Stará Gorae: testovací platforma, ne strategický zabiják

Ponorka 8.24 Yongung byla spuštěna na vodu v březnu 2014 a od té doby slouží jako jediný severokorejský nosič balistických raket pod hladinou. Její parametry jsou ale skromné:

• Délka: přibližně 67 metrů
• Šířka: kolem 6,6 až 6,7 metru
• Pohon: diesel-elektrický, bez systému AIP (na vzduchu nezávislý pohon)
• Odpalovací šachty: jedna jediná pro balistickou raketu odpalovanou z ponorky (SLBM)
• Posádka: asi 35 mužů

Bez AIP se Gorae neudrží pod hladinou déle než několik dnů, než musí vystoupat k hladině nebo ke šnorchlu a dobít baterie. Podle NTI je příliš hlučná na to, aby spolehlivě unikla spojeneckému protiponorkovému lovu. Jedna odpalovací šachta znamená jednu střelu, a po jejím odpálení je ponorka de facto odzbrojená.

Pro srovnání: americká ponorka třídy Ohio měří 170 metrů, nese 20 střel Trident II D5 s dosahem přes 7 360 kilometrů a americké námořnictvo ji popisuje jako prakticky nezjistitelnou při ponoření. Ruský Borej dosahuje rovněž 170 metrů, pojme 12 až 16 střel Bulava a pod hladinou se pohybuje rychlostí 48 až 54 km/h (26 až 29 uzlů). Čínská Jin (Type 094) měří zhruba 135 metrů a nese 12 balistických raket JL-2 s doletem kolem 7 400 kilometrů. Gorae vedle nich vypadá jako rybářský člun vedle letadlové lodi. Ale právě proto je důležité sledovat, kam Severní Korea míří.

Síla, která teprve přijde: 8 700tunová jaderně poháněná ponorka

Dne 25. prosince 2025 zveřejnila severokorejská státní agentura KCNA záběry, na nichž Kim Čong-un osobně dohlíží na stavbu plavidla, které agentura označila za „8 700tunovou jaderně poháněnou strategickou řízenou raketovou ponorku“. Už v březnu 2025 se objevily první oficiální snímky rozestavěného trupu.

Analytici z 38 North odhadují, že nová ponorka by mohla nést přibližně pět až deset větších balistických raket odpalovaných z ponorky. To je kvalitativně zcela jiný nástroj než jednošachtová Gorae. Samotný výtlak 8 700 tun by ji řadil do kategorie středně velkých strategických ponorek, stále menší než Ohio nebo Borej, ale nesrovnatelně ambicióznější než cokoli, co KLDR dosud provozovala.

Zásadní upozornění: tvrzení o jaderném pohonu pochází výhradně ze severokorejských státních médií. V otevřených zdrojích neexistuje nezávislý důkaz, že by Pchjongjang postavil nebo úspěšně otestoval námořní jaderný reaktor. Může jít o propagandistické nadsazení, může jít o reálný technologický skok. Analytici z 38 North výslovně upozorňují, že tuto informaci nelze ověřit. Podle nás je ale samotná existence velkého trupu ve výstavbě faktem, který nelze ignorovat, ať už bude pohon jaderný, nebo konvenční.

Proč má Amerika problém, a proč ne ten, jaký si možná představujete

Gorae dnes nedokáže zasáhnout pevninské Spojené státy. Ani chystaná nová ponorka to pravděpodobně nedokáže hned po spuštění. Skutečný problém je jinde: Severní Korea systematicky buduje mořskou složku jaderné triády.

Mezi starou Gorae a budoucí jaderně poháněnou ponorkou už existuje mezikrok, přestavěná dieselová raketová ponorka Sinpo-C, pojmenovaná Hero Kim Kun Ok, odhalená v září 2023. Podle červencové analýzy 38 North z roku 2026 tato loď dosud nezahájila námořní zkoušky, ale její existence dokazuje, že severokorejský program postupuje po vrstvách, nikoli skokem z nuly na strategický „boomer“.

Pchjongjang mezitím otestoval několik generací raket SLBM. Pukguksong-1 s dosahem kolem 1 250 kilometrů prošla testy v letech 2015–2016. Pukguksong-3, testovaná v roce 2019, dosahuje odhadovaných 1 900 až 2 500 kilometrů. Menší varianta blízká KN-23, označovaná jako Hwasong-11S, byla testována v letech 2021 a 2022 s doletem kolem 600 kilometrů, to stačí na pokrytí většiny Jižní Koreje. Další typy (Pukguksong-4, 5 a předpokládaný Pukguksong-6) byly veřejně ukázány, ale letově nepotvrzeny.

Každá funkční ponorka s balistickou raketou komplikuje americké, japonské a jihokorejské obranné plánování. Pozemní odpalovací rampy lze sledovat satelity. Ponorku pod hladinou nikoli. I jediná ponorka s jedinou raketou vytváří nejistotu, která nutí protivníka rozmísťovat protiponorkové prostředky, hlídkovat v širším prostoru a počítat s variantou, že úder může přijít z nečekaného směru. Více ponorek s více raketami tento tlak násobí.

Jak reagují USA a spojenci

Washington a jeho indo-pacifičtí partneři odpovídají zahušťováním obranné architektury. Dne 23. dubna 2025 vydaly USA, Japonsko a Jižní Korea společné prohlášení o trilaterální bezpečnostní spolupráci. Nejde jen o papír, za prohlášením stojí konkrétní cvičení:

• Sea Dragon 2026 u Guamu, zaměřené na protiponorkový boj (ASW)
• PACIFIC DRAGON 2026 u Havaje, soustředěné na protiraketovou obranu (BMD)
• Japonsko-americko-australsko-jihokorejské protiponorkové cvičení z přelomu srpna a září 2026

Pro Evropu a NATO je dopad nepřímý, ale reálný. Čím více amerických kapacit pohlcuje Indo-Pacifik (protiponorkové hlídky, raketová obrana, zpravodajské sledování), tím méně jich zbývá pro euroatlantický prostor. Severokorejská podmořská ambice tak nepřímo zvyšuje tlak na evropské spojence, aby převzali větší díl zodpovědnosti za vlastní obranu.

Trend, který nelze přehlížet

Gorae není severokorejská Ohio. Není ani její stín. Ale Pchjongjang ji udržuje při životě jako testovací a výcvikovou platformu, mezitím staví mezistupeň Sinpo-C a veřejně ukazuje trup plavidla, které má být mnohonásobně schopnější. Podle nás právě tato vrstvená strategie, ne jednotlivá ponorka, představuje skutečný americký problém. Síla dnes leží v trendu a směru, ne v paritě. Ale trendy mají ve zbrojních závodech nepříjemnou vlastnost: když je ignorujete dost dlouho, jednoho dne se z nich stane hotová schopnost.

Článek Síla teprve přijde, Amerika má problém. Severní Korea staví svou první jadernou ponorku s balistickými raketami se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nehoda, která měla být koncem

K havárii došlo 21. května 2025 v loděnici v Čchongdžinu. Kang Kon byla spouštěna bokem, technikou, která vyžaduje přesné řízení stability trupu. Záď se sesunula do vody dřív, než se příď uvolnila z podpěr, část dna se zdeformovala a loď ztratila rovnováhu. Skončila převrácená na boku. Podle agentury Yonhap severokorejské vedení okamžitě svedlo vinu na „nezkušené velení“ a „operační nedbalost“, typický vzorec hledání obětních beránků v režimu, kde selhání není systémové, ale vždy osobní.

Následovala rychlá čistka. Zadrženi byli hlavní inženýr loděnice Kang Jong-čchol, vedoucí trupové dílny Han Kjong-hak i zástupce pro administrativu Kim Jong-hak. Manažer loděnice Hong Kil-ho byl předvolán a později ze státních fotografií vyretušován, stejně jako tehdejší velitel námořnictva Kim Mjong-sik. Konečný osud těchto lidí otevřené zdroje nedokládají. V severokorejském kontextu to ale málokdy znamená dobré zprávy.

Od boku zpátky na kýl, a do služby

Rychlost, s jakou Severní Korea loď opravila, stojí za pozornost. Už začátkem června 2025 satelitní snímky analyzované portálem 38 North ukázaly Kang Kon ve vzpřímené poloze. 12. června 2025 proběhlo slavnostní znovuspuštění v přístavu Radžin. To ovšem neznamenalo bojovou připravenost, následovalo více než rok zkoušek, dolaďování a plaveb.

Klíčový milník přišel 3. července 2026, kdy loď absolvovala velký zbraňový test. Podle agentury Yonhap šlo o ověření detekčních systémů, palebného řízení a výkonnosti protilodních, protiponorkových i protiletadlových zbraní. Kim Čong-un test osobně sledoval. Dva měsíce nato byla loď formálně převzata do East Sea Fleet, flotily operující v Japonském moři.

Proč vypadá ničivě, a proč jí říkají torpédoborec

Na papíře je výzbroj Kang Kon skutečně hustá. Podle analýz Naval News a amerického námořního institutu USNI loď nese:

• lodní kanon ráže 127 mm na přídi,
• dvojici šestihlavňových rotačních kanonů ráže 30 mm v roli blízké obrany (CIWS),
• záďový protiletadlový komplet nápadně podobný ruskému systému Pancir-M, kombinující krátkodosahové rakety s rotačními kanony,
• torpédomety ráže 533 mm,
• desítky vertikálních odpalovacích buněk (VLS); starší analýzy uváděly 74, novější po úpravách sesterské lodi až 88; přesný finální počet u Kang Kon není z otevřených zdrojů jednoznačný.

Do větších buněk jsou podle analytiků vhodné i střely Hwasal-2, které KLDR prezentuje jako jaderně schopné střely s plochou dráhou letu s odhadovaným dosahem přes 1 500 kilometrů.

Severní Korea lodi říká torpédoborec. Velikostně to ale nesedí. Odhadovaný výtlak kolem 5 000 tun a délka trupu přibližně 114 metrů řadí Kang Kon spíš k větším fregatám. Pro srovnání: americký torpédoborec třídy Arleigh Burke má výtlak 8 230 až 9 700 tun a délku kolem 155 metrů. Japonská třída Maya dosahuje standardního výtlaku 8 200 tun při délce 170 metrů. Naopak jihokorejská fregata třídy Čchungnam (FFX Batch III) s výtlakem kolem 3 500 tun a délkou 129 metrů je Kang Kon velikostně bližší.

Proč tedy torpédoborec? Podle klasifikačního standardu NATO je torpédoborec definován hlavně jako velký víceúčelový doprovodný bojový prostředek, zatímco fregata slouží primárně k eskortě a protiponorkovému boji. Severokorejské označení dává smysl spíš rolí než tonáží: Kang Kon je zamýšlena jako hlavní víceúčelová úderná loď flotily. A v neposlední řadě jde o politickou prestiž; v Pchjongjangu zní „torpédoborec“ lépe než „fregata“.

Propaganda, nebo reálná hrozba?

Obojí. Propagandou jsou bezpochyby tvrzení KCNA o „dokonalé bojeschopnosti“ a roli v jaderném odstrašení. Otevřené zdroje neumějí potvrdit úroveň radarů, skutečnou integraci zbraňových systémů, odolnost trupu po opravě ani výcvik posádky. Podobnost záďového protiletadlového kompletu s ruským Pancirem-M naznačuje silnou designovou inspiraci a možné napojení na rusko-severokorejskou vojenskou spolupráci, přímý transfer kompletních systémů ale zatím nikdo nedoložil.

Na druhé straně: Kang Kon není Potěmkinova vesnice. Satelitní snímky, plavby, ostré zkoušky a formální uvedení do služby dokládají reálnou loď s reálnými raketami. I technologicky slabší plavidlo s velkým počtem odpalovacích buněk a možností nést střely dlouhého dosahu mění kalkul protivníka. Jihokorejské, japonské a americké námořnictvo musí počítat s tím, že z východního pobřeží KLDR může přijít salva, kterou je třeba zachytit. To váže kapacity protivzdušné a protiraketové obrany, i kdyby Kang Kon nikdy nevyplula dál než 185 km (100 námořních mil) od břehu.

Začátek série, ne výstavní kus

Kang Kon není osamocená. Sesterská loď Čche Hjon byla zařazena do West Sea Fleet na západním pobřeží už v červnu 2026. Severní Korea tak poprvé rozmisťuje velké raketové hladinové platformy symetricky na obě strany poloostrova. Třetí kus třídy je veřejně oznámený a Kim Čong-un v červnu 2026 deklaroval cíl stavět dvě lodě této velikosti nebo větší ročně v rámci příští pětiletky; ambice, kterou je podle nás rozumné brát jako propagandistický strop, nikoli jako zaručený plán.

Pro Evropu a Českou republiku nepředstavuje severokorejský torpédoborec přímou hrozbu. Nepřímý dopad je ale reálný: každá nová severokorejská platforma nutí Spojené státy a jejich asijské spojence držet více kapacit v Indo-Pacifiku, což ubírá pozornost a zdroje jinde.

Loď, která se převrátila při prvním pokusu o kontakt s mořem, teď nese desítky raketových sil a slouží ve flotile jednoho z nejnepředvídatelnějších režimů světa. Není to moderní torpédoborec západního střihu, ale právě proto by bylo chybou mávnout nad ní rukou.

Článek Severní Korea zařadila do služby torpédoborec Kang Kon, který se loni převrátil. Vypadá ničivě, podceňovat ho by byla chyba se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od havárie k palebným zkouškám za třináct měsíců

Kang Kon, trupové číslo 52, je druhou lodí nové třídy Čche Hjon. Její cesta k červencové demonstraci ale nebyla hladká. 21. května 2025 se loď při spouštění na vodu v přístavu Čchongdžin převrátila a utrpěla poškození; satelitní snímky CSIS Beyond Parallel zachytily záchranné práce téměř v reálném čase. Severní Korea reagovala překvapivě rychle: už 12. června 2025 byla loď znovu spuštěna na vodu, tentokrát v přístavu Radžin. Následovaly měsíce dolaďování, než 3. července 2026 Kim osobně sledoval hodnoticí zkoušky bojového systému. Podle zprávy odvozené z KCNA nařídil loď do dvou měsíců zařadit do aktivní služby. Zda se tak skutečně stalo, veřejně dostupné zdroje k dnešnímu dni nepotvrzují.

Torpédoborec, který je spíš fregatou

KLDR loď klasifikuje jako pětitisícitunový raketový torpédoborec. Označení zní hrozivě, jenže ve světovém měřítku odpovídá výtlak kolem pěti tisíc tun spíše velké fregatě. Pro srovnání:

• Arleigh Burke (DDG-51), americký torpédoborec: plný výtlak zhruba 8 230 až 9 700 tun, systém Aegis s radary s fázovaným polem, schopnost protibalistické obrany.
• Projekt 22350 (třída Admirál Gorškov), ruská víceúčelová fregata: výtlak kolem 5 400 tun, osm buněk pro střely Kalibr nebo Cirkon, radar s aktivním elektronickým snímáním.
• Kang Kon / třída Čche Hjon: výtlak přibližně 5 000 tun, u sesterské lodi analytici Naval News napočítali až 74 buněk vertikálního odpalovacího systému a velmi pestrý mix protiletadlových, protilodních i úderných střel.

Na papíře je severokorejská loď na svou velikost doslova přezbrojena. Koncepčně má ale nejblíž právě k ruské fregatě Projekt 22350, nikoli k americkým torpédoborcům. Proč tedy KLDR trvá na označení torpédoborec? Důvod je propagandistický i doktrinální: slovo torpédoborec zní prestižněji a podtrhuje úderný charakter plavidla. Reálně jde o těžce vyzbrojenou fregatu, která se snaží nacpat maximum palebné síly do relativně kompaktního trupu.

Kulomety z konce čtyřicátých let na lodi 21. století

Zbraň, která na záběrech upoutala pozornost analytiků i veřejnosti, je těžký kulomet KPV, respektive jeho tanková a námořní varianta KPVT. Konstruktér Semjon Vladimirov začal na zbrani pracovat ještě za druhé světové války, první prototypy existovaly do roku 1944 a do výzbroje Sovětského svazu byl kulomet oficiálně přijat v roce 1949.

Základní parametry KPVT:

• Ráže: 14,5 × 114 mm
• Délka zbraně: 2 000 mm, hlaveň 1 350 mm
• Hmotnost těla: 49,1 kg
• Kadence: přibližně 600 ran/min
• Účinný dostřel: kolem 2 000 m proti pozemním cílům, přibližně 1 500 m proti vzdušným

Proč takovou zbraň montovat na novou válečnou loď? Odpověď je pragmatická. Ráže 14,5 mm dokáže spolehlivě ničit malé rychlé čluny, lehce obrněná plavidla a (což je dnes stále důležitější) nízko letící drony. Palba z více než desítky současně střílejících postů vytváří hustou stěnu projektilů, kterou malý cíl jen těžko proletí. Je to levné, jednoduché na údržbu a nevyžaduje sofistikovanou elektroniku. Zároveň ale KPV nemůže nahradit radarově naváděný systém blízké obrany typu CIWS, který moderní fregaty a torpédoborce chrání před protilodními střelami. Severní Korea to zjevně ví: na sesterské lodi Čche Hjon analytici identifikovali i systémy vizuálně připomínající ruský Pancir-ME nebo čínský Type 730 CIWS. Kulomety tak tvoří nejspodnější vrstvu obrany, nikoli její páteř.

Co demonstrace prozrazuje o severokorejské armádě

Červencové zkoušky zahrnovaly podle KCNA prověrku schopností odhalování cílů a zpracování dat, integrované palebné soustavy, lodních děl, automatických kanonů a kulometů, prostředků elektronického boje a odpálení strategické řízené střely. Analytici 38 North u třídy Čche Hjon předpokládají buňky pro balistické střely KN-23 (Hwasong-11S) i řízené střely Hwasal s dosahem odhadovaným na 1 500 až 2 000 kilometrů, tedy dost na pokrytí Korejského poloostrova, Japonska a okolních moří. Tyto střely mohou podle analytiků nést konvenční i jadernou hlavici, čímž lodě diverzifikují severokorejský jaderný nosičový mix.

Jenže mezi propagandistickým záběrem a spolehlivou bojovou způsobilostí zeje propast. Sesterská loď Čche Hjon prošla už během několika měsíců po spuštění výraznými přestavbami, konkrétně výměnou systému blízké obrany, úpravami vertikálních odpalovacích buněk i změnami senzorů. To naznačuje, že konstrukční řešení třídy ještě není ustálené. Veřejně chybí důkaz, že lodě mají odladěný bojový řídicí systém, spolehlivé senzory a posádky vycvičené na úrovni moderních jihokorejských nebo západních plavidel.

Regionální hrozba, nikoli globální superzbraň

Přímá hrozba pro Evropu je nízká, jde o regionální hladinovou loď s dosahem střel relevantním pro severovýchodní Asii. Nepřímý dopad ale existuje. NATO v oficiálním prohlášení Severoatlantické rady z listopadu 2024 konstatovalo, že prohlubující se vojenská spolupráce mezi Ruskem a KLDR dopadá na euroatlantickou bezpečnost. Aliance v červnu 2026 posílila koordinaci s Jižní Koreou právě s odkazem na potřebu lepší situační informovanosti.

Kang Kon tak není „superloď“, ale zmenšený model celé severokorejské armády: maximální úderná síla nacpaná do platformy, jejíž technologická vyspělost kolísá mezi strategickými střelami a kulomety z éry Stalina. Pro spojence v regionu je to komplikace při plánování. Pro Pchjongjang důkaz, že dokáže stavět velké válečné lodě, i když jim občas při spouštění upadne příď do vody.

Článek Kim Čong-un si nechal předvést nový torpédoborec. Posádka na něj vystřelila salvou ze sovětských kulometů z 40. let se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od kolapsu k přehlídce: co se vlastně stalo s trupem

Klíčové je rozlišit dvě lodě. Choe Hjon byla na vodu spuštěna 25. dubna 2025 v loděnici Nampo na západním pobřeží. Podle severokorejských státních médií, která citovala agentura Reuters, stavba zabrala zhruba 400 dní. Tato loď žádnou havárii neutrpěla. Problém nastal o necelý měsíc později na opačné straně poloostrova. Dne 21. května 2025 se v Čchondžinu při bočním spouštění sesterské jednotky předčasně uvolnil transportní kolébkový mechanismus na zádi, příď nevyjela ze skluzu a trup se pod vlastní vahou zkroutil. Analytici z 38 North uvádějí, že KLDR dokázala poškozenou loď dostat zpět na hladinu za pouhých 15 dní, tempo, které svědčí o masivní mobilizaci lidí a prostředků pod politickým tlakem. Rozsah poškození nicméně zůstává částečně nejasný, protože na satelitních snímcích zakrývaly části trupu plachty.

Kim na havárii reagoval ostře. Podle AP nechal zadržet čtyři osoby včetně viceředitele stranického oddělení muničního průmyslu a manažerů loděnice, další byli předvoláni k výslechu. Nehoda se tak stala nejen technickým, ale i politickým skandálem.

74 šachet na 5 000 tun: čísla, která zaujmou i znepokojí

Samotný Choe Hjon mezitím pokračoval ve zkouškách. V březnu 2026 loď podle 38 North odpálila střely typu Hwasal s odhadovaným dosahem 1 500 až 2 000 kilometrů. Následovaly další mořské testy a 23. června 2026 přišlo formální zařazení do služby u Západního loďstva, jak potvrdil USNI News.

Parametry lodi na papíře vypadají impozantně:

• Výtlak: přibližně 5 000 tun
• Délka: zhruba 142–144 metrů
• Vertikální odpalovací šachty (VLS): 74 (44 na přídi, 30 na zádi)
• Hlavní kanon: 127mm námořní dělo
• Blízká protivzdušná obrana: systém vizuálně podobný ruskému Pancir-ME (raketová zóna zásahu do 20 km, výška do 15 km, schopnost současně vést palbu na 4 cíle) a další kanonový CIWS
• Typy střel: kombinace protiletadlových, protilodních, protiponorkových, střel s plochou dráhou letu a potenciálně balistických zbraní (včetně KN-23/Hwasong-11S a Hwasal)

Právě poměr 74 šachet na 5 000 tun výtlaku je to, co analytiky zarazilo nejvíc. Vychází to na přibližně 14,8 buňky na každých 1 000 tun, hodnota vyšší než u kteréhokoli srovnatelného západního, japonského nebo čínského torpédoborce.

Jak si Choe Hjon stojí vedle světové konkurence

Čísla sama o sobě ale nevypovídají o skutečné bojové hodnotě. Porovnání s klíčovými torpédoborci regionu ukazuje, kde severokorejská loď vyniká a kde zůstává daleko pozadu.

Zajímavé je i srovnání s ruskou fregatou projektu 22350 (třída Admirál Gorškov), která má podobný výtlak kolem 5 000 tun a délku 135 metrů, ale nese střely Kalibr a Oniks v kombinaci s protivzdušným systémem Poliment-Redut. Jde o zralejší víceúčelovou platformu s prokázanými schopnostmi, a přesto se jedná „jen“ o fregatu, nikoli torpédoborec.

Choe Hjon tedy na svou tonáž nese více raket než kdokoli jiný. Jenže torpédoborec nedělá torpédoborcem jen počet šachet. Americký Burke disponuje systémem Aegis se schopností sledovat stovky cílů současně. Japonská Maya k tomu přidává kooperativní zapojení do sítě (CEC) a pokročilý tažený sonar MFTA. Jihokorejský Jeongjo-daewang plánuje integraci střel SM-3 a SM-6 pro protibalistickou obranu. U Choe Hjonu neznáme ani přesný typ radaru, ani úroveň integrace velení a řízení palby, ani reálnou schopnost protivzdušné obrany proti moderním protilodním střelám. Vizuálně identifikovaný radar připomíná konstrukci s aktivním elektronicky řízeným polem (AESA), ale jeho parametry a původ zůstávají nezávisle nepotvrzené.

Raketový nosič, nebo skutečný torpédoborec?

Podle nás je Choe Hjon především mobilní raketová platforma, loď navržená tak, aby z moře odpálila co nejvíce střel, než ji protivník najde a zničí. Střely Hwasal s dosahem 1 500 až 2 000 kilometrů by při operaci v Žlutém moři dokázaly ohrozit celou Jižní Koreu i část japonského území. To není zanedbatelné. Ale koncepčně je to jiná filozofie než u západních torpédoborců, které staví na víceúčelovosti: protiletadlové obraně svazu, protiraketovém štítu, protiponorkovém boji a úderu současně.

Spekulace o ruské technologické pomoci přitom nejsou bezdůvodné. AP i další zdroje upozorňují na vizuální podobnost některých systémů s ruskými vzory a na prohlubující se vojenské vazby mezi Pchjongjangem a Moskvou. Konkrétní transfer technologií ale veřejně doložen není; severokorejská strana trvá na tom, že loď je dílem „vlastní síly a technologie“.

Ambice nekončí jednou lodí

Kim Čong-un při červnovém ceremoniálu naznačil, že Choe Hjon je teprve začátek. Severokorejská státní média citovala jeho plán stavět dvě hladinové bojové lodě ročně a v budoucnu přejít ke stavbě 10 000tunových „strategických“ křižníků. Zároveň přiznal infrastrukturní limit: nová větší plavidla si vyžádají výstavbu velkých námořních základen a moderních přístavních měst. Problém tedy není jen postavit loď, ale zajistit zázemí pro její provoz.

Jedna 5 000tunová loď rovnováhu sil v regionu nepřevrací; proti součtu amerického, jihokorejského a japonského námořnictva je to kapka v moři. Ale mění kalkulaci. Protivník má nový cíl, který musí sledovat, a nový zdroj střel, který musí v případě krize prioritně vyřadit. Choe Hjon není ekvivalent Burke ani Maya. Je to ale první severokorejská loď, kterou okolní státy nemohou ignorovat.

Článek Nejdříve se jí roztrhl trup, teď už brázdí moře. Severní Korea spustila silný torpédoborec s 74 raketovými šachtami se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Torpédoborec zvládá ruské zbraně

Stavba severokorejského raketového torpédoborce probíhala v utajení, ale odhalily ho satelity. Jde o největší plavidlo tamního námořnictva, a NavalNews uvádí, že má být ve výstavbě další trup. Choe Hyon však musí ještě projít řadou zkoušek, než bude moci být oficiálně zařazen do služby, i když už jsou na něm dle všeho testovány různé systémy. Vybavený má být i vertikálními odpalovači různé velikosti, z nichž některé nejspíše zvládají ruské zbraně.

„Kimskander“ je velice moderní taktická balistická raketa, kterou může Severokorejcům sestřelit jenom pár systémů na světě

Zaznamenána měla být třeba ruská protiponorková střela 91RE1 Odvet založená na systému střel Kalibr. Odpalovaná je buď z vertikálního odpalovače, případně z torpédové komory ponorky. TopWar uvádí, že místo hlavice je protiponorkové torpédo, takže je střela vlastně jeho nosičem například namísto vrtulníku. Její dosah je až 50 kilometrů, takže by teoreticky na takovou vzdálenost dokázala zničit americkou nebo jihokorejskou ponorku. Ovšem jenom za předpokladu, že by ji torpédoborec dokázal svými systémy lokalizovat.

Protivzdušnou obranu tvoří Pancir-ME

Na palubě asi 145 metrů dlouhého plavidla je více však ruských zbraní, třeba systém Pancir-ME, uvádí Wikipedia. Jde o námořní exportní verzi ruského systému PVO Pancir-S1. ArmyRecognition uvádí, že je určen k likvidaci protilodních střel, dronů, letadel a vrtulníků, přičemž se skládá ze dvou rotačních šestihlavňových kanonů ráže 30 milimetrů a 8 odpalovačů protiletadlových střel, které lze dobít z vestavěného zásobníků, a jejichž dosah je až 20 km.

#Breaking: #NorthKorea unveiled its new Choe Hyon-class multipurpose destroyer today. This 5,000-ton warshin is built in 400 days. pic.twitter.com/sPFqglQAGS

— Babak Taghvaee – The Crisis Watch (@BabakTaghvaee1) April 26, 2025

Na palubě se mají také nacházet dva ruské rotační kanony CIWS AK-630 nebo jejich severokorejské kopie. Neznámá je ale raketová výzbroj, kdy má mít torpédoborec celkem 72 odpalovacích buněk různé velikosti. V menších budou nejspíše nějaké střely protivzdušné obrany, větší by pak mohly obsahovat třeba severokorejské střely nebo balistické rakety. Pokud z nich půjde odpalovat střela 91RE1, je Armádní Zpravodaj přesvědčený, že zvládnou i ruské protilodní střely P-800 Oniks nebo řízené střely Kalibr proti pozemním cílům.

Článek Severokorejský raketový torpédoborec má díky Rusku brutální výzbroj. Dokáže tak zničit kdejakou americkou ponorku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velikostně se loď vyrovná fregatám

Největšími severokorejskými hladinovými plavidly jsou aktuálně 100 metrů dlouhé fregaty třídy Najin, uvádí Wikipedia, ale jsou zastaralá. Modernější korvety třídy Nampo mají potom délku jen 76 metrů, takže není divu, že se tamní režim snažil v tajnosti postavit plavidlo větší – asi fregatu, aby se vyrovnala velkým fregatám ve světě, případně jihokorejským nebo americkým torpédoborcům. Jenomže rovnat by se jim nejspíše mohla akorát velikostí, jelikož výzbroj zůstává otázkou – Severokorejci jednoduše mnohé technologie postrádají.

Mnohé severokorejské ponorky jsou asi jako jediné na světě zelené, zatímco jiné bývají černé. Má to ale logický důvod

Nová severokorejská loď odhalená za pomoci satelitů by měla mít délku 144 metrů, domnívá se 38North, což by se opravdu plavidlům Spojených států a Jižní Koreje přibližovalo. Třeba americké torpédoborce třídy Arleigh Burke mají 155,3 metrů a nejnovější jihokorejské třídy Sejong the Great 166 metrů. Tvar plavidla naznačuje moderní konstrukci, mohlo by mít dokonce některé prvky stealth, ale není známo, jak rychlé by mohlo být, nebo jaký má výtlak.

Moderní zbraně Severokorejci nemají

Severokorejské plavidlo by mělo mít vertikální odpalovací systém a radar typu AESA, spekuluje na základě snímků ArmyRecognition. Z takového odpalovacího systému běžně odpalují moderní plavidla protilodní střely, střely protivzdušné obrany a zbraně k zasahování pozemních cílů, ale není známo, že by jimi Severokorejci disponovali. Podle Armádního Zpravodaje však nelze vyloučit, že jim je například neposkytlo Rusko.

A new satellite imagery from April 6 reveals North Korea’s newly built warship, a Guided Missile Frigate (FFG), at the Nampo Navy Shipyard. The vessel is undergoing outfitting in a floating dry dock, partially concealed with netting. pic.twitter.com/5RWsUBwUvx

— OSINTWarfare (@OSINTWarfare) April 9, 2025

Třeba nejvyspělejší zbraní pro plavidla v severokorejské výzbroji je protilodní střela Kumsong-3. Ta ale nebývá odpalována z vertikálního systému. MissileThreat uvádí, že je založena na ruské Ch-35, jejíž technologii země získala buď přímo z Ruska, případně z Myanmaru. Střela je 620 kg těžká, doletí do vzdálenosti asi 200 km a hlavici má těžkou kolem 145 kg. Na základě Ch-35 vnikla i známá ukrajinská střela Neptun stojící za potopením ruského křižníku Moskva.

Článek Satelity odhalily utajovanou severokorejskou loď ve výstavbě: je to obr, ale americkým torpédoborcům se nevyrovná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V některých místech je moře zelené

Zelená barva severokorejských ponorek souvisí s tím, kde ponorky operují – jde o Japonské moře. Znalci prostředí na Quora uvádí, že se tam míchají teplé a studené proudy, což má za následek velikou tvorbu planktonu ve vodě, v důsledku čehož má moře nazelenalou barvu – severokorejské ponorky jsou proto hůře viditelné při plavbě na hladině i v malé hloubce, což se týká hlavně těch ve větších hloubkách. Ovšem na druhé straně Korejského poloostrova je situace jiná, takže tam operují i menší nezelená (ale typicky černá) plavidla.

North Korea launches nuclear submarine „Kim Kun Ok Hero“.
The ceremony was attended by the leader of the state, Kim Jong Un.
And we think Russia is ridiculous. 😂#NorthKorea pic.twitter.com/qJTu4DRwtZ

— Natalka (@NatalkaKyiv) September 8, 2023

Největší ze severokorejských ponorek jsou ty třídy Type 033, jichž by mělo být kolem 20. Jde o čínské kopie sovětských dieselelektrických ponorek třídy Romeo, uvádí Wikipedia, které byly v SSSR vyráběny již na konci 50. let 20. století a jejich konstrukce je tedy značně zastaralá; navíc jsou i hodně hlučné. Jejich hlavní zbraní jsou torpéda, i když jedno ze severokorejských plavidel mělo být upraveno i k odpalování balistických raket.

Severní Korea má i modernější Sang-O

Část zelených ponorek by potom měla patřit do třídy Sang-O, která je oproti Type 033 menší – konkrétně dosahuje délky jenom 34 metrů a výtlaku při ponoření 370 tun, uvádí MilitaryFactory. Severní Korea je začala sama stavět v roce 1991, takže jsou relativně moderní, i když ve světě existují lepší. Celkem by jich přitom měla mít kolem 40 a vyzbrojeny jsou dvojicí torpédometů ráže 533 milimetrů, což je v případě zásahu lodě nebo jiné ponorky nebezpečné. Některé pak mají být vylepšeny na třídu Sang-O II, která by měla být o něco větší.

Až 50 % severokorejských balistických raket nejspíše „nedosáhne svého cíle“ a buď spadne, nebo exploduje. A to mohly nahradit Iskander-M

Většina ponorek na světě je ale černá; DefenceXp uvádí, že je to výsledek testů, při nichž bylo zjišťováno, jak jsou viditelné z letadel. Nejlépe měla dopadnout tmavě modrá, zvláště pak v tropických mořích, ale nebyla dostatečně trvanlivá, takže byla zvolena za optimální řešení barva černá. V té jsou vyráběny i pryžové dlaždice na povrchu moderních ponorek pohlcující zvuk sonaru, a to díky příměsí sazí. Červená barva na spodní části ponorek, ale i jiných lodí, zase obsahuje látky zamezující růstu řas na lodních trupech.

Článek Mnohé severokorejské ponorky jsou asi jako jediné na světě zelené, zatímco jiné bývají černé. Má to ale logický důvod se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.