Koho Izrael v Libanonu likviduje, a proč

Označení „teroristé“ v izraelském slovníku nemíří na všechny Libanonce. Cílem jsou konkrétní ozbrojené struktury Hizballáhu, především jednotka Radwan. IDF ji popisuje jako útočnou složku určenou k přeshraničním operacím proti severu Izraele, její velitele, velitelská centra, odpalovací rampy a sklady zbraní. Kampaň běží nejméně od jara 2026 a zahrnuje téměř denní údery. Březnové aktualizace izraelské armády zmiňovaly ničení velitelské infrastruktury, likvidace velitelů středního stupně a zásahy skladů.

Nejde tedy o izolovanou akci. Ansár je další bod na dlouhé časové ose, která nezačala ani neskončila jedním náletem. Americké ministerstvo financí v červnu 2026 znovu označilo Hizballáh za teroristickou organizaci a přímo spojilo jeho vliv s blokováním míru v Libanonu. V českém a evropském kontextu je na teroristickém seznamu EU vojenské křídlo Hizballáhu, jak potvrzuje i český vnitrostátní sankční seznam.

Co přesně znamená „mír“ v izraelském podání

Když Izrael mluví o míru pro region, nemá na mysli abstraktní pojem. Společné prohlášení USA, Libanonu a Izraele z 3. června 2026 stanovilo konkrétní architekturu:

• Úplné zastavení palby ze strany Hizballáhu.
• Odsun všech jeho operativců z prostoru jižně od řeky Lítání.
• Zřízení pilotních zón pod výlučnou kontrolou libanonské armády.
• Postup k širší bezpečnostní dohodě a nakonec k ukončení stavu nepřátelství.

Rámcová dohoda podepsaná 26. června 2026 tyto body formalizovala. Francie ji přivítala jako krok k obnově libanonské suverenity a monopolu státu na zbraně. Libanonský prezident Joseph Aún v rozhovoru pro CNN tlačil na pakt o neútočení a pokračování jednání. Sedm kol přímých rozhovorů proběhlo, poslední začátkem srpna v Římě.

Jenže právě po Římu se proces zadrhl. Podle Le Monde se delegace nesejdou dřív než v září. A do tohoto patu přišel sobotní nálet.

Křehké příměří, které nikdy nebylo úplné

Slovo „příměří“ v kontextu jižního Libanonu vyžaduje uvozovky. UNIFIL v červnovém briefingu konstatoval dvě věci současně: intenzita násilí oproti předchozím měsícům klesla, ale denní porušování rezoluce 1701 pokračuje. Jakákoli izraelská vojenská přítomnost severně od Modré linie je z pohledu OSN porušením této rezoluce. Světová zdravotnická organizace ve své situační zprávě z května 2026 evidovala 603 mrtvých jen za období od 17. dubna do 22. května, tedy pod předchozím rámcem zastavení palby.

Příměří zkrátka neznamená ticho. Znamená nižší hluk. A sobotní Ansár byl náhlý výbuch uprostřed tohoto relativního klidu.

Libanonský premiér odsoudil úder jako útok na civilisty. Hizballáh odmítá odzbrojení i přímé rozhovory. Na druhé straně milion vnitřně vysídlených Libanonců podle UNHCR stále čeká na návrat domů a dalších 1,12 milionu syrských uprchlíků činí zemi jednou z nejkřehčích na Blízkém východě.

Co to znamená pro Česko

Praha se k sobotnímu náletu samostatně nevyjádřila, ale její dlouhodobá linie je jasná. Česko patří k nejsilnějším spojencům Izraele v EU, na červnové obchodní konferenci v Praze to potvrdilo i odmítáním dalších evropských sankcí vůči Izraeli. Zároveň ale české ministerstvo zahraničí varuje před cestami do Libanonu, vyzývá české občany k odjezdu ze země a doporučuje cesty do Izraele jen ve zcela nezbytných případech. Registrace v systému DROZD je pro cestovatele do obou zemí nutností.

Nepřímý dopad na Evropu je hlavně humanitární. Další velká eskalace by zvýšila tlak na okolní státy (Jordánsko, Turecko, Kypr) a v důsledku i na migrační trasy směřující do EU. Pro Česko to není bezprostřední hrozba, ale ani vzdálená abstrakce.

Měřítko úspěchu není počet zabitých velitelů

Izrael má rámec, pilotní zóny a přímá jednání. Nemá ale klíčový výsledek, plné odzbrojení Hizballáhu ani stabilní zastavení útoků. Podle nás se skutečný „mír, jaký si region zaslouží“, bude měřit jinak než počtem zlikvidovaných velitelů: rozšířením pilotních zón, poklesem útoků na obou stranách Modré linie a reálným návratem statisíců vysídlených civilistů do svých domovů. Dokud se tohle neděje, zůstává mír spíš projektem než realitou, byť projektem, o který stojí za to usilovat.

Zářijové kolo jednání ukáže, jestli sobotní nálet proces pohřbil, nebo jestli ho obě strany dokážou oddělit od vyjednávacího stolu. Milion lidí bez domova čeká na odpověď.

Článek Izrael pokračuje v likvidaci teroristů v Libanonu. Chce konečně nastolit mír, jaký si celý region zaslouží se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kdo je Ben Gvir a co skutečně řídí

Ben Gvirův resort nemá s řízením izraelské armády nic společného. Podle oficiálních stránek ministerstva spadá pod něj izraelská policie, vězeňská služba a hasiči. Rozhodnutí o leteckých úderech na Bejrút nebo pozemních operacích v jižním Libanonu přijímá premiér Netanjahu společně s ministrem obrany Israelem Kacem.

Jenže Ben Gvirův vliv je jiného druhu. Je politický a koaliční. Bez jeho strany Židovská síla by Netanjahuova vláda ztratila parlamentní většinu. To mu dává páku, kterou žádný resort sám o sobě nevysvětluje. Když Ben Gvir mluví o spálení celého Libanonu, nepřikazuje generálům útok. Normalizuje jazyk, ve kterém se o válce diskutuje, a posouvá střed debaty směrem, kde se plošná odveta vůči celé zemi stává legitimním politickým požadavkem.

Co říkají ostatní a proč to zní jinak

Ben Gvirův výrok nebyl izolovaný exces v jinak umírněné vládě. Tentýž pátek slíbil Netanjahu Hizballáhu „velmi těžkou cenu“. Ministr obrany Kac mluvil o dlouhodobém držení bezpečnostního pásma v jižním Libanonu a varoval, že při dalším útoku na sever Izraele přijde úder na jižní předměstí Bejrútu. Ministr financí Bezalel Smotrič chtěl „otevřít brány pekla“.

Rozdíl mezi Ben Gvirem a zbytkem kabinetu není ve směru. Je ve slovníku. Netanjahu už 1. června nařídil útoky na bejrútskou čtvrť Dahíja a zdůvodnil je tím, že nemůže nastat situace, kdy Hizballáh útočí na izraelská města a jeho velitelství v Bejrútu zůstává mimo dosah. Kac hrozil dalšími údery a ničením vesnic. Všichni mluví o eskalaci, jen ji balí do vojensko-bezpečnostních formulací. Ben Gvir tu obálku strhl. Řekl totéž, ale jazykem kolektivního trestu, bez rozlišování mezi Hizballáhem a Libanonem jako celkem. Právě proto jeho slova rezonují jinak. A právě proto na ně ostatní „neměli žaludek“.

Příměří, které nikdy pořádně neplatilo

Aby bylo jasné, proč válka jen tak neskončí, je třeba podívat se na chronologii posledních dvou měsíců. Příměří mezi Izraelem a Libanonem vstoupilo v platnost 16. dubna 2026. Podle Reuters ale obsahovalo klauzuli, která Izraeli ponechávala právo na „všechna nezbytná opatření v sebeobraně“. To z něj od začátku dělalo spíš rámec pro snížení intenzity než skutečné zastavení bojů.

V praxi to vypadalo takto:

• Po 16. dubnu výrazně ubyly údery na Bejrút; Reuters k 1. červnu evidoval jen dva zásahy Dahíje od podpisu dohody.
• Na jihu Libanonu ale boje pokračovaly prakticky bez přestávky. Drony, pozemní operace, izraelské pozice hluboko na libanonském území.
• V květnu bylo příměří prodlouženo, 4. června přišla nová implementační dohoda. Násilí nepřestalo.
• 19. června USA oznámily další obnovení příměří. Střety pokračovaly i po jeho vyhlášení.

Klíčový strukturální problém: Hizballáh nebyl přímou smluvní stranou žádné z těchto dohod. Poslanec Hizballáhu Alí Fajjád už v dubnu odmítl přímá jednání s Izraelem a požadoval nejprve příměří a izraelské stažení. Dohoda od Hizballáhu vyžadovala zastavení útoků, ale jeho nejdůležitější ozbrojený aktér k ní nebyl připoután vlastním podpisem. Česká ambasáda v Bejrútu ve své aktualizaci z 5. června výslovně upozorňovala, že i přes prodloužené příměří pokračují pravidelné útoky hlavně na jihu země a hrozí i zásahy u Bejrútu.

Libanon jako pojistka širší dohody

Konflikt v Libanonu přitom dávno přerostl lokální rozměr. Text americko-íránského memoranda, který 17. června zveřejnil Axios, hned v prvním bodě mluví o okamžitém a trvalém ukončení vojenských operací „na všech frontách, včetně Libanonu“. Íránský ministr zahraničí Abbás Araghčí označil příměří v Libanonu za rozhodující bod celého vyjednávání s USA.

A právě tady se kruh uzavírá. Rozhovory mezi USA a Íránem ve Švýcarsku byly 19. června odloženy kvůli bojům v Libanonu. Írán žádal splnění závazků, USA chtěly počkat, až příměří vydrží. Libanonská fronta tak není vedlejší bojiště. Je testem, na kterém závisí celá architektura americko-íránské dohody. Pokud boje pokračují, padá hlavní mezinárodní páka na oba tábory.

Česko v tom není neutrální

Zajímavou roli hraje i Česká republika. Přímou reakci české vlády na Ben Gvirův výrok z 19. června se nám ve veřejně dostupných oficiálních výstupech nepodařilo dohledat; česká diplomacie v těchto dnech komunikovala hlavně bezpečnostní a konzulární linku, varování před cestami do Libanonu a výzvy českým občanům k opuštění země.

Český ministr zahraničí Petr Macinka ale 11. června v rozhovoru pro Bloomberg News řekl, že Česká republika zablokuje případné unijní sankce proti Ben Gvirovi. O čtyři dny později šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová potvrdila, že v EU na sankcích nebyla shoda. Česko se tak fakticky postavilo na stranu toho, aby člen izraelské vlády za svou rétoriku nečelil evropským důsledkům.

Ben Gvirova slova o spálení celého Libanonu nejsou oficiální izraelskou doktrínou. Ale nejsou ani izolovanou eskalační fantazií jednoho radikála. Jsou nahlas vyřčenou verzí toho, co zbytek izraelského kabinetu formuluje opatrněji, a co příměří, které se za dva měsíce třikrát zhroutilo a třikrát obnovilo, nedokáže zastavit.

Článek Válka jen tak neskončí. „Celý Libanon musí shořet.“ Izraelský ministr řekl nahlas, na co ostatní neměli žaludek se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Ben-Gvir řekl, a co ne

Ben-Gvir ve svém projevu zaznamenaném serverem Arutz Sheva mluvil o „židovském osídlení v Libanonu“ jako o ideologickém cíli. Neoznačil konkrétní území na mapě, nejmenoval obce, neuvedl harmonogram ani počet osadníků. Vyzval, aby se Izrael „neohýbal pod tlakem“ a „nebál se říkat pravdu“, a do jednoho balíku zabalil podporu emigrace z Gazy i osídlení libanonského jihu.

Zveřejněný vládní dokument, kabinetní usnesení nebo jakýkoli oficiální krokovník anexe a civilního osidlování libanonského území se k 18. května 2026 nepodařilo dohledat. To je zásadní rozlišení. Ben-Gvir jako ministr národní bezpečnosti formálně řídí policii, vězeňskou službu a hasiče, nikoli armádu, zahraniční politiku ani osadnickou agendu v cizí zemi. Rozhodnutí o anexi by muselo projít premiérem, bezpečnostním kabinetem a řadou dalších institucí.

Přesto jeho slova nezaznívají ve vzduchoprázdnu.

Vojenská realita, která dává rétorice váhu

Zatímco Ben-Gvir mluvil v ješivě, izraelská armáda reálně operovala na jihu Libanonu. IDF v březnu 2026 zahájila pozemní operace proti pozicím Hizballáhu a ministr obrany Israel Katz 24. března veřejně prohlásil, že Izrael vytvoří bezpečnostní pásmo sahající až k řece Litani, zhruba 30 kilometrů severně od hranice. V „teroristických“ oblastech podle něj nemohou zůstat domy ani obyvatelé.

Libanonský deník L’Orient Today popsal stovky čtverečních kilometrů nárazníkové zóny a zmínil extremistickou skupinu Uri Tzafon, několik rodin prosazujících trvalou izraelskou přítomnost v jižním Libanonu a posun hranice právě k Litani. Skupina je marginální, ale její požadavky se nápadně překrývají s tím, co izraelský stát už vojensky provádí.

Tady je jádro problému: Ben-Gvirova rétorika by před dvěma lety zněla jako okrajový exces. Dnes padá na půdu, kterou izraelská armáda doslova připravuje, ničí infrastrukturu, vysidluje obyvatele, drží území. Právě toto spojení ideologického tlaku s vojenskou realitou je podle nás tím, co z výroku dělá víc než pouhou provokaci.

Oficiální linie versus krajní pravice

Důležitý kontrast nabízí ministr zahraničí Gideon Sa’ar. Ten v květnu 2026 formuloval izraelské cíle v Libanonu jako čistě bezpečnostní: vytlačit Hizballáh, zničit jeho infrastrukturu a držet území jen do doby, než hrozba pomine. Žádné osady, žádná anexe. Podmíněný jazyk, podmíněná přítomnost.

Jenže izraelská politika má s podmíněností zkušenost. Stačí se podívat na precedenty:

• Golanské výšiny – vojensky obsazeny 1967, jednostranně anektovány 1981, mezinárodně široce neuznány, ale fakticky integrované do izraelského právního rámce dodnes.
• Západní břeh Jordánu – formální anexe neproběhla, ale v únoru 2026 izraelský kabinet schválil další kroky k registraci půdy, které Palestinci označili za de facto anexi. OSN mluví o nezákonné přítomnosti a povinnosti stažení.

V obou případech začala „dočasná bezpečnostní přítomnost“ a skončila trvalou realitou. Libanon je zatím o krok dřív: vojenská kontrola existuje, formální anexní akt nikoli. Ale trajektorie je čitelná.

Příměří trvá, diplomacie visí na vlásku

Ben-Gvirův projev zazněl ve chvíli mimořádně citlivé. Den poté, 15. května, oznámily Spojené státy, že Izrael a Libanon se dohodly na prodloužení příměří o 45 dní. Ve Washingtonu probíhalo další kolo zprostředkovaných jednání. Evropská unie opakovaně vyzvala Izrael k respektu k libanonské suverenitě a územní celistvosti, naposledy v závěrech Evropské rady z března 2026, které požadovaly zastavení pozemních i leteckých operací.

Velvyslankyně EU v Libanonu ještě 9. května, pět dní před Ben-Gvirovým projevem, na Dni Evropy mluvila o obnově státní autority a územní celistvosti Libanonu. Konkrétní sankční nebo jiná okamžitá reakce přímo na Ben-Gvirův výrok se ale v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat. Samostatné české vyjádření rovněž ne, dohledatelná je pouze obecná linie EU.

Dá se čekat, že pokud by rétorika o osídlení přerostla v jakýkoli formální krok, diplomatická reakce by byla tvrdší. Ale zatím platí vzorec, který známe z Golanských výšin i Západního břehu: mezinárodní společenství protestuje, realita na zemi se mezitím posouvá.

Co z toho plyne

Tři roviny existují vedle sebe a nesmí se zaměňovat: Ben-Gvirova ideologická výzva, oficiální izraelská bezpečnostní politika a faktická vojenská kontrola území. Žádný schválený plán osídlení Libanonu neexistuje. Existuje ale ministr, který o něm mluví nahlas, armáda, která drží terén, a historické precedenty, které ukazují, jak snadno se jedno může proměnit v druhé.

Článek Židé chtějí anektovat část Libanonu a osídlit ji. Mezinárodní právo je nezajímá, mají konkrétní plán se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Plán, který vypadá logicky, z Washingtonu

Americká logika je přímočará. Izraelské nálety a pozemní operace na jihu Libanonu nemohou trvat věčně, aniž by produkovaly další generaci radikálů. Zároveň nechat Hizballáh nedotčený znamená ponechat nejsilnější íránskou proxy v Levantě beze změny. Řešení: převést odzbrojování na domácí instituci, která má legitimitu, tedy na libanonskou armádu.

Model není úplně nový. Analytici ho přirovnávají k tzv. Daytonovu schématu na Západním břehu Jordánu po roce 2005, kde americký koordinátor Keith Dayton organizoval prověřování, výcvik v Jordánsku a koordinaci palestinských bezpečnostních sil s IDF proti Hamásu. V libanonské verzi by LAF hrála roli „státního vykonavatele“, USA roli organizátora schopností a Izrael by měl být z přímého odzbrojování postupně vytlačen.

Na papíře to dává smysl. Na zemi v Libanonu nikoliv.

Proč armáda nemůže být nástrojem proti Hizballáhu

Libanonská armáda je multikonfesní instituce, rekrutuje ze všech hlavních náboženských komunit včetně šíitů. Právě tato vlastnost z ní dělá jednu z mála důvěryhodných veřejných institucí v zemi. A právě tato vlastnost ji činí nepoužitelnou jako nástroj proti organizaci, kterou velká část šíitské komunity vnímá jako svou ochranu.

Hizballáh totiž není jen ozbrojená milice. Je to parlamentní a vládní síla, poskytovatel sociálních služeb, symbol šíitské politické váhy. Podle Council on Foreign Relations zůstal po Taifské dohodě jedinou milicí, která si směla ponechat zbraně, funguje uvnitř státu, ne mimo něj.

Pokud by LAF dostala rozkaz jít proti Hizballáhu silou, část šíitských vojáků i civilistů by to četla jako sektářskou válku státu proti jejich komunitě. Atlantic Council varuje, že takové nasazení by „téměř jistě mohlo vést ke kolapsu armády a potenciálně i k občanské válce“. Precedent existuje: v roce 2008 kroky vlády proti komunikační síti Hizballáhu vyvolaly krátkou vnitřní válku, v níž hnutí během hodin ovládlo západní Bejrút.

Pořadí kroků, jádro sporu

Největší rozpor mezi Washingtonem a libanonskou realitou není v cíli. I libanonská vláda chce státní monopol na zbraně. Už v únoru 2026 představila čtyřměsíční armádní rámec pro další fázi odzbrojovacích kroků severně od řeky Litani až k Awali. Jenže současně oficiálně přiznala limity: nedostatečné kapacity, pokračující izraelské útoky a terénní překážky.

Libanonská strana říká: nejdřív musí Izrael přestat bombardovat a stáhnout se, pak může stát postupně konsolidovat autoritu. Washington a Izrael říkají: nejdřív bezpečnostní výsledek, pak ústupky. Rubio sice připouští, že LAF „v tuto chvíli nemají plnou schopnost“ čelit všem hrozbám od Hizballáhu, proto mluví o prověřených jednotkách a výcviku. Ale tempo, které naznačuje, neodpovídá tomu, co libanonský stát dokáže absorbovat, aniž by se roztrhl.

Paradox je zřejmý: pokračující izraelský vojenský tlak, který má Hizballáh oslabit, zároveň posiluje šíitský narativ ohrožení a snižuje ochotu k dobrovolnému odzbrojení. I šíité bez zvláštní náklonnosti k Hizballáhu dnes instinktivně odmítají jeho odzbrojení, protože ho čtou jako ztrátu komunitní ochrany.

Regionální dominový efekt

Pokud se libanonský stát pod tlakem rozloží, důsledky nepůjdou jen dovnitř. Už mezi 2. a 27. březnem 2026 přešlo z Libanonu do Sýrie přes 200 tisíc lidí, z toho asi 28 tisíc Libanonců. Sýrie, kam se přelévají, je přitom sama křehká, a americké síly 12. února opustily klíčovou základnu al-Tanf na syrsko-jordánsko-iráckém trojúhelníku.

Pro Izrael by kolaps libanonského státu znamenal, že severní hranice zůstane aktivním bojištěm bez partnera na druhé straně. Pro Evropu další tlak na už přetížený azylový systém, v únoru 2026 evidovala EU+ zhruba 822 tisíc nevyřízených žádostí o azyl v prvním stupni. Pro Česko by přímý dopad byl v první vlně minimální, statistiky ministerstva vnitra ukazují jen tři žádosti o mezinárodní ochranu od libanonských občanů oproti 132 od Syřanů. Sekundární dopad přes evropskou migrační a bezpečnostní agendu by ale neminul nikoho.

Co se může stát, a co by se mělo

Nejpravděpodobnější scénář nejbližších měsíců není ani úplné odzbrojení, ani otevřená občanská válka. Spíš vleklý mezistav: LAF bude postupně rozšiřovat kontrolu po etapách, USA budou navyšovat tlak i podporu vybraným složkám, Hizballáh odmítne plné odevzdání zbraní a Izrael bude pokračovat v omezených úderech. Přelomovým negativním spouštěčem by byl pokus o rychlé silové odzbrojení bez předchozího snížení izraelského vojenského tlaku.

Největší slabinou amerického plánu podle nás není nedostatek vůle ani peněz, od roku 2006 Washington poslal LAF zhruba tři miliardy dolarů. Slabinou je představa, že libanonský stát unese nátlakové odzbrojení rychleji, než unese příměří. Pořadí kroků není diplomatický detail. V Libanonu je to rozdíl mezi státem a troskami.

Článek Američané mohou rozpoutat občanskou válku a destabilizovat Blízký východ. Chtějí odzbrojit Hizballáh po svém se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Operátor doletěl s dronem až přímo k tanku

Merkava má unikátní koncepci s motorem umístěným v přední části korby (stejně jako britský Challenger), čímž vzniká dodatečná vrstva ochrany pro posádku, která je pro Izrael absolutní prioritou. V zadní části a seshora je nicméně mnohem zranitelnější, a zásah protitankovou zbraní tam může pancíř prorazit. Nejspíše by na to stačil i granát z granátometu RPG-7.

Foto: není pochyb, Ukrajinci odpálili Flamingo. Klíčová ruská továrna na výbušniny se otřásla 900 km od Ukrajiny

Kupříkladu PG-7VL má podle Wikipedie průbojnost 500 mm RHAe, ale existuje i silnější PG-7VR, který prorazí bez reaktivního pancíře až 900 mm RHAe, s ním potom 600 mm RHAe. Oproti prvnímu je však o 1,9 kg těžší, takže ho malé FPV drony rozšířené na Ukrajině neunesou. Útok na izraelský tank ale nejspíše provedl relativně velký dron, odpovídá tomu rozpětí.

V izraelské armádě je potom nejrozšířenější Merkava Mk.3 a Mk.4, které by neměly mít systém aktivní ochrany. Ten má standardně až Mk.4M. Poradí si přitom s hrozbami dříve, než se k nim dostanou, potvrzuje Wikipedia. To se však v tomto případě nestalo, takže mohly být jeho střely již dříve vystříleny, ale Armádní Zpravodaj je názoru, že šlo spíše o nějakou starší verzi. Tank se také vůbec nehýbal, což by značilo, že buď zaměřoval, aby pálil, nebo byl opuštěný.

Ukrajinci zaskočili ruské vojáky na jižní frontě bleskovou akcí. „Přestali útočit, vůbec netuší, co se děje,“ raduje se voják

Na druhou stranu nevypadá poškozený, minimálně zezadu ne, ale mohl najet na protitankovou minu nebo mít poruchu. Útok do zadní části dává každopádně smysl, protože tam je největší šance ho prorazit, a navíc tam má Merkava ve speciálních kontejnerech uloženou munici. To je rozdíl oproti většina západních tanků, u nichž dojde pří zásahu k odklonění exploze ven.

U Merkavy se ale konstruktéři spoléhají, že takový scénář vůbec nenastane, jelikož je uložena velmi nízko nad zemí, kde je statisticky nejmenší riziko zásahu, a ocelové kontejnery by měly případný zásah vydržet. Jelikož záběry končí zásahem, nelze posoudit, jak rozsáhlé poškození bylo, a nejsou k tomu dostupní ani další informace. Teoreticky mohla Merkava přežít.

For the first time, Hezbollah successfully used an FPV attack drone to target an Israeli armored vehicle, hitting a Merkava MBT. pic.twitter.com/I6wHI1HXoo

— OSINTtechnical (@Osinttechnical) March 26, 2026

FPV dron teroristů z Hizballáhu naletěl na jihu Libanonu na izraelský tank Merkava zezadu, kde má nejslabší část a uloženou munici (zveřejněno 26. března 2026)

Článek Video: teroristé překvapili „nezničitelný“ izraelský tank Merkava a trefili se do černého. Objevili jeho slabinu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vyloďovací plavidla Izrael dlouho neměl

Moderní vyloďovací plavidla si izraelské námořnictvo objednalo kolem roku 2020 ve Spojených státech amerických a jejich stavbu financovalo i z prostředků americké vojenské pomoci. TimesOfIsrael uvádí, že podobnými plavidly země disponovala do roku 1993, pak ale stará plavidla vyřadila a převládlo přesvědčení, že již podobná nepotřebuje. V posledních letech ovšem její ozbrojené síly usoudily, že by se takový druh lodi mohl zase hodit.

This one is the INS Komemiyut https://t.co/4swC76cCB9 pic.twitter.com/oCLibYffhr

— Seth Frantzman (@sfrantzman) June 16, 2024

Izraelské obranné síly na svých stránkách uvádí, že budou plavidla fungovat jako ústřední pilíř při adaptaci izraelského námořnictva na moderní a multiarénové bojiště. Mimo jiné mají také sloužit jako logistická osa pro přepravu techniky a vojáků v blízkém i vzdáleném okolí, ale blíže to nespecifikovaly. Lze si nicméně dovodit, že chce mít Izrael možnost vyloďovat jednotky z moře, což by se mu hodilo třeba v Gaze nebo Libanonu, který by tak mohl sevřít ze všech stran. Z plavidel by také mohl vést protiteroristické operace, a to kdekoliv na světě.

90m vyloďovací lodě uvezou 15 tanků

O plavidlech jsou jenom kusé informace, ale jejich délka je 95 m a výtlak 2 500 t, takže nejsou veliká. MilIn uvádí, že ani nedisponují vysokou rychlostí, která je max. 13 uzlů, zatímco dosah až 8 tisíc kilometrů. A když přistávají u pobřeží, může být na palubě až 815 tun nákladu a ten vyložit za pomoci ramp během kotvení v přístavu může mít náklad dokonce až 1 800 tun. Na palubu se má vejít 15 tanků, ale může to být i jiná technika nebo odpovídající počet vojáků.

Americká loď u Izraele útočit téměř jistě nebude, ale možná osvobodí své občany zajaté Hamásem; ostatním pak ukazuje „stopku“

K dispozici nejsou ani údaje o tom, jestli jsou lodě nějakým způsobem vyzbrojené, ale lze předpokládat nějakou výzbroj složenou z kulometů nebo rychlopalných kanonů, případně systémů CIWS a podobných. Zbraně by nejspíše sloužily k ochraně třeba proti dronům na moři a ve vzduchu, ale není vyloučena ani obrana proti střelám. Tyto lodě však většinou neoperují samy, v bojové zóně by je nejspíše doprovázela jiná vojenská plavidla.

Článek S prvními obojživelnými útočnými loděmi by izraelská armáda dokázala sevřít Gazu i Libanon ze všech stran se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hizballáh může mít 100 tisíc bojovníků

Hnutí Hizballách pochází z Libanonu (se zemí má Izrael severní hranici) a vzniklo na počátku 80. let 20. století. Jméno si kdysi získalo odporem proti izraelské invazi a v současné době v podstatě ovládá jižní část Libanonu. Mnozí odborníci se přitom shodují, že je mnohem silnější než regulérní libanonská armáda. Jednotky Hizballáhu pak bojují i na straně syrského režimu proti povstalcům a jsou podporovány Íránem. Podle Reuters samotní představitelé hnutí v roce 2021 tvrdili, že mají k dispozici 100 tisíc vojáků, ale může jich být o něco méně.

Írán vyzbrojuje teroristický Hizballáh, nyní dokonce Moskvu. Zbraně Teheránu stále více ovlivňují dění ve světě

Taková síla samozřejmě nemůže na izraelskou armádu stačit, ta je totiž schopna povolat do zbraně kolem půl milionu rezervistů, a po útoku Hamásu už jich údajně kolem 300 tisíc nasadila. Je také mnohem silněji a moderněji vyzbrojena, kdežto Hamás ani Hizballáh nemají vojenské letectvo, ani nějaké silné obrněné jednotky. Jejich ozbrojenci jsou nicméně schopni vést boj v zastavěných oblastech, a také disponují raketami k odstřelování cílů na území Izraele.

iZdroj fotografie: Hossein Velayati / Creative Commons / CC BY

Hizballáh má přístup hlavně k íránským zbraním, které nemusí do země pokoutně pašovat jako třeba Hamás, a navíc je dostává přímo v Sýrii, kde Izraelci tyto dodávky opakovaně bombardovali. Portál MilitantWire uvedl, že sílu svého arzenálu ukázalo hnutí na velkém cvičení v květnu 2023, a jednou z nejsilnějších zbraní byl salvový raketomet ráže 122 milimetrů postavený na základě sovětského BM-21 Grad, případně jeho odvozeniny.

Oproti zbraním v izraelské výzbroji, kde je třeba těžký salvový raketomet M270, je to pochopitelně „slabý odvar“, ale přesto nelze takovou sílu podceňovat, ničit ostatně umí. Vedle toho má mít Hizballáh velké množství raket, a to včetně sovětských Scud s doletem 500 kilometrů, ale i íránských Fateh-110 s doletem 250 kilometrů, a k nim řadu dalších.

Hizballáh má i protiletadlové zbraně

Bojovníci hnutí disponují i protiletadlovými zbraněmi, takže by mohli (i když spíše výjimečně) sestřelit izraelská letadla, a snáze pak vrtulníky. V jejich výzbroji jsou systémy MANPADS 9K310 Igla-1 vybavené íránskými termálními zaměřovači, případně čínské QW-18 Vanguard. Tyto střely by mohly minimálně zajistit, aby se izraelské letectvo drželo ve vyšších výškách, a třeba bitevní vrtulníky by mohly držet na uzdě úplně. Protiletadlová děla jako ZU-23-2 ráže 23 milimetrů pak mohou být nebezpečná proti dronům.

Video: dokonce i odolný izraelský tank Merkava Mk 4 vyřadil zásah obyčejným granátem. Osudnou se mu stala jeho přednost

Hizballáh vedle toho disponuje i tanky, i když nejspíše jen několika desítkami „křápů“ ze Sýrie. Jedná se o staré sovětské T-55 nebo T-72 (pravděpodobně bez modernizace), takže proti izraelským Merkavám nestačí. Větší hrozbu tak představují pro izraelské obrněné jednotky protitankové zbraně – Hizballáh má tradičně vysoký počet RPG-7, ale hlavně pak poměrně moderní systémy jako íránský Toophan, což je kopie amerického BGM-71 TOW, nebo 9M133-1 Kornet-E schopné poradit si i s moderními tanky, jaké má Izrael.

iZdroj fotografie: Izraelské obranné síly

Hizballáh disponuje také neznámým počtem dronů, a to nejen upravenými komerčními, které jsou schopné svrhávat granáty nebo provádět sebevražedné útoky. Ví se, že získal různé typy těchto bezpilotních letounů z Íránu, jmenovitě jde například o Mohajer-4 nebo Ababil-3, a není vyloučeno, že jsou některé z nich ozbrojené. Ve výzbroji hnutí je pak možné najít ještě třeba děla M-46 ráže 130 milimetrů, která jsou namontovaná na korbách nákladních automobilů, a lze předpokládat, že má Hizballáh podobných improvizací více.

Americká loď u Izraele útočit téměř jistě nebude, ale možná osvobodí své občany zajaté Hamásem; ostatním pak ukazuje „stopku“

Ke všemu zmíněnému je ještě nutno dodat, že Američané hned na začátku vpádu Hamásu do Izraele poslali ke břehu Pásma Gazy svou největší letadlovou loď, která se má částečně podílet na blokádě, a zejména pak odstrašit jakékoliv další strany, které by se rozhodly situace využít ve svůj prospěch. Je tedy pravděpodobné, že pokud se zapojí Hizballáh a případně i další muslimské organizace, či dokonce země jako Írán, vyústí to v další velký ozbrojený konflikt.

Článek Hizballáh může využít situace a zaútočit na Izrael – ten by ho ovšem „přejel“, i když je o dost silnější než teroristé Hamásu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.