To nejlepší z obou stran fronty

Požadavek ministerstva obrany na nový tank, označený jako A41, byl vydán v říjnu 1943. Vývoj byl maximálně urychlen použitím pětikolového podvozku z tanku Comet, prodlouženého o šesté kolo. Ten využíval vynikající systém odpružení Christie, který byl použit i v sovětském T-34. Srdcem stroje se stal motor V-12 Rolls Royce Meteor s 650 koňmi.

Testy v terénu prokázaly, že Centurion je nejpohyblivějším britským strojem. Sklon a sílu pancíře silně ovlivnil německý Panther a sovětské T-34. Jeho síla se pohybovala od 200 milimetrů na masce věže, 126 mm na čele korby, 76 mm na bocích až po 51 mm na dně a stropu vozidla. Především velká síla pancéře dna podvozku reflektovala zkušenost s minami z války.

iZdroj fotografie: uživatel Morio / Creative Commons / CC BY-SA

Rozměry tanku byly omezeny rozměry britských drah a jejich nákladních vagonů. A tak byla délka Centurionu 7,6 m (s hlavní 9,8 m), šířka 3,35 m a výška 3,1 m (první verze 2,95 m). Hmotnost první verze byla 51 tun. Posádku tvořili čtyři muži a stroje pozdějších verzí byly vybaveny ochranou proti zbraním hromadného ničení a nočním viděním.

Hledání ideálních zbraní

Nová měla být i zbraň. Prototyp Centurion Mk I dostal kanón QF 17 76,2 mm. Sekundární spřaženou zbraní byl automatický 20mm kanón Polsten. Prototyp byl urychleně poslán v rámci 22. obrněné brigády roce 1945 do Německa, ale dostal se tam až v červnu 1945, a tak z ostrých bojových zkoušek nebylo nic. Sériová výroba začala verzí Mk II, která měla spřažený kanón ráže 20 mm nahrazený kulometem BESA 7,92 mm, jenž byl proti pěchotě mnohem účinnější.

Tank od této verze dostal i novou zcela litou věž a nový kanón QF 20 84 mm. Výroba Mk II, kterých bylo objednáno 800, se rozjela na plné obrátky na podzim 1946. Další klíčovou verzí byla v roce 1948 Mk III, jež dostala gyroskopicky za jízdy stabilizovaný kanón. Všechny starší verze pak byly modernizovány na tento standard, nebo přestavěny na ženijní vozidla. K poslednímu vylepšení došlo v roce 1959, kdy Centurion Mk 9 dostal nový výkonný kanón L7 105 mm.

iZdroj fotografie: uživatel Morio / Creative Commons / CC BY-SA

To již byl tank vyzbrojen nejen koaxiálním kulometem 7,92 mm. Další kulomet byl nad poklopem velitele a nabíječ ještě mohl obsluhovat protiletadlový kulomet 12,7 mm. Celkem bylo vyvinuto na 13 hlavních verzí bojového tanku Centurion a velmi mnoho subverzí. Centurion byl skutečně vynikající tank se skvělými jízdními vlastnostmi. I jeho první sériová verze Mk II v testech překonala všechny typy z 2. světové války. Maximální rychlost byla 34,5 km/h (u pozdějších verzí 48 km/h). Achillovou patou byl ale dojezd.

Ten byl zpočátku pouhých 100 kilometrů a ani později nepřesáhl 160 km. Stroje však Britové dostávali na bojiště pravidelně na podvalnících tažených automobilními tahači, což tento nedostatek značně eliminovalo. V období od roku 1945 až do konce výroby v roce 1962 bylo dodáno 4 423 Centurionů. V roce 1952 jeden vyšel na 38 000 liber (dnes 28 090 000 Kč).

Stále ve službě

První ostrou akcí si Centuriony prošly ve válce v Koreji. Proslavily se především při odrážení čínské ofenzivy v lednu 1951. T-34/85 neměly vůči výkonnému britskému kanónu šanci. Naopak Britové v tancích Centurion sovětským granátům odolávali. Brzy se objevili i první zahraniční zákazníci. Za svůj nový tank si Centuriona vybralo Švédsko, Dánsko, Nizozemsko, Jordánsko nebo Egypt.

Paradoxně egyptské Centuriony se v roce 1956 v boji střetly se svými britskými protějšky během Suezské krize a prohrály. Byla to krásná ukázka toho, že jen technické parametry nestačí a že stejnou měrou se o úspěch tanků v boji zaslouží i stupeň vycvičenosti posádky.

iZdroj fotografie: Caracal Rooikat / Creative Commons / CC BY-SA

Dalším uživatelem se stala Jižní Afrika. Když v 70. a 80 letech zasáhly zemi sankce kvůli apartheidu, Jihoafričané si proto své stroje s tichou pomocí Francie značně modernizovali na prakticky nový typ Olifant. Ten měl nové zaměřovací a elektronické vybavení a zesílený pancíř. Tyto tanky se pak zúčastnily bojů v Angole. V řadách australské armády se jiné Centuriony podílely i na válce ve Vietnamu a Indie ty své několikrát nasadila proti Pákistánu.    

Centurion se stal stálicí bojů na Blízkém Východě. Tanky si totiž v roce 1955 pořídil i Irák a pak v roce 1959 i Izrael. Ten je používal ve všech válkách, které vedl. Často docházelo k „bratrovražedným“ bojům s jordánskými stroji. Ty jsou ostatně stále ve službě. Izraelská úprava Šot byla postupně v 80. a 90. letech přestavěna na těžké obrněné transportéry. Některé armády dodnes stále používají ženijní stroje postavené na bázi Centurionu.

Článek Centurion byl nejlepší tank 2. světové války. Do Evropy se ovšem dostal až měsíc po ní. Válčí dodnes se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Plán byl promyšlen do posledního detailu

Dne 29. června 1950, při leteckém průzkumu korejského území, došel generál MacArthur k závěru, že jediným způsobem, jak zastavit ofenzívu NKPA, je provést společnou obojživelnou operaci. MacArthur byl přesvědčen, že společný útok v Inčchonu poskytne jeho silám jedinečnou příležitost napadnout kritickou slabinu nepřítele – jeho komunikační i hlavní operační linie. Ačkoli se jednalo o riskantní krok, vše napovídalo skutečnosti, že lepší možnost neexistuje.

Společná strategická plánovací a operační skupina (JSPOG) původně plánovala provést obojživelný výsadek s kódovým označením operace Bluehearts, a to již 22. července 1950. Tento plán spočíval ve vylodění americké divize v týlu NKPA s cílem přerušit její komunikační linie, narušit velení i logistiku a zmocnit se města Soul. Operace Bluehearts, naplánovaná ve velmi krátké době, tehdy nevzbudila ze strany nepřítele nikterak velkou pozornost. Otevřela však cestu právě k vylodění v Inčchonu.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Ještě před samotným schválením operace generála MacArthura, která dostala označení Chromite, měla JSPOG připravené detailní postupy a návody na její provedení. Generál měl navíc v rezervě hned tři operační plány. Prvním akčním plánem byla operace 100-B, jež počítala s obojživelným vyloděním na západním pobřeží Inčchonu. Druhý operační plán 100-C počítal s obojživelným vyloděním na západním pobřeží Kunsanu. Ten poslední, 100-D, pak požadoval obojživelné vylodění na východním pobřeží.

Sám MacArthur však po celou dobu upřednostňoval myšlenku obojživelného vylodění právě u Inčchonu, tedy plán 100-B. Zároveň se pokoušel prosadit plán, v rámci něhož by současně s vyloděním zaútočily americké jednotky u Pusanu. Generál totiž doufal, že by překvapivý útok pomohl prolomit pusanský perimetr. Jako den D byl zvolen 15. září 1950. A to zejména kvůli předpokládaným příznivým povětrnostním i hladinovým podmínkám, které měly umožnit námořním plavidlům vysadit útočné síly přímo u břehu. 

Prudký úder do slabiny nepřítele

Dne 4. září 1950 zahájila JTF-7 (Combined Joint Task Force) prudkou palbu, při níž se pokusila vymezit a izolovat společný operační prostor pro blížící se operaci Chromite. Palba postupně přešla v intenzivní bombardování s cílem omezit nepřátelské dělostřelectvo v okolí přístavu Inčchon. V noci z 12. na 13. září pak JTF-7 provedla klamnou operační akci, která měla pomoct udržet iluzi o neměnící se poloze obojživelného výsadku hlavních útočných sil. Klamná operace, na níž se podílely americké speciální síly a britské Royal Marine Commandos, byla úspěšná.  

Do 24 hodin od prvního vylodění obsadili vojáci JTF-7 kritické pozice v okolí Inčchonu a izolovali přítomné severokorejské jednotky od pusanského perimetru. Severokorejští vojáci nacházející se v oblasti byli rychlostí, s jakou dokázala JTF-7 vysílat bojové síly z moře, zaskočeni.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

V nadcházející fázi operace Chromite, která započala 16. září, získala JTF-7 předsunuté pozice zajišťující dálnici vedoucí do Soulu. Přičemž již následující den se jednotkám podařilo získat výhodné pozice i na samém okraji jejich hlavního cíle – letiště Kimpcho. Dne 18. září se pak, k překvapení severokorejských vojáků, spojenci úspěšně zmocnili letiště, čímž v podstatě zpečetili porážku NKPA. Dobytí tohoto strategického bodu značně posílilo schopnost vzdušných sil narušit severokorejské operační i komunikační linie.  

Operace Chromite byla brilantně naplánovanou vojenskou akcí, která využila momentu překvapení k demoralizaci NKPA. A umožnila silám generála McArthura přejít do ofenzívy. Chromite zvrátila průběh války, zachránila tisíce životů, vedla k osvobození Soulu a nakonec i k obnovení 38. rovnoběžky. 

Článek Legendární operace Chromite: Spojenci zachránili Jižní Koreu od komunistické diktatury vyloděním u Inčchonu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nový Mig vyvolal obrovský zájem tajných služeb

Během korejské války chtěli Američané vypsáním vysoké finanční odměny zlákat některého z pilotů MiGu-15 k úletu na svou stranu, aby si mohli sovětskou stíhačku sami důkladně vyzkoušet. Nedočkali se celou válku. Chtěli aspoň získat MiG-15 jako sestřelený vrak, ale i to bylo pro Američany téměř nemožné. Migy nesměly létat nad území nepřítele ani nad moře, ve vzduchu se držely co možná nejblíže u řeky Jalu na severovýchodě Severní Koreje. Oblast je dodnes známa pod přezdívkou Alej MiGů.

Po celou dobu války, až na výjimky, startovaly MiGy-15 z letišť na čínském území za řekou Jalu. Přesto Američané dokázali v letech 1951 a 1952 získat aspoň dvě části vraků sestřelených MiGů-15. Nejdříve byly vytaženy zbytky sestřeleného MiGu z mořské mělčiny u ostrova Sinmi-do, podruhé posádka vrtulníku Sikorsky H-19 ze severokorejského území ve spolupráci s tajnou službou a partyzány doslova ukradla nějaké lehčí části MiGu. Ale k prozkoumání sovětského stíhacího letounu to rozhodně nestačilo.

iZdroj fotografie: Public Domain

V březnu a květnu 1953 uletěli postupně poručík Jarecký a po něm další polský pilot se svými MiGy-15bis do Dánska na ostrov Bornholm. Poprvé se tak Západ mohl zblízka seznámit s legendární stíhačkou. Američané však museli stroje velmi rychle vrátit do Polska, v Evropě byl mír, takže je nemohli ani vyzkoušet ve vzduchu. Ve Washingtonu dospěli k názoru, že nejlépe by bylo získat nový MiG jako válečnou kořist v Koreji.

Došlo proto ke schválení programu Moolah, kdy bylo pomocí letáků nabízeno každému severokorejskému pilotovi, který by uletěl s MiGem-15 na jih, nejméně 50 000 dolarů, tomu prvnímu rovnou i dalších 50 000 navrch, novou identitu, atd., atd. Ale letáková akce zřetelně zklamala. V dubnu 1953 a pak ještě 2x v květnu vypustili v noci vysoko letící B-29 obrovské množství letáků s touto nabídkou v korejštině, čínštině a ruštině.

Měly dopadnout do prostoru leteckých základen v Číně. Ale podle pozdějšího zjištění dopadly bůhvíkam, protože se k žádnému pilotovi létajícímu v Severní Koreji nikdy nedostaly. A vysílání radiových relací na VKV vlnách prostě nikdo v Severní Koreji neslyšel.

Zvláštní dopad letákové akce v Koreji

Ale o letácích věděli ve štábech v Severní Koreji. Mělo to překvapivý dopad. Velení přikázalo, že od té doby do vzduchu mohou s MiGy-15 vzlétat jen ti nejkovanější soudruzi. Zřetelně to ale byli i ti, kteří nic jiného než mávat červenou knížkou moc neuměli a létat ještě méně. Poslední tři měsíce války totiž zaznamenaly letecké síly Severu naprosto mimořádné ztráty a Američané naopak téměř žádné. A když bylo 27. července 1953 konečně podepsáno příměří, Američané stále ještě žádný ukořistěný MiG-15 neměli. Akce Moolah neuspěla.

Ale odpískána kupodivu se skončením bojů nebyla. Někde v byrokratickém molochu štábů a velení na ni zapomněli a nabízená odměna stále platila. A přesto nakonec Američané svůj MiG-15 v Koreji získali. V září 1953 přistál naprosto nečekaně MiG-15bis s pilotem No Kum-sokem na letecké základně u Soulu K-14 Kimpo. Severokorejského MiGu, který se tam náhle zjevil z čistého nebe, si Američané vlastně všimli, až když sedal na dráhu. Jeho pilot přistával rovnou ze směru příletu, i když to bylo po větru.

iZdroj fotografie: Public Domain

Toho dne sice stíhačky F-86 Sabre z letecké základny Kimpo poměrně intenzivně startovaly ke cvičným a hlídkovým letům, ale americký radar sledující vzdušný prostor byl mimo provoz, právě na něm probíhala údržba. Přistání MiGu-15 v Kimpo vyvolalo naprostou eufórii příslušných orgánů tajné služby a velení letectva USAF. Konečně získali letoun k úplnému prozkoumání.

A to je ještě po výslechu severokorejského pilota čekalo překvapení, když zjistili, že on vůbec nic nevěděl o vyhlášené odměně za úlet. Američané mu však vše slíbené stejně dali a pilot poručík No Kum-sok obdržel jak celkovou odměnu 100 000 dolarů (díky tomu později vystudoval vysokou školu a stal se z něho letecký inženýr, který pak pracoval pro Boeing a jiné společnosti), tak všechno, co bylo slíbeno, včetně repatriace do USA a nové identity.

Zkoušky nepoškozeného Migu-15bis začaly na Okinawě

Okamžitě po přisání byl letoun zatažen do hangáru v obavě, aby nějaký Severokorejec nechtěl MiG-15 zničit. Pak byl Mig částečně demontován a převezen letadlem C-124 Globemaster v utajení 23. září na americkou základnu Kadena na ostrově Okinawa. Severokorejský Mig obdržel označení amerických letadel, nápis na příď i směrovku U.S. AIR FORCE a na příď kód 616.

Na Okinawě létali s Migem pět měsíců američtí zkušební zalétávači, jako byl Yeager či Collins, a právě Collins měl tu čest, aby jako první Američan s MiGem-15 vzlétl. Předtím dostal s pomocí překladatele důkladnou instruktáž od severokorejského pilota. Na Okinawě absolvoval MiG-15 jedenáct testovacích letů. Při jednom ho ale Yaeger málem zničil.

iZdroj fotografie: Public Domain

Přes varování severokorejského pilota se pokusil s Migem překonat ve střemhlavém letu rychlost zvuku. Začal údajně v deseti kilometrech. Ale v rychlosti Mach 0,98 se stroj stal neovladatelným a bezmocný Yeager se řítil s MiGem strmě dolů. Jak se ale přiblížil k zemi, vyšší hustota vzduchu zapříčinila, že stroj začal sám zvolna vybírat střemhlavý let, zpomalil a opět reagoval na řízení. Zpocený Yeager vybral střemhlavý let přibližně jeden kilometr nad zemí.

Verdikt amerických zkušebních pilotů

Zkoušený MiG-15bis dostal od zkušebních amerických pilotů poměrně dobré hodnocení. Po zkouškách a porovnávání s F-86 konstatovali, že MiG-15bis je i přes některé záludnosti pro vzdušný boj velmi dobře zkonstruovaný a pilotážně až na některé mezní režimy nezáludný. V některých parametrech měl navrch MiG, v jiných Sabre.

iZdroj fotografie: Public Domain

Na výsledcích vzájemných soubojů v Aleji MiGů tak nemělo ani tak podíl to, že jde o MiG či F-86, ale především úroveň jeho pilota, případně použitá taktika a někdy i trocha štěstí. Ale poctivě přiznali, že MiG-15bis měl mírně navrch před staršími verzemi F-86A a F-86E, až teprve verze F-86F z roku 1952 ho dokázala překonat.

Na základně Kadena pak MiG-15 prošel i prvotním zkoumáním techniky a specialisty na konstrukci, zbraně a veškeré vybavení. Těch prvních pět měsíců uteklo jako voda. Američané čekali, kdy se Severní Korea o letoun přihlásí. K jejich překvapení to však nikdy neudělala. Pravděpodobně nikdo v Severní Koreji nechtěl přiznat, že jim uletěl pilot s nejmodernější stíhačkou. A Američanům to pochopitelně nevadilo.

Mig-15 konečně v Americe

A tak v únoru 1954 cestoval MiG-15bis opět v polorozebraném stavu na palubě transportního letadla do samotných Spojených států. Byl dopraven na na Wright-Pattersonovu leteckou základnu. Zde stroj opět létal, mimo jiných pilotů ho sedlal i nám již známý Collins. Označení „amerického“ MiGu se změnilo, například se zvětšily americké výsostné znaky a kód 616 na přídi se změnil na veliký černý nápis TC-616. Písmena TC mají údajně znamenat iniciály jmen zalétávačů Yeagera a Collinse neboli „Chucka“ a „Toma“.

Od března do října 1954 létal ukořistěný MiG-15bis TC-616 na letecké základně Eglin na Floridě. Zde se ověřovaly jeho vlastnosti a schopnosti při markýrování přepadu a záchytu strategických bombardérů B-36 Peacemaker a B-47 Stratojet. Pak se Mig opět vrátil do Daytonu. Jedním z pilotů, kteří ho na základně také zkoušeli, byl i příslušník RAF Ernest S. Chandler.

iZdroj fotografie: Public Domain

Právě on provedl i poslední let tohoto Migu v USA, po němž se mu nepodařilo správně přistát a skončilo to poškozením letounu. Poté už Mig-15bis zamířil do Národního muzea letectva Spojených států amerických nacházejícího se také v Daytonu. V muzeu dostal zpět své severokorejské výsostné označení, byl umístěn vedle svého korejského soupeře F-86A Sabre a lze si ho tam prohlédnout dodnes.

Článek MiG-15 dělal Američanům velké potíže ve válce v Koreji, vypsali vysokou odměnu za získání letadla. Testovací pilot se málem zabil se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na první válečnou loď se námořníci skládali

Byl jím stíhač ponorek s názvem Baekdusan, tehdy jediné větší plavidlo Jižní Koreje. To v době svého vzniku bylo odkázáno na dřevěné čluny, na nic více chudá země neměla. Jihokorejské námořnictvo se začalo skládat na pořízení nějaké vojenské lodi. Nakonec se jim podařilo sehnat dost peněz, aby mohli koupit vyřazený americký stíhač ponorek, který za druhé světové války sloužil jako PC-823.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Lodní důstojníci strávili několik měsíců v USA, aby loď opravili. Bylo na ní instalováno i 76milimetrové dělo, ke kterému měli jen stovku nábojů, a kulomety M2 Browning. Do Jižní Koreje loď připlula v dubnu 1950, jen dva měsíce před vypuknutím konfliktu. Dne 25. června, kdy Severní Korea zaútočila, loď pod novým názvem Baekdusan hlídkovala 30 kilometrů od přístavu Pusan. Zahlédla tisícitunové nákladní plavidlo a rozhodla se ho prověřit.

Loď plná vojáků k obsazení přístavu

Plavidlo osvětlila reflektory, ale to nereagovalo na výzvy k zastavení. Jednalo se totiž o bývalou americkou loď, která nyní sloužila v severokorejském námořnictvu. Na její palubě bylo 600 severokorejských vojáků 766. pluku. Ti měli za úkol obsadit přístav Pusan. Loď nakonec zahájila na Baekdusan palbu z kulometů a zabila kormidelníka, dalšího důstojníka zranila.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Posádka jihokorejské lodě opětovala palbu ze svého 76milimetrového děla, ze kterého kvůli omezenému množství munice ještě nikdy před tím nestřílela, a kulometů. Pro přesnost se přiblížila až na 400 metrů. Severokorejští vojáci ze zasaženého plavidla začali skákat do vody a snažili se dostat na jihokorejskou loď. Posádce nezbylo nic jiného, než jejich nápor odrážet palbou z pušek.

Severokorejská loď se nakonec nedaleko ostrova Tsushima potopila. Jižní Korea měla štěstí, že se loď Baekdusan podařilo objevit. V té době byl přístav Pusan prakticky nechráněný a prapor vojáků měl reálnou šanci ho obsadit. Tím by Jižní Korea přišla o přístav, kam nakonec směřovala pomoc na záchranu země, což mohlo mít na výsledek Korejské války nedozírné následky. Na památku akce je stěžeň Baekdusanu dodnes uchováván na Korejské námořní akademii.

Jak blízko měla podle vás Severní Korea k vítězství ve válce?

Zdroj: Nationalinterest

Článek Malá hlídková loď zachránila budoucnost Jižní Koreje. Potopila invazní plavidlo plné vojáků a zachránila Pusan se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Využili cesty manželů do Japonska

Vše vlastně bylo dílem náhody. V lednu 1954 si slavná filmová herečka řekla ano s tehdejší baseballovou hvězdou Joe DiMaggiem. Manželský pár se o měsíc později vypravil do Japonska. DiMaggio zde měl mít svůj baseballový program.

Když slavná manželská dvojice přistála 1. února v Tokiu, oslovil Monroe generálmajor Charles W. Christenberry, asistent náčelníka štábu velitelství americké armády pro Dálný východ. Požádal ji, zda by nebyla ochotná navštívit vojáky OSM v Koreji. Marilyn okamžitě souhlasila.

Dostávala mnoho dopisů od vojáků, kteří v minulých letech hájili nezávislost Jižní Koreje před invazí ze severu a z Číny. Již za pár dnů dostala všechna povolení, aby mohla jet a stala se oficiální armádní bavičkou. Nebyl čas na pořádné zkoučení, čísla narychlo secvičila s armádním pianistou Al Guastafestem a jeho hudební skupinou Anything Goes.

Nejdříve nemocnice a pak za vojáky

Celá akce začala v nemocnici u raněných. Marilyn ukázala svoji vřelost. Aby ji viděl voják, který si při nehodě zranil záda a byl zavěšen hlavou dolů, prostě si pod něho lehla a mohli si povídat. Jinému se zase podepsala na sádru.

V Soulu, ale i na dalších místech pak na ni čekaly tisíce vojáků a mariňáků. Během čtyř dnů zvládla desítku představení. Odhaduje se, že na ně přišlo sto tisíc návštěvníků. Don Loraine vzpomíná, jak přišla v těžké bundě, protože byla zima. „Začala zpívat, najednou přestala a řekla: ‚Na to ses nepřišel podívat‘ a sundala si bundu. Byla oblečená do nízko střižených fialových koktejlových šatů. Byla tak krásná, že jsme všichni šíleli,“ popsal.

Na některých místech vojáci přicházeli s mnohahodinovým předstihem, jen aby zabrali ta nejlepší místa, „Přede mnou bylo sedmnáct tisíc vojáků, kteří křičeli z plných plic. Stála jsem tam a usmívala se na ně. Začalo sněžit, ale bylo mi teplo, jako bych stála na ostrém slunci. Vždy mě děsilo větší publikum, ale když jsem stála v chumelenici tváří v tvář těmto křičícím vojákům, poprvé jsem nepocítila žádný strach,“ vzpomínala později Monroe

Utajené zranění od bajonetu

Zábava pokračovala i po vystoupeních na večírcích v důstojnických klubech. Herečka trvala na tom, aby sem mohli v členové kapely a vždy alespoň deset obyčejných vojáků. Na jednom z večírků si pořezala ruku bajonetem při krájení dortu. O jejím zranění ošetřeném nejlepším chirurgem nesměl nikdo ani promluvit.

Čtyřdenní cesta byla prospěšná i pro Marilyn. Údajně při ní našla ztracené sebevědomí. Nezkazilo ji ani to, že nakonec vše odnesla zápalem plic. Vzpomínají na ni i fotografové a novináři, kteří byli na místě. Herečka prý vždy byla ochotná s nimi spolupracovat. Často si nimi promluvila i o jejich rodinách. Ale hlavně zvedla náladu všem mužům a ženám, kteří byli tisíce kilometrů od svých rodin.

Chtěli byste zažít vystoupení Marylin Monroe?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Návštěva Marilyn Monroe u vojáků v Koreji byl ohromný úspěch. Fotografie mluví za vše se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Využil fotografickou paměť

Fred Demara byl podvodníkem vlastně celý život. Postupně se vydával například za právníka, stavebního inženýra, výzkumníka rakoviny nebo psychologa. K předstírání využíval své vysoké inteligence a fotografické paměti. Díky tomu dokázal nastudovat a zapamatovat si řadu věcí, aby nikdo jeho trik neprohlédl. V roce 1951 byl v Kanadě, kde si jako falešný právník půjčil dokumenty lékaře Josepha Cyra.

iZdroj fotografie: Public Domain

S nimi bez jakéhokoli lékařského vzdělání nastoupil ke kanadskému námořnictvu a dařilo se mu úspěšně předstírat. Sice o něm měl jeden lékař pochybnosti, ale potíže překonal. Nakonec se ocitl na palubě kanadského torpédoborce HMCS Cayuga. Na něm se při válce v Koreji plavilo 219 námořníků a při jakémkoli problému se museli spoléhat na jeho pomoc. Když se vyskytl problém, rychle běžel do pokoje, nastudoval pasáže v knihách a díky fotografické paměti léčil.

Vyndal kulku ze zraněného vojáka

Známá je i historka, kdy kapitán lodi měl problém se zuby a potřeboval je vytrhat. Demara se bez jakýchkoli znalostí pustil do práce. Kapitán si dokonce poznamenal, že tak dobrou práci při vytrhávání zubů neviděl. Opravdová zkouška přišla v okamžiku, kdy na loď převezli několik zraněných korejských vojáků. Musel je operovat a jednomu dokonce vyndat kulku z hrudi. Je to až k neuvěření, ale všechny úspěšně léčil.

iZdroj fotografie: Public Domain

Osudným se mu stalo to, že se informace o vyndané kulce dostala do kanadských novin. Zde si jí všimla matka skutečného doktora Cyra a tajemství bylo odhaleno. Při vyšetřování údajně kapitán lodi nechtěl zprvu věřit, že jeho úspěšný lodní lékař je nestudovaný podvodník. Námořnictvo ho potichu propustilo. V roce 1979 se Demara účastnil srazu námořníků a ti ho vřele vítali. Na motivy jeho příběhu vznikl i film The Great Impostor, kde Demaru ztvárnil Tony Curtis.

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Podvodník bez vzdělání úspěšně sloužil na torpédoborci jako chirurg. Díky své fotografické paměti se vepsal do dějin se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Američani měli problém nejen s přesilou, ale také s extrémním počasím

V následujících dnech se na americké síly valil jeden čínský útok za druhým, nehledě na to, jestli byl den, nebo noc. Americké složky se musely vypořádat nejen s velkou přesilou, ale také s nekompromisním vysokohorským počasím. Když už neměli na výběr, rozhodli se pro zásadní krok, kterým byl útěk z hor do přístavního města Hungnam. Tento útěk udal pozdější směr celého konfliktu. Předcházel studené válce a prvnímu použití Organizace Spojených Národů pro vyřešení válečného konfliktu.

iZdroj fotografie: Uživatel neznámý / Creative Commons / Public Domain

Severní a Jižní Koreu kontrolovalo Rusko a USA

Politická a ekonomická situace se vyvinula tak, že po druhé světové válce kontrolovalo Rusko komunistickou Severní Koreu a Amerika Jižní Koreu. Korejskou válku odstartoval útok severokorejských sil na jihu. V té době bylo amerických vojáků v Koreji málo, protože byli soustředěni v Japonsku. Následně se USA rozhodla omezit šíření komunismu, a to i případným vojenským zásahem, bude-li to nutné.

iZdroj fotografie: Uživatel neznámý / Creative Commons / Public Domain

USA tedy papírově válku nevyhlásila, ale místo toho vyslala své vojáky na podporu OSN k prosazování dohodnutých hranic. V konečné fázi to představovalo 90% všech bojových sil, které bojovaly v celém konfliktu, takže o zapojení USA do Korejské války nadále nebyl pochyb.

Válka si vynutila zásah OSN

Americké námořní síly začaly 15. září 1950 pod vedením generála MacArthura řídit severokorejskou armádu s cílem na Incheon, osvobodily Soul a pokračovaly na sever. Ke konci Korejské války došlo až o tři roky později, a to 27. července 1953 podepsáním dohody mezi USA, Čínou a Severní Koreou. K tomuto kroku přispělo OSN, které bylo nuceno zastavit přílišnou agresi.

Zdroj: War History Online

Článek Odpočinková přestávka americké armády v Korejské válce byla klíčová. Musela jim nakonec pomoc OSN se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

První úspěšný protivník

Prvním letounem, který je označovaný za schopný čelit sovětskému MiG-15 během Korejské války je severoamerický F-86 Sabre, který vyráběla společnost North American Aviation. První let letoun absolvoval 1. 10. 1947 a do aktivní služby Letectva Spojených států byl nasazen v letech 1949 až 1965. F-86 Sabre byl jeden z nejlepších stíhacích letounů korejské války a byl kladně hodnocen i později.

iZdroj fotografie: Pixabay

Při porovnání F-86 a MiG-15 musíme konstatovat, že se pravděpodobně jednalo o souboj letounů, které si byly nejblíže výkonem a výbavou, a proto se jednalo o souboj nejvyrovnanější. Oba stroje pilotovali také veteráni z druhé světové války, což bojům přidalo na dravosti a akčnosti. MiG-15 byl obratnější a rychleji stoupal, ovšem F-86 měl lepší ovladatelnost při vysokých rychlostech a byl vybavený počítačovým zaměřovačem, který mu pomáhal střílet přesněji.

Další nezůstaly pozadu

Kromě F-86 Sabre se příliš neuvažuje, že by MiG-15 měl další protivníky, jejichž útok by byl efektivní. Opak je však pravdou – uveďme americký F-84 Thunderjet, nebo britský Gloster Mark IV Meteor. Pro oba letouny platí, že byly méně výkonné a akceschopné než MiG-15, ovšem v rukou zkušených pilotů dokázaly své nevýhody obrátit ve výhody a MiGy pořádně potrápit. Stíhací bombardér F-84 ve své nejvyšší verzi F-84G sestřelil při obraně osm letounů MiG-15.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

Gloster Meteor – první britský proudový stíhací letoun – byl do služby zařazen roku 1944 a sloužil až do 80. let 20. století. V korejské válce bojovaly letouny pod záštitou královského australského letectva (RAAF). Letouny byly při přímém střetu s MiGy ve značné nevýhodě, ovšem jejich piloti zjistili, že pokud na MiGy zaútočí při sestupu, boje se stávají mnohem více „vyrovnané“.  Ačkoliv se tato taktika může zdát zbabělá, byla funkční – řadu z takovýchto střetů Meteory vyhrály.

Zdroj: Hotcars

Článek Během korejské války měl MiG-15 více než jednoho rovnocenného protivníka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.