podobný scénář.
• Severovýchod, Izrael/Gaza: úplně jiná liga. Izrael disponuje 66 stroji F-15 různých verzí, 174 kusy F-16 a 38 letouny F-35I s dalšími objednávkami. Proti této kombinaci Rafale sám o sobě rovnováhu nepřepisuje.

Dá se čekat, že egyptské Rafale budou primárně posilovat schopnost rychlé reakce na jižním a západním směru a sloužit jako odstrašující prvek ve východním Středomoří. V severoafrickém prostoru jde o nejmodernější stíhací platformu v aktivní službě, a to je pozice, kterou Su-35 nemohl Egyptu nabídnout, aniž by s ním přišel celý balík ruských komplikací.

Širší trend: od Moskvy k Paříži

Egypt není jediný, kdo přehodnotil ruskou cestu. Indonésie opustila plánovaný nákup Su-35 a místo toho koupila Rafale a F-15. V arabském a severoafrickém prostoru má Rafale stále pevnější exportní stopu, Katar provozuje 36 aktivních kusů, Spojené arabské emiráty mají v objednávce 80 strojů. Paralela existuje i v Evropě: Česko v lednu 2024 podepsalo akvizici 24 letounů F-35A, tedy rovněž sázku na západní interoperabilní ekosystém.

Pro Rusko to neznamená úplný konec na egyptském trhu. Ka-52 létají, MiG-29 slouží. Ale prestižní slot špičkového stíhače, ten, který definuje směřování letectva na příští dvě dekády, Moskva v Egyptě prohrála. A získat ho zpět bude po roce 2022 nesrovnatelně těžší.

Rafale nedává Egyptu absolutní dominanci nad celým Blízkým východem. Dává mu ale něco, co Su-35 nemohl: moderní, politicky průchodnou a logisticky udržitelnou cestu k tomu být nejsilnější leteckou silou severní Afriky. Káhira to ví, a proto objednala dvakrát.

Článek Egypt ví moc dobře, proč vsadil na francouzské Rafale namísto ruských Su-35S. Zajistí mu v regionu vzdušnou nadvládu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč zrovna Egypt

Myšlenka nebyla jen Bonapartova. Direktoriát, Talleyrand i sám generál sdíleli přesvědčení, že Egypt je klíč k britskému impériu. Kdo ovládne nilskou deltu a přístup k Rudému moři, ten drží v rukou obchodní tepnu mezi Londýnem a Kalkatou. Instrukce Direktoriátu výslovně hovořily o „volné a výlučné držbě Rudého moře“ pro Francii a počítaly s kontaktem s Tipu Sultánem, indickým vládcem Mysúru, který vedl vlastní válku proti Britům.

Šlo tedy o víc než jednorázové tažení. Plán zahrnoval průzkum Suezské šíje, vybudování správní infrastruktury a dlouhodobou přítomnost, východní mocenskou základnu, z níž by Francie mohla systematicky tlačit na britské pozice. Jenže celá konstrukce stála na jednom předpokladu: že francouzské loďstvo udrží Středomoří pod kontrolou. A právě to byl předpoklad, který Bonaparte přijal jako hazard.

Hazard, který selhal u Abukiru

Jacques Jourquin ve své analýze vojenských rizik výpravy mluví o „vrhu kostkou“. Bonaparte věděl, že Royal Navy je silnější. Při plavbě ze Středomoří ho Nelson o vlásek minul, francouzský konvoj proplul kolem Kréty jen díky mlze a špatnému načasování britského průzkumu. Smůla to ale nebyla. Byla to strukturální slabina celé operace.

Po Abukiru se dominový efekt rozjel okamžitě:

• Druhý sled expedice z Toulonu nikdy nevyplul.
• Depeše mezi Egyptem a Paříží putovaly přes neutrální lodě se zpožděním dvou i více měsíců.
• Britové získali absolutní námořní převahu ve východním Středomoří.
• Osmanská říše, dosud váhající, vyhlásila Francii válku.

Armáda na pevnině sice držela Káhiru a nilskou deltu, ale bez posil a bez bezpečné evakuační trasy šlo jen o prodlužování přítomnosti, nikoli o plnění původního strategického cíle.

Akka, strop, o který se rozbily východní sny

Na jaře 1799 se Bonaparte pokusil o únik vpřed. Syrské tažení mělo otevřít cestu na sever, ohrozit Osmanskou říši přímo a teoreticky posunout expedici blíž k původní vizi. Klíčem byla pevnost Saint-Jean-d’Acre, dnešní Akko na izraelském pobřeží.

Obléhání trvalo dva měsíce. Francouzi přišli o část obléhacích děl ještě na moři, kde je zachytily britské lodě. Posádku Akky zásoboval z moře komodor Sidney Smith. V řadách obléhatelů řádil mor. Bonaparte nakonec 20. května 1799 nařídil ústup. Nebyla to jen jedna prohraná bitva, byl to konec jakékoli reálné šance rozšířit tažení za hranice Egypta.

Ani kdyby Akka padla, situace by se zásadně nezměnila. Bez námořního krytí, s armádou decimovanou nemocemi a bez spolehlivých posil by postup do Anatolie nebo k Indii zůstal fantazií. Akka jen brutálně zviditelnila to, co platilo od Abukiru: tažení nemá kam růst.

Útěk, který vypadal jako triumf

22. a 23. srpna 1799 Bonaparte tajně opustil Egypt. Svému nástupci Kléberovi nechal zapečetěný dopis. Vojákům neřekl nic. Důvody? Zprávy o porážkách francouzských armád v Evropě, rozpad druhé koalice a osobní přesvědčení, že v Paříži dokáže situaci využít lépe než v nilské deltě.

A měl pravdu, ale jen pro sebe. Navzdory tomu, že z Egypta přicházely neúplné a rozporuplné zprávy, byl Bonaparte po přistání ve Fréjusu přijat jako největší vojenský hrdina Francie. O tři měsíce později provedl státní převrat 18. brumairu a stal se prvním konzulem. Vojenské selhání v Orientu přetavil v politický kapitál doma.

Pro Francii ovšem výprava zůstala otevřenou ranou. Kléber byl v Káhiře zavražděn, jeho nástupce Menou kapituloval v roce 1801. Britové mezitím zachycenou korespondenci francouzské armády publikovali v Londýně jako propagandistickou zbraň, ranou informační válku, která podrývala pověst Direktoriátu i armády.

Co zbylo: vědci místo generálů

Paradox egyptské výpravy spočívá v tom, že její nejtrvalejší výsledky nemají s vojenstvím nic společného. Bonaparte s sebou vzal přes 150 vědců, matematiky, přírodovědce, inženýry, kreslíře. V Káhiře pro ně založil Institut d’Égypte se čtyřmi sekcemi a zadával mu praktické úkoly: od zlepšení pekáren pro armádu po průzkum starověkých kanálů.

Vojáci v červenci 1799 u města Rašíd našli černou granodioritovou desku s trojjazyčným nápisem. Dnes ji zná celý svět jako Rosettskou desku, klíč k rozluštění hieroglyfů, vystavený v londýnském British Museum. A monumentální Description de l’Égypte, vydávaná od roku 1809, položila základy moderní egyptologie a spustila v Evropě vlnu fascinace starověkým Egyptem, která přetrvává dodnes.

Bonaparte v Egyptě vojensky prohrál téměř všechno, flotilu, strategickou iniciativu, tisíce vojáků, důvěru spojenců. Ale z té prohry si odvezl korunu prvního konzula a Evropě zanechal vědecké dědictví, které přežilo jeho říši o dvě století.

Článek Egypt měl být Napoleonův klíč k ovládnutí světa. Místo toho mu armádu pohřbil v písku klan bývalých otroků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Kreml tvrdí a na čem to stojí

Sebevědomí vychází z kombinace geografie a katalogových čísel. Kaliningrad leží jako předsunutá základna uprostřed území NATO a ruský výrobce United Aircraft Corporation uvádí u Su-35 radarový záchyt vzdušných cílů do 350 km s možností současného vedení palby na osm cílů. K tomu přidejte střelu R-37M, kterou prokremelský server Topwar prezentuje jako nejdelší vzdušný nástroj ruských vzdušných sil, a dostanete jednoduchý příběh: kdo se přiblíží k Baltu, bude zachycen dřív, než se dostane do vlastní palebné zóny.

Problém je, že tento příběh funguje jen v prezentaci. Ignoruje elektronický boj protivníka, síťově propojené senzory a datovou fúzi, které jsou základem moderního vzdušného boje. Kremelská propaganda systematicky podhodnocuje právě to, co západní letouny dělá nebezpečnými, ne samotný dosah střel, ale schopnost oslepit nepřátelský radar dřív, než vůbec stihne odpálit.

Egyptský test: co víme a co ne

Veřejný primární protokol egyptského hodnocení Su-35 proti Rafale dohledatelný není. Žádný oficiální egyptský, francouzský ani ruský dokument nebyl zveřejněn. Přesto se v specializovaných obranných médiích opakovaně objevuje stejná linka: exportní Su-35 s radarem N035 Irbis-E měl při evaluacích proti egyptskému Rafale F3-R vybavenému systémem SPECTRA opakovaně selhávat v udržení kvalitního radarového obrazu. Breaking Defense to později shrnul jako efektivní rušení exportního řešení PESA.

Co to znamená v praxi? Systém SPECTRA od Thales oficiálně nabízí 360° multispektrální varování, dlouhodosahovou detekci hrozeb a okamžitou reakci včetně elektromagnetického rušení. Pokud protivník degraduje radarový obraz Irbisu, padá hlavní prodejní argument Su-35 v boji za vizuální horizont: kdo dřív detekuje, dřív odpálí. A přesně tuto logiku ruská propaganda používá jako základ svého narativu o baltské dominanci.

Egypt byl přitom ideální hodnotitel, současně provozoval Rafale a byl zamýšleným zákazníkem Su-35. Výsledek? 4. května 2021 Káhira oficiálně podepsala kontrakt na dalších 30 Rafale. V březnu 2022 americký Senát otevřel cestu k dodávce F-15 pro Egypt. A analýza Air & Cosmos z ledna 2022 upozorňovala, že egyptské Su-35 nejsou veřejně viditelné jako zavedené do služby. Indonésie od Su-35 oficiálně ustoupila v prosinci 2021. Exportní reputace stroje utrpěla dvojitě, technicky i politicky.

Balt v roce 2026: daleko od ruské kontroly

Test z roku 2021 sám o sobě neurčuje bezpečnostní realitu roku 2026. Tu formuje něco jiného, soustavná alianční přítomnost, kterou ruská propaganda pohodlně přehlíží.

Litevské ministerstvo obrany za jediný týden 13.–19. dubna 2026 evidovalo čtyři vzlety NATO stíhaček kvůli ruským strojům u pobaltských hranic. V Litvě od dubna slouží šest rumunských F-16, v Estonsku na základně Ämari rotují portugalské F-16. A nejde jen o starší stroje čtvrté generace, estonské přehledy ukazují, že Ämari v předchozích rotacích hostilo i nizozemské F-35 a italské F-35 společně s Eurofightery.

Baltský vzdušný prostor tedy v roce 2026 pokrývá mix platforem, z nichž každá přináší jiný kus skládačky:

• F-35 kombinuje AESA radar AN/APG-81, pokročilý systém elektronického boje AN/ASQ-239, distribuovaný aperturní systém a senzorovou fúzi napříč RF a IR spektrem, jde o stealth platformu postavenou na síťovém boji.
• Rafale se systémem SPECTRA nabízí integrovanou ochranu a aktivní rušení, které se v egyptských evaluacích ukázalo jako účinné právě proti architektuře Irbisu.
• Gripen podle Saabu staví na filozofii elektronického boje, kde pilot zná potřebnou reakci ještě před detekcí protivníkem, a je odolný vůči interferencím.

Přímý veřejný srovnávací test těchto tří typů proti Su-35 nad Baltem dohledatelný není. Ale podstatné je něco jiného: žádný z nich nepřiletí sám. Celý model Baltic Air Policing stojí na kolektivní ochraně, ne na souboji jeden na jednoho.

Proč papírový dosah nestačí

Ruská komunikace opakovaně dělá tutéž chybu: bere katalogový parametr a přenáší ho do reálného boje bez ztráty. Radar do 350 km? Jen pokud ho nikdo neruší. Střela R-37M s dlouhým dosahem? Jen pokud máte kvalitní radarový obraz cíle po celou dobu letu střely. Osm současně napadaných cílů? Jen pokud víte, kde přesně jsou.

Egyptský test neprokazuje, že Su-35 „nefunguje vždy a všude“. Zpochybňuje ale tezi o automatické dominanci, a to je zásadní rozdíl. Proti Su-35 jsou klíčové elektronický boj, datová fúze a síťované velení. Přesně proto NATO nad Baltem nedrží jeden typ letounu, ale celý ekosystém platforem, senzorů a komunikačních linek.

A mimochodem, i samotný Su-57, oficiálně nabízený jako ruský letoun páté generace, měl podle Breaking Defense v raných výrobních sériích radarovou linii odvozenou právě od Irbisu. Problémy s výrobou technologie AESA nejsou jen exportní záležitost.

Čtyři alianční vzlety za jediný dubnový týden roku 2026 u pobaltských hranic ukazují, že Balt není prostor, kde se Kreml může smát. Je to prostor, kde se každý den potkává ruský narativ s aliančními radary, a ten narativ pokaždé prohrává.

Článek Kreml se směje, že jeho Su-35 ovládá Baltské moře. Egyptské testování potvrdilo, že je úplně mimo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rafale byl oproti Su-35 lepší hlavně radarem

Souboj to nebyl snadný a egyptské letectvo dlouhodobě testovalo jak francouzský Rafale, tak ruský Su-35, přičemž by se mohlo zdát, že měl druhý z nich navrch, jelikož by navázal na dřívější letouny sovětské produkce. Ale výsledkem bylo, že Rafale vyhrál zejména díky radaru, což není zase tak překvapivé, jelikož jsou ruské protějšky všeobecně v tomto směru horší.

Ruské letectvo na pokraji rozkladu se zoufale snaží chránit bombardéry pneumatikami. Jenom tím usnadňuje, že shoří

Ruský radar má podle všeho menší dosah a lze ho mnohem snáze vyrušit, což znamená, že je Suchoj Su-35 znevýhodněný v boji na dlouhé vzdálenosti. Navíc je třeba zohlednit, že z tohoto i jiných důvodů upřednostnila Rafale také Indonésie nebo Indie coby tradiční odběratel ruských zbraní. V případě Egypta však mohl hrát roli také americký zákon CAATSA.

V překladu zkratka znamená „Zákon o boji proti nepřátelům Ameriky prostřednictvím sankcí“, a zahrnuje (krom jiných) Rusko, uvádí Wikipedia. Je tedy možné, že pokud by dal Egypt přednost ruským Su-35, ztratil by přístup k americkým zbraním, ale na druhou stranu se také roku 2024 ukázalo, že doplní čínské letouny J-10C namísto F-16, pro něj jsou ekvivalenty.

Rusové se jim smáli, ale F-16 na Ukrajině excelují. Plní 80 % bojových misí, nejlepší piloti mají přes tisíc sestřelů

F3R je přitom nejpokročilejší modernizací Rafale, která dostala novější navigační, komunikační, detekční a zbraňové systémy, například radar RBE2 AA s aktivním elektronickým vychylováním paprsku pro zlepšení detekce a sledování cílů, nebo systém TALIOS pro vysoce přesné označování pozemních cílů pro laserem naváděné zbraně, a též má pokročilou avioniku.

Z hlediska výzbroje může nést mj. nejlepší západní střelu vzduch-vzduch Meteor, ale není jasné, zda si ji Egypt objednal také. Rafale F3R je schopen provádět širokou škálu misí, od vzdušného boje až po přesné údery na pozemní cíle, eventuálně i průzkum. Armádní Zpravodaj označil dle exportních čísel francouzský Rafale za nejúspěšněji evropský bojový letoun.

Článek Porážka, jakou nese Rusko těžce: Egyptské letectvo dalo přednost francouzskému Rafale, jeho Su-35 pohořelo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Egypt dodnes používá i české Albatrosy

Egyptské letectvo má ve výzbroji několik typů tréninkových letounů, včetně desítek českých, resp. původně československých, Aero L-39 Albatros, uvádí Wikipedia. Ale páteř jeho cvičného proudového letectva tvoří německo-francouzské Dassault/Dornier Alpha Jet, a pak čínské Hongdu JL-8 známé i jako K-8. Jde o více než 30 let staré konstrukce, navíc podzvukové. Armádní Zpravodaj se domnívá, že jsou proto úvahy představitelů egyptského letectva správné, jelikož potřebují stroje vyspělejší, víceúčelové a nadzvukové, aby piloty připravily co nejlépe.

iZdroj fotografie: Korea Aerospace Industries

Jihokorejský KAI FA-50 to zajistit může, ale bude ještě záležet, na jaké konkrétní verzi nebo verzích se Egypt s Jihokorejci dohodne. Existuje totiž T-50, což je původní čistě tréninkový stroj, a jeho výrobce, Korea Aerospace Industries, vysvětluje, že z něj vznikla varianta TA-50, tedy lehký útočný letoun určený k útokům na pozemní cíle. FA-50 je pak lehký víceúčelový letoun schopný v nejnovější modifikaci stíhacího boje, útoků na pozemní i hladinové cíle, a má být schopen odpalovat i řízené střely s dlouhým dosahem.

Velice pestrá výzbroj a rychlost 1,5 Mach

FA-50 má ve všech variantách podobné parametry, které se liší hlavně vybavením a používanými zbraněmi. Jde o relativně malý stroj, Wikipedia uvádí, že má na délku 13,14 m a rozpětí jeho křídel je 9,45 m. Pohání ho pak jeden motor a uděluje mu max. rychlost Mach 1,5, dolet potom vychází na 1 851 km. Letoun má dvoučlennou osádku, v tréninkové variantě jde o pilota a trenéra, v bojových variantách však místo trenéra obsadí operátor zbraní.

Jihokorejská KAI KF-16 je jednou z nejlepších verzí na světě. Letouny Severokorejců by nejenom v přímém střetu roznesla

V nejnovější modifikaci Block 20 je FA-50 v podstatě plnohodnotný bojový letoun vybavený radarem typu AESA a může používat nejenom tepelně naváděné střely jako AIM-9 Sidewinder, ale i radarově naváděné AIM-120 AMRAAM a další typy západních střel. Nést může každopádně i různé typy pum těžkých až 450 kilogramů, a to včetně naváděných a klouzavých JDAM, nebo střel jako SPEAR-3 a KEPD 350K-2, případně protilodních Join Strike Missile. Navíc disponuje ještě kanonem ráže 20 mm; možná výzbroj je tedy velice pestrá.

Článek Egypt může definitivně upustit nejenom od českých Albatrosů – už zkrátka nejsou dobré. Zválcovat je může 100 jihokorejských FA-50 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Su-35 měl pohořet hlavně kvůli radaru

Zájem na uzavření lukrativního obchodu měla v druhé polovině 20. let 21. století jak Francie, tak Rusko, a v nabídkách se doslova předháněly. EurAsianTimes uvádí, že Egypt proto oba letouny podrobil velikému testování, jehož výsledkem údajně bylo, že při nich Rafale pokořil Su-35 hlavně radarem. I někteří odborníci tvrdí, že má ruský radar menší dosah a lze ho mnohem snáze vyrušit. To znamená, že je znevýhodněný v boji na dlouhé vzdálenosti.

Souboj letounů 5. generace: čínský Chengdu J-20 vs. ruský Suchoj Su-57 má jasného vítěze. Rozdíly jsou nejenom ve stealth

Jestli je to skutečně pravda, se velice obtížně posuzuje. Ruský portál TopWar, který pochopitelně hájí zájmy ruského státu, upozornil, že toto tvrzení egyptské letectvo nikdy oficiálně neuvedlo. Argumentoval například tím, že v takovém simulovaném souboji záleží i na výcviku pilotů a dalších aspektech. Faktem nicméně zůstává, že Rafale dala v té době přednost před Su-35 i Indonésie a pořídila si jej dokonce Indie coby tradiční odběratel ruských zbraní.

Američané by mohli uplatnit CAATSA

V rozhodnutí Egypta mohla hrát roli i politika, jelikož podle DefenseMirror existuje zákon CAATSA, který by Američané teoreticky mohli uplatnit. Wikipedia uvádí, že jde o směrnici zabývající se sankcemi na Severní Koreu, Írán a Rusko, čímž by Egypt logicky mohl ztratit přístup k vyspělým americkým zbraním i další výhody a dostat se do pozice Turecka. To USA vyřadily z programu letadla Lockheed Martin F-35 Lightning II poté, co si pořídilo ruský systém S-400.

Úspěšný francouzský Dassault Rafale je ve své poslední verzi F4.1 ještě smrtelnější. Překonávají ho už snad jenom letouny 5. generace

Faktem tedy zůstává, že Rusko není s letounem Su-35 na světovém trhu úspěšné, ačkoliv si jich několik koupila Čína a byly poskytnuty i Íránu za jeho zbrojní pomoc. Rafale lze naopak označit za velice úspěšný projekt, protože si ho kromě výše uvedených zemí pořídilo třeba Řecko a Chorvatsko, uvádí Wikipedia, ale jsou i další zájemci. V reálném boji se sice letouny nikdy neutkaly, ale dá se říci, že na poli obchodním už Rafale ruský protějšek naprosto převálcoval.

Článek Kterak francouzský Dassault Rafale porazil ruský Suchoj S-35 Flanker-E a získal přízeň egyptského letectva. Vyhrál hlavně radarem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Egypt chce více zbrojních dodavatelů

Hlavní silou egyptského letectva jsou letouny General Dynamics F-16 Fighting Falcon, často ve verzi A a B pocházející z 80. let 20. století. ArmyRecognition uvádí, že chce ovšem koupit modernější alternativy, přičemž mělo na výběr mezi americkou F-16 verze V, která je známější jako Block70/72, nebo konkurenčním čínským J-10C. Kvalitativně jde o velmi podobná letadla, ale jedním z důvodů volby toho čínského byla právě diverzifikace dodavatelů.

iZdroj fotografie: Uživatel Alert5 / Creative Commons / CC BY-SA

J-10C je nejmodernější verzí J-10, který je vyráběn od roku 2002, uvádí Wikipedia, a má mnoho společných rysů s F-16; panuje dokonce přesvědčení, že se Číňané v mnohém inspirovali a získali některé technologie z Izraele. Jde o jednomotorový letoun spíše menší velikosti – dlouhý je 16,9 metrů – s velmi dobrou manévrovatelností. Verze C má mnohá vylepšení, například výkonnější motor, moderní radar typu AESA, systémy elektronického boje či infračervený vyhledávač, což může pomoci se zaměřováním nepřátel s vlastnostmi stealth.

J-10C používá střelu PL-15 s dosahem 300 km

Kromě dobrých výkonů jako je rychlost Mach 1,8 nabízí čínský letoun i solidní možnosti vyzbrojení. Má rychlopalný kanon, ale hlavně 11 závěsných bodů na různé typy střel, pum a dalších zbraní nebo přídavné nádrže do hmotnosti 5,6 tun. Modernizovaná verze C dostala také možnost používat čínské radarem naváděné střely PL-15, uvádí NationalInterest, s dosahem až 300 km, i když Egypt pravděpodobně dostane exportní verzi, kde je omezený na 145 km. Jde tedy o zbraň srovnatelnou s americkou střelou AIM-120 AMRAAM.

„Pryč se zlým Západem i Ruskem“, zájem je o čínské vojenské letouny: jsou ekvivalentem F-16 a nahradit mohou i Panavia Tornado

Kolik přesně Egypt čínských letadel nakoupí, není jasné, ale po Pákistánu bude druhou zemí, opět muslimskou, která na ně vsadí. A jestli s ním budou mít letectva dobré zkušenosti, lze očekávat, že by Čína mohla najít další zákazníky, a to třeba u zemí na severu Afriky nebo na Blízkém východě. Mnohé z nich by mohly mít důvody, proč nechtít americké a ruské alternativy, a nelze pochybovat, že jim může Čína dát i výhodné finanční podmínky.

Článek Ztrácí Amerika svůj vliv? Egyptské letectvo nakoupí raději čínské bojové letouny J-10C, zatímco americké F-16 vyřadí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Egypt zúročil produkci sovětských Gradů

Africká země má ve výzbroji opravdu velké množství raketometů, a to včetně amerických M270 využívajících stejné rakety jako M142 HIMARS. Nejpočetnější skupinou těch salvových jsou potom staré sovětské BM-21 Grad, případně jejich deriváty často umístěné na speciálních podvozcích. Zkušenosti s jejich produkcí se proto Egypťané rozhodli zúročit u vlastního raketometu RAAD 200, ačkoliv klasickému Gradu se příliš nepodobá.

RAAD-200 Egyptian made 122mm Multiple Launch Rocket System.#EDEX23 #EDEX2023. pic.twitter.com/l4X8p8Oi8c

— International Defence Analysis (@Defence_IDA) December 5, 2023

RAAD 200 využívá odpalovač na rakety stejné ráže jako Grad, ale je koncipovaný jinak. Zatímco sovětský (ruský) systém má 40 odpalovacích tubusů, u egyptského jich je pouze 30, a to rozdělených do dvou polovin. Vojáci do nich přitom mohou nabít různé rakety ráže 122 mm určené do Gradů, uvádí Defence-Blog, nebo použít rakety BRE1 122 mm s dosahem až 40 km. Egyptská armáda má navíc k dispozici i termobarické rakety s dosahem 20 km.

Pásový podvozek s pancéřovanou kabinou

Oproti Gradu je jiný i vzhled vozidla. Nejedná se o klasický podvozek nákladního automobilu, ale o pásový s pancéřovanou kabinou, takže ve výsledku trochu připomíná M270. Většina částí je přitom vyrobena z domácích komponentů. ArmyRecognition uvádí, že měří 6,5 metrů na délku, 2,85 metrů na šířku, a 3,1 metrů na výšku, přičemž jeho hmotnost je přes 18,5 tun. Pohybovat se dokáže rychlostí až 45 km/h a díky pásům si poradí i s velmi náročným terénem. Uvnitř kabiny je místo pro řidiče a další 2 vojáky, kteří typicky zajišťují obsluhu.

Jak nenáviděné Stalinovy varhany „hrály“, trnuli hrůzou i nejodvážnější němečtí vojáci. Sověty milovaný salvový raketomet BM-13 (Kaťuša)

Egyptský RAAD 200 není nijak sofistikovanou zbraní a schopnostmi se bude rovnat běžným salvovým raketometům, ale jeho konstrukce může být důkazem postupného vzestupu egyptského zbrojního průmyslu. Země tak nemusí být závislá na zahraničních dodavatelích, ale mnohé zbraně si vyprodukovat sama a levněji. Navíc není vyloučeno, že by mohl mít Egypt podobné ambice jako Turecko, a po zvládnutí jednodušších systémů se pustit do složitějších, a to včetně raketometů s přesně naváděnými střelami a dlouhým dosahem.

Článek Egyptský salvový raketomet RAAD 200 vychází ze sovětského Gradu, ale vlastně vypadá úplně jinak, a pálí i termobarické rakety se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.