Stroj postavený kolem jediné myšlenky

Americká armáda v letech 1941–1942 věřila, že hlavní hrozbou budou masované německé tankové průlomy. Odpovědí měla být mobilní protitanková záloha: jednotka, která rychle dorazí na ohrožené místo, zaujme výhodné postavení a nepřátelské tanky zničí přepadem dřív, než se stihnou rozvinout. Generál Lesley McNair tuto filozofii prosadil i přes sporné výsledky manévrů v roce 1941, které sám spoluurčoval.

M18 Hellcat byl jejím nejčistším ztělesněním. Buick dostal zadání, kde rychlost nebyla bonus, ale samotný základ koncepce. Výsledek: lehký podvozek, minimální pancéřování, otevřená věž bez stropu a hvězdicový motor Continental, který osmnáctitunový stroj dokázal rozjet na silnici přes 80 km/h, podle některých údajů až k 90 km/h. Armádní historická nadace ho označuje za nejrychlejší pásové bojové vozidlo, jaké kterákoli strana ve válce nasadila. Žádný Sherman, žádný T-34, žádný Panther se mu v čisté rychlosti nepřiblížil.

Jenže dobový polní manuál FM 18-5 z července 1944 už sám varoval: lehký pancíř činí tyto jednotky zranitelnými. Tank destroyer měl přepadnout, ne pronásledovat. Měl střílet z boku, ne čelně. I doktrína se tedy za války korigovala, ale praxe ji předběhla.

Když bojiště nerespektuje doktrínu

V pohyblivé válce Hellcat zářil. U Arracourtu v září 1944 dokázaly americké stíhače tanků v součinnosti s pěchotou a letectvem zastavit německý protiútok a zničit desítky nepřátelských vozidel. Mobilita M18 tam fungovala přesně podle učebnice: rychlý přesun, flankové palby, okamžité stažení.

Problém nastal všude jinde. V bocage Normandie, v ulicích alsaských měst, v ardenských lesích plných sněhu se z Hellcatu stávalo něco, čím nikdy být neměl, náhražka tanku v blízké podpoře pěchoty. A tam jeho konstrukční kompromisy posádky tvrdě doháněly:

• Otevřená věž nechávala osádku shora bez ochrany. Dělostřelecké střepiny, které by na Shermanu sklouzly po střeše, padaly přímo dovnitř. Evans a jeho spolubojovníci z 704. praporu to shrnuli jedním slovem: dělostřelectvo bylo pro M18 „smrtící“.
• 76mm kanon M1 nestačil čelně na Tigery a Panthery za hranicí zhruba 270 metrů (300 yardů). Německá těžká děla přitom Hellcat ničila bez problémů na mnohem větší vzdálenost.
• Čelní pancíř kolem 25 mm zastavil kulometnou palbu, ale ne přímý zásah prakticky jakéhokoli protitankového prostředku.

Před invazí do Normandie si toho byl vědom i generál Omar Bradley. Jeho štáb brzdil přezbrojení praporů 1. armády na M18 právě kvůli pochybnostem o ochraně osádek a účinnosti zbraně proti novějším německým tankům. Hellcat přesto šel do boje, protože nic rychlejšího armáda neměla.

Zima, sníh a život bez střechy

Bitva v Ardenách přidala k bojovým rizikům ještě fyzické utrpení. Bojové deníky 704. praporu popisují krutý mráz, sníh na zemi, střídání hlídek na promrzlých stanovištích a spaní venku. Pro osádky uzavřených Shermanů byla zima těžká. Pro muže v otevřené věži Hellcatu byla nesnesitelná.

Improvizace byly hlavně taktické: nasazení nejméně ve dvojicích, pěší průzkum palebných postavení, využití terénních prohlubní, maskování, stažení z pozice při dělostřelbě a návrat po jejím opadnutí. Žádný přídavný pancíř, žádná provizorní střecha, jen disciplína a zkušenost, které rozhodovaly o tom, kdo přežije.

Konkrétní příběhy z 704. praporu ukazují cenu v lidech. Člen osádky přezdívaný „Blondie“ zemřel po zásahu dvěma Panthery. Jiné posádky pokračovaly v boji i v hořícím vozidle. To je přesně ten typ ceny, kterou souhrnná statistika zničených nepřátelských tanků sama neukáže.

Co veteráni požadovali změnit

Nejcennější dokument k Hellcatu nejsou bojové zprávy, ale poválečné poznatky 704. praporu. Muži, kteří v M18 bojovali od Francie po Německo, chválili jeho mobilitu jako nejlepší v celé armádě. A zároveň sepsali tři jasné požadavky: strop věže jako nezbytnost, přezbrojení na 90mm kanon a lepší kulometnou výzbroj proti pěchotě.

Všimněte si, co tam chybí. Nežádali zásadně silnější čelní pancíř. Nežádali pomalejší, těžší stroj. Chtěli odstranit tři konkrétní slabiny, které je stály spolubojovníky, otevřenou věž, nedostatečný kanon a neschopnost bránit se pěchotě zblízka. Hellcat nepotřeboval být jiný stroj. Potřeboval být dokončený stroj.

Americká armáda nakonec celou koncepci samostatných stíhačů tanků opustila. Oficiální armádní historie konstatuje, že doktrína stíhačů tanků byla v praxi zřídka použita tak, jak byla napsána, a nikdy nebyla skutečně ověřena. Tank destroyery většinou plnily úlohy podobné tankům a útočným dělům, tedy přesně to, na co nebyly stavěné.

M18 Hellcat nebyl špatný stroj. Byl nebezpečně úzce specializovaný stroj, který armáda příliš často posílala do situací, pro něž nebyl navržen. A za ten rozdíl mezi doktrínou a realitou platili muži v otevřené věži.

Článek M18 Hellcat byl nejrychlejší pásové vozidlo druhé světové války. Jenže rychlost místo pancíře se krutě nevyplatila se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Studená válka a panika z IS-3

Když se v srpnu 1945 sovětské IS-3 poprvé prohnaly berlínskou přehlídkou, západní zpravodajci zpozorněli. Šikmý pancíř korby i věže činil stávající protitankové kanóny nejistými. A Sověti nepřestávali, předpokládalo se, že IS-3 je jen začátek řady ještě odolnějších strojů určených pro průlom středoevropskou nížinou.

Britové reagovali dvojí cestou. Jednak stavěli těžký tank FV214 Conqueror se 120mm kanónem, jednak hledali extrémní „pojistku“ pro případ, že ani 120 milimetrů nebude stačit. Tou pojistkou se stal FV4005, experimentální stíhač tanků na podvozku Centurionu Mk 3, nesoucí kanón L4A1 ráže 183 mm.

Čísla, která budí respekt

Parametry FV4005 Stage 2 vypadají na papíře drtivě:

• Ráže: 183 mm (převzato z britské dělostřelecké tradice)
• Požadovaná průbojnost: 152 mm pancíře skloněného pod 60° na 1 830 m (2 000 yardů)
• Hmotnost kompletního náboje: přes 96 kg (dvoudílná munice, střela a nábojnice zvlášť)
• Zpětný ráz: až 87 tun
• Hmotnost vozidla: 50,8 tuny
• Zásobník: 12 ran
• Kadence: maximálně 2 rány za minutu

Pro srovnání: německý Jagdtiger z druhé světové války, do té doby považovaný za nejsilnější stíhač tanků, nesl „jen“ 128mm kanón. Americký supertěžký T28/T95 vážil sice sto tun, ale jeho kanón měl ráži pouhých 105 mm. FV4005 překonal obojí, alespoň co do kalibru a zamýšleného účinku jediné rány.

Proč největší ráže nestačila

Stage 1 byl čistě experimentální, měl ověřit, zda podvozek Centurionu vůbec unese takový kanón a zda posádka zvládne manipulovat s municí, kde každá část váží tolik co dospělý muž. Problémy se dostavily rychle: koncentrické zákluzové ústrojí selhávalo, přesnost na maximální vzdálenost byla neakceptovatelní.

Stage 2 přinesla vylepšenou věž, tentokrát otočnou, ovšem z pouhého 14mm plechu, protože silnější pancíř by podvozek neunesl. Dva nabíječi uvnitř stísněného prostoru podávali každý jednu část dvoudílné munice. Palebný oblouk zůstával omezený. A hlavně: střely HESH, na nichž celý koncept stál, se při zkouškách v roce 1955 ukázaly jako citlivé na boční vítr. Na dva kilometry, tedy na vzdálenost, kde měl FV4005 ničit sovětské kolosy, byla praktická přesnost nedostatečná.

Dva výstřely za minutu, dvanáct ran v zásobě, obří posádka a zranitelná věž z tenkého plechu. To nebyla zbraň pro manévrový boj v severoněmecké nížině. To byl jednorázový úder, a pokud minul, stal se z něj bezbranný cíl.

Střely místo kanónů

V srpnu 1957 byl projekt FV4005 oficiálně zrušen. Ne proto, že by Sověti přestali být hrozbou, ale proto, že se objevil lepší nástroj. Řízená protitanková střela Malkara, vyvíjená od roku 1952 v Austrálii ve spolupráci s Brity, nabídla dvojnásobný účinný dosah a výrazně vyšší přesnost, byť s třetinovou hmotností bojové části a poloviční rychlostí. V srpnu 1959, pouhé dva roky po konci FV4005, přišla britská objednávka na tisíc kusů Malkary.

Přechod od kanónu ke střele nebyl jen technologický skok. Bylo to přiznání, že ve studené válce nevyhrává ten, kdo má největší ráži, ale ten, kdo zasáhne spolehlivě na první pokus. A přesnost řízené střely porazila hrubou sílu 183mm granátu.

Československý protějšek

Na druhé straně železné opony se zbrojilo stejně horečně. Československá lidová armáda zavedla v roce 1952 protitankový kanón vz. 52 ráže 85 mm, o rok později přišel stamilimetrový vz. 53, který podle Vojenského historického ústavu prorážel na tisíc metrů 140 mm pancíře. K tomu domácí pancéřovky P-27 a tarasnice T-21 s průbojností 170–250 mm, licenčně vyráběné tanky T-34/85, 771 kusů samohybných děl SD-100 a 36 těžkých ISU-152 zavedených už v roce 1950. Obě strany se připravovaly na střet, který naštěstí nikdy nepřišel.

Kde ho dnes uvidíte

Jediná veřejně doložená věž FV4005 Stage 2 stojí v Tank Museum v Bovingtonu. Po rozsáhlé obnově je stroj v pojízdném stavu, svůj světový debut v pohybu absolvoval na Tankfestu 2024 před více než 24 tisíci návštěvníky. Program Tankfestu 2026 s ním opět počítá v aréně.

Stojí tam jako připomínka slepé vývojové větve, okamžiku, kdy honba za stále větším kalibrem narazila na fyzikální strop a musela ustoupit přesnosti. FV4005 nebyl špatný projekt. Byl poslední svého druhu.

Článek Britové nasadili proti tankům nejsilnější stíhač v historii. FV4005 měl zastavit sovětské kolosy, ale prohrál se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stíhač tanků na základě MT-LB

Vozidlo Šturm-S není žádnou moderní zbraní. WeaponSystems uvádí, že jde o stíhač tanků vybavený protitankovými řízenými střelami, který byl do výzbroje sovětské armády zařazen již na konci 70. let 20. století. Nejde přitom o žádnou převratnou konstrukci, ale o původně pásový dělostřelecký tahač MT-LB osazený odpalovačem střel 9K114 Šturm.

iZdroj fotografie: Public Domain

Velikou otázkou je, proč se ruská armáda snaží ze skladů tento zastaralý systém vytahovat. Vzhledem k tomu, že k bitvám obrněných vozidel ve válce na Ukrajině nedochází, a navíc jsou k dispozici lepší protitankové zbraně a obrovské množství dronů, to nedává moc smysl. Armádní Zpravodaj se proto domnívá, že je plánuje využívat jako MT-LB, která mohou sloužit jako obrněné transportéry. Není proto vyloučeno, že bude Šturm-S zbaven odpalovače a vnitřek upraven k přepravě vojáků, aby tak armáda nahradila ztráty obrněných transportérů.

Šturm-S může plavat, ale příliš nechrání

Samotný Šturm-S z dnešního hlediska není žádný výkřik techniky. Jde o vozidlo s dvoučlennou osádkou schopné dosahovat rychlosti 62 km/h na silnici a 9 km/h při plavbě. Jeho hmotnost je potom 12,3 tun a síla pancíře maximálně 14 milimetrů, což dokáže osádku chránit proti střelám z ručních zbraní, takže je to v současnosti jednoznačně nedostatečné.

Kanada zrušila dodávku obrněných transportérů Coyote pro Ukrajinu. Mají silnou výzbroj a vidí vojáky až na 20 km, tanky na 12 km

9K114 Šturm je poloautomaticky rádiově naváděná střela primárně určená pro bitevní vrtulníky Mil Mi-24 Hind, ale nakonec se objevila i na výše zmíněném stíhači tanků. Wikipedia uvádí, že má dosah až 5 kilometrů, což je docela dobrý parametr, zatímco nejmodernější verze mají až 7 kilometrů. Hlavice má však průraznost max. 600 mmRHAe. To rozhodně nestačí k tomu, aby prorazila ochranu moderního tanku, leda že by neměl reaktivní pancíř.

Článek Moskva zase neví, kde brát, tak obnovuje staré protitankové MT-LB ze 70. let. Spásu jí přinesou těžko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Prostor osádky Hetzeru byl stísněný

Na unikátním videu níže můžete vidět nejen venkovní záběry Hetzeru, ale i jeho interiér. Wikipedia uvádí, že se museli do vozidla o délce 6,27 m vtěsnat 4 členové osádky, přičemž měli uzavřený prostor poskytující jen velmi omezené množství místa a obyčejná sedadla. Kolem byla navíc munice pro dělo ráže 75 milimetrů, celkem 41 granátů. Armádní Zpravodaj se domnívá, že trávit zde delší dobu během boje nebylo na psychiku nic jednoduchého.

Legenda, co povznášela i ruinovala Třetí říši: Tiger I zničil i 10krát více nepřátel, stál však téměř 17krát více než tanky protivníka

Na Hetzeru je zajímavá skutečnost, že byl vyráběn na území dnešní České republiky, konkrétně v pražském ČKD a plzeňské Škodovce. Jako základ mu totiž sloužil podvozek tanku LT vz. 38. Wikipedia uvádí, že je to původem československý tank, který při okupaci Česka v roce 1939 patřil k nejlepším na světě, a Němci ho využívali hlavně k invazi do západní Evropy a v počátcích invaze do SSSR. Rychle však zastaral, ale jelikož měl skvělý podvozek, Německo ho využilo, a ke všemu byl stíhač tanků Hetzer vyráběn v Československu i po válce.

Článek Video: detailní pohled na interiér německého stíhače tanků Hetzer, jenž vyráběl Protektorát Čechy a Morava, a poté i Československo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Místo tanku nakonec vznikl stíhač

V 80. letech 20. století hrála prim ve výrobě obrněných vozidel brazilská společnost Engesa, která se také pokoušela o projet tanku EE-T1 Osório. Ale i když tento pokus nevyšel, měla ve svém portfoliu úspěšná obrněná vozidla EE-11 Urutu a EE-9 Cascavel vyzbrojená dokonce dělem ráže 90 milimetrů. Pořídilo si je několik zemí, brazilské ozbrojené síly ale chtěly vozidlo se schopností ničit obrněná vozidla a tanky, což znamenalo postavit stroj s tankovým dělem.

Engesa EE-17 SUCURI I e II com canhão de 105 mm. Na época foram chamados de caça-tanques e considerados os subtítulos dos EE-9 Cascavel. Porém, não entraram em produção, mas mostraram a capacidade brasileira no desenvolvimento de blindados 🇧🇷🇧🇷#umseculodeblindadosnoBrasil pic.twitter.com/3ASF6IRLDG

— Glício Fonseca 🚁✈️🇧🇷🌎 (@gliciofonseca) May 27, 2021

Brazilská společnost využila poznatků ze svých úspěšných obrněných vozidel a umístila na konstrukci věž s tankovým kanonem ráže 105 milimetrů. V první fázi se jednalo o věž z francouzského tanku AMX-13, čímž vznikla verze označovaná jako Sucuri, ale protože byla věž komplikovaná a drahá, vyvinula firma domácí náhradu vybavenou dělem založeným na britském kanonu L7 ráže 105 milimetrů – tato verze je označována jako Sucuri-II.

Sucuri je na silnici velmi rychlý

Vozidlo je založeno na obrněném podvozku 6×6 a jeho hmotnost je 18,5 tun u verze Sucuri, kdežto pozdější Sucuri II je lehčí o zhruba 500 kilogramů. Kolový stíhač pohání motor Scania, jehož osazení je velmi dobře navrženo tak, aby ho bylo možné snadno vyměnit. Vozidlu dokáže udělit rychlost až 115 km/h na silnici, což mu umožňuje rychlý pohyb a v případě střetu se po výstřelu z místa rychle stáhnout, aby jej nepřítel nemohl zasáhnout.

Malý, ale pekelně silný: italský kolový stíhač tanků Centauro II slaví, zájem o něj má i Brazílie. Nabízí vysokou pohyblivost a pořádné dělo

Rychlost je velmi důležitá, neboť stejně jako jiná vozidla takové konstrukce dokáže EE-17 Sucuri odolat jen zbraním používaným na obrněných transportérech, konkrétně projektilům do ráže 25 milimetrů nebo dělostřeleckým střepinám. Osádku vozidla tvoří 4 vojáci a specifikem je, že do něj nastupují dveřmi v zadní části stroje, kudy je také doplňována munice.

Článek Zajímavý kolový stíhač tanků má také Brazílie, EE-17 Sucuri „létá“ rychlostí až 115 km/h a skolí i odolné tanky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stíhač má provázet lehké obrněné jednotky

Itálie je ve vývoji obrněných vozidel velmi schopná. Její inženýři zkonstruovali i vlastní typ tanku, ale v 80. letech 20. století přišla armáda s požadavkem na stíhače tanků s palebnou silou tanku Leopard 1. Potřebovala ho jako doprovod svých lehkých rychlých obrněných jednotek, které by se nemohly spoléhat na ochranu klasických tanků. K vývoji i konstrukci se spojily dva italští zbrojní giganti – konkrétně Iveco, jehož úkolem byla konstrukce podvozku, a OTO Melara, který si vzal na starost konstrukci věže a zbraně.

iZdroj fotografie: Italská armáda / Creative Commons / CC BY

Výsledkem byl kolový stíhač tanků na osmikolovém podvozku s věží osazenou dělem ráže 105 milimetrů o délce hlavně 55 ráží, ale existuje i varianta se silnějším dělem 120 milimetrů a hlavní délky 44 ráží. Kanón dokáže střílet různé typy standardní munice NATO, a to včetně protitankové APFSDS; doplněn je pak koaxiálním kulometem a dalším na věži, oba jsou ráže 7,62 milimetrů. Systém disponuje termokamerou, laserovým dálkoměrem, a velmi schopným řízením palby Galileo Avionica TURMS.

Stíhač ustojí střelbu maximálně z BVP

B1 Centauro je 7,85 metrů dlouhý a 2,94 metrů široký a jeho hmotnost dosahuje 24 tun; může být ale vyšší, pakliže dojde k instalaci přídavného pancéřování. V základní verzi chrání čtyřčlennou osádku proti projektilům ráže 14,5 milimetrů, v přední části pak proti střelám ráže 25 milimetr. S přídavným pancéřováním ustojí i zásah projektilem ráže 30 milimetrů, což jsou standardní zbraně BVP. Vozidlo se vyznačuje vysokou rychlostí až 108 km/h a jeho dojezd je 800 kilometrů. Zvládá rovněž obtížný terén a brodění se v hloubce až 1,5 metru.

Centauro se ukázal jako velmi schopný systém, a kromě Itálie si ho pořídilo Španělsko nebo Jordánsko, ale i další státy. Existuje mimochodem i v lepší verzi Centauro II, a vedle toho také jako bojové vozidlo pěchoty Freccia, i jako samohybná houfnice s dělem ráže 155 milimetrů. Některé zprávy naznačují, že se stíhače dostaly z Itálie na Ukrajinu, ale oficiálně dodávku dosud nikdo nepotvrdil. Je ale velmi dobře možné, že se objeví při chystané ukrajinské ofenzivě, v níž se mohou stát postrachem mnoha rusých tankistů a obrněných vozidel.

Článek Pekelně silné „mini“ italské kolové stíhače B1 Centauro mohou Rusům na Ukrajině pěkně zatopit, zničí i tanky a rychle „mizí“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stíhače tanků Centauro mé Itálie od 90. let

První vozidla Centauro začala do výzbroje italské armády vstupovat na začátku 90. let. Ovšem vylepšený typ Centauro II byl představen až v roce 2016. Oproti předchozí verzi má mnohá vylepšení, především vyšší ochranu posádky, větší palebnou sílu, lepší mobilitu, a ke všemu poskytuje mnohem lepší přehled o dění na bojišti. Italská armáda si těchto vozidel objednala 150, Brazílie jich pak v příštích 15 letech obdrží 98.

iZdroj fotografie: Armáda Itálie / Creative Commons / CC BY

Vozidlo Centauro II je společným dílem společností Iveco a OTO Melara; první ze zmíněných má na starosti především podvozek 8×8 a pohonný systém s automatickou převodovkou, díky němuž se může stroj na silnici pohybovat rychlostí až 105 kilometrů v hodině a dojede až 800 kilometrů. Zároveň má i velmi dobrou prostupnost terénem, překonat může i 60 centimetrů vysoké překážky, dvoumetrový příkop nebo 60procentní stoupání.

Stíhač tanků Centauro II střílí totéž co tanky

OTO Melara má pak na starosti hlavně výzbroj. Standardně disponuje Centauro II dělem ráže 120 milimetrů o délce hlavně 45 ráží, ale je možné ho osadit i dělem ráže 105 milimetrů. Standardní zbraň dokáže používat stejnou tankovou munici ráže 120 milimetrů jako většina tanků NATO. Vozidlo je vybaveno poloautomatickým nabíjením, v automatickém zásobníku je 6 střel, ale možné je i ruční nabíjení. Výzbroj doplňuje koaxiální kulomet a na vozidlo lze namontovat dálkově ovládanou věž s těžkým kulometem či granátometem.

Osádku Centauro II tvoří 4 vojáci, kteří ovládají stroj o celkové délce 8,25 metru, šířce 3,38 metru a hmotnosti kolem 30 tun. K dispozici mají nejnovější verzi optických systémů a moderní systém řízení palby s možností zasažení cíle do 30 sekund po jeho spatření. Pancíř vozidla odolá v přední části projektilům ráže 20 milimetrů, ale lze namontovat i přídavné kompozitní nebo reaktivní pancéřování a úroveň ochrany tak zvýšit. Navíc je vozidlo zkonstruováno tak, aby bylo mimořádně odolné proti minám.

Článek Malý, ale pekelně silný: italský kolový stíhač tanků Centauro II slaví, zájem o něj má i Brazílie. Nabízí vysokou pohyblivost a pořádné dělo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.