Co mají AbramsX a Armata společného

Seznam shod je na první pohled zarážející. Obě platformy staví na stejných pilířích:

• Bezosádková věž – zbraňový systém, senzory i nabíjecí mechanismus se ovládají dálkově z korby. Rostec u T-14 mluví o „neobydlené věži“ a pancéřové kapsli pro posádku. Americké materiály pro M1E3 používají termín „bezosádková věž s integrovaným automatickým nabíječem“.
• Tříčlenná posádka – klasický čtyřčlenný model s nabíječem ve věži mizí. Automatický nabíječ přebírá jeho práci.
• Posádka v korbě – všichni tři členové sedí v chráněném prostoru trupu, nikoli v nejvíce exponované části tanku.
• Důraz na ochranu „zevnitř“ – místo dalšího nabalování přídavného pancíře se ochrana integruje přímo do konstrukce.

Koncepční shoda je nesporná. Otázka zní, jestli jde o kopírování, nebo o konvergenci.

Amerika řešila bezosádkovou věž dřív, než svět uviděl Armatu

Ruská T-14 debutovala na moskevské přehlídce v roce 2015 a mediálně ovládla debatu o budoucnosti tanků. Jenže americká armáda podobnou architekturu testovala už roky předtím. V programu FCS Mounted Combat System, jehož kořeny sahají do první dekády tisíciletí, armáda v roce 2009 oficiálně popisovala automatický nabíjecí systém a tříčlennou osádku. Ještě dříve, v roce 2006, se řešilo dálkové ovládání zbraňového systému z posádkového prostoru. Program FCS nakonec skončil, ale myšlenka nezanikla.

Důležitý kontext: v žádném dohledaném oficiálním americkém dokumentu se neobjevuje přímé přiznání inspirace ruskou T-14. Armáda jako důvody změny uvádí hmotnostní strop Abramsu, logistiku, hrozbu dronů a lekce z Ukrajiny. Podle nás je nejpřesnější říct, že obě strany dospěly ke stejné odpovědi na stejnou otázku, tedy jak přežít na bojišti, kde přesné zbraně a drony proměnily pravidla.

Proč Abrams nemohl dál přibírat

Tady se skrývá skutečný motor celé změny. Nejnovější polní verze M1A2 SEPv3 váží podle armádního zdroje přes 73 tun, ne 68, jak se často uvádí. Každá další modernizace přidávala elektroniku, pancíř, aktivní ochranné systémy, a s nimi kilogramy. Mosty to neunášely, železniční vagóny nestačily, logistická stopa rostla.

V září 2023 americká armáda oficiálně oznámila konec vývojové větve SEPv4 a přechod na program M1E3. Zdůvodnění bylo přímočaré: válka na Ukrajině ukázala potřebu ochrany integrované do platformy, ne lepené zvenčí. Armáda doslova napsala, že je třeba chránit vojáky „ochranou zabudovanou zevnitř, nikoli přidávanou zvenku“.

M1E3 má směřovat k hmotnosti kolem 60 tun. To je úspora přes 13 tun oproti SEPv3, rozdíl, který v praxi znamená jednodušší přesuny po železnici, rychlejší vyloďování z přístavů a menší tlak na vyprošťovací techniku.

Od demonstrátoru k prototypu: co už je reálné

Časovou osu je potřeba mít jasnou. V říjnu 2022 představil General Dynamics na výstavě AUSA ve Washingtonu technologický demonstrátor AbramsX, hybridní diesel-elektrický pohon se slibem 50% úspory paliva při stejném taktickém dojezdu, schopnosti umělé inteligence, spolupráce s drony a menší osádka. Šlo o marketingovou ukázku toho, kam by vývoj mohl směřovat.

M1E3 je něco jiného. Má oficiální armádní rámec, rozpočtovou linku a v lednu 2026 už i raný prototyp. Armádní rozpočet pro fiskální rok 2026 počítá s dodáním prototypových systémů do pole během 24 až 30 měsíců. Armádní prezentace z května 2026 u M1E3 výslovně uvádí bezosádkovou věž s automatickým nabíječem, hybridní diesel-elektrický pohon, tříčlennou konfiguraci a 60tunový cíl. Vstup do služby armáda odhaduje na počátek třicátých let.

V názvu je to evoluce, stále Abrams. V architektuře je to generační skok.

A co Armata? A co Evropa?

Ironií příběhu je, že tank, který celou debatu o bezosádkové věži mediálně odstartoval, má vlastní problémy. Šéf ruského Rostecu Sergej Čemezov v březnu 2024 pro RIA Novosti řekl, že T-14 je příliš drahá a armáda raději pořídí levnější T-90. Koncepce byla průlomová, sériová výroba se zadrhla na ceně.

Evropský mainstream jde zatím jinou cestou. Leopard 2A8, který bude páteří i české tankové výzbroje (61 až 77 kusů s dodávkami od roku 2028), si ponechává klasickou čtyřčlennou posádku, konvenční motor a tradiční věž. Britský Challenger 3 rovněž. V rámci NATO je americký směr (hybridní pohon, tříčlenná osádka, bezosádková věž) výrazně radikálnější než cokoli, co dnes modernizují spojenci.

Pro Česko je reálnější, že se trendy z M1E3 promítnou nepřímo přes budoucí evropské programy typu MGCS, než že by česká armáda někdy provozovala americký tank nové generace.

Nejdůležitější pointa celého příběhu není, kdo koho inspiroval. Je to fakt, že i nejkonzervativnější západní tankový program přiznal, že další přidávání pancíře a elektroniky na padesát let starou architekturu narazilo na zeď. Bezosádková věž není ruský patent ani americký vynález, je to logický důsledek bojiště, kde přesné zbraně a drony změnily rovnici přežití.

Článek Americký tank nové generace AbramsX kopíruje koncept ruské T-14 Armaty. Na rozdíl od ní má ale budoucnost se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tank T-14 Armata je jiný než starší stroje

Vývoj obrněnce probíhal ve velkém v utajení, a tak bylo jejich představení v roce 2015 poměrně překvapivé. Vypadalo to, že většina současně existujících tanků je rázem zastaralá, protože se prezentovaným schopnostem toho nového ruského nebude moci rovnat. Koncepce T-14 Armata se přitom odlišuje od tanků tradiční sovětské konstrukce, u nichž byl kladen důraz na nízký profil tanku, zatímco „Armaty“ jsou větší a mnohem odolnější, a to v některých ohledech možná i více než tanky Západní.

Pancéřování T-14 Armata je údajně vyrobeno ze slitiny s mnohem větší odolností oproti starým druhům pancéřování. Tříčlenná osádka navíc sedí v jakési pancéřované kapsli, kde je speciálně chráněna, díky čemuž nehrozí výbuch munice, jako je tomu u obrněnců z Sovětského svazu. Tank má navíc instalovaný systém aktivní ochrany Afghanit, přičemž některé ruské zdroje dokonce tvrdí, že je účinný nejen proti protitankovým střelám, ale i proti kinetické munici; T-14 Armata s ním má být navíc „nezasažitelná“ jakýmkoliv Západním tankem.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Hlavní zbraní tanku je dělo 2A82-1M s hladkou hlavní ráže 125 mm, které umožňuje používat nové druhy protitankové munice; jde např. o náboje Vacuum-1 navržené tak, aby dokázaly prorazit čelní pancíř Západních tanků. Počítáno však bylo také s instalací mnohem silnějšího děla ráže 152 mm, zda ho ale nějaký ze současných má, není jasné. Stroj má být osazen moderními detekčními systémy, řízením palby a dalšími vymoženostmi. Otázkou ale je, nakolik je Rusko schopné je do nových strojů montovat bez dodávek vyspělých dílů ze Západu.

Rusko potřebuje rychle nahradit ztráty

Velkým problémem Ruska je, že se mu ani přes opakované posouvání termínu nepodařilo linku na sériovou výrobu tanků T-14 Armata zprovoznit. Nyní navíc musí soustředit veškeré síly hlavně do nahrazování strojů ztracených v bojích na Ukrajině, takže ani nepřipadá zavádění nového (a velmi drahého) typu v úvahu. Tanky ke všemu dosud neprošly vojenskými zkouškami, takže vojáci v podstatě neví, co od nich na bojišti očekávat, ani jak je přesně používat; přesto už byly první prototypy ruské armádě doslova vnuceny.

Rusko se ale přesto snaží tvářit, že i tyto tanky v jím rozpoutané válce pomáhají, i když jde pravděpodobně pouze o zprávu pro ruské publikum. T-14 Armaty totiž přímo na frontě nikdo neviděl, i když se objevily zprávy, že byly použity na nepřímé odstřelování ukrajinských pozic, což je pro moderní drahý tank dost podřadná úloha. Vyslání „Armat“ na frontu znamená i riziko jejich zničení, což by byla pro Rusko propagandistická prohra. Otázkou ale je, zda nebudou využity pro nějaký „zoufalý“ krok, pakliže by se někde bitva nevyvíjela dle představ.

Článek Video: jak je na tom po roční válce nejlepší ruský tank T-14 Armata; už nejspíše funguje a přijede k bojišti, až k Ukrajincům se ale neodváží se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Potomek Sovětů a pákistánský problém

Tank Oplot vznikl v Charkově v legendárním Malyševově závodě, kde sídlí i Morozovova konstrukční kancelář, která byla založena již roku 1927. V té vznikly tak legendární konstrukce, jako byla řada tanků BT, legenda 2. světové války T-34 nebo nejvyráběnější stroj studené války T-54. Konstrukce T-84 přímo navazovala na tanky T-64 a T-80 UD, vyvinuté také v Charkově, které ve své době představovaly naprosto špičkové konstrukce a Sověti je nikdy neuvolnili k exportu.

T-80 UD se od svého předchůdce T-80 lišil především pohonem a jiným tvarem věže. T-80 UD byl poháněn dieselovým šestiválcem 6TD-6 s výkonem 1000 koní. Na rozdíl od jiných verzí, které byly poháněny turbínou, byl tank levnější, lehčí, měl o něco nižší spotřebu a mohl operovat v teplotách od +55 C° až po -50 C°. Klesla však rychlost ze 70 km/h na 65 km/h. Tvar věže u „ukrajinského“ T-80 UD byl šestiúhelníkový a měl vyšší balistickou odolnost než původní kulatá věž.

iZdroj fotografie: Uživatel VoidWanderer / Creative Commons / CC BY

Po pádu Sovětského svazu se Ukrajina rozhodla pokračovat ve výrobě a vývoji T-80 UD, který se začal v tehdejším SSSR vyrábět teprve roku 1987. Na světových přehlídkách a vojenských výstavách stroj překvapoval svými manévrovacími schopnostmi a moderní technikou. Zajímavá byla oproti konkurenční západní technologii i cena. Proto se předpokládalo, že ukrajinské tanky ovládnou trh a na dračku půjdou především v zemích třetího světa. První a poslední úspěch přišel ale jen z Pákistánu.

Ten objednal roku 1996 320 T-80 UD. Po odeslání prvních 15 kusů v roce 1997 přišla studená sprcha. Ozvalo se Rusko s tím, že Ukrajina nemá právo exportovat tank, neboť T-80 je ruským duševním vlastnictvím, a obsahuje více než 70 % komponent vyráběných mimo Ukrajinu. Rusko se tak nejen snažilo nabourat obchodní úspěch Ukrajiny, ale i oslabit nepřítele svého indického spojence. Ukrajincům se však s největším vypětím sil a za použití vlastních technologií podařilo zakázku v roce 2002 dokončit.

Jen ukrajinské komponenty a zvládnutá konstrukce děla

Bylo tedy potřeba obejít veškerou ruskou součástkovou základnu a chráněné technologie, aby už Ukrajina při exportu nečelila podobným problémům. Tak se roku 1994 začal rodit T-84 Oplot. Ukrajinský stroj měří 7,075 metru, na šířku má 3,4 metry a na výšku 2,8 metru. Hmotnost je 51 tun. Již rozměry stroj překonává své západní i ruské konkurenty, neboť je mnohem menší, a proto je na bojišti menším cílem.

Novým srdcem stroje je motor 6TD-3. Jedná se o dieselový mnohopalivový šestiválec s monstrózním výkonem 1500 koní. Převodovka je automatická a odpružení podvozku zajišťují torzní tyče. Poměr hmotnosti a výkonu je skvělý, a tak je Oplot přezdívaný díky manévrovatelnosti a rychlosti, která je až 70 kilometrů v hodině, jako „Létající tank“. Dojezd je 450 kilometrů a řidič sedí uprostřed korby. Stroj je schopen za pomoci brodicího zařízení překonávat toky o hloubce 5 metrů.

iZdroj fotografie: Uživatel VoidWanderer / Creative Commons / CC BY

Velkým problémem byla výzbroj a pancéřování tanku. Keramické desky pro vrstvený pancíř stroje se vyráběly v Rusku. Ukrajinci je proto nahradili gumovými pláty, které mají keramiku údajně plně nahradit. Reaktivní pancíř tvoří systém Nož, který je navržen jako „skládačka“ z menších modulů a funguje tak, aby při explozi jednoho nezničil nebo nepoškodil sousední reaktivní blok. Tento systém má být o 200 až 300 procent účinnější, než konkurenční systémy. Tank je vybaven i systémem aktivní obrany Zaslon (bariéra), který je naváděn radarem a je schopen zasáhnout protimunicí řízenou střelu protivníka.

I s ruským kanónem byly právní problémy. Ukrajinci proto upravili původní 2A46 na vlastní bezlicenční verzi KBA-3. Pro tento hladký kanón ráže 125 milimetrů jsou k dispozici čtyři typy granátů: protipancéřová průbojná šípově stabilizovaná munice s oddělitelným pouzdrem (APFSDS), vysoce explozivní protipancéřová (HEAT) a vysoce výbušná fragmentační munice. Z kanónu lze vystřelit i laserem naváděnou střelu, která může sestřelit třeba helikoptéru.

Přesnost nadevše a zoufalý postoj ukrajinských politiků

Oplot je vybaven plně automatickým nabíjením. V tanku je celkem 46 granátů, z čehož je 22 v zásobníku kanónu. Díky vysoké automatizaci je posádka pouze tříčlenná. Systém řízení palby velitele PKN-6 je vybaven panoramatickým nočním i termálním viděním, a je schopen zachytit nepřítele až na 8 kilometrů. Palba je pak korigována systémem stabilizace kanónu a balistickým počítačem LIO-V.

Dalšími zbraněmi, kterými Oplot disponuje, je koaxiální kulomet ráže 7,62 milimetrů KT-7.62 se zásobou 1 250 nábojů a protiletadlový kulomet KT-12.7 ráže 12,7 milimetrů se zásobou 450 nábojů. Velitel může ovládat zbraň dálkově z tanku. Dalším technickým vybavením tanku je obranný systém Varta. Může odpalovat klamné cíle, světlice a pokládat kouřovou clonu. Systém je vybaven i rušičkami a laserovými výstražnými systémy.

iZdroj fotografie: Uživatel VoidWanderer / Creative Commons / CC BY

První varianta Oplotu byla zkonstruována a vyrobena v letech 1994 a 1995. Ukrajinská armáda o tank nejevila zájem. Vláda žila v domnění, že zemi nic nehrozí, a tak byla armáda hluboce podfinancovaná a téměř v rozkladu. Malyševský závod se proto pokusil tank udat na světových trzích a získat zakázky nutné i k samotnému přežití firmy.

Roku 2000 svitla naděje z Turecka, které se poohlíželo po novém hlavním bojovém tanku. Tak z T-84 vznikl Yatagan. Hlavním rozdílem od Oplotu byl kanón. Tank pro Turecko měl 120 milimetrový kanón schopný používat standardní munici NATO. Bohužel v sousední zemi stroj neuspěl. Stejně tak ani při výběrovém řízení v Řecku, Peru, Kazachstánu a Ázerbájdžánu neslavil Oplot úspěch.

Vítězství v Thajsku a konec nadějím?

Roku 2011 se však zablesklo na lepší časy. Oplot si vybrala thajská armáda. Objednávka zněla na 49 tanků za 200 milionů USD. I ta bohužel narazila na realitu. Z kdysi výkonného charkovského závodu s 50 000 zaměstnanci zůstalo jen torzo s desetinou pracovníků. Thajci byli nespokojeni nejen s kvalitou dodávek, kdy se nové tanky musely vracet do továrny k opravám, ale i dobou výroby. Dodávka byla splněna až roku 2017. Bangkok navíc prohlásil, že opci na dalších 150 kusů nevyužije.

Ukrajinská armáda objednala ve stejné době deset tanků. Zakázka byla brzy zrušena, protože na ni neměl stát peníze. Vše se začalo měnit s ruskou anexí Krymu roku 2014. Naděje svitla i pro nově přejmenovaný BM Oplot. Armáda projevila zájem o 50 tanků. Ředitel Malyševského závodu sliboval, že jeho továrna dokáže vyrobit 30 až 40 tanků ročně, a potenciálně by to mohlo narůst až na 120 Oplotů ročně.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ukrajiny/ Creative Commons / CC BY

Číslo se ukázalo absolutně nereálným. V první řadě kvůli anexi Krymu a bojům v Doněcku Ukrajina přišla o zhruba 40 strategických továren, které dodávaly díly i na Oplot. Bez nich se sice podařilo postavit ještě dva prototypy BM Oplot M2, ale jejich masová výroba byla vyloučena. Navíc továrna byla plně vytížena modernizacemi T-64 na verzi „Krab“, která se měla stát páteří nového ukrajinského vojska, a uváděním do provozu zakonzervovaných T-80. Celkem má ukrajinská armáda 5 Oplotů.      

V současné době je samozřejmě jakákoliv masová výroba ukrajinského tanku BM Oplot vyloučena, protože se o Charkov vedou tvrdé boje s ruskou armádou. Stroj v sobě spojoval schopnosti ukrajinských konstruktérů a dělníků, ale i touhu Ukrajiny a Ukrajinců jít vlastní cestou. Bohužel doba ani okolnosti stroji nepřály. Snad se v budoucnu vylepšený Oplot vrátí, aby se stal páteří obrněných sil nezávislé Ukrajiny.   

Zvládl by Oplot v boji porazit i T-14 Armatu?

Zdroj: Zaloga, Steven J. Střední tank T-80. Poslední šampion tankových vojsk Sovětské armády, Praha, 2011

Článek Ukrajinský tank T-84 Oplot je v mnohém lepší než ruské i západní tanky. Jediná slabina? Není ve výzbroji ukrajinské armády se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tank pro budoucnost

Vývoj Objektu 148 začal roku 2009. Tank měl v sobě spojovat nejmodernější technologii s tradicí ruské tankové školy. Tedy měl mít co nejlepší ochranu při zachování rozumné hmotnosti a zároveň co nejlepší pohyblivost. V T-14 se měly objevit i supermoderní prvky jako bezosádková dálkově ovládaná věž, prvky technologie stealth a nové detekční technologie. To jsou vylepšení, která dosud nemají ani nejmodernější západní konstrukce.

Konstruktéři již na začátku vývoje předpokládali, že bude možné stroj přestavět na plně dálkově ovládaný pozemní dron. V současné době by dálkově ovládaná verze Armaty měla procházet předběžnými testy. Přesto Rusko v žádném případě se zaváděním tanku nespěchá. Spíše naopak. Výroba vázne a zahraniční experti z tohoto paradoxního vývoje mají často těžkou hlavu. Pojďme se však podívat na T-14 po technické stránce. V čem je tak unikátní?

Armata není jen tank

Přestože média jako Armata titulují pouze tank T-14, ve skutečnosti je to označení univerzální podvozkové pásové platformy. Armata je nejen základem tanku, ale i těžkého BVP T-15, transportéru Kurganěc-25, raketometu BM-2, samohybné houfnice 2S35 Koalicija-SV a ženijního vozidla BREM-T T-16. Platforma je velmi variabilní. Motor může být podle potřeby v platformě uložen jak vzadu, tak vpředu. V případě T-14 se motor nachází v zadní části tanku.

I samotná pohonná jednotka je unikátní. Jedná se o turbodieselový motor A-85-3A s 12 válci uspořádaný do X. Jednotka je plně elektronicky řízená a její výkon je 1 500 koní, přičemž v nouzovém režimu dokáže vyvinout až 2 000 koní. To by však bylo zaplaceno podstatným snížením životnosti motoru. Stejně unikátní je i převodovka. Ta má jak planetový, tak hydrostatický okruh a automaticky se přepíná podle náročnosti terénu. Tank dokáže vyvinout stejnou rychlost jak pro jízdu vpřed, tak i vzad. Motor lze vyměnit během 30 minut.

Platforma je vybavena systémem BIUS tedy Bojovým informačním a řídicím systémem, který shromažďuje informace o stavu stroje, upozorňuje na poruchy a posádku hlasovou výstrahou upozorňuje na poškození. Podvozek je vybaven aktivním zavěšením. Každé pojezdové kolo je vybaveno soustavou servomotorů, jež jsou ovládány pomocí senzorů. Ty sledují povrch, po němž se Armata pohybuje, a upravují světlou výšku a tvrdost odpružení podvozku. Jízda v tanku je tak velmi plynulá, pohodlná a lze z něj vést palbu i v největších rychlostech.   

Pro posádku počítačového věku

T-14 nepatří mezi největší tanky. Na délku má 8,7 metrů (s kanónem 10,8 metrů), šířka je 3,9 metrů a výška 2,7 metrů. Hmotnost stroje je 48 tun. Se sadou pro boj ve městech pak 56 tun. Armata je v současnosti nejrychlejším tankem na světě. T-14 na silnici dokáže vyvinout rychlost až 90 kilometrů v hodině, v terénu pak 51 kilometrů v hodině. Zásoba paliva v nádržích je 2 100 litrů, což tanku stačí na dojezd 500 kilometrů.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Posádku stroje tvoří tři muži, kteří sedí v pancéřové kapsli v korbě. Věž je u prvního hlavního bojového tanku na světě bez osádky. Řidič, velitel a operátor bojových systémů mají k dispozici řadu monitorů s vysokým rozlišením, které jim dodávají informace z kamer a čidel rozmístěných v rozsahu 360° na tanku. Ovládání strojů řady Armata má podle konstruktérů spíše připomínat počítačovou hru než řízení tanků minulých generací.   

Ochrana nadevše

Pasivní pancéřování stroje je kompozitní z plátů oceli a keramiky. Jeho síla a složení jsou samozřejmě tajné. Aktivní pancíř tvoří systém Malachnit. Ten je schopen protivýbuchem „rozptýlit“ zásah protitankové munice ještě dříve, než se dotkne povrchu pancíře vozidla. Malachnit má integrovaný indukční senzor, který dokáže zaregistrovat nepřátelský granát a odpálit aktivní pancíř v okamžiku, kdy je nepřátelská munice ještě v bezpečné vzdálenosti od vozidla.

Nový systém navíc obsahuje méně výbušné látky a při postupu s pěchotou je tak omezena možnost jejího zranění při aktivaci aktivního pancíře. Ochranu pak doplňuje sofistikovaný systém aktivní obrany Afghanit. Systém spojuje vysokofrekvenční radar, senzory a rušičky a je schopen detekovat, rušit a případně zničit letící projektily a střely. Dokáže díky dráze střely okamžitě spočítat umístění palebného postavení protivníka s následnou přesnou odvetnou palbou na něj.

V tomto systému aktivní i pasivní obrany jsou zahrnuty i dýmovnice, výmetné klamné cíle a automaticky ovládaný kulomet na věži. Afghanit je schopen sledovat a vyhodnocovat nebezpečí i v pasivním módu bez zapnutého radaru. Systém je opět přísně utajen a nejsou známy jeho specifikace. To vede u obou systémů ke spekulacím o jejich skutečných výkonech a bojové hodnotě.

Dělo s atomovou municí?

Unikátem je kanón Armaty. Je to plně automatický kanón 2A82-1C ráže 125 milimetrů s hlavní s hladkým vývrtem. Zbraň je vnitřně legovaná, což značně zvyšuje její životnost. Vedle toho má kanón integrovaný senzor teploty, který sleduje při intenzivní palbě ohyb hlavně a kompenzuje ho při zaměření. Kadence je 10–12 výstřelů v minutě. Z kanónu 2A82-1C lze vystřelit i řízené protitankové a protiletadlové střely Reflex-M.

Klasickou municí lze díky moderním systémům zasáhnout i nízkoletící vrtulník. Dostřel je 7 000 metrů a zásoba munice činí 56 granátů. Pro T-14 se ovšem chystá i ultimátní kanón ráže 152 milimetrů, který by měl střílet munici s ochuzeným uranem. Taková zbraň by podle odborníků nemusela prorážet pancíř.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Kinetická síla granátu by dokázala utrhnout celou věž nepřátelského tanku od podvozku nebo po zásahu vyvolat v konstrukci zasaženého vozidla takové pnutí, jež způsobí odloupání vnitřní vrstvy pancéřování a kovové konstrukce, která jako šrapnely okamžitě zlikviduje celou posádku uvnitř! Mimochodem, takto ničily samochodky ISU-152 za druhé světové války německé Tigry a Pantery, jestliže je dokázaly zasáhnout nevýbušným granátem s betonovým jádrem.

Dostřel munice s raketovým pohonem by byl kolem 50 kilometrů. Podle nepotvrzených zpráv se pro vozidlo vyvíjí i munice s nukleární hlavicí. Sami Rusové již v případě takto vyzbrojeného vozidla nemluví o tanku, ale o „bojovém dělostřeleckém vozidle“. Armata vyzbrojená takovýmto dělem by do značné míry nahradila i současné dělostřelecké systémy.

Dron ve věži

Velkým pokrokem je bezosádková věž. V té se vedle kanónu nachází spřažený kulomet 7,62 milimetrů PKTM. Ve vlastní automatické věžičce je lafetován těžký kulomet Kord 12,7 milimetrů, který je součástí systému Afghanit. Kord má vlastní přehledový radar a termokameru a může vést palbu až na 1 500 metrů. Vedle toho se v budoucnu ve věži počítá s místem pro dron s vlastním radarem a infrakamerami.

Samotná věž má prvky stealth technologií a je stejně jako celá Armata pokryta speciální vrstvou pohlcující teplo a radarové paprsky. Věž je konstruovaná tak, aby byly snadno přístupné všechny systémy, a v polních podmínkách lze vyměnit i anténu radaru. V současné době probíhají testy plně bezosádkové Armaty. Místa po posádce by měla zabrat další munice.

Stále sporná Armata

Přestože několik kusů bylo nasazeno při bojích v Sýrii, T-14 stále není zavedena do služby a o datu jejího zařazení se jen spekuluje. Již v roce 2015 například tvrdilo vedení koncernu Uralvagonzavod, kde se Armata vyrábí, že masová výroba je na spadnutí a do roku 2020 bude mít ruská armáda 2 300 tanků tohoto typu ve výzbroji. Realita je taková, že v letošním roce bude zřejmě vyroben a dodán 132. stroj. Proč Rusko s výrobou supermoderního tanku nijak nepospíchá?

Důvodů je hned několik. Na prvním místě je samozřejmě cena T-14. Z původních 500 milionů rublů (139 milionů korun) klesla na polovinu, tedy na 250 milionů rublů (69,5 milionů korun). Z hlediska cen západní techniky jde o cenu poměrně nízkou (M1A2 vyjde na 132 milionů korun), ale pro Rusko se jedná o závratné částky.

Například nejmodernější T-90 vyjde státní pokladnu na 42 milionů korun. To samozřejmě nadšení chladí. Je dobré si v této souvislosti připomenout jiný ruský supertank T-95 z prvních let 21. století, který byl také vybaven tolika moderními technologiemi, že by zřejmě ještě dnes neměl konkurenci. Přesto se do výroby nedostal.

Ještě důležitějším a podstatnějším faktem je, že se ruským inženýrům daří integrovat technologie z Armaty do starších tanků. Tak se například systém Afganit objevil na nejnovější verzi T-90, nebo dokonce na modernizované verzi T-72. Tím se samozřejmě zvedla bojová hodnota stávajících strojů, které jsou více než důstojnou a cenově dostupnější konkurencí zahraničních typů. Navíc jejich výroba běží naplno a není třeba nic měnit.

Exportní trhák?

Přesto však Rusko s T-14 počítá minimálně jako s výhodným exportním artiklem. Při příležitosti návštěvy prezidenta Vladimira Putina v Indii 6. prosince loňského roku nabídla ruská vláda Dillí licenční výrobu svého „korunního klenotu“. Indie má s ruskými tanky dlouhé a dobré zkušenosti a pokus o vývoj a výrobu (nebo spíše nevýrobu) vlastního tanku Arjun se změnil ve 40 let dlouhé martýrium.

Dalším potencionálním zákazníkem se může stát Čína, která by licenční výrobou mohla získat mnoho let výzkumu, ruské know-how a náskok nad konkurencí. Poslední sblížení Pekingu a Moskvy této možnosti nasvědčují. Dalším potenciálním zahraničním zákazníkem je Alžírsko. T-14 Armata je nepochybně světová špička. Její budoucnost je zatím stále ve hvězdách. Ruský supertank zatím může skončit jako zapomenutý zaprášený muzejní exponát stejně jako veleúspěšná zbraň vyráběná v tisícových sériích.

Který tank dokáže T-14 Armata konkurovat?

Zdroj: Ivo Pejčoch, Svět Tanků, Brno, 2018.

Článek Ruský supertank T-14 Armata – stále mnoho nezodpovězených otázek. Čeká se na zařazení do služby se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

T-90 jsou pro ruskou armádu stěžejní

Rusko plánuje nasadit do boje tanky T-14 co nejdříve, přičemž mají tvořit jádro pozemní techniky. Ovšem tento model je vyráběný jen v malé míře. Jedná se sice o jeden ze tří používaných tanků 4. generace zkonstruovaných na platformě připravené na přímý boj (T-14, Jihokorejský K2 a Japonský Type 10), ale není pravděpodobné, že se budou vyrábět ve větším měřítku před rokem 2025. Jejich podoba je totiž neustále upravována a vylepšována. Tanky T-90 tak v blízké budoucnosti nadále zůstávají páteří ruských ozbrojených jednotek.

iZdroj fotografie: Unsplash

Pokud mluvíme o řadě T-90, je důležité neplést si modely T-90MS a T-90M. Ten první je totiž starší (a zastaralý) – má mnohem méně sofistikovaných funkcí a je určený k vývozu. T-90M je naproti tomu druhým nejlepším tankem, kterým Rusko disponuje – prvním je tank T-14. Na pomyslnou stříbrnou příčku se dostal díky svým schopnostem a propracovanosti. Je také mnohem levnější než těžší T-14, a co více, je daleko levnější na provoz a údržbu.

Velká modernizace ruských ozbrojených sil

Asi nejdůležitějším vylepšením T-90M je integrace děla z tanku T-14 Armata a systém řízení palby Kalina, které umožňují použití široké škály specializované munice vyvinuté pro stroje 4. generace. T-90M rovněž integruje podobnou komunikační a velitelskou sadu a digitální komunikační systémy jako T-14, což zlepšuje situační povědomí a zároveň umožňuje rozvíjet strategii NCW (Network-Centric Warfare). Tank je méně ozbrojen, ale zase je výrazně odolnější.

iZdroj fotografie: Unsplash

Začlenění T-90M do arzenálu pozemní techniky ozbrojených sil je ale pouze malá část plánu Ruska na modernizaci jeho ozbrojených jednotek. Ta zahrnuje i nasazení T-14 Armata, nebo vylepšení starších tanků T-72 a T80, a to pomocí nových nabíjecích automatů, nebo ERA (dynamické pancéřování), a to typy Relikt, nebo Kontakt-5. Ruské záložní jednotky také modernizují tanky T-63M a MV, aby byly alespoň částečně životaschopné v boji proti moderním strojům.

Zdroj: Military Watch Magazine

Článek Měli bychom se bát? Rusko má velké plány na modernizaci ozbrojených sil. Klíčovou otázkou je, jaké zvolí nakonec tanky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.